Станислав Лем: Solaris

V devet hodin palubniho casu jsem prosel kolem lidi stojicich u startovaci sachty a sestoupil po kovovych priclech do nitra kontejneru. Mista tam bylo prave jen tolik, ze jsem mohl zvednout lokty. Kdyz jsem nastrcil konec hadice na vyvod ve stene, skafandr se nadmul a od toho okamziku jsem nebyl schopen nejmensiho pohybu. Stal jsem — ci spise visel — ve vzduchovem luzku, spojen v jediny celek s kovovou skorepinou.

Zvedl jsem zrak. Vypouklym pruzorem jsem spatril steny sachty a vysoko nahore Moddarduv oblicej, ktery se naklanel dolu. Oblicej vsak brzy zmizel a kolem zavladla tma, protoze otvor startovaci sachty se uzavrel tezkym bezpecnostnim priklopem. Slysel jsem osmere zabzuceni elektrickych motoru, ktere dotahovaly srouby. A potom syceni vzduchu vhaneneho do amortizatoru. Oci privykaly tme. Uz jsem videl zelene svetelkujici obrysy jedineho kontrolniho pristroje…