Михаил Булгаков: Mistr a Marketka

Bulgakov zacal na knize pracovat v roce 1928. Prvni verze nesly nazvy Cerny mag (Черный маг), Inzenyrovo kopyto (Копыто инженера), Zongler s kopytem (Жонглер с копытом) ci Veliaruv syn (Сын Велиара). Rukopis byl pripravovan pro vydavatelstvi Nedra a jeho prvni verze byla (po zakazu hry Kabala poboznustkaru — Кабала святош) autorem spalena 18. brezna 1930. Dochoval se autoruv dopis, datovany 28. dubna 1930 a adresovany vlade, v nemz autor doslovne pise „… osobne, vlastnima rukama jsem v kamnech spalil vsechny koncepty romanu o dablovi.“ (Motiv paleni dila se objevuje i v knize samotne.)

Praci nad romanem Bulgakov obnovil jiz v roce 1931. Ve druhe verzi se objevuje postava Markety a Mistra a roman ziskava definitivni nazev Mistr a Marketka (Мастер и Маргарита). V poradi druha verze byla dokoncena v roce 1936. Dilo v teto podobe jiz obsahovalo vetsi cast zapletky i vsechny dulezite pasaze. V roce 1937 Bulgakov roman jeste jednou zredigoval a do nazvu doplnil podtitul Fantasticky roman. Zacistovanim a slohovym pilovanim textu (za pomoci sve zeny) se zabyval temer az do sve smrti — posledni upravy rukopisu jsou datovany 13. unora 1940 (necely mesic pred Bulgakovovou smrti). Roman je tak fabulacne zavrsen. Bulgakovova zena vsak pokracovala v redikci romanu az do roku 1941. Nektere ze zbyvajicich a Bulgakovem i jeho zenou nepostrehnutych rozporu jsou presto predmetem kvizovych otazek znalcu autorova dila (Mistr je napr. v Kapitole trinacte hladce oholen, zato v Kapitole ctyriadvacate — dejove nasledujici za nekolik hodin — ma dlouhou bradku).

Cenzurovana verze (12 % textu vynechano, jeste vetsi cast pozmenena) byla poprve publikovana az v roce 1966 v casopise Moskva (rocnik 1966, c. 11 a rocnik 1967, c. 1). Text odstranenych a upravenych casti vysel samizdatove a byl doplnen o udaje nezbytne ke kompletnimu nahrazeni originalni verze. V roce 1967 nakladatelstvi Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletni verzi (prave diky samizdatovym doplnkum). Rusko se prvniho necenzurovaneho zneni dockalo az v roce 1973, kdy v nakladatelstvi Chudozestvenaja Literatura (Художественая Литература) vysla verze opirajici se o rukopisy sepsane do zacatku roku 1940. Toto zneni bylo povazovano za kanonicke az do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovske vydana verze respektujici veskere existujici rukopisy.