Signály z vesmíru
Vladimír Babula


Signály z vesmíru #1


Český spisovatel fantastické literatury Vladimír Babula se narodil 24. července 1919 v Uherském Brodě. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně. Zpočátku působil jako ilustrátor dětských knih. Pocházel z komunistické rodiny, proto musel za okupace uprchnout do Švýcarska. Po válce redaktorem severočeského vydání Mladé fronty, po přestěhování do Prahy působil jako zemědělský redaktor v Mladé frontě. Poté krátce působil v továrně Tatra jako dělník. Od roku 1952 redaktorem Mladého technika — později název Věda a technika mládeži — kde se stal šéfredaktorem. V roce 1960 odchází do ČTK a krátce poté je novinářem na volné noze.

Publikoval od 40. let, nejprve jako autor dětských leporel, k psaní SF jej přiměl kolega a SF spisovatel Rudolf Faukner. Společně napsali vědecko-populární knihu Kdyby přišli Marťané aneb Průvodce po Zeměkouli pro návštěvníky z vesmíru (1958), ve které jsou imaginárním mimozemšťanům vysvětlovány základy přírodních věd.

Zemřel 12. listopadu 1966 v Praze.


Vladimír Babula

Signály z vesmíru

Vědecko-fantastický román


Najdou-li v Arktidě Amundsenovu mrtvolu, nebudu radit, aby byla s poctami uložena do země jeho vlasti. Nechte ho tam mezi věčným ledem. Uplyne 50 let a vědci, kteří nastoupí na naše místo, ho oživí.

    
Moskevský lékař S. S. Brjuchonenko


Ilustroval akademický malíř František Škoda

Časopis Věda a Technika mládeži

1954–1955


1. SYN SEVERU


V třetí kabině meziplanetárního letadla je šero. Proniká sem jen jasný pruh světla, které odráží Sluncem ozářená Země.

Muž, který sedí v křesle u okna, se marně snaží odtrhnout zrak od nezvyklého obrazu. Neustále bloudí očima po obrovské kouli, plující věčnou nocí — a sní…

Jeho široká ramena se pojednou zachvěla, jako by se náhle probudil ze spánku. Odvrátil hlavu od okna a zašeptal do šera kabiny: „Spíte, Alenko?“

„Ne, Seversone. Už přes hodinu jsem vzhůru… Nechtěla jsem vás však vyrušovat… Je vám smutno, viďte?“ Dívka se poněkud naklonila dopředu. Na její oválný obličej dopadala záře z okna.

„Nedá se tomu říci smutek, co teď prožívám, Alenko. Víte“ — s námahou hledal Severson slova — „člověk si tu připadá jako anděl s obrovskými křídly. Vznáší se v nekonečném prostoru, s obrovských výšek si prohlíží světadíly — a vzpomíná… Je to takový zvláštní pocit.“

Severson mávl rukou směrem k oknu:

„Podívejte se jen na ten obrovský živý globus v dálce. Co všechno jsme na něm my lidé už prožili!.. Jenom já sám kolik bych toho mohl vyprávět!..“

Zasmál se a pohladil si bradu.

„Jenže já toho vůbec málo namluvím. Nu, co se dá dělat — drsný sever mne naučil mlčenlivosti. Někdy je to dobré — ale někdy to může být také chyba. Na příklad zrovna vůči vám je to vrcholně nezdvořilé. Známe se dosti dlouho — a co o mně víte? Nic. Moje minulost je pro vás skryta mlhami, řekl by básník.“


„Nevěřte tomu, není to tak docela, jak to říkáte,“ zasmála se Alena a zatvářila se záhadně. „Něco o vás přece jenom vím — můžete mně klidně vyzkoušet. Chcete?“

„Nuže dobrá, milá žákyně, povězte mi tedy něco o Seversonovi. Ale prosím pěkně, aby to bylo z doby jeho prvního života, kdy ještě slyšel jen na své původní jméno,“ zažertoval Severson.

„Prosím, pane učiteli. Severson se narodil roku 1880 v Norsku. Je tam velmi krásně. Vím to, neboť jsem tam byla jednou na návštěvě. Závojem mlh tam prostupují vrcholy Hagenfieldu, na kterém podle pověsti starých Vikingů sídlili bohové větrů a bouří. Ledovcům v severním Norsku se tenkrát říkalo „věčné“.

Když Severson vyrostl v jinocha, poslali ho rodiče na studie do Anglie. V tu dobu rostla sláva Roalda Engelberta Amundsena, velikého dobyvatele obou pólů. Mladý Leif — neboť tak se Severson jmenoval křestním jménem — sledoval Amundsenovy výpravy s napětím. Vždyť v něm viděl svůj vzor a nakonec i splnění svých snů z dětství. A Amundsen si obdivu opravdu zasloužil. Byl to muž nesmírné odvahy a ryzího charakteru, člověk šlechetného srdce. Severson s obdivem sledoval tenkrát v novinách Amundsenovu odvážnou výpravu se šesti lidmi na sedmačtyřicetitunové skořápce Gjöa k severnímu pólu a všechny zprávy o Amundsenovi pečlivě vystříhával a ukládal do desek.

Když se Severson vracel z Anglie ze studií, měl štěstí, neboť v Oslo po prvé spatřil Amundsena. Tento velký orel severu přijel právě do své vlasti jako nesmrtelný vítěz nad jižním pólem. Je to tak, milý Seversone?“

„Dívám se na vás, Alenko, jako na zjevení — a nevěřím svým uším. Odkud to všechno víte?“

„Jen strpení, pane učiteli, ještě jsem neskončila,“ smála se Alena. Podepřela si bradu rukou, jako když usilovně přemýšlí. „Brzy potom se Severson seznámil s Amundsenem osobně. Kdybych byla spisovatelkou, popsala bych vám i Amundsenovu tvář. Byla ošlehána polárními větry a ostře a tvrdě modelována. Amundsen měl orlí zrak — a přece každý jeho pohled byl pohlazením. Uměl své spolupracovníky nadchnout k velkým činům a v neštěstí povzbudit.“

„K čertu, to už je na mne přece jen silná káva, Alenko. Nezlobte se, ale vždyť vy mi tu za chvíli budete vyprávět i to, co jsem si kdy myslel… Buď jste spiritistkou — anebo jste dokonce také tenkrát žila — a probudila se po sto letech?“

„Ani to, ani ono, Seversone. Žádné zázraky se na světě nedějí. Musím vás poučovat jako chlapce, ačkoliv jste o hezkou řádku let starší“ — smála se Alena. „Copak je to tak těžké zajít si do universitní knihovny a pročíst si literaturu o Amundsenovi? Není jí tam málo a téměř v každé knize se hovoří i o vás, o vaší účasti na jeho slavných činech.

Dočetla jsem se tam i o tom, jak došlo k vašemu poslednímu letu na záchranu Nobileho. Zakončení letu ovšem v literatuře chybí. To znáte zatím jenom vy, Seversone…“

Alena sňala ochrannou kaučukovou helmu s hlavy a položila si ji na klín.

„Vím, že je to proti předpisům,“ řekla jaksi na omluvu, „ale v těchto místech se nemusíme obávat žádné prudké změny kursu naší rakety — vždyť tu dnes neletím po prvé. Ostatně si ji za chvilinku zase nasadím. A vy se na mne nezlobte, že jsem vám připomněla ty smutné chvíle. Hovořme raději o něčem jiném…“

„Ba ne — stejně jsem vám chtěl o tom vyprávět už dříve. Vždyť na to vzpomínám často. A dnes bych se zrovna rád vyzpovídal. Na zeměkouli jsem si už našel místa, kde můj příběh začal. To bylo tenkrát, kdy po první světové válce přišel mezi nás Ellsworth. Byl to milionářský synek z Ameriky a k nám ho hnala touha po dobrodružství. Chtěl tak přehlušit nudu svého přepychového, neplodného života. Poněvadž jsme však jeho peněz potřebovali — stát nám toho tenkrát mnoho nedával — přijali jsme ho do kolektivu.

Ellsworth navrhl Amundsenovi výpravu vzducholodí k severnímu pólu. Moc se mi to nezamlouvalo. Svému milovanému mistru jsem řekl, že mám vážné pochybnosti o předpokládaných výhodách a možnostech takového pytle naplněného vodíkem a že se mi nelíbí přítomnost žhoucích motorů vedle zásob pohonných látek. Na ledových pláních severu nejsou pohodlná letiště, namítal jsem. Pro sněhové bouře a prudké vichřice bude vodíkový balon mýdlovou bublinou. Připomínal jsem případ nešťastného polárního badatele Andréa, který roku 1897 zmizel se svým balonem beze stopy.

Namítali mi, že taková vzducholoď s motory je docela něco jiného, že si může namířit, kam je jí libo. Balon byl plánován o obsahu stokrát větším, než měl balon Andréův. Ellsworth jej dal stavět v Italii.

A tak jsme se vlastně dostali do styku s Nobilem. Byl konstruktérem vzducholodí a jako člověk veliký nadutec a ctižádostivec.

Nad mou námitkou, že motory nebudou nic platné, až se všechno lanoví, kabiny i balon obalí ledovou námrazou, jen pohrdlivě mávl rukou.

Nakonec i přes všechny mé námitky byla loď od italské vlády zakoupena a vystrojena na cestu. Po dlouhém, trapném jednání s Nobilem dostala jméno Norge. Italie — a s ní i Nobile — byla tenkrát zachvácena horečkou fašismu a nadýmala se před zrcadlem světové římské říše. Italové, načichlí fašismem, chtěli za každou cenu, aby i jejich vzdušná loď nesla znamení jejich nadřazenosti. Amundsen se tomuto nátlaku bránil, až došlo mezi ním a Nobilem k roztržce.

Přesto nakonec vzducholoď v roce 1926 odstartovala a jedenáctého května jsme na ní dosáhli pólu. Zakroužili jsme nad ním ve dvou velikých obloucích a posádka shodila na pól vlajky tří národů — norskou, italskou a americkou. I v tomto slavném okamžiku se italští šovinisté vyznamenali. My si s sebou vzali jen malé vlaječky, abychom nezatížili zbytečně loď, zatím co Italové vybalili nad pólem ze svých zavazadel řadu nejrůznějších vlajek, z nichž jedna byla tak obrovská, že ji při shazování nemohli ani pořadně rozbalit a protlačit oknem.

Po návratu se rozpory mezi Amundsenem a Nobilem ještě prohloubily. Nobile pomlouval Amundsena kde mohl. Všechny zásluhy připisoval sobě a celkově se snažil vědecko-badatelský význam výpravy proměnit v oslavu vlastní osoby.

Nobile se později rozhodl, že podnikne novou výpravu na severní pól, tentokrát bez Amundsena. Postavil vzducholoď Italia a 23. května 1928 s ní vyplul z Kingsbay k severnímu pólu.

A pak již následovaly události, které tenkrát vzrušily celý svět. Italia skutečně dosáhla severního pólu, ale na zpáteční cestě došlo — na neštěstí — k splnění mé předpovědi. Italia se stala nezvěstnou.

Sta rozhlasových stanic a desetitisíce radioamatérů snažily se zachytit radiosignály z pohřešované vzducholodi. Marně… Arktida žárlivě střežila své tajemství. Konečně přišlo trochu naděje ze Sovětského svazu. Mladičký ruský radioamatér Šmidt v jednom z nejzapadlejších koutů SSSR uslyšel signály v cizím jazyce. Slova, která zachytil s éteru, pamatuji si dodnes:

Itali Nobile Franz Josef SOS SOS SOS terra tengo Eh H.

Ač amatér o katastrofě ničeho nevěděl, odeslal volání Nobileho do Moskvy. Sovětská vláda okamžitě informovala Italskou vládu a sama zahájila přípravy na pomocnou výpravu.

Zpráva o trosečnících vzrušila i Amundsena. Okamžitě zapomněl na osobní spory i na urážky a rozhodl se, že Nobilemu půjde na pomoc. Na poradě ministerstva války v Oslo, na kterou byl Amundsen pozván, se rozhodlo, že ministerstvo ihned prozkoumá všechny možnosti pátrání po trosečnících a podle možnosti uspořádá záchrannou výpravu letadly.

Amundsen se telegraficky obrátil na Ellswortha se žádostí o pomoc, ale americký milionář tentokrát neprojevil ochotu otevřít svůj měšec, jak to učinil při výpravě s Nobilem. Přihlásila se však francouzská vláda, která Amundsenovi nabídla letadlo Latham.

Amundsen nabídku přijal. Nechal se znovu informovat o stavu pátrání, a když zjistil, že Nobileho výprava nebyla dosud nalezena, nařídil urychlené přípravy k odletu.

Počasí nám nepřálo. Dvakrát jsme museli start odložit pro deštivé počasí. Když jsme si vsak uvědomili, že tam těm na severu je ještě hůř a že určitě již nemají více zásob, než na třicet dnů, rozhodli jsme se, že budeme riskovat.

Ostatně — Guilbaud byl výborný pilot a dovedl přesně plnit Amundsenovy rozkazy. Já dostal funkci pozorovatele.

Odstartovali jsme osmnáctého června 1928 z Tromsö. Byl to nevlídný studený den bez slunce. Nebylo náznaků na zlepšení, ale my myslili jen na trosečníky. Vždyť všichni jsme dobře věděli ze zkušenosti, jak se žije mezi ledovci bez pomoci…

Amundsen předpokládal, že Nobileho najdeme za severními břehy Špicberk. Nesmírně jsem Amundsena obdivoval pro jeho velkorysost a lidskost. Vždyť dával teď v sázku všechno — i život, aby zachránil trosečníky, jejichž vůdcem byl Amundsenův úhlavní nepřítel.

Pobřeží Norska se nám ztratilo z dohledu. Latham bylo silné letadlo, takže cesta ubíhala rychle.

Amundsen seděl blízko mne. Mlčky prohlížel mapu a na základě mých hlášení prstem sledoval dráhu našeho letu.

Letěli jsme stále k severu.

Brzy jsme se dostali do neprůhledné mlhy. Amundsen měl obavy, jak vypadá stav ledu kolem Medvědího ostrova. Dotaz jsem poslal telegrafistovi Valettovi, aby jej odeslal. Valette chvíli manipuloval s aparátem, až nakonec nervosně zatřásl hlavou. Aparát nebyl v pořádku.

„Tedy podle kompasu stále k severu,“ ozval se hlas Amundsena.

Tromsö leží na maličkém ostrůvku na nejsevernějším pobřeží Norska, skoro na sedmdesáté rovnoběžce. Medvědí ostrov jsme tedy museli minout přibližně v půli cesty ke Špicberkům — ve směru přesně na západ.

Do letadla se opřel boční nárazový vítr, ale Guilbaud stroj ihned vyrovnal. Zanedlouho jsme se již vznášeli nad válejícími se oblaky mlhy. Nevysoko nad obzorem se na nás usmívalo sluníčko, které omalovávalo okraje chuchvalců mlhy duhovými barvami.

Všichni jsme ulehčeně vydechli.

„Už se nezlobíte na Nobileho, mistře?“ nečekaně jsem oslovil Amundsena. Podíval se na mně tázavě.

„Copak jsem se na něho kdy zlobil?“ řekl mi. „Má chyby jako každý z nás a i když jsou to chyby sebenepříjemnější, pokud nezabíjejí člověka, můžeme je odpustit. Znáte přece francouzské přísloví — pochopit znamená odpustit. Že je to tak, Valette?“

Valette se vzpřímil a odpověděl nečekaně mrzutě:

„Plním zde své povinnosti jako voják. Je mi ctí zúčastnit se záchranné výpravy s vámi, mistře. Ale co se týče mne, myslím, že jste k Nobilemu příliš velkorysý.“

Amundsen se zasmál, ale hned zvážněl.

„Nejde přece jen o Nobileho,“ řekl důrazně. „A vůbec ne o Nobileho. Jde o člověka, o životy lidí.“

Valette se neudržel.

„I o naše teď,“ zvolal. „Nevím, jak by se zachoval Nobile, kdybychom si teď úlohy vyměnili…“

O této námitce jsem přemýšlel i já. Vzpomínal jsem na první výpravu s Nobilem a na jeho provokační kousky, z nichž jeden jsme málem zaplatili životem. Přes to, že velitelem výpravy byl zkušený Amundsen, Nobile zasahoval do jeho pravomoci, bral do ruky výškové kormidlo a dvakrát by nás byl málem vysypal na led. I po skončení výpravy se choval divně. Za zády Amundsena přemlouval jeho starého spolupracovníka Riíser-Larsena, aby svého velitele opustil a spolčil se s Nobilem. A pak ještě v tisku rozšířil štvavou kampaň proti Amundsenovi.

Ze vzpomínek mne tenkrát vytrhlo hlášení Valettovo, že konečně navázal spojení a že ledové poměry u Medvědího ostrova nejsou zrovna uspokojivé.

Místy se objevilo moře s roztroušenými ledovci.

Amundsen si přitáhl vatovanou koženou kuklu a nemotornou rukavicí sáhl opět po mapě. Starostlivě pozoroval kompas.

„Domnívám se, že nás vítr příliš sráží k východu,“ obrátil se na mne. Beze slova jsem vzal sextant a pokoušel jsem se zaměřit výšku slunce. Porovnával jsem naměřený úhel s tabulkami a kontroloval jsem čas na svých přesných hodinkách, které jsem si ještě v Tromsö přesně nařídil. Takové měření bývá dost nejisté, zvláště v kymácejícím se letadle a navíc v polárních krajinách s různou lámavostí vrstev. Přesto však jsem zjistil, že míříme poněkud na východ od Medvědího ostrova.

Amundsen nad mým sdělením mávl jen rukou.

„Nevadí,“ řekl po chvilce rozmýšlení. „Italia ztroskotala pravděpodobně na severovýchod od Špicberk. Zachovejte dosavadní směr.“

Po chvilce žádal spojení s Kingsbay na Špicberkách, kde kotvila italská záchranná loď Citti di Milano. Obrátil jsem se s rozkazem na Valetta, ale ten pokrčil rameny. Vysílač mu opět selhával.

„To máme z toho spěchu,“ rozčiloval se. „Odstartovali jsme s Lathamem tak narychlo, že jsem neměl možnost přístroj dokonale prohlédnout. Ještě štěstí, že můžeme přijímat, jinak bychom byli úplně odříznuti od světa.“

Amundsen se zasmušil. Myslel asi právě na totéž, na co jsem myslel já: Co si počneme, jestli někde uvízneme na ledových krách?

Navrhl jsem nesměle, abychom se vrátili. Ztratíme s tím nanejvýš den. A v Tromsö dáme vysílač opravit nebo namontujeme nový.

Amundsen se rozmýšlel. Guilbaud také mlčel. Ale Valette rezolutně prohlásil, že je proti. Spustil na nás: „Když jsme se dali na vojnu, budeme bojovat. Neházejme flintu do žita. Copak jsem taková bačkora, abych poruchu na vysílači neodstranil sám? Navrhuji, abychom letěli dál, a dávám své slovo, že za chvíli ta káča promluví.“

Dodnes si dávám vinu, že jsem tenkrát nedokázal Amundsena a ostatní kolegy přemluvit.

…Nu, ať už tomu bylo jakkoliv, faktem zůstává, že jsme letěli dál.

Ačkoliv Valette stále ještě neodhalil chybu na vysílači, zdálo se, že štěstí nám přeje. Když jsme přiletěli nad dlouhou řadu ostrůvků před Špicberky, mlhy se roztrhaly, takže jsme měli docela dobrou viditelnost.

Amundsen, který měl přesnou mapu Špicberk, nařídil Guilbaudovi, aby se snesl s letadlem o něco níže, abychom se mohli podle ostrůvků přesněji orientovat. Po moři již pluly četné kry a místy se již objevovaly krabaté a trhlinami rozryté souvislé ledové pláně.

Na slídě okna se objevily paprskovité čáry dešťových kapek.

Spustil se déšť, který se za chvíli proměnil v sněhovou plískanici.

Amundsen zaklepal Guilbaudovi na rameno a rukou mu naznačil, že by radil stoupat. Guilbaud kývl hlavou, že rozumí, a zatáhl na páku výškového kormidla. Šla těžce. Ke všemu nás znova obklopila téměř neprůhledná mlha.

Vítr se střídavě opíral do letadla s obou stran a pilot měl co dělat, aby letadlo vyrovnal. Otočil se k Amundsenovi a zvolal:

„Dělá se nám námraza, je to zlé. Balanční křidélka už sotva utáhnu.“

Nabídl jsem se, že vylezu ke křídlům a aspoň z tažných lanek námrazu oklepu.

Amundsen o tom nechtěl zprvu ani slyšet. Když však pilot křičel, že pomalu ztrácí vládu nad letadlem, porušil jsem Amundsenův zákaz a vylezl jsem z letadla k levému křídlu. Letadlo se mírně naklonilo na levou stranu a počalo kroužit.

Práce v ledovém vichru šla těžce. Rukavice přimrzaly k příčkám a ruka, kterou jsem držel dřevenou hůlku, byla v rukavici neohrabaná. A jednat bylo třeba rychle. Stáhl jsem tedy rukavici a vzal si hůlku do holé ruky. Několika údery jsem srazil námrazu s lanek a prolezl letadlem k pravému křídlu.

Pravou ruku jsem už necítil. Hůlku jsem si proto přesunul do levé ruky a pravou jsem se křečovitě přidržel příčky. Guilbaud mi naznačil, abych se dobře držel, že chce balanční křidélka vyzkoušet. Letadlo se zakolébalo — a to bylo dobré znamení. Je to tedy v pořádku.

Opatrně jsem lezl do letadla. Vtom letadlo udělalo náhlý obrat a já ztratil rovnováhu. Pravá ruka, kterou jsem se držel příčky, selhala.

Zachytil jsem se lana a sjel dolů s křídla. Několik okamžiků jsem tak visel ve vzduchu. Rychle jsem ztrácel v zmrzlé ruce cit.

Najednou se mi letadlo ztratilo s očí a já padal…

Po několika okamžicích jsem vletěl do něčeho měkkého — jako do peřin. Když jsem se poněkud vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jsem zabořen hluboko do sněhu. Nejprve jsem se přesvědčil, zda mám ruce i nohy zdravé — a hned poté jsem se dal do kutání. Šlo to pomalu.

Nakonec jsem se však přece jen dostal nahoru. Všechno kolem mne tonulo v mléčné mlze, kterou nepronikl zrak dál než na deset metrů. Naslouchal jsem, zda neuslyším zvuk Lathamu. Nic. Kterým směrem se dát, co si teď počít? Letadlo se jistě vrátí, ale stejně mne neuvidí a v mlze nemůže ani přistát.

Nezbývalo než se dát na zoufalý pochod ledovou plání. Sednout si znamenalo zmrznout…

Pojednou jsem v dálce zaslechl letadlo. Zvuk motoru chvílemi sílil — a hned se zase ztrácel. Latham asi krouží, řekl jsem si, a dal jsem se na pochod za vábivým bzučením letadla.

Klopýtal jsem přes tisíceré překážky, ale vůle k životu mne hnala dál. Obcházel jsem obrovské ledovce a skákal přes trhliny v ledu, až jsem se dostal k překážce nejhorší — k pruhu volné hladiny moře. Nezbylo mi nic jiného než skočit do vody a plavat. Brzy se přede mnou z mlhy vynořila kupa ledové tříště. Zaradoval jsem se. Byl to příznak, že jsem se dostal na nějaký ostrůvek — že pod nohama budu mít pevnou zemi. S námahou jsem se vyškrábal z vody. Mokré šaty se na mně ihned proměnily v ledový krunýř. Zvuk letadla zatím utichl úplně.

Na to, abych se mohl vyšplhat nahoru na ostrůvek, nezbývalo mi už sil.

Odpočinout si — trošičku si odpočinout! Kousek nad hladinou vytvořily ledovce malou jeskyňku. Snad se tam skryju před vichrem a trošku se ohřeju — myslel jsem si bláhově.

Sedl jsem si. Bylo mi dobře. Pomalu mne opouštělo vědomí, až jsem usnul. A spal jsem opravdu tvrdě, téměř na věky…“

Severson zmlkl.

V kabině se rozsvítilo červené světlo a na obrazovce televisoru se objevil obraz plavovlasé dívky, která oznamovala:

„Oblecte si, prosím, skafandry a připravte se.“

„Měl jste to své poutavé vyprávění dobře rozpočítáno, Seversone,“ zasmála se Alena. „Za chvíli přistaneme na Měsíci…“


2. O ŽIVOT NEANDERTÁLCE


Světlo, které vycházelo z neviditelných zdrojů a rovnoměrně zaplavovalo celý obrovský sál, pohaslo. Šum v sále utichl.

Na velké promítací ploše se objevila pestrobarevná mapa.

„Byl jsem pozván, abych vám podal přehlednou zprávu o postupu prací v Arktidě,“ promluvil řečník a ukázal na promítací plochu.

„Takový byl stav věčného ledu v době, kdy Světová akademie věd zahájila práce na velkém plánu oteplení Arktidy.

Jak víte, měli jsme tenkrát k disposici mnoho cenného vědeckého materiálu, který obětavě nasbírali badatelé v minulosti — jako na příklad hrdinní papaninci a krasinci — a mnoho dalších vědců až po naše dny.

S pracemi bylo započato v oblasti mezi Gronskem a Norskem — a klín našeho útoku byl namířen přes Špicberky směrem k severnímu pólu. Naším hlavním úmyslem bylo především prodloužit působnost Golfského proudu, aby roztříštěný led za námi znovu nezamrzal.

Brzy potom — po úspěšných pokusech s využitím tepla atomové energie a po Chatanganově objevu polarisování, filtrování a přehodnocování radioaktivního záření — jsme omezili na minimum používání atomových výbušnin, neboť nám zbytečně ničily vzácný život v Arktidě, a za pomoci tepelné energie a záření jsme současně zahájili dva další útoky proti věčnému ledu.“

Řečník stiskl jeden z knoflíků před sebou.

Na velké mapě se objevily dvě široké červené šipky. První opustila svou základnu v ostrovech Severní Ameriky, rozšiřovala se a postupovala pomalu přímo k severnímu pólu. Druhá pramenila v Beringově úžině a svým ostrým hrotem se dotýkala osmdesáté rovnoběžky.


„Celkově jsme věčný led trvale zatlačili za polární kruh, místy blízko k pólu,“ pokračoval řečník. „Tím se otevřela po celý rok volná lodní doprava mezi asijským, evropským i americkým kontinentem.

Před týdnem zahájil své odvážné pokusy akademik Hálek, který chce svými umělými slunci zasáhnout ledy v jejich srdci, přímo na pólu. Na hodnocení výsledků je ovšem příliš brzy.

Jak jsme všichni zjistili, zatlačení ledů za 80. rovnoběžku má blahodárný význam pro počasí v severní Asii i Americe — a nakonec na celé severní polokouli. Předpověď některých vědců o zvrácení počasí v neprospěch lidstva se tedy nesplnila.“

Sálem se ozval potlesk.

„O blahodárném vlivu oteplené Arktidy na naše zemědělství a o dalším postupu flory k pólu zde budou hovořit jiní,“ pokračoval řečník, když se sál opět utišil.

„Mým úkolem je nyní seznámit vás s výsledky činnosti průzkumných oddílů. Na první místo je třeba postavit objevy, které velmi obohatily naši vědu o životě — biologii.

Průzkumné čety našly pomocí ultrazvuku a několika druhů radiových vln řadu drobnohledných i velkých zvířat, z nichž některá se v ledu uchovala až z doby pravěké.

O oživování těchto zvířat bude hovořit akademik Tarabkin, úspěšný pokračovatel Lepešinské, Brjuchonenka a Něgovského.

Podívejme se nyní pomocí přímého televisního přenosu na zajímavý nález Bergerovy šestnácté průzkumné čety.“

Řečník sáhnul na řadu knoflíků. Na plátně i na malé obrazovce před ním se objevil úchvatný barevný obraz:

Na břehu, do kterého bijí vlny, stojí velký vrtulník a u něho živě hovoří skupina lidí. Na obzoru se táhnou do dálky věčné ledy.

„Prosím soudruha Bergera,“ promluvil řečník směrem k obrazovce.

Lidé na plátně zmlkli a podívali se směrem k vrtulníku. Jeden z mužů otevřel dveře letadla a vstoupil dovnitř.

Za okamžik se obraz na plátně změnil.

Do sálu se usmíval příjemný podlouhlý obličej v kaučukové kukle se sluchátky na uších.

„Zde průzkumný oddíl,Špicberky — Země Františka Josefa‘, pracující nyní na Bílém ostrově. U aparátu Berger. Přejete si, Michale Vladimiroviči?“

„Předveďte, prosím, účastníkům dnešního zasedání svůj zajímavý objev.“

„Jsme připraveni. Jen okamžik strpení…“ A muž v kaučukové kukle se naklonil stranou k široké desce s mnoha otočnými knoflíky a kulatou obrazovkou.

„Hned vám vysílání přepnu na přístroje, abyste se mohli podívat do nitra Země. Zjistili jsme totiž, že Bílý ostrov skrývá v sobě devět metrů silnou vrstvu ledu, na jejímž dně jsou zajímavé zbytky lidské kultury.

Přesvědčte se ostatně sami…“

Na plátně se nejprve objevily nejasné čmouhy, které však rychle dostávaly přesnější tvar.

„Pronikáme do hloubky šesti metrů. Zde začíná vrstva ledu,“ doprovázel obraz hlas Bergerův. „Popojíždím letadlem ke středu ostrova. Pozorně prohlížejte kamennou drť pod ledovcem…“

Na plátně se objevil neostrý obraz kamenů, složených do kruhů. Kol dokola byly rozházeny kosti. O kus dál objevily oči přístrojů velkou medvědí hlavu. A blízko ní huňatou kůži, nataženou na hole. Obraz na plátně se pojednou začal rychle měnit.

„Ještě okamžik strpení. Jen co přesně zaměřím místo, kde jsou ukryty podivné nástroje,“ ozval se Bergerův hlas.

„Stůj, stůj, Bergere, zastav se!“ ozval se pojednou vzrušený hlas v sále.

Všichni se otočili k rušiteli přednášky, ale ten toho nedbal.

„Vrať se, Bergere, s kamerou o kousek zpět, přesně po dráze, kterou jsi šel,“ zvolal muž téměř rozkazovačně. Povstal z křesla a utíkal blíž k promítacímu plátnu, aby lépe viděl.

„Nemohl jsem se přece mýlit. Zahlédl jsem nejasný obraz mrtvoly člověka!“

Vzrušení zachvátilo sál.

Tisíce očí napjatě pozorovaly pomalu se nyní šinoucí obraz na plátně.

„Dost! Stůj! Zkrať délku vlny a lépe zaostři!“

Před očima překvapených diváků se objevil podivný obraz. Jako by z šera vystoupila silueta člověka. Ležel na boku se skrčenýma nohama a rukou pod hlavou. K plátnu přispěchalo několik dalších lidí.

„Prosím o snímky ve dvouvteřinových intervalech,“ zvolal jeden z nich.

„Bergere, použijte roentgenových vln,“ žádal další.

Na plátně se objevil roentgenový snímek mrtvoly. „Podle lebeční kosti a celkové stavby kostry soudím, že jde o člověka velmi starého, dá se říci pravěkého. Přesnější údaje sdělím po prostudování snímků.“

Šum v sále přehlušil pojednou zvučný hlas dívky, která seděla uprostřed sálu.

„Soudruzi, navrhuji, aby Berger přesně označil místo nálezu a ihned přerušil průzkum…“

Nový šum v sále.

„Hned vám vysvětlím proč,“ neohroženě pokračovala dívka. „Tento nález má nedozírnou cenu pro lidstvo a je nebezpečí, že další pronikání vln by mohlo rozrušit nejjemnější tkáně zmrzlé mrtvoly, jako je třeba mozek. My, kolektiv akademika Tarabkina — vás chceme totiž požádat o svolení, abychom se mohli pokusit mrtvolu oživit.“

Na plátně se opět objevila podlouhlá tvář Bergera.

„Je třeba jednat rychle, soudruzi! Plně souhlasím se soudružkou, která nás právě varovala. Nezlobte se, ale pro nebezpečí z prodlení vypínám přístroje i bez hlasování,“ usmál se. „Dovolte mi, abych pro naléhavá opatření přerušil spojení…“

Obraz z plátna zmizel úplně a na okamžik diváci utonuli ve tmě.

Když se opět v celém sále rozzářilo světlo, ozval se bouřlivý potlesk.

Jedni tleskali Bergerovi, druzí muži, který po prvé zahlédl na plátně mrtvolu člověka — a další pohotové dívce a Tarabkinovu kolektivu.

Zasedání bylo na chvíli přerušeno, aby si přítomní mohli nerušeně vyměnit názory.

Do sálu vešel muž, který si nechal pořídit přesné snímky. Tvářil se vítězoslavně.

„Moje domněnka je bez výhrad potvrzena. Zde vidíte roentgenový snímek kostry ledového muže — a zde je snímek rekonstruované kostry pravěkého člověka, kterého věda pojmenovala Neandertálec čili Homo primigenius, nebo také Homo neanderthalensis.

V obou případech vidíme stejné znaky: primitivní stavba lebky s nízkým, dozadu ubíhajícím čelem, nízká mozkovna a silné jařmové oblouky, spodní čelist s nevyvinutou bradou… Také ostatní části obou koster se shodují a společně ukazují na nižší organisaci, než je u dnešního člověka.

Jde tedy i v tomto případě o Neandertálce.

Na druhé straně již tato předběžná zjištění plně potvrzují názory vědy o vývoji člověka v době před 70.000 lety, kdy podle našich odhadů tento primitivní člověk — Neandertálec — žil.

Vždyť kameny, složené do kruhu, které jsme viděli na obraze, byly zřejmě ohništěm nešťastníka — a medvědí hlava je zbytek jeho potravy. Kůže, natažená na hole, byla pravděpodobně jeho dočasným obydlím v době stěhování, kdy neměl k disposici jeskyni.

Dovedete si, soudruzi, představit, o kolik bude zvětšena cena nálezu, jestli se akademiku Tarabkinovi podaří mrtvolu Neadertálce oživit? A vy všichni jistě věříte se mnou, že se mu to podaří, stejně jako se mu to podařilo u mamutího mláděte a u některých dalších zvířat, nalezených v Arktidě.

Navrhuji, aby oživený pravěký pračlověk byl z počátku ponechán ve volné přírodě, kde bychom mohli dobře pozorovat jeho život a zvyky. Stejné cennou zkušeností bude jeho výchova…“

* * *


V obrovské laboratoři je hrobové ticho. Jen chvílemi se ozvou tiché kroky akademika Tarabkina.

Přistupuje k širokým průhledným nádržím a dívá se do přístrojů, které jsou vmontovány do jejich stěn. A opět se vrací ke stolu, jehož čelní deska je jakoby vyzdobena složitým ornamentem malých obrazovek.

Mne si ruce a usmívá se.

Nad malou skřínkou bliklo červené světýlko. Na obrazovce skřínky se objevila do hněda opálená tvář Bergera.

„Věděl jsem, že nespíte, Alexandře Ivanoviči. Nevyrušuji?“

„Přicházíte mi právě vhod, Bergere,“ odpověděl Tarabkin a sedl si do křesla.

„Jste první, s kým se podělím o svou radost. Práce dostala obrat k lepšímu. Z mrtvého místa nám pomohl kolektiv profesora Musila. Podrobně jsem prostudoval jeho zprávu o umělé regeneraci lidského organismu — a to mi ukázalo cestu dál. Abychom mohli totiž organismus našeho ledového hrdiny oživit, bylo třeba obnovit poškozené části tkaniva. A to se nám podařilo teprve teď.

Organismus už žije, buňky se probouzejí k životu. Podle poslední kontroly jsou všechny citlivé tkáně — i mozek — v pořádku. Výživný roztok protéká již i nejjemnějšími žilkami. Soudruzi právě připravují poslední — rozhodující operaci. Přesně za půl hodiny vpustíme do žil směrem proti srdci pravou lidskou krev…“

„Gratuluji vám, Alexandře Ivanoviči, mám z toho velkou radost a držím palce. Vždyť vám chci právě oznámit — a proto volám i v noci — že na malém ostrůvku, 342 km severně od Špicberk, jsme v ledovci nalezli dalšího zmrzlého člověka. Podle oděvu soudíme, že pochází z počátku dvacátého století, a že je to letec…“

Tarabkin sebou trhl a zamával pravicí.

„Nechte ho ještě tam, kde jste ho nalezl. A zastavte pochopitelně hned práce na tomto úseku. Nevím, jak se mi podaří dnešní operace. Možná, že nám něco selže — těžko předvídat — a pak by bylo třeba opět počkat…“

Do laboratoře vstoupila dívka v bílém plášti a s kuklou na ústech:

„Soudruhu Tarabkine, vše je připraveno.“

Tarabkin se rychle rozloučil s Bergerem a za pomoci dívky si rovněž navlekl plášť.

Ti, kteří čekali v modře ozářeném sále, byli vzrušeni. Pozorně sledovali kmitající se paprsky v okénkách přístrojů a kontrolovali měřidla, upevněná na velkém, se všech stran uzavřeném skleněném hranolu, ve kterém zdánlivě spal zarostlý pravěký muž. Barvu jeho pleti pro modré osvětlení nebylo možno dobře odhadnout.

„Všechny přístroje překontrolovány?“

„Ano.“

„Teplota plynu?“

„37,4.“

„Všechny přívody krve jsou v pořádku?“

„Ano.“

Oči přítomných visely na krásné tváři akademika Tarabkina.

„Nemusím vám snad, děti, zdůrazňovat, že jdeme do rozhodného boje. Vždyť celé lidstvo od nás očekává, že splníme dávný sen mnoha odvážných bojovníků se smrtí, kteří nám ukazovali cestu.

O tomto okamžiku, který teď prožíváme, snil již v první polovině dvacátého století Kaptějev, když po prvé oživil řasy, prvoky a korýše, kteří po deset tisíc let leželi zmrazeni ve věčném ledu Jakutska.

O tomto okamžiku snil ruský vědec Bachmetěv, který jako první počátkem dvacátého století vyslovil naději, že pokusy s anabiosou se podaří rozšířit i na obratlovce a že bude možno mluvit i o oživování zmrzlých lidí.

O tomto okamžiku snil moskevský lékař Brjuchonenko, když se mu podařilo oživit useknutou psí hlavu čtyřicet minut po smrti a když tento pokus u téhož psa s úspěchem opakoval po třetí.

O vítězství, které teď stojí před námi, snil i slavný lékař Něgovský, který v době Velké vlastenecké války v letech 1941 až 1945 překonal klinickou smrt i u člověka a vrátil tak život rudoarmějci Čerepanovovi — a pak mnoha dalším bojovníkům za dnešní šťastný život na Zemi.

Proč vám to všechno, drahé děti, připomínám právě teď? Jen proto, abyste si tím plněji uvědomili odpovědnost každého z nás. Všechno záleží na naprosté přesnosti v každé desetině vteřiny, na přesném plnění úkolů, které jsme si předem určili. Naděje na vítězství je veliká. Všechny předběžné pokusy s pravěkými zvířaty se podařily.

Jde tedy opravdu jenom o přesnost. Zvláště vy, Natašo, dávejte dobrý pozor na mozek — na něm záleží nejvíce. Sebemenší zvýšení tlaku krve v přívodu by mohlo znamenat konec — neúprosný konec…

Tož — děti — začneme?“

Členové kolektivu mlčky přikývli.

„Jonesi, rovnoměrně vpouštějte do inkubátoru kyslík a odčerpávejte plyn!“

„Provedeno!“

„Bastiene, zvyšte tlak podle směrnic a zapněte pumpy!“

„Natašo, tlak v přívodu k mozku ještě snižte!“

Hrudník pravěkého člověka se sotva znatelně pohnul.

„Srdce ožívá! Umělé srdce však ještě nezastavujte!“

Tarabkin se upřeně zahleděl do obličeje Neandertálce.

„Umělé dýchání,“ zašeptal po chvíli.

Hrudník se pomalu zvedl, klesl — a opět zvedl.

„Zkontrolujte mozek, Natašo!“

Dívka se sklonila nad aparát a pozorně sledovala obrazovku. Křečovitě sevřela otáčecí knoflík.

Mlčela.

Na čele jí vystoupily krůpěje studeného potu.

„Pracuje?“ zašeptal úzkostlivě Tarabkin.

„Ne, je konec, Alexandře Ivanoviči. Mozek je zalit krví…“

„To není možné!“ zvolal akademik a přiskočil ke kontrolnímu přístroji. Rychle přitiskl oči k okulárům.

„Zalit krví… Ale vždyť to není možné,“ vydechl. Očima přejel několikrát po přístroji.

„Zalit krví…“ opakoval. „Ale vždyť tlak do mozku je naprosto správný!“ Znova nahlížel do okulárů — a znova kontroloval tlak.

Do napjatého ticha zpívaly jen pumpy, ženoucí krev do těla pračlověka.

Tarabkin sklonil hlavu.

„Marné — vše v pořádku — a přece je opravdu konec. Mozek je úplně zničen… — Bastiene, zastavte umělé srdce…“

Tělo Neandertálce opět znehybnělo.

„Nezastavujte, nezastavujte,“ zvolala pojednou Nataša. „Tolik jsme toho už dokázali! I krev z mozku odstraníme!“

Tarabkin se trpce usmál.

„Nechtějte nemožné, drahé děvče. Mozek je příliš složitý organismus, nedá se vyrobit uměle. Je opravdu konec, musíme se s tím smířit. A přece nemohu pochopit, jak se to mohlo stát…“

Nataša zavzlykala.

„Neplač, Nataško, nekladu ti žádnou vinu. Zoufalství by nám, děti, nijak nepomohlo. Dnes ještě musíme před biologickou smrtí ustoupit. Ale nevzdáme se. Znova zkontrolujeme celý postup, abychom přišli na chyby, kterých jsme se dopustili.

Dokázali jsme prodloužit život.

Dokázali jsme oživit zvířata, po staletí konservovaná v ledu. A oživíme i člověka. Musíme. Vždyť v Arktidě čeká další nešťastník. Na nás teď záleží, jak dlouho ještě bude čekat.“


3. BUBLINA VZDUCHU


Na moskevském letišti je rušno. Rychle za sebou přilétávají raketová letadla a podle pokynů dispečera přistávají na dlouhých asfaltových drahách.


Všichni cestující, kteří vystoupili z letadel, odjíždějí z letiště stejným směrem — k nádhernému mramorovému paláci, ve kterém jsou umístěny Tarabkinovy laboratoře.

Ve velkém sále přibývá hostů. Srdečně se tu zdraví čínský vědec s americkým, německý akademik s francouzským profesorem, Ital s Angličanem.

Do sálu vstupuje akademik Tarabkin za doprovodu svých spolupracovníků.

Nataša Orlovová je nápadně bledá. Jde zavěšena do Jonese, který těká očima s hosta na hosta. Bastien jde vedle Tarabkina — a jde stejně pevně jako on.

Dvouleté úsilí v boji o život Neandertálce zanechalo znatelné stopy v obličejích všech členů kolektivu.

Na pokyn Tarabkina si všichni přítomní sedli za dlouhý stůl v podobě podkovy.

„Milí přátelé, vzácní hosté, drazí spolubojovníci,“ ujal se slova Tarabkin. „Všichni již víte, proč jsem vás pozval.

Byl bych rád, kdybyste se plně seznámili s našimi zkušenostmi — s úspěchy i s posledním neúspěchem — a vyvodili z nich důsledky i pro svou práci. A stejně upřímně bych uvítal, kdybyste společně s námi provedli důkladnou kontrolu celého postupu operace a zúčastnili se i pitvy. Všichni si jistě uvědomujete s námi, že jde o vážnou věc. Příčiny výronu krve do mozku mohou být totiž různé.

Buď jsou příznakem toho, že jsme se dopustili nějaké chyby — tomu však zdařilé pokusy s oživováním zvířat nenasvědčují — nebo naše světová věda není ještě tak daleko, aby dokázala oživit po 70.000 letech v ledu uchovaného pračlověka.

Před okamžikem jsme dokončili předběžnou kontrolu postupu. Za činnosti umělého srdce jsme opakovali transfusi krve. Ve všech přívodech krve byl týž tlak jako dnes v noci. Také nejdůležitější přívod — do mozku — měl předepsaný tlak. Všechny pumpy umělého srdce pracují tedy spolehlivě. Podle kontrolního záznamu na pásu tlak v mozkovém přívodu ani v jediném rytmu nepřevýšil předepsanou hladinu.

To by ukazovalo, že výron krve do mozku byl zaviněn jinou příčinou než příliš vysokým tlakem. A přitom na snímcích mozku nalézáme znaky, které ukazují na následky zvýšeného tlaku.“

Američan profesor Danburi zvedl ruku.

Dovolíte-li, Alexandře Ivanoviči, rád bych vám k tomu sdělil své domněnky. Po vaší zprávě o neúspěchu operace jsem o tom intensivně přemýšlel. Podle mého mínění mohou být příčiny nezdaru dvě.

První může být v tom, že postup, který se osvědčil u zvířat, není vhodný u člověka.

Jinou příčinou může být skutečnost, že krev dnešního člověka není vhodná pro pračlověka, který byl vlastně vývojově na zlomu mezi zvířetem a člověkem.“

„Mohu, prosím, odpovědět za vás, Alexandre Ivanoviči?“ zeptala se Nataša.


Tarabkin přikývl a usmál se.

„Domnívám se, že první příčina, o které hovořil soudruh profesor Danburi, není pravdou. Při oživování Neandertálce jsme na základě mnoha pokusů celý postup přepracovali — s přihlédnutím k vývojovému stadiu pračlověka.

Také o druhé příčině pochybuji. Nepoužili jsme totiž krve dnešního člověka, tak jak je. Regeneračním procesem jsme ji přizpůsobili celkové biologické skladbě pračlověka.

Já osobně bych hledala příčinu jinde. Jistě si vzpomínáte, že hned tenkrát — na zasedání Světové akademie věd, kdy byl při televisním přenosu z Arktidy náhodou objeven Neandertálec — upozorňovala jsem na nebezpečí rozrušení jemné tkáně zmrzlého mozku průzkumnými paprsky a radiovými vlnami…“

Tarabkin zavrtěl hlavou.

„Ne, ne, ani tady není pravá příčina. Než došlo k transfusi, všichni jsme se přece přesvědčili, že živný roztok proudil do všech žil bez překážky a snadno pronikal i do nejjemnějších žilek v mozku. To znamená, že před transfusí nebylo v mozku nejmenší poruchy. O tom nás ostatně přesvědčí pitva.

Na škodlivost průzkumných paprsků na zmrzlý mozek tedy nevěřím!“

Na stole před Jonesem bliklo červené světlo a na obrazovce malé televisní skřínky se objevila tvář dívky.

„Jonesi, mám tu pro vás důležitou zprávu. Omluvte se na chvíli, abych nerušila ostatní.“ zašeptala.

Jones odběhl do zpravodajské centrály.

Když se za čtvrt hodiny vrátil, byl ještě bledší než Nataša. Něco zašeptal Tarabkinovi — a na jeho přikývnutí se opět vzdálil.

Po výměně názorů odešli všichni do pitevního sálu.

Pitva plně potvrdila Tarabkinova slova. Organismus mozku byl oživen a nenesl nejmenší stopy rozrušení struktury.

„Tady vidíte, že výron krve vznikl nepochybně prasknutím řady vlásečnic,“ promluvil do ticha Tarabkin. „A jak ukazují mikroskopické snímky, vlásečnice praskly tlakem, přes to, že nenesou nejmenší stopy zkornatění. Dovedete to pochopit, přátelé? Já ne!“

„Smrt jsem tedy zavinila já,“ zoufale zavolala Nataša a chytila se za hlavu. „Já obsluhovala manometr v přívodu do mozku.“

„Nataša nemůže být vinna,“ ozvalo se pojednou u dveří, stál tam muž v bílém plášti, který vstoupil, aniž ho kdo pozoroval.

„Nesu vám další Jobovu zvěst, soudruzi. Pes, nalezený v ledu u severního pólu, nám před chvílí při poslední operaci — při transfusi — zahynul.

A příčina? Opět výron do mozku. Naše skupina je z toho zoufalá…“

Tarabkin stáhl rychle gumové rukavice a beze slova vyběhl ze sálu. A za ním Nataša. Bastien, Twarovski a ostatní členové kolektivu společně s hosty.

Zvíře leželo v inkubátoru nehybně.

Tarabkin prohlížel mozek kontrolním přístrojem a zarytě mlčel.

„Po tolika zdařilých pokusech — opět zničený mozek — i u zvířete! To přece není možné,“ promluvil konečně.

„Soudruhu Danburi, jste teď přesvědčen, že všechny vaše domněnky o příčinách nezdaru padly? Podívejte se na mozek sám. Tytéž příznaky jako u Neandertálce. A pes přece nebyl v ledu déle než 30 let… a bylo použito téže methody jako dříve, ba i týchž přístrojů jako u Neandertálce.

V čem tedy vězí chyba?“

Čínský akademik Sun Čin-i přistoupil blíže k inkubátoru.

„Chyba může být jedině v přístrojích. Říkáte, že bylo použito týchž přístrojů jako u pračlověka. Podrobme je tedy nejpřísnější kontrole.“

Tarabkin souhlasil.

Každý z vědců si vzal na starost jeden z přístrojů. Nejprve je zkoušeli v činnosti, jako to učinili tarabkinovci již při několika posledních kontrolách. Všechny fungovaly bezvadně — i manometr na přívodu k mozku.

Německý profesor Gleissner, který si vzal tento přístroj na starost, začal jej — šroubek za šroubkem — pečlivě rozebírat. Pět vědců společně s Natašou sledovalo profesorovy jemné ruce.

Nataša nervosně klepala špičkou boty do nohy židle.

Každá — i sebemenší součást — byla prohlédnuta i pod drobnohledem a roentgenem.

Nejpečlivěji byla zkoumána ohnutá trubička se sloupcem červené tekutiny, který pod tlakem ustupoval do vakua.

Vše bylo v pořádku.

I kontrolní fotočlánky fungovaly bezvadně — neměly nejmenší poruchy.

„Marné, vše v pořádku…“

„Prozkoumejme vakuum spektrální analysou,“ navrhl Danburi.

Výsledek zkoušky byl překvapující, ba přímo zdrcující. Ve vakuu byl objeven řídký vzduch…

„Zde je tedy příčina našeho neúspěchu…“ zvolal Tarabkin. „Manometr sice fungoval, ale měřil skresleně. Tlak do mozku musel být pochopitelně vyšší, neboť vzduch zpomaloval postup sloupce!“

Akademik se zabodl očima do Natašina obličeje a po malé pomlce zašeptal.

„Ale jak se mohl vzduch do vakua dostat? Kdo s manometrem manipuloval, kdo jej rozšroubovával?“

„Snad mne, Alexandře Ivanoviči, nepodezíráte, že jsem poruchu v manometru zavinila já,“ zoufale zvolala Nataša. „Nikdy jsem ani nesáhla dovnitř.“

„Vzduch se tam přece nedostal sám, to je nemožné,“ trpce se zasmál Tarabkin.

Danburi vzal trubici do rukou a znova ji pozorně prohlížel.

„Vás bych, Natašo Orlovová, zrovna nepodezíral,“ řekl po chvíli trapného mlčení. „Ale fakt je, že sám od sebe tam vzduch vniknout nemohl. Napřed musíme zjistit, kdo naposledy manometr rozmontovával — a pak vám řeknu svou třetí domněnku o příčině nezdaru.

Kdy byla poslední transfuse? Míním tu před případem pračlověka. Povedla se přece, ne?“

„Před dvěma týdny.“

„V tu dobu tedy někdo s manometrem manipuloval.“

Tarabkin se rozhlédl po členech svého kolektivu.

„Kdo z vás to byl, děti? Přiznejte se, hlavu vám neutrhnu. Stává se všelicos, každý člověk má někdy smůlu. Závadu jste jistě nezpozorovali, jinak byste ji přece hlásili. Vždyť všichni jste viděli, jak mnoho záleží na naprosté přesnosti právě zde.“

Jeden se díval po druhém.

Ticho…

Konečně všichni postupně prohlásili, že manometr v ruce neměli.

Opět napjaté mlčení…

Pojednou se Tarabkin klepl prstem do čela.

„Už to mám — asi to byl Jones. Zapomněl jsem vám říci, že před dvěma hodinami odletěl domů do Ameriky. Dostal totiž bleskovou depeši, že jeho matka je těžce nemocná.“

Danburi si pohodlněji sedl do křesla a pohladil si bradu, jako by zkoušel, zda je dobře vyholen.

„To posiluje mou třetí domněnku, přátelé. Zdá se, že je na čase, abych s ní šel na světlo. Tedy: domnívám se, že bublina vzduchu byla do vakua vpuštěna úmyslně…“

Tarabkin zamával rukama, jako by odháněl nějakou vidinu.

„To přece nemyslíte vážně, profesore! Kdo, řekněte mi, kdo z nás by měl na tom zájem? Vždyť by to byl strašlivý zločin, spáchaný na kolektivu, na vědě i na lidstvu. Kdo z nás by chtěl bořit to, co sám obětavě téměř bez odpočinku buduje?“

„A přece si myslím, že bublina vzduchu byla do vakua vpuštěna úmyslně,“ tvrdošíjně opakoval Danburi. „Navrhuji abychom se radiem Jonese dotázali, zda měl manometr v ruce.“

„Jsem proti,“ zvolal Tarabkin. „Jones má nemocnou matku, nebudeme mu zatěžovat mysl ještě tímto. Vždyť nám to poví, až se vrátí. A o úmyslu u Jonese není ani řečí. Patří mezi nejobětavější pracovníky.

Znám ho již šest let — a znám ho dobře. S jakým nadšením studoval u mne otázky prodloužení života! A s jakou pečlivostí a trpělivostí prováděl nejsložitější — tisíckrát opakované pokusy. Jones to, přátelé, neudělal.

A vůbec, kdo by to mohl udělat — dnes, kdy už není na světě vykořisťování člověka člověkem, kdy už není imperialismu ani nenávisti mezi národy a lidmi?“

„A vidíte, Alexandře Ivanoviči — přes to je nás v Americe víc, kteří se na základě několika příznaků domníváme, že ještě nenadešla doba naprosté bezstarostnosti — že je ještě třeba bdělosti. Či myslíte, že bývalí kořistnící už vymřeli? Že se už úplně přerodili? Možná, že některým z nich zbyla v srdci kapka nenávisti k lidstvu a šílená touha znova uchopit moc, rozdělit lidi a vyssávat.“

Všichni se dívali na Danburiho překvapeně.

Lehce se usmál.

„Nuž, počkáme, až co řekne Jones. Jinak je, myslím, náš úkol zatím splněn.

Rozhovor se pomalu stočil na jiné pole.

Nakonec se vědci rozešli, aby v Moskvě navštívili své přátele a známé. Tarabkin se rozloučil se svými spolupracovníky a odešel do své pracovny. Sedl si do křesla a přemýšlel.

Po chvíli vstal a vydal se na svou neoblíbenější procházku po sálech ústavu.

V pitevně zastihl několik lékařů, kteří ihned po skončení pitvy zahájili přípravy pro balsamování pračlověka.

Tarabkin pokynul na pozdrav a mlčky přihlížel. Při pohledu na mrtvé tělo mu bylo úzko. Vždyť tu před ním leželo jeho dílo v poslední okamžik před vítězstvím rozbité na kusy… Bublina vzduchu…

„Nu což,“ řekl více pro sebe, „začneme tedy opět od píky!“ Přistoupil k televisnímu telefonu a vytočil číslo.

Na obrazovce se objevila světlovlasá dívka ze zpravodajské centrály.

„Olgo, buďte tak hodná, požádejte mým jménem Bergera, aby ledovec s tělem letce připravil pro převoz. Přijedeme si pro něj.“

„Zařídím, Alexandře Ivanoviči. Já s vámi chtěla také mluvit. Právě vás sháním po všech sálech. Mám pro vás vzkaz — a překvapující zprávu.

Nejprve vzkaz: profesor Danburi volal z letiště a prosí vás, abyste mu odpustil, že proti vašemu přání volal Jonese.

Představte si, Alexandře Ivanoviči, že Jones neexistuje!“

„Neexistuje? Jak to? Co se mu stalo? Snad není mrtev?“

„Pro nás ano. V místě, kam odletěl, ho totiž nikdo nezná — žádnou matku tam nemá a člověk jeho jména se tam ani nenarodil — ani nikdy nežil. Jones je vymyšlené jméno…“


4. PROXIMA CENTAURI MLUVÍ?


Akademik Čan-su je na Měsíci již několik let. Z pověření Světové akademie věd řídí velkou observatoř na severním pólu našeho souputníka. S kolektivem vědců zkoumá severní oblohu, zatím co akademik Cahén v druhé observatoři na jižním pólu Měsíce studuje oblohu jižní.

Čan-su pracuje s nadšením. Kolikrát mu už spolupracovníci museli připomínat, že je třeba odpočívat podle dnů na Zemi a ne podle kalendáře na Měsíci, kde den trvá 14 dnů — a stejně tak dlouho noc.

Dnes má Čan-su volný den — samozřejmě podle zemského kalendáře.

Až se porozhlédneme po jeho pokoji, jistě nás tento „den“ udiví.

Velikým oknem se na nás do pokoje dívá černá obloha. A uprostřed ní září — Slunce. Vyhlíží odtud poněkud jinak, než se Země. Jeho tvář je zahalena do šlehajícího plamenného závoje, který vědci objevili se Země při zatmění Slunce a pojmenovali jej koronou.

Skály, roviny i krátery jsou ostře ozářeny slunečním světlem — a na obloze jasně září miliony hvězd.

Nízko nad obzorem nehnutě stojí v temnotách veliká koule. Země…

K ní právě zalétly Čan-suovy zraky. Rodnou planetu prohlíží již nejméně po sté. S polokoule, která je ponořená do stínu zemské noci proniká až sem na Měsíc záře tisíců světel. Jsou to svědectví velké síly člověka, který v těchto místech rozžehl světla velkých měst.

Země, moře i mraky na ozářené polokouli jsou jako pestrá paleta malíře. Z indigově modré plochy Atlantického oceánu oslnivě září odraz slunce.

Téměř celá Evropa je zahalena mraky. Vzduchový obal rozmazává kontury velkého globu… Čan-su pohlédl na hodinky.

Na Zemi — v jeho vlasti — je právě poledne. Pekinská televisní stanice vysílá zprávy.

Akademik zapnul televisor a se zájmem nyní sleduje, co je ve světě nového.

Nejprve reportážní přenos ze Sahary. Před několika hodinami byla dokončena třicátá atomová elektrárna pro čerpací stanice. Dvě třetiny pouště jsou již zúrodněny…

Několik záběrů z Arktidy…

„A nyní radostná zpráva: Pojďte s námi na chvíli do Tarabkinových laboratoří…“

Na obrazovce se objevil celkový pohled do velkého sálu. Kamera se blíží k průhlednému skleněnému hranolu…

Detail — hlava a hrudník krásně urostlého statného muže. Hrudník se pomalu nadzdvihává a klesá. Ústa jsou pootevřena.

„Severson, účastník Amundsenovy záchranné výpravy, žije!“ radostně zní hlas komentátora. „Věda slaví další vítězství nad klinickou smrtí! Sláva Tarabkinovi, jeho kolektivu a všem vědcům průkopníkům!“

Čan-su je dojat. Přisedává blíž k televisoru, aby mu z reportáže opravdu nic neuniklo. Na obrazovce se objevuje Tarabkin. Usmívá se.

„Ano, Severson opravdu žije,“ říká. „Zatím ho uměle udržujeme ve spánku — v duchu léčebné metody velkého fysiologa I. P. Pavlova. Čeká nás ještě mnoho práce — mnoho složitých zásahů. — Ale v tom hlavním jsme zvítězili: život je navrácen…“

Čan-su vypnul televisor a lehl si na pohovku. V myšlenkách zalétl přes vzduchoprázdný prostor do Moskvy, k Tarabkinovi. Moskvu na obrovském globu našel lehce. Svítila s neozářené polokoule jako jasná hvězda.

Po obloze se pojednou mihla dvě světla, která vytrhla Čan-sua ze snění. Za okamžik se světla objevila znova, tentokrát nedaleko observatoře.

Na rovné ploše před hlavní budovou přistálo raketové letadlo v podobě válce. Rozjelo se na pásových podvozcích přímo k hangáru, kde byl již otevřen vjezd do vstupní haly.

Velká vrata se neprodyšně zavřela a za chvíli byla komora vyplněna vzduchem. Z letadla vystoupili tři cestující.

„Kde je, prosím, akademik Čan-su?“ zeptal se štíhlý, černovlasý muž, sotva seskočil na dlažbu hangáru.

„Má dnes volný den, je doma.“ odpověděl muž v kombinése.

„Snad mi odpustí, že ho na chvíli vyruším, doufám, že nespí. Nesu mu totiž důležitou zprávu,“ vysvětloval černovlasý muž již za chůze. Proběhl krytou chodbou a zaklepal na dveře. Sotva se ozvalo vyzvání ke vstupu, vřítil se do pokoje.

„Vítám vás, Cahéne,“ usmál se Čan-su a zvedl se s pohovky. „Co vás sem přináší? To jste musel mít pěkně naspěch, když jste svou návštěvu ani neohlásil. Mohli jsme vám připravit pohoštění…“

Cahén si potřásl s Čan-suem pravicí, sáhl do kapsy, mlčky vytáhl svitek filmu a roztáhl jej na stole.

„Co tomu říkáte?“ přejel prstem po celuloidovém pásu.

„Že je to záznam o zachycených radiových vlnách z vesmíru. Nu — a co je na tom zvláštního? Objevil jste snad další radiohvězdu?“

„Podívejte se jen pozorněji,“ vybídl Cahén, založil si ruce a pohupoval se na špičkách chodidel.

Čan-su pomalu projížděl očima lesklý pás.

Najednou se zarazil.

„Poslouchejte, to přece nemá s radiovou astronomií pranic společného. Zaznamenával jste si snad signály ze Země?“

„Ne. Tyto signály jsme zachytili při zkoumání hvězdy Proxima Centauri. Omyl je vyloučen.“

Čan-su znova a znova procházel celuloidový pás.

„To by ovšem znamenalo…“ zarazil se. „Máte přesně zaměřen zdroj?“

„Pochopitelně,“ usmál se Cahén. „Je nedaleko Proxima Centauri. Z toho usuzuji, že jde o planetu. Potvrzuje to také skutečnost, že během doby, kdy signály studuji, se zdroj sotva znatelně posunul v kruhové dráze okolo Centauri.“

„Délka vlny?“

„Sto osmdesát dva centimetry.“

Čan-su si přejel rukou po čele.

„Proč jste to nehlásil dříve? To je přece úžasné zjištění! To přece připouští domněnku, že tu jde o signály myslících tvorů!“

Cahén si pravicí pročísl kudrnaté, modře se lesknoucí vlasy.

„Opatrnost, matka moudrosti. Vždyť jsem sám nevěřil svým očím ani uším. Říkal jsem si: Než s tím, Roberte, půjdeš na světlo, snaž se tomu přijít na kloub. Přiznám se, že jsem si už zahrál i na detektiva.“ rozesmál se Cahén a třemi prsty se opřel o filmový pás.


„Jak vidíte, vysílání je soustavně přerušováno. Délka vysílání i mezer se rychle mění. Nejprve jsem se snažil najít v tom nějakou pravidelnost. Té tu však není.

Mohu to doložit mnoha metry záznamů. Mezery i vysílání jsem si tedy proměnil v jakousi komplikovanou telegrafní abecedu. Tady ji máte. A Cahén položil na stůl tlustý blok, hustě popsaný dlouhými čarami a tečkami.

„Je to zpropadeně složitá abeceda, na to můj hvězdářský rozum nestačí. Zítra chci odletět na Zemi a předložit svůj objev k posouzení Světové akademii věd.“

Čan-su, který byl dosud skloněn nad pásem, se narovnal a položil Cahénovi ruku na rameno.

„Navrhuji jiný postup. Byl bych spíše pro to, abyste Světové akademii odeslal podrobnou zprávu — a abyste mne pozval do vaší observatoře na jižním pólu. Víc hlav — víc rozumu. Než přijde rozhodnutí akademie, chtěl bych vám být ve studiu signálů nápomocen…“

Cahén ochotně souhlasil.

Během několika minut byl Čan-su připraven na cestu. Konferenčním televisorem oznámil spolupracovníkům Cahénovu zprávu i svůj úmysl.

Všichni byi překvapeni. Oběma vědcům přáli mnoho zdaru v dalším bádání a napjatě očekávali jeho výsledky.

Že by v souhvězdí Centaura žili lidé?…

Vzduch v první kabině hangáru rychle řídl a ustupoval vakuu.

Vrata se otvírají a raketové letadlo vyjíždí na startovací plochu.

Zelené světlo na dispečerské věži a již se letadlo vznáší — — (málem jsem z pozemského zvyku řekl „ve vzduchu“, ačkoliv, jak víme, na Měsíci vzduch není. Musíme se tedy spokojit zjištěním, že se letadlo vznáší) nad měsíčním povrchem.

Několik kilometrů pod letadlem se rychle mění měsíční krajina. Velohory, malé krátery, puklinami rozryté roviny, rokle a strmé skály. Tu a tam třikrát dole blikne světlo. Obyvatelé Měsíce to již znají. Je to pozdrav některé z výzkumných stanic, umístěných pod povrchem Měsíce. Za necelé půl hodiny nám již na obzoru září světla obseřvatoře B.

Letadlo přistává na jižním pólu Měsíce…


5. ZMRTVÝCHVSTÁNÍ


Severson, voják z povolání, byl zvyklý skočil ráno s postele rovnýma nohama.

Dnes mu to však nějak nejde. Vědomí se střídá s podvědomím, otupělý mozek není schopen posloužit jedinou myšlenkou.

Jako by život unikal mezi prsty — a opět se vracel do žil a rozléval po celém těle zvláštní teplo, známé při kalciových injekcích.

Chvílemi se Seversonovi zdá, že slyší nějaké hlasy.

Namáhá se otevřít oči.

Marně.

Snaží se pochopit smysl slov, ale postel se pod ním neposlušně rozhoupává — a znovu upadá do otupělého spánku.

Konečné se probírá. Víčka jsou olověná a ani ústa neposlouchají. Ale sluch nespí. Někdo nedaleko odtud mluví. O tom se nedá pochybovat. Šeptá sice, ale je slyšet každé slovo.

Severson všechnu svou energii vkládá do úsilí, aby porozuměl.

Nejde to. Zřejmě to není žádná z řečí, kterou zná.

Mozek se hlásí s první souvislou myšlenkou.

„Byl jsem nalezen! Zachráněn! Kdo mne nalezl? Amundsen? Nová záchranná výprava? Kde to jsem?“

Myšlenky jdou hlavou těžkopádně.

O slovo se hlásí čich. Podává zprávu o příjemné vůni…

Opět spánek. A teď se již rychle střídá s bděním.

Čas letí a spánek se stává jakýmsi horečnatým polospánkem. Myšlenky pomalu dostávají přesnější tvary.

„Pěkně jsem se zřídil… A co nohy? Nezmrzly?“

Ne. Severson s rozkoší hýbe palcem u nohy. Má z toho dětinskou radost.

A když už poslouchá palec, poslechne i ruka…

Neposlechla. Jen prsty se poněkud skrčily a nahmataly jemnou látku.

Nu což, zatím to stačí. Hlavně, že rozum slouží spolehlivě a že ruka úplně nezmrzla.

Kde to asi jsem? V ledové jeskyni určitě ne. Kde by se tam vzala ta jemná látka?! A to příjemné teplo! Nebo se mi to všechno jen zdá…?

Znovu několik pohybů palcem u nohy a lehký stisk jemné látky.

Ne — není to sen.

Spokojen tímto zjištěním Severson znovu usnul.

Když se probudil, pokračoval v bádání.

Opravdu je celé tělo v pořádku?

Skrčil nohy a sáhl si na kotník.

Překvapením mu ruka ustrnula.

Lidičky, to je věc! Já mohu už hýbat rukama i nohama

A co oči, ty neposlechnou?

Zatím ne. Víčka jsou jako slepena klihem.

A zas je tu ten zatracený spánek.

Procitnutí mu přineslo radostné překvapení. Víčka povolila a oči se široce otevřely. Za chvíli naprostá tma dostala jemnější odstíny. Z temného šera vystoupilo několik předmětů. Především čelo postele.

Kde je okno? Je zataženo roletou, nebo je noc? Těžko najít odpověď. Kdyby byla noc — ležel bych tu už asi pěkně dlouho. Vždyť jsem usínal za dne a za polárním kruhem je den pořádně dlouhý! Nebo jsem snad na lodi?

Severson napjal všechny smysly. Nejmenší náznaky pohybu — vládne tu naprostý klid. Loď to tedy není.

Či je to eskymácký příbytek?

Nebo nemocnice? A která? V Kingsbay by bylo rozhodně chladněji, i kdyby topili.

Mohlo by to být Tromsö. I Oslo.

Mozek se hlásí, že je už příliš unaven. Přepíná na spánek.

A probuzení přináší novou svěžest. Severson již poznává pomalu všechny předměty v pokoji…

Nemůže to být nemocnice — vždyť pokoj je přepychově zařízen! Proč postel má takovou divnou ohradu jako dětská postýlka?

Nový pokrok. Severson se zachytil ohrady — a po několika pokusech si sedl. Očima usilovně probodává šero.

U postele na dosah ruky je malá skřínka. Ohmatává ji. Mezi prsty cítí několik ozubených otočných knoflíků.

Radiový přijímač! Severson se zaradoval. Jak nezvykle pozorný je jeho hostitel.

„Hochu, zahraješ si pro lepší náladu…“

Znova ohmatává knoflíky. Váhá. Nebude nikoho rušit? Ale pokušení zvítězilo.

Tichounké cvak — jako v budíku, když si to se vstáváním rozmyslíš a zajistíš jej a právě přichází minuta, na kterou jsi jej nařídil.

A teď přichází další příjemné překvapení. Na protější stěně vyvstal pomalu světelný obraz jako v biografu.

Severson — jako oknem — se dívá do zvláštní krajiny.

Aha! Tohle není rádio, ale promítač světelných obrazů, říká si a se zájmem si prohlíží široké kvetoucí roviny. Nad temnou zelení lesů se tyčí — egyptská sfinga — a za ní pyramida.


„Asi se mi to v hlavě popletlo a mámí mne fata morgana.“

Severson zamrkal a stiskl si palec u levé ruky. Ne, sen to není, ale fantasie nebo fotomontáž.

A dokonce se krajina hýbe! V popředí se ve větru vlní obilí a v dálce mezi keři se pohybují lidé.

Tedy to není rádio ani promítač světelných paprsků, ale domácí biograf. Asi to bude nějaký fantastický film. Jak jinak si vysvětlíš květiny před mrtvýma očima sfingy, která přece kouká do pouště a ne do zahrady. To vědí i děti ve škole.

Obraz na zdi se pomalu mění. Objevuje se do nedohledna běžící kanál a na něm parník. A znovu zeleň, sfinga a pyramidy.

Ti filmaři jsou přece jen taškáři! Vše vypadá tak pravděpodobně a je to nakonec trik!

Teď se na stěně objevuje detailní záběr. Několik do černa opálených, smějících se lidí s bílými klobouky. Někomu mávají…

A koukejme — fantasie pokračuje! Na mávání odpovídá člověk na nějakém gigantickém stroji, který má dlouhý krk jako bronthosaurus a polyká písek.

Obraz se rozplynul a na stěně se objevila hezká dívka. Zdá se, jako by se dívala přímo na Seversona. Otvírá ústa. Asi mluví, ale není ji slyšet. To dává příležitost k dalšímu přemýšlení.

Tenhle domácí biograf je dobrá věc. Film kdosi mistrně vykoloroval. Ale proč jen si režisér zvolil tak nemožný námět? Poušť, pyramidy — a vsadit do toho pestré květy a lesy! Vždyť ten člověk nikdy poušť neviděl a nevyzná se v přírodopise. To je asi tak stejné, jako malovat květy na severním pólu!

A kde vzali ten obrovsky stroj? Copak něco takového Egypťané mají?

Severson přemýšlí, přemýšlí — až nakonec usíná vsedě. Zdá se mu, že je doma a starostlivá máti ho něžné ukládá do postele.

Šeptá mu dobrou noc.

Severson s námahou otvírá oči. V místnosti je sám. Asi se mu to opravdu jenom zdálo. Pozorně naslouchá.

Ve vedlejší místnosti skutečně někdo mluví. U dveří se ozvaly kroky. Konečně se dovím, kde to jsem a kdo je mým šlechetným hostitelem, myslí si Severson a upřeně se dívá na dveře.

Rychle ulehá a předstírá, že spí.

Dveře se otevřely a k posteli přichází několik potichu hovořících lidí.

Marně Severson napíná sluch. Nerozumí ani slova. Jen podle hlasu poznává, že u něho stojí několik mužů a žen.

Jeden z návštěvníků pokládá pacientovi ruku na čelo. A pacient má co dělat, aby nevypadl ze své role a nezamrkal očima. Z neznámé řeči zachytil jen jediné slovo, které se v hovoru častěji opakuje:

„Severson.“

Jeden z lékařů měří v zápěstí tep.

Přetvářka nebyla asi dokonalá, neboť najednou šeptá nějaká dívka čistou norštinou:

„Spíte, Seversone?“

Tedy slovo Severson, které tu bylo tak často vysloveno, má být mým jménem — myslí si pacient a pomalu otvírá oči.

Zřejmě nevědí, kdo jsem. Našla mne asi nějaká cizí záchranná výprava…

Mlčky si prohlíží návštěvníky. Mají bílé pláště a na ústech masky. Zřejmě lékaři.

Severson se zachytil okraje postele a posadil se. Chtěl pozdravit, ale jazyk mu vypověděl službu.

„Nenamáhejte se, Seversone. Zůstaňte klidně ležet. Ještě potřebujete hodně zesílit,“ usmála se světlovlasá dívka.

„…hm — — kd… kde… jsem?“ vykoktal pacient s vypětím všech sil.

„V rukou dobrých lidí, bát se nemusíte. Jen si teď ničím nelámejte hlavu — vše vám později vysvětlíme. Ten spánek v ledu vám vzal trochu pružnost. Ale už je to s vámi dobré. I ta řeč vám půjde, jen až se trochu pocvičíte.

Nu, musíte teď začít tak říkajíc od píky — jako dítě. Provádějte zatím lehký tělocvik a ohýbejte jazyk.

„A… mundsen — kde… je?“

„Vše v pořádku. I k vám domů jsme již poslali zprávu.“ Severson chtěl opět něco říci, ale zamumlal jen několik nesrozumitelných slov.

Dívka, která hovořila norsky, se sklonila a zeptala se:

„Jak se cítíte? Nebolí vás něco? Ne — nemusíte mluvit — jen naznačujte rukou.“

Pacient si přejel rukou po těle, usmál se a luskl prstem.

„A nemáte hlad?“

Hle — na tuhle maličkost Severson úplně zapomněl. Teď se tomu sám divil.

Zavrtěl hlavou.

„Už je na čase, abyste opustil kojenecká léta a pomalu se začal krmit sám.“ zažertovala dívka. „Necháme vás teď trošku vyhladovět a zkusíte to. Souhlasíte?“

Pacient zakýval hlavou na souhlas a opět se usmál. Marně vzpomínal, že by ho někdo krmil.

„A s tímhle se manipuluje takhle.“ otočila se dívka k televisoru a otočila prvními dvěma knoflíky.

Na protější stěně se znova objevil barevný obraz. Tentokrát to byl záběr z nějaké opery — a zpěváky bylo skutečně slyšet. Seversonovi se zdálo, jako by se širokým oknem díval na jeviště. Tak plastický a živý byl obraz.

„Máte štěstí, Seversone.“ usmála se dívka. „Právě vysílají nejnovější norskou operu.“

Severson si opět lehl a výjev na stěně pozoroval vleže.

Škoda, že těm lidem na obraze pranic nerozumím — přemítal.

— Vysílají — blesklo mu náhle hlavou. Dívka řekla, že pravé vysílají norskou operu. Jak to? Copak automatická vysílačka filmů vysílá? A jde vůbec film vysílat?

Severson se tázavě podíval na záhadnou skřínku, ze které vycházel proud paprsků. Ani nepozoroval, že je v místnosti opět sám.


Na pestrobarevném obraze se střídaly sborové výstupy s detailními záběry jednotlivých zpěváků. Seversona však teď daleko více zaujala záhadná skřínka.

Opravdu, těžko uhodnout, jaké tajemství v sobě ukrývá! V Seversonovi se probudila stará badatelská vášeň.

„Rozhodně je to nový technický zázrak, nějaký sensační vynález,“ uvažoval. „Pokusně jej asi zavádějí do nemocnice — pro zkrácení dlouhé chvíle pacientů…“

Skřínku opatrně posunul o několik milimetrů od stěny. Chvíli napjatě sledoval obraz na stěně — a když se v promítání neprojevily žádné poruchy, odsunul skřínku tak daleko, aby se mohl podívat na její zadní stěnu. Pravidelným mřížováním nahlédl dovnitř. Zrak mu sklouzl po řadě lesknoucích se elektronek.

„Tedy přece rádio! Ale kde se v něm bere ten barevný film? Nebo snad se již podařilo uskutečnit televisi?

Nu — je možné, že televise byla kýmsi rychle zdokonalena — dnes jde technika mílovými kroky vpřed. Z toho všeho by ovšem vyplývalo, že teď ležím někde v Anglii nebo v Americe. Ale jak jsem se tam dostal? A jak vůbec zde dlouho ležím? Tak složitý aparát se přece nevyrobí za týden! Ležím tu již několik měsíců — nebo snad dokonce rok?“

Seversona pojednou přepadla sladká únava. Vzpomněl si na slova norské dívky a mávl rukou.

„Nač bych si tím lámal hlavu. Však se to všechno později vysvětlí.“

Otočným knoflíkem vypnul záhadnou skřínku, lehl si — a za chvíli již pokojně spal.


6. POHÁDKOVÝ VÝHLED


„Akademik Tarabkin zve členy svého kolektivu na mimořádnou schůzku v jeho pracovně,“ ozval se hlas světlovlasé dívky ve všech služebních televisorech. Za chvíli již všichni bojovníci o život Seversona seděli v pohodlných křeslech v prostorné místnosti.

„Jistě se divíte, děti, proč jsem vás pozval v tuto nezvyklou dobu.“ usmál se Tarabkin, ale hned zvážněl. „Především bych měl soudružce Randersové vytknout, že se při rozhovoru se Seversonem dopustila chyby, která na štěstí neměla vážných následků. Příliš jste, Magdaleno, pacientovi naznačila, že televisor je dokonalým přístrojem, jaký lidstvo v roce 1928 nemělo. Po vašem rozhovoru jsem na kontrolní obrazovce sledoval Seversonovo počínání. Televisor ho tak zaujal, že se přestal zajímat o program, a kdo ví, jak dlouho by si s ním lámal hlavu, kdybych ho včas neuspal plynem.“

Magdalena Randersová zbledla.

„Ano, uvědomuji si svou chybu. Příliš jsem upoutala pacientovu pozornost na přístroj. Je to tím, že televisor je pro mne zcela samozřejmou záležitostí.“

„Plně to chápu, Magdaleno. Poslání nás všech je v tomto případě těžké. Jak všichni víme, je třeba co nejvíce oddálit okamžik, kdy Severson pozná, že se probudil po mnoha desetiletích — a dnes již v docela jiném světě. A k tomuto okamžiku musí jednou přijít. Nemůžeme přece pacienta trvale isolovat od dnešní skutečnosti. Chtě — nechtě se s ní setká na každém kroku. Proto také jsme se rozhodli pro umístění televisoru v jeho pokoji, aby si nejprve z reprodukcí zvykal na nový život. Vaše chyba byla nakonec užitečnou zatěžkávací zkouškou. Ukázalo se, že Severson je již nervově dosti pevným a že nemá sklon k nervovým šokům. Ale opatrnosti nikdy nezbývá. Nyní bude třeba, aby se postupně seznamoval se všemi dalšími novinkami. Samozřejmě se bude na mnohé ptát. Severson je velmi zvídavý. Nejvíce ho bude trápit otázka, kde je, jak dlouho tu leží a podobně. A odpovídat bude opravdu těžké. Musíme mu všechno vysvětlovat tak, abychom neztratili jeho důvěru — a přitom abychom mu překvapivou skutečnost neřekli naráz. To by mohlo mít za následek vážnou duševní poruchu. Pacient se musí postupně sám přesvědčit, že žije ve světě hodně změněném, tisíckrát krásnějším, než byl dříve — za jeho mládí. Severson se musí nejprve naučit šťastně žít společně s námi, aby potom snadněji oželel všechno to, co ztratil při posledním rozloučení před odletem do Arktidy.“

* * *


Dveře se nehlučně otevřely a do Seversonova pokoje vstoupila dívka v bílém plášti. Táhla za sebou podivné křeslo na kolečkách. Pacient se na posteli rychle posadil a pozdravil. Dívku již dobře znal. Vždyť ho navštěvovala často a hovořívala s ním francouzsky.

„Buďte hodně zdráv, milý paciente. Přináším vám radostnou zprávu, že jste byl částečné omilostněn z vašeho vězení, zvaného postel,“ zasmála se dívka. „Přijíždím dnes za vámi s moderním dopravním prostředkem, na kterém se po delší době můžete opět trochu pohybovat s místa na místo.“

Severson si se zájmem prohlížel podivné křeslo, u pravého opěradla mělo páčku a na levé straně několik knoflíků.

„Jsem vám moc vděčen, Natašo. A kdy se budu moci postavit na vlastní nohy?“

„Nebude to již dlouho trvat. Prohlídky nám dávají velkou naději. Váš organismus rychle sílí. Nu — a nyní zahájíme takovou malou autoškolu, abyste se vyznal v řízení vašeho dopravního prostředku.“

Nataša si sedla do křesla a stiskla zelený knoflík. Křeslo se pomalu a neslyšně rozjelo. Směr jízdy řídila dívka pákou po pravé ruce.

„Nejezdí to sice rychle, ale zato bezpečně,“ vysvětlovala za jízdy. „I kdybych v křesle usnula — při jeho pohodlí by to nebyl div — nemůže se nic stát. Křeslo rozhodně nenarazí na zeď nebo jiný předmět. Je totiž opatřeno kontrolním fotočlánkem, který je před překážkou automaticky zastaví. Podívejte se.“ a Nataša zamířila přímo proti zdi. Asi metr od stěny se křeslo zastavilo.

„Řízení je celkem jednoduché. Tímto knoflíkem se zapojuje elektromotor — a tímto červeným se zastavuje. Zkusíte to, viďte?“

Pacient radostně souhlasil. Za Natašiny pomoci si sedl do křesla, stiskl knoflík a rozjel se. Dívka šla vedle něho a vedla mu ruku na řídicí páce.

Za chvíli již Severson jezdil sám. A jak! Jako krasobruslařka kroužil osmičky a opisoval velké kruhy, jezdil od zdi ke zdi a točil se téměř kolem osy. Smál se tomu jako malé dítě a Nataša s ním.

„Je teď noc nebo den?“ zeptal se náhle.

„Je večer. Ostatně se o tom můžete sám přesvědčit. Zrak máte už natolik silný, že snesete světla zářícího města.“

Nataša přistoupila k oknu a stiskla knoflík, trčící nenápadně ze stěny. Okenní roleta pomalu vyjížděla nahoru.

Severson se rychle rozjel k širokému oknu. Pohledem ven byl tak překvapen, že zapomněl křeslo zastavit. Na štěstí se u okna zastavilo samo.

Před jeho očima se rozprostřel úžasný obraz. Proti obloze s pestrými večerními červánky se zvedaly obrovské nádherné paláce, bohatě ozdobené sochami a reliéfy. Na vrcholku jednoho z nich byla umístěna velká bronzová socha muže, který ukazuje pravou paží někam nahoru před sebe.

Severson pomalu sjížděl zrakem od sochy po paláci dolů a v duchu počítal poschodí. Když jich napočítal něco přeš čtyřicet, ztratil se mu základ budovy v zeleni velkého parku.

Boční křídlo paláce mělo rovnou střechu a na ní — opravdu, zrak neklame — řada vrtulníků nejrůznějších tvarů, barev a velikostí.

Překvapeně se rozhlédl více do šíře. Kam oko dohlédlo, čněly k nebi podobné paláce. Každý z nich měl jinou barvu, výzdobu i tvary. Pacient marně mezi nimi hledal ulice, na jaké byl zvyklý v Norsku nebo v Londýně. Budovy stály sice dosti daleko od sebe, ale plocha mezi nimi byla vyplněna parky. Místo obvyklých ulic tu byly pouze cesty parkem. V dálce, těsně pod obzorem, leskla se mezi zelení hladina vody, kterou brázdily parníky. Byla to asi veliká řeka, neboť za hladinou byla opět zeleň, nad níž se majestátně zvedaly další krásné paláce.

Na obloze poletovala sem tam různobarevná světla. Teprve pozornější pohled prozradil, že jsou to vrtulníky, přenášející své cestující za prací i za zábavou.

Severson se dlouho díval z okna — a mlčel. Okouzlen pohádkovým výhledem zapomněl i přemýšlet. Konečně mu napadly první otázky: „Zdá se mi to — nebo je to opravdu skutečnost? Kde to vlastně jsem?“

Otázky však nahlas nevyslovil.


Jsem snad v Americe? tázal se v duchu dál. Ale tam jsou mrakodrapy chudé jako krabice od bot — ani zdaleka se nepodobají těmto palácům — a jsou nalepeny těsně na sobě. Kde tedy jsem? O takovém zázraku bych se přece musel již dávno dovědět. Že by o takové sensaci tisk mlčel? Nebo snad jsem se dostal na nějaký fantastický ostrov podobný Atlantidě, o kterém svět dosud nic neví a kde lidé mají takto vyspělou kulturu?

Tázavě se podíval na Natašu.

„Jak se vám město líbí?“ odpověděla na pohled otázkou.

„Prostě — pohádka — slečno…“

„Kolikrát vám mám opakovat, že nejsem slečna, ale Nataša,“ zasmála se, až jí zasvítily krásné bílé zuby. „Dnes vám to výjimečně odpustím,“ žertovně zahrozila prstem.

„Už mnohokrát jste se nás ptal, ve kterém městě se nalézáte. Zatím jsme vám to neřekli. Ale dnes máte příležitost přijít na to sám. Pojďte se podívat k protějšímu oknu a hádejte…“

Sotva roleta dalšího okna vyjela nahoru, rozprostřel se před Seversonem podobný obraz jako předtím. Na vrcholcích paláců se právě rozsvěcovala barevná světla. V jasné záři se objevily budovy, které jediné mluvily o minulosti.

„Ten hrad dole mi připomíná Kreml, jak jej znám z fotografií,“ řekl Severson po chvíli zadumaného mlčení.

„Máte pravdu, je to opravdu Kreml.“

Severson se rychle otočil a pátravě se zahleděl do dívčina obličeje.

„Nežertujete?“ vyrazil ze sebe. „Tohle přece není Moskva! Tu znám dobře z obrázků. To dole je snad stavba, která se Kremlu hodně podobá — ale Moskva? To přece nemyslíte vážně?…“

„Myslím to docela vážně, milý příteli. Je to opravdu Moskva, můžete mi věřit. Vždyt jsem se tu narodila.“

Severson se dlouho mlčky díval dolů.

„A kde se tu vzaly ty paláce? Vždyť o nich nic nevím.“

„Pochopitelně tu byly postaveny,“ žertovala dívka.

„Jste vy Rusové tajnůstkáři! Nakonec uvěřím našim novinám, že v komunistickém Rusku se dějí věci, o kterých svět ani netuší. Ty noviny to ovšem myslí v horším slova smyslu… Teď vidím, že o Sovětském svazu lhou — že nám zamlčují pravdu.

Ale o této nádheře by se měl svět opravdu dovědět! Počkejte jen, až se vrátím domů! Sám napíši do novin článek o všem, co jsem tu viděl! Já jim dám lhát!“ Najednou se zarazil. „Nebo snad je to tajemstvím?“

„Ne,“ smála se dívka. „O všem, co u nás vidíte a ještě uvidíte, — bude toho víc — můžete vyprávět kdekoliv a komukoliv…“

„To také udělám, to mi věřte. Především s vaším dovolením napíši o svých prvních dojmech svým známým doma. Půjčíte mi papír, inkoust a pero?“ Dívka ochotně přisvědčila.


7. DOPISY DO MINULOSTI


Čas letěl a Seversonových dopisů známým v Norsku přibývalo. Dovolme si malou nediskretnost a do jednoho z nich nahlédněme.

„…Mám se čím dále tím lépe, drahý Alberte. Nataša je skvělé děvče. Má velmi dobrou povahu a je opravdu přátelská a milá. Již delší dobu mne učí ruštině. Dělám rychlé pokroky — jak víš, mám pro řeči buňky. Nataša z toho má radost.

,Dnes večer mluvte se soudruhem Tarabkinem již jenom rusky,‘ navrhla mi včera. Šlo to dobře. Dnes jsem se musel Twardovskému pochlubit, že znám i kus Puškina nazpaměť.

Když Nataša zpozoruje, že mne přepadá smutek a touha po domově, vymýšlí si nejrůznější texty, nosí mi obrázkové knížky a vyhledává zajímavý program v televisi.

Jak jsem Ti psal v posledním dopise, mohu již chodit. Zvykl jsem si již i na sluneční světlo. Nejraději sedávám na terase. Je odtud nádherný rozhled na všechny strany a dobře se odtud dá pozorovat bohatý život nádherného města. Tu nádheru si jistě nedovedeš ani představit. Nataša mi slíbila fotografii, pošlu Ti ji. Obyvatelé Moskvy zřejmě vůbec nepoužívají aut. Téměř všechnu dopravu lidí obstarávají helikoptéry, které mohou přistát kdekoliv — na sebemenší ploše.

Nataša mi právě oznámila, že akademik Tarabkin mne zve na prohlídku…

…Teď jsem se vrátil právě z prohlídky. Představ si tu úžasnou věc: mám povolenu první vycházku do města! Ani nevíš, jak se na ni těším. Jsem tak zvědav! Hned po návratu Ti o ní napíši.

Čekám netrpělivě na Tvůj dopis. Zatím buď zdráv…“

* * *


Do pokoje proniklo krásné letní ráno. Severson je sotva dospal.

Rychle se oblekl a podle zvyku z vojenské služby si vzorně ustlal postel. Netrpělivě čekal na příchod Nataši.

Severson po prvé uviděl dívku v „civilu“. Málem ji ani nepoznal. Prohlížel si ji překvapeně. Měla slušivý, světlounce zelený kostým a baret posazený poněkud do týla. Přes ruku měla přehozený pánský oblek ze zvláštní jemné látky.

„Převlečte se, prosím, do vycházkového, a přijďte k hlavnímu výtahu. Počkám tam na vás.“

Za chvíli byl Severson u výtahu.

Na stisknutí knoflíku přijela kabina, dveře se samy otevřely a oba vstoupili.

„Proč jedeme nahoru?“ zeptal se Severson udiveně.

„Uvidíte, jen se nebojte,“ odpověděla Nataša s úsměvem.

Výtah zastavil a dívka vystoupila na širokou plošinu.

Stála zde dlouhá řada nejrůznějších vrtulníků.

Severson se při pohledu na ně zarazil.

„Snad nechcete, abych vlezl do takové podezřelé mašiny? Ani nápad. Jsem přece letec a jsem zvyklý na křídla. Co kdyby vrtule selhaly? To by bylo pěkné bum — a abych se pak kurýroval znovu,“ zasmál se, ale s místa se nehnul.

„Nezlobte se, Natašo, ale raději bych šel pěšky.“

„Vaše přání je mi rozkazem, Seversone,“ usmála se dívka a vrátila se do kabiny. Tentokrát se výtah rozjel opravdu dolů. Vystoupili v dlouhé, krásně vyzdobené chodbě.

„Jsme na stanici podzemní dráhy — metra,“ vysvětlovala Nataša. „Když jste se nedal dopravit vzduchem, pojedeme pod zemí.“

Severson si se zájmem prohlížel mramorem vykládanou stěnu, reliéfy a sochy.

„Vkus máte v Moskvě opravdu dobrý,“ řekl s uznáním.

Za sloupovím chodby se najednou — opravdu jako v pohádce — neslyšně objevil elegantní vagon v podobě doutníku. Sotva naši poutníci vstoupili do vozu, dveře se samy zavřely a vůz se rozjel. Když se opět zastavil, Nataša vzala Seversona za ruku a vyběhla s ním na nástupiště. Prošli chodbou a pohyblivými schody vyjeli nahoru k východu z metra. Venku si na zeleném trávníku hrály děti. Zpívaly, houpaly se na houpačkách, smály se…

„To se mi na vás, Natašo, nelíbí, že jste dráhu ošidila,“ prohodil nečekaně Severson, polo v žertu, polo vážně.

Nataša se na něho podívala nechápavě. Hned nato se však zasmála a ťukla se prstem do čela. „Ach tak, promiňte, já zapomněla…“

„Snad se nic nestalo,“ chlácholil ji rychle Severson, kterého teď mrzelo, že se zachoval tak netaktně „Až pojedeme zpátky, kupte jízdenky dvakrát. Nic vám nezůstanu dlužen. Jen co se vrátím domů, ihned vám vše vyrovnám.“

„To ne, Seversone. Já vám totiž zapomněla vysvětlit, že doprava se v Moskvě neplatí. A kam byste se teď chtěl podívat nejdříve?“

„Rád bych se chtěl trošku porozhlédnout po městě — a prohlédnout si zařízení některého paláce. Pustí nás tam?“

„Proč ne?“ divila se Nataša. „Jsou to běžné obytné domy.“

„Pojďme se tedy podívat do tohoto,“ ukázal Severson prstem na palác z narůžovělého mramoru.

Návštěvníci vystoupili po obloukovém schodišti, vroubeném sochami, a vešli dovnitř.

* * *


Severson se vrátil z první prohlídky města nadšen. Sedl si k oknu, vytáhl roletu a znova si zasněně prohlížel nádherné paláce. Nad jedním z nich se pomalu vyhoupl měsíc…

Prostorná místnost zešeřela, ale neztemněla. Vnikala sem záře tisíců světel krásného velkoměsta. Jedno se rozžehlo i nad psacím stolem. Vesele ozářilo blok dopisních papírů, nad které se pacient právě sklonil. Pln dojmů z prožitého dne vzal pero do ruky a psal…

„Skutečnost překonala všechno mé očekávání, drahý Alberte, dokonce vůbec všechno, co si člověk může přát pouze ve snu! Lidé zde v Moskvě bydlí tak nádherně a přepychově, že se jim nemohou vyrovnat ani naši milionáři, ba ani králové.

Navštívil jsem jeden z paláců a věř nebo nevěř, nic podobného jsem dosud v životě neviděl. Hned u vstupního schodiště do paláce jsou bělostné mramorové sochy — a jedna krásnější než druhá: zamyšlený muž sedící nad svitkem papíru, mladá maminka s baculatým dítětem v náručí, chlapec s modelem podivného letadla, stařec hledící někam ke hvězdám… Sochami jsou ostatně vyzdobena schodiště všech paláců, které jsem dosud viděl.

Hlavní chodba obrovského domu je vyzdobena ještě bohatěji než schodiště. Zřejmě tu soutěžili malíři se sochaři o dosažení nejvyšší krásy. Teď si teprve uvědomuji, co to muselo stát peněz a jak drahá musí být činže v tomto domě. Zapomněl jsem Ti totiž říci, že palác, který jsme s Natašou navštívili, je podle slov mé milé průvodkyně „obyčejným obytným domem“ a stejně prý bydlí ostatní obyvatelé města. Jestli je tomu skutečně tak, pak tedy tu lidé opravdu bydlí jako v ráji. Skutečně nevím, jak si to mám všechno srovnat s našimi novinami, které nás straší komunistickým Ruskem a bolševismem — a které tvrdí, že v Rusku jedí lidé děti a žijí bez kultury a bez radosti ze života…


V domě jsou velmi zajímavě zařízeny dveře na chodbách. Sotva k nim přistoupíš, otevřou se samy — jako v pohádce o kouzelném zámku.

Prohlédli jsme si také několik bytů. Jejich přepychové zařízení se nedá ani vylíčit. Jedni z obyvatel domu nás pozvali na oběd.

„Vždyť sami říkáte, že v bytech není kuchyň.“ divil jsem se.

„Kuchyň máme společnou, kdo by se doma lopotil s vařením,“ odpověděla mi paní domu a s milým úsměvem se nás zeptala, co máme kdo nejraději. Když jsme se oba shodli na tom, že volbu přenecháme na vůli hostitelky, sklonila se k malé skřínce na stole a stiskla knoflík. Na skřínce se rozsvítilo malé okénko a v něm vyvstal obraz dívčí tváře. Ve všech bytech a kancelářích tu mají totiž zvláštní telefon, ve kterém toho, s kým mluvíš — vidíš před sebou — a on tebe.

„Přejete si, Naděždo?“ promluvila dívka v okénku.

„Máme tu dnes vzácné hosty, Olgo,“ řekla paní. „Navštívila nás Nataša Orlovová s kapitánem Seversonem. Výběr prý ponechávají na tobě.“ Dívka se zatvářila šelmovsky.

„Mohla bych, prosím, soudruha Seversona pozdravit?“ zažadonila.

Hostitelka mne vzala lehce pod paží a zasmála se.

„Zvědavé ženy, viďte? Nezlobte se na ni, je to naše skvělá organisátorka stravování. Chcete-li s ní mluvit, sedněte si proti aparátu.“ Sedl jsem si tedy, ale koukal jsem asi velmi udiveně, protože dívka se mne žertem zeptala:

„Což se vám nelíbím? Srdečně vás vítám v Růžovém domě a přeji vám příjemnou zábavu a dobrou chuť…“

Zakoktal jsem díky a zdvořile jsem povstal. (Nataša byla na mne jistě hrdá, že jsem se tak slušně domluvil rusky.)

Netrvalo dlouho a přišlo další překvapení, Pojednou se otevřela jakási dvířka ve zdi a na lesklou poličku vyjel velký podnos s nejrůznějšími jídly.

„Oznamte mi laskavě, jak našemu milému hostu chutnala moje specialita… a ještě jednou dobrou chuť,“ ozval se znova dívčí hlas ve skřínce.

Samozřejmě jsem se nejprve zajímal o tu specialitu. Bylo to skvěle upravené jídlo podobné puddingu. Když jsem je však ochutnal, byl jsem příjemně překvapen. Záhadný pudding chutnal jako nejlépe upravený biftek s vejcem. To mi pochopitelně nešlo do hlavy.

„Jak se to, prosím vás, upravuje, můžete mi dát recept?“ zeptal jsem se. „Rád bych si to totiž nechal vařit od naší bytné.“

A jako duše zvídavá snažil jsem se tajemství jídla uhodnout sám.

„Nejdříve se maso umele, není-liž pravda?“ klábosil jsem naivně a rychle dával dohromady své skrovné kuchařské vědomosti, které jsem získal na vojně.

„Ne tak docela,“ pravila se smíchem hostitelka. „To jídlo nikdy maso nevidělo.“

Samozřejmě jsem tomu nechtěl věřit, stejně jako teď asi nevěříš ani Ty. Ale nakonec mne hostitelé přece jen přesvědčili. Jídlo bylo totiž vyrobeno uměle. Zdejším vědcům se podařilo uměle vyrobit bílkoviny i chlorofyl — zeleň listovou. A jak víš, chlorofyl je právě tou chemickou továrnou, která v rostlině předělává anorganické látky na organické, stravitelné.

Požádal jsem ještě o jednu porci puddingového bifteku, abych mohl umělé jídlo znovu prozkoumat. Přání bylo ve chviličce splněno — a já se teď dal do jídla s rozvahou, jako nejpřísnější vědec. Ale marné — chutnalo mi to stejně jako prve.

Podle posudků zdejších lékařů působí prý toto umělé jídlo na lidský organismus ještě lépe než přirozená strava, protože obsahuje všechny důležité výživné látky. A přitom má tak skvělou chuť!

Nataša mi pak vyprávěla, kolik tato novinka dala práce a přemýšlení nejrůznějším vědcům, než se dílo podařilo. Umělé jídlo je prý dosud opravdu jen specialitou a mnozí ho tu ještě ani neochutnali, poněvadž k němu mají nedůvěru.

Jak pozoruješ, pustil jsem se tu do biologie, ačkoliv jsem výhradně technik. Řeknu Ti však, že tato věda o životě mne začíná úžasně zajímat a hned — jakmile mi to jen akademik Tarabkin dovolí — vrhnu se do jejího studia.

Kolik úžasných věcí člověk ještě nezná!

A nezná je ani západní Evropa! Znova se tomu divím a netrpělivě čekám na Tvoji první odpověď. Píši Ti totiž už šestý dopis — a Ty pořád nic. Či snad mé dopisy zabavuje vaše censura, která chce tak zamlčet pravdu o Sovětském svazu? Poprosím Natašu, aby mi to nějak zjistila. Jistě mi vyhoví…

Nu — a teď se zase vrátím k mým dobrodružstvím v nádherném paláci. Když jsme se rozloučili s milými hostiteli, navštívili jsme společenské a zábavní místnosti. Lidé v tomto domě žijí družně a ve svorném přátelství. Za celý den jsem tu nenašel ani náznak toho, že by se tu někdo sebeméně poškorpil, jak je to běžné u obyvatelů v našich činžácích.

Prohlédl jsem si zasedací sál, herny, plovárnu — a také biograf, který je zřízen speciálně pro obyvatele domu.

Velmi dobře je tu postaráno o děti. Mají tu prostorné jesle s východem na širokou terasu, která je zařízena jako zahrada. Děti jsou stále pod lékařským dohledem a všechny jsou tak milé a krásné, jako Jezulátko Matky Boží.

Větší děti tu mají přepychově zařízené dílny a laboratoře, kde vyrábějí různé věci a dělají pokusy. Byl jsem překvapen, co všechno zde takový desetiletý chlapec zná. Jsem přece pilot a navigátor, ale na vědomosti mnohého zdejšího chlapce prostě nestačím.

Několik mladičkých nadšenců si tu ustavilo astronomický kroužek a scházejí se v malé observatoři, v kupoli paláce. Mají tam nejrůznější přístroje, z nichž mnohé jsem nikdy neviděl ani na obrázku. To bys však měl vidět, jak tihle človíčkové umějí s nimi zacházet!

Prostě — byl jsem jako v Jiříkově vidění a nikdy na tyhle chvíle nezapomenu!“

Severson psal tak rychle, že pero se téměř neodtrhlo od papíru. Bál se, aby mu některý dojem nevymizel z paměti. Poněvadž ho již začínala bolet ruka, zvedl na chvíli hlavu od dopisu a zahleděl se do tmavě modré oblohy nad městem. Na obzoru ji protínalo několik kuželů světla, které chvílemi měnily svou polohu, jako by nějaký kouzelník zavíral a rozevíral veliký vějíř.

A nad tím vším se dobrotivě usmíval Měsíc — starý kamarád z pouti po nekonečných bílých pláních Arktidy.

O tom, co se právě na stříbrném Měsíci odehrávalo, neměl ovšem náš host z minulosti ani tušení…


8. OPOŽDĚNÁ VESMÍRNÁ POŠTA


Do Cahénovy observatoře na jižním pólu Měsíce přiletělo několik hostí se Země. Byli to nejen odborníci v radiové astronomii, ale i jazykovědci a astrobiologové. Záhadné signály z vesmíru zaujaly celé lidstvo.

Nedaleko observatoře — na veliké skále, připomínající stůl s ubrusem — montovali lidé ve skafandrech další tři obrovské radiové dalekohledy. Cahén chvílemi opouštěl hosty a se zájmem si prohlížel rychlou a dokonale mechanisovanou práci montérů. Lidé se tu pod širou oblohou dorozumívali malými vysílačkami, umístěnými na kukle nad hlavou.

Slunce, které na hvězdné obloze zdánlivě opisovalo velkou elipsu kolem Země, přiblížilo se právě k obrovskému globu.

Za několik minut ukáží měsíční hodiny poledne.

Slunce je již těsně u velkého tenounkého srpku Země…

Již se ho dotýká.

A teď se už obě nebeská tělesa vzájemně srazí! Ne — bylo to jen pouhé zdání. Slunce se pouze pomalu schovalo za velkou kouli naši rodné planety. Ale jak úžasný je to obraz!

Srpek Země se proměňuje v rozžhavený rubínově rudý prsten, který vytvořila prozářená atmosféra. A celý obraz korunuje stříbřitě zelená záře, pronikající kolem siluety Země do temného vesmíru.

Zdá se, že v této fantastické záři se lidé i měsíční krajina proměnili v měď.

„Po dobu zatmění Slunce rozžehněte všechny světlomety,“ žádá jeden z mužů ve skafandru.

Světlomety však zůstávají slepé.

„Co je se světlem? Nevidíme!“ ozývá se opět ve všech sluchátkách.


„Atomová elektrárna na Moři nepokojů má poruchu. Okamžik strpení, přepojuji na Keplerův kráter.“

…Zatím lidé na Zemi — nevím už ani po kolikáté — se zatajeným dechem sledují ve svých televisorech nerušeně krásný pohled s Měsíce na zatmění Slunce…

* * *


Soudruhu Cahéne, širokopásmový radiový reflektor signály z Proximy nezachycuje,“ hlásí muž na obrazovce služebního televisoru.

Opravdu — žádný šelest.

„Zapněte tedy reflektor pracující na stošedesáticentimetrové vlnové délce — je právě dokončen.“

Cahén sedí u řady očíslovaných obrazovek a napjatě je sleduje. Osm kontrolních obrazovek ukazuje stejně přerušované vlnovky — na deváté jsou zatím jenom nejasné šmouhy.

Pojednou dostávají přesné tvary.

Cahénovy oči rychle přelétávají z deváté obrazovky na osmou.

„Úžasné, Alenko. Na stošedesáticentimetrové vlně jsme zachytili další signály! Pojďte se honem podívat.“

Osmahlá dívka oválného obličeje rychle přispěchala a sedla si vedle Cahéna.

„To je překvapující.“ zvolala, když chvíli pozorovala řadu obrazovek. „Planeta v Proximě Centauri vysílá současně na dvou vlnách — a na každé docela jiné signály!“

„Ano, zřejmě docela jinak klíčované. No, pěkně děkuji — zase o starost víc pro naše luštitele! — Okamžik — právě zapnuli další dva reflektory.“

Jako by se obrazovky pomátly.

Cahén přiskočil k televisnímu telefonu a rychle stiskl knoflík.

„Soudružko, prosím vás, spojte mne ihned se Světovou akademií věd, mám pro ni důležitou zprávu.“

A za chvíli již hlásil téměř telegraficky stručně:

„Vlna 160 centimetrů — nové signály.

Vlna 178 centimetrů — další signály.

Vlna 196 centimetrů — opět jiné signály.

Závěr: Planeta X v souhvězdí Centauri vysílá několik různých pořadů. Podám další zprávy. Končím.“

Cahén se zasmál.

„Ať si s tím lámou hlavu, nejsem přece detektiv.“ Alena se zahleděla k záhadnému souhvězdí a řekla spíše pro sebe:

„Tedy přece jen objevíme ve vesmíru myslící tvory, podobné lidem…“

Náhle se otočila k Cahénovi.

„Poslouchejte, tak mne teď napadlo. Pokusili jste se již na signály odpovědět?“

Cahén se zadrbal za ušima a pokrčil rameny.

„To víte, že pokusili. Jak známo, stalo se nám už víckrát, že signály byly na několik hodin přerušeny. A v tuto dobu právě jsme z filmového pásu vysílali zachycené signály zpět — samozřejmě na stejné vlně. Poznačili jsme si přesný astronomický čas zahájení a konce vysílání — a teď si pěkně počkáme přibližně osm a půl roku na odpověď. Nesmíte totiž ani jako astrobiolog zapomínat, že Proxima Centauri je od nás vzdálena více než čtyři světelná léta. A to znamená, že stejně dlouho tam letí i radiové vlny, které — jak známo — se šíří prostorem téměř stejnou rychlostí jako světlo, to jest přibližně 330.000 kilometrů za vteřinu ve vzduchoprázdném prostoru.

Ergo kladívko — více než čtyři roky tam — a stejně dlouho zpět — pakliže nám záhadní tvorové odpovědí hned, odpovědí-li nám vůbec. Existence myslících tvorů u Proximy není totiž stále ještě prokázána, to nesmíme zapomínat.“

„Ale prokážeme ji,“ řekla rozhodně Alena a upřeně se podívala do Cahénova obličeje.

„Dobrá, dobrá, jen klid,“ usmíval se Cahén. „Jak však drahé děvče, chcete tuto existenci prokázat? Zatím se nikomu nepodařilo signály rozluštit. A není naděje, že se to v nejbližší době podaří. A je to pochopitelné. Vždyť lidé u Proximy, jsou-li tam jací, mají jistě docela jiný způsob myšlení než my. A pak: čekejte si na novoroční blahopřání přes osm let! To přece bude složitá domluva.“

„Nežertujte,“ zlobila se dívka. „O existenci lidí u Proximy se přesvědčíme docela jinak. Prostě se tam půjdeme podívat.“

„No, pěkně děkuji,“ zasmál se Cahén. „Přeji vám šťastnou cestu a desetkrát prodloužený život. Jak dlouho tam, děvče nešťastné, chcete letět, když sluneční paprsek tam šílenou rychlostí letí přes čtyři roky?“

„Přesněji řečeno — čtyři roky, tři měsíce, dvacet jeden den a sedm hodin. To vím — i když jsem pro vás pouze astrobiolog,“ zlobila se Alena. „Přepočítáme-li tuto vzdálenost na kilometry, je to asi 40.000 miliard kilometrů, neboť světelný rok se rovná 9.456 miliardám kilometrů.

Pamatuji si dokonce ještě ze školy na názorný příměr, který nám aspoň trochu pomáhá představit si tuto úžasnou vzdálenost.,Zmenšeme si naše Slunce, mající v průměru 1,4 milionu kilometru, na velikost malého míčku o průměru osmi centimetrů,‘ říkal nám tenkrát náš milý profesor Svozil.,A stejně tak si zmenšeme našeho nejbližšího hvězdného souseda — stálici Proximu Centauri. Zmenšíme-li ve stejném poměru i vzdálenost mezi těmito dvěma hvězdami, náš míček, představující Slunce, bude v Praze — a Proxima až na pobřeží severní Afriky.‘

Vidíte, drahý Cahéne, že o těch čtyřiceti bilionech kilometrů vím dost — a přece věřím, že se jednou na Proximu podíváme zblízka. Zatím vám nic bližšího neprozradím, vy nevěřící Tomáši. Jedno vám však poradím už teď: počkejte si na referát akademika Navrátila na jednom z příštích zasedání Světové akademie — a pak si na mne vzpomeňte. A na shledanou — na planetě X!“


9. OTŘES


„Natašo, jste chlapík,“ usmál se akademik Tarabkin a pokynul dívce, aby si sedla do křesla.

„První Seversonova vycházka potvrdila naše předpoklady — a hodně pacientovi otevřela oči. Jsme zase o kus blíž okamžiku, kdy mu budeme moci nalít čisté víno. Potvrzují nám to i jeho dopisy. Stále však je třeba velké — přímo mateřské jemnosti a opatrnosti. V době, kdy Severson zmrzl mezi ledovci, západní vědci ještě ani nesnili o možnosti obnovování života u klinicky mrtvých. Neznali Bruchorenka ani Něgovského a podobné pokusy by považovali za spiritismus. Mnozí vědci v kapitalistických státech si tenkrát dělali větší starosti s tím, jak nejlépe hromadně vraždit lidi v imperialistických válkách, než jak jim prodlužovat a vracet život…“

Tarabkin mávl rukou.

„Nu, ta nešťastná doba je již dávno za námi. Chtěl jsem tím spíše říci, že nejen západní vědci, ale v daleko větší míře také Severson byl době své smrti dalek toho, aby mohl výsledky dnešní vědy jen tak lehce pochopit. Stále se ještě obávám, že po zjištění pravdy upadne náš milý pacient do náboženských bludů.

Proto také stejně jako včera — požádal jsem i dnes všechna moskevská televisní studia, aby o druhé Seversonově návštěvě informovala obyvatele města a požádala je o výjimečnou šetrnost vůči vzácnému hostu.“

* * *


Nataša se Seversonem opustili metro a vstoupili do rozlehlého parku. Vzduch byl nasycen vůní květin a jehličnatých stromů. Na cestách, v trávě i tam někde vysoko v modři oblohy koncertovali ptáčci hymnus vrcholícího jara.

„Svět je tak krásný, Natašo,“ vzdychl si Severson po delším mlčení. „Možná, že je to ode mne nevděčnost a skoro troufalost, ale k plnému štěstí mi přece jenom něco chybí. Nezlobte se, říkám vám to jen proto, že vám důvěřuji…“

Nataša se ulekaně podívala na společníka.

„Ne, nebojte se, nic mi nechybí,“ usmál se. „Jen cigareta. Ku podivu, nikoho tu nevidím kouřit — a přece jsem zatoužil po vonném kouři.“

Nataša se rozesmála.

„A já už měla strach, že nejsme dobří hostitelé. Samozřejmě vám splníme i toto přání. Jste však ukázněný pacient a jistě budete souhlasit s tím, abych si vyžádala svolení od soudruha Tarabkina…“

„Jistě, zavolejte mu laskavě a znova mne omluvte, že vás tak obtěžuji.“

Dívka kývla hlavou a mrkla očima na souhlas. „Počkejte na mne, budu tu za chvíli,“ zvolala. A již se jí v běhu rozevlály černé vlasy. Za okamžik se ztratila Seversonovi z očí.

Na tuto příležitost pacient dlouho čekal. Probudil se dnes brzy ráno, ještě před svítáním — a v tu dobu přišel na zvláštní myšlenku: Při druhé vycházce průvodkyni uteče a sám se podívá, jak vypadá život v obdivuhodném městě. Možná, že mu ukazují jen to, co chtějí — a že kdesi za hranicemi přepychu se skrývá holá bída. Kolik takových zdrcujících překvapení zažil pacient při studiích v Londýně! Na jedné straně tam byly nádherné domy — a v docích na periferii živořili lidé bez možnosti výdělku…

Severson dlouho neváhal. Sotva dívka vstoupila do paláce, rozběhl se napříč parkem. Probíhal klikatými cestami a rychle zahýbal za kolosy paláců. Mnozí z těch, kteří ho potkali, dívali se na něho překvapeně. Ale Severson toho nedbal.

Když se mu zdálo, že utekl dosti daleko a že ho Nataša nemůže najít, sedl si na lavičku a nabíral dech. Zdálo se mu, že svěže zelený trávník mu dobrosrdečně nabízí: Pojď, lehni si tu a užij na chvíli prosté přírody. Vstal, popošel pár kroků a jak dlouhý tak široký roztáhl se naznak mezi keři do pestrého koberce lučních květin.

Teď je mu blaze u srdce. Blahoslavený úskok s cigaretou. Toto je skutečnost, která je mu tak blízká jako starostlivá máma. Tak krásné chvíle sladké pohody prožil již víckrát — tam doma v Norsku, když drsná příroda se rozezpívala přicházejícím létem…

Na obloze mezi tiše šumícími stromy pomalounku pluly bílé obláčky. Jen občas se tu zatřepetaly vrtule pestré helikoptéry.


Odkudsi přilétla babočka a důvěřivě si sedla na koleno nehnutě ležícího hosta. Tykadly prozkoumala základnu — a zase odlétla. Také cvrček se osmělil a zmáčkl housličky.

Ještě tu chybí jediný zvuk — a budu doma. Ozvi se jen, ty milý zvone našeho kostelíčka! Přileť sem s teplým vánkem od fjordů a vrať mne do šťastného dětství…

Náhle něco zašumělo vzduchem a Severson ucítil náraz do podrážky pravé boty. Rychle otevřel oči a ulekaně si sedl.

U nohou mu leželo podivné letadélko.

Nervosně se otřásalo a z dvou oválných otvorů vyprskával narudlý kouř.

Uprchlík se sklonil a opatrně vzal letadélko do ruky. Rozhlédl se, a když nikoho neobjevil, dal se do podrobnější prohlídky záhadné hračky.

„Vtipně řešeno.“ přemýšlel. „Létá to — a přece to nemá vrtuli. Nešlo by téhle myšlenky využít i pro skutečná letadla?“

„Sláva, tady je!“ ozval se znenadání dětský hlas. Severson se polekaně ohlédl. Na trávníku mezi křovím se objevil chlapec s červeným šátkem kolem krku. Rozběhl se k Seversonovi, ale najednou se zarazil.

„Vy jste Severson, viďte,“ řekl nesměle.

„Ano, říkají mi tak. A jak jsi mne poznal? Vždyť jsme se ještě — pokud si pamatuji — neviděli.“

„Jsem Dimitrij Petrovič Zajcev a doma mi říkají Míťo,“ představil se chlapec a pomalu popošel blíže. „A vás znám velice dobře. Kdo by vás dnes na světě neznal! Často jsem vás viděl v televisi, jako třeba tenkrát, když vás našli zmrzlého na Ledovém ostrůvku, nebo když vám tarabkinovci opět vrátili život. Bylo to úžasné, když jste po prvé vydechl, nebo když jste se zájmem sledoval programy v televisi! Věřte, soudruhu Seversone, skoro jsem vám to fantastické dobrodružství záviděl — to bych chtěl prožít také…“

Severson se díval na chlapce překvapeně. Marně vzpomínal, při které příležitosti ho mohli filmovat nebo fotografovat. Vždyť žádnou kameru nikde neviděl.

„O vás nám často vyprávěl také náš soudruh učitel,“ pokračoval chlapec. „Ptali jsme se ho, jak na vás působí dnešní svět, ale soudruh učitel to nevěděl. Za těch mnoho let, co jste ležel zmrzlý mezi ledovci, tolik se toho přece změnilo! Je to pro vás překvapení, viďte?“

Severson s úžasem sledoval poslední chlapcova slova. Pak náhle vyskočil, jako by jím projel blesk.

„Co to říkáš, chlapče nešťastný! Jak to, že jsem ležel mezi ledovci mnoho let? Vždyť bych tam zmrzl na rampouch! Kdo ti tohle nalhal?“

Chlapec se rychle probral z prvního úleku.

„Vy to, soudruhu Seversone, ještě nevíte? Vy si pořád ještě myslíte, že žijete někdy v roce 1928?“ divil se. „Ale proč vám to vůbec už dávno neřekli? Proč vám to zapírají? To mně nejde do hlavy! Takhle vás okrádat o to nejlepší na vašem dobrodružství! Já bych za to dal nevím co, aby mne také probudili k životu až po mnoha letech. Kdoví, jak budou potom vypadat letadla a kam se všude ještě dostaneme do vesmíru. A jak se zas změní celý svět!“

Statnému muži se najednou podlomila kolena. Klesl do trávy a chytil se za hlavu.

„Je to sen, mámení — asi blouzním,“ zašeptal.

Chlapec zbledl. Rychle si klekl vedle Seversona a objal ho.

„Není vám dobře, soudruhu? Hned tu bude náš lékař.“

Severson zachytil chlapce za ruku.

„Počkej, nechoď nikam, to nic nebylo, jen trochu nával krve do hlavy — už je zase dobře,“ pokoušel se o úsměv. „A prašť mne — pořádně mne prašť!“

„Proč bych vás měl bít? Vždyť jste mi nic neudělal,“ divil se opět chlapec.

„To já jen tak — abych se přesvědčil, zda skutečně nespím,“ trpce se usmál. „Víš, nerad bych se opět probudil mezi ledovci. Není to žádná legrace — umírat tak sám — tak opuštěný od všech lidí…“ Nepřítomně se zahleděl do svěže zeleného křoví.

Chlapci vyhrkly slzy z očí.

„Ne, ne, nebojte se, soudruhu Seversone. Co vás to vůbec napadá?

Jste už přece docela zdráv. A jak byste se teď mohl dostat do ledových plání? Ty tam už přece ani nejsou. Ledový ostrůvek, kde vás loni našli zmrzlého, není už vůbec ledový. To bysto měl vidět, jak je teď krásně zelený a jak tam vesele rozkvétají jarní květiny. Viděl jsem to zrovna včera v televisi,“ snažil se chlapec uklidnit zdrceného muže.

Severson mlčel. Zpytavě si prohlížel chlapcův upřímný obličej.

Napjaté ticho přerušily hlasy zpěváků, které sem dolétly s teplým vánkem odněkud z dálky. Vrabec, který před běžícím mužem polekaně odlétl, vrátil se opět na trávník a vesele se rozštěbetal…

„Tak nevím, kdo z nás je vlastně blázen, řekl posléze Severson spíše pro sebe. „Mám dojem, že sis to všechno popletl a že máš nějak moc bujnou fantasii. A já už málem bral tvá slova vážně! Ty mi tu vyprávíš, že v Arktidě kvetou květiny. A kde jsi nechal ledovce? Je vidět, že jsi nikdy Arktidu neviděl, jinak bys mi tu nemohl vyprávět takové pohádky.“

Pohladil chlapce po světlých vlasech a v duchu ho politoval: „Chudák, má sotva něco přes deset let — a tak se mu pomátl rozum…“

„Opravdu to nejsou pohádky, soudruhu!“ bránil se chlapec. „Já zásadně nelžu — to mi můžete věřit. Světová akademie věd skoro všechny ledovce rozbila — zůstaly už jenom některé kolem severního pólu. Vždyť jsme se o tom učili ve škole! A já se učím dobře — mám samé jedničky…“

„Nu, dobrá, dobrá, já ti tedy věřím —“ zasmál se Severson a ještě jednou chlapce pohladil.

„Já se vám ani nedivím, že vás tak všechno překvapuje. Vždyť před vaším letem s Amudsenem jste toho ještě mnoho neměli. Říkal nám to soudruh učitel. Neměli jste prý ještě ani televisi, ani raketová letadla, ani hvězdárnu na Měsíci, ani atomové elektrárny — prostě nic. Lidé prý tenkrát poháněli vlaky čmoudivým uhlím, strašně se dřeli v továrnách — a tisíce dělníků dělaly na jednoho boháče, který se měl dobře. A jak jste strašně bydleli! Modely vašich měst a domů jsem viděl v museu. A potom se nedivím, že tenkrát byly ještě na světě nakažlivé nemoci. A ty války! Ani tomu nechci věřit, že kdysi byli lidé tak hloupí a pro zlato se zabíjeli. To neměli nic kloudnějšího na starosti?“

Severson opět zpozorněl. Že by si tohle všechno chlapec pouze vymýšlel? Vždyť ty paláce okolo jsou skutečně pohádkové… A ten zvláštní telefon… A Robert mi také pořad nepíše — ani Roald… Ale — vždyť je to všechno nesmysl! Kde bych se tu vzal? Copak jsem spal někde v konservě…?

Severson ohrnul dolní ret a citelně se zaškrábal na levé tváři.

„Říkají ti Míťo, viď,“ řekl pomalu. „A umíš opravdu pěkně vyprávět. Pověz mi tedy, co se se mnou stalo v Arktidě. Jsem na to strašně zvědavý.“

„To nevím, soudruhu Seversone, o tom nám ve škole nic neříkali — to víte lépe vy — já u toho přece nebyl,“ zasmál se Míťa.

„No, vidíš, a přitom mi říkáš, že jsem zmrzl. Dobře. Ale zmrzlého člověka už neprobereš, to snad chápeš. Copak se na světě dějí zázraky? Polozmrzlého ještě snad probudíš, to bych připustil… Počkej, teď mi napadlo: Oni mne našli polozmrzlého a já následkem toho na několik let ztratil paměť a schopnost myslet, přestal jsem vnímat… Že je to tak? Mnoho let jsem však v tom stavu nemohl být — vždyť jsem nijak nezestárl. Když se podívám do zrcadla, připadám si dokonce mladší, než když jsem startoval v Tromsö.“

Míťa stiskl Seversonovi ruku.

„Vidím, že mi stále nevěříte, soudruhu Seversone. Ale já opravdu nikdy nelžu — vážně! Jak bych vám to měl všechno vysvětlit? Všiml jste si někdy, že když je velký mráz, zmrzne voda v malém rybníce až na dno? Vidíte — a v tom rybníce zmrznou i ryby a žáby, to přece víte. A jen se podívejte na ta zmrzlá zvířátka na jaře! Když se voda zase oteplí, rozkoukají se a frrr — a už jsou zase čilá.“

„Tak ty si myslíš, že jsem také ryba a mám tak studenou krev, abych si mohl klidně zmrznout mezi ledovci a pak se nechat rozmrazit a zase pěkně běhat, viď?“

„To ne, to vám neříkám,“ ohrazoval se Míťa. „U vás to nebylo tak jednoduché. To si nedovedete ani představit, co to dalo tarabkinovcům práce, než vás po tolika letech znovu přivedli k životu. Schválně jsem se šel na ten vědecký film podívat do biografu.“

„Nedělej si ze mne legraci,“ smál se Severson. „Říkám ti už po druhé, že zmrzlého člověka neprobudíš, člověk přece není žába.“

„To vám také netvrdím, že člověk je žába, to vím dobře. Ale vy asi ještě nevíte, že vědci rozdělili smrt na dvě. Jedné smrti říkají klinická — a druhé biologická.

Ta klinická smrt, to ještě nic není. To člověk sice umře, ale pořád ho můžete ještě znovu oživit, protože i ten nejjemnější organismus zůstal v pořádku. Soudruh učitel nám říkal, že slavný lékař Něgovský oživoval klinicky mrtvé už v roce 1944. Vyprávěl nám, že v tu dobu byla Velká vlastenecká válka s německým fašismem a že lékařské brigádě Něgovského předali jednou zemřelého vojáka, který se jmenoval V. D. Čerepanov. Zemřel při operaci následkem šoku a prudké otravy krve. Brigáda Něgovského se ho ujala několik minut po smrti. Vyměnila mu krev — a po chvíli už se Čerepanovovi slabě ozvalo srdce. Po třech minutách začal dýchat a za hodinu se mu vrátily první záblesky vědomí.

Soudruh učitel říkal, že ještě nebylo vyhráno, Čerepanov se ještě nakolik dní potácel mezi životem a smrti. Celý první den vůbec neviděl — a dokonce dostal i zápal plic. Ale nakonec se po čtrnácti dnech uzdravil. Sám jsem si v museu prohlížel zažloutlý výtisk moskevské „Pravdy“ z 11. září 1944, kde byla zpráva, že Čerepanov odjel domů zdráv.“

„Vyprávíš mi tu úžasné věci a skoro ti začnu věřit. Ale sám přece říkáš, že Čerepanova začali křísit několik minut po smrti — a já podle tvých slov jsem byl zmrzlý mnoho let,“ namítal Severson.

„To je pravda,“ přisvědčil ochotně Míťa. „Ale pořád jste byl mrtvý jenom klinicky. Ve velkých mrazech přece nemůže přijít biologická smrt, která už organismus rozkládá, to vám dosvědčí náš soudruh učitel. Neslyšel jste náhodou o ruském vědci Bachmetěvovi? Ten přece žil už tenkrát, když jste byl takovým chlapcem, jako jsem teď já. A Bachmetěv právě dělal první pokusy s oživováním zmrzlých tvorů. A dařilo se mu to. A brzo po něm velký ruský vědec Kaptěrev dokázal oživit mikroorganismy, ráčky a řasy, které byly zamrzlé v ledu několik desítek tisíc let. Jaký je v tom zázrak? Žádný!“

Severson, který napjatě poslouchal, přikývl.

„Dobrá, zdá se to pravděpodobné. Ale pořád mi nejde na rozum, jak je možno oživit mrtvého — byť i jen klinicky mrtvého, jak říkáš.“

„I to vám mohu vysvětlit,“ řekl ochotně Míťa. „Už jsme to ve škole probírali. První pokusy s oživováním klinicky mrtvých psů dělal moskevský lékař S. S. Brjuchonenko někdy v roce 1935. Vždycky psovi vypustil všechnu krev a tím ho vlastně zabil. Ale organismus psa zůstal takto neporušený. Potom počkal čtyřicet minut — a zase psovi krev vrátil. Brjuchonenko dokázal také oživit useknutou psí hlavu. Už tenkrát tvrdil, že bude možno vrátit život i zmrzlým lidem. A vidíte, měl pravdu. Jinak bych tu teď s vámi nemluvil. Už mi věříte, soudruhu Seversone?“

Užaslý Severson si přejel rukou po čele a pokrčil rameny.

„Nevím. Je to pro mně opravdu těžké — jen tak uvěřit, i když si nemyslím, že bys mi teď lhal… Ty tedy říkáš, že jsem spal mezi ledovci mnoho let. A kolik?“

Míťa se zatvářil šelmovsky.

„Hádejte! Kolik byste řekl?“

„Nemám o tom ani zdání,“ řekl zamyšleně Severson. A najednou se prudce otočil k chlapci.

„Ale chtěl bych nějaký důkaz, Míťo, nějaký hmatatelný důkaz, že jsem opravdu zaspal. Máš snad při sobě noviny s dnešním datem?“

„To nemám,“ zaváhal Míťa a chvíli přemýšlel.

„Počkejte — už to mám! Pojďte se se mnou podívat do universitní knihovny, není odtud daleko. Tam vám všechno ukážu černé na bílém…“

Severson souhlasil a hned se vydali na cestu. Šli zrovna směrem, odkud zaznívala hudba a zpěv.

„V přírodním divadle dávají právě Prodanou nevěstu,“ vysvětloval chlapec, „nechcete se tam na chvíli podívat?“

„Děkuji, až snad později,“ zavrtěl zamyšlený muž hlavou. „Jsem teď příliš zvědav na to, co mi ukážeš v knihovně…“

* * *


„Buďte zdráv, Vasile Vladimiroviči! Podívejte se, jakého vám vedu vzácného hosta!“ zvolal Míťa hned u vchodu do jedné z čítáren.

Starší muž, který byl právě skloněn u dlouhého regálu s knihami, se obrátil k příchozím. Když spatřil Seversona, překvapeně zamrkal očima.

„Vítám vás, soudruhu Seversone,“ zakoktal a přísně se hned podíval na chlapce. „A ty bys zasloužil menší záhlavek, nezbedo! Nataša Orlovová už přes dvě hodiny lomí rukama, kde se jí ztratil společník — a ty nám zatím vzácného hosta vodíš bůhvíkde po Moskvě. Což jsi neslyšel hlášení?“

„Ne,“ zasmál se Míťa. „My se zatím dobře bavili. Vysvětloval jsem soudruhu Seversonovi, jak se z Arktidy dostal k nám…“

Starší muž zmateně zamával rukama.

„Ty jsi tedy už všechno vybrebtal? A víš ty vůbec, co jsi učinil?“

„Nebojte se, pane,“ zastal se chlapce Severson. „Vím už všechno — nebo téměř všechno — a jak vidíte, netruchlím. Přiznám se — byla to pro mne silná dávka, ale už jsem se s tím vyrovnal. Mám k vám teď jen jednu prosbu. Nemáte tu náhodou norské noviny z července 1928?“

Muž se zkoumavě podíval na Seversona a pohladil si prošedivělou bradku.

„Okamžik, prosím, podívám se. Posaďte se u nás…“ pobídl návštěvníky a odešel do vedlejší místnosti.

Sotva se starší muž octl sám, přistoupil rychle k televisnímu telefonu a vytočil číslo. Na obrazovce se objevila Natašina tvář. „Máte pro mne něco nového? Viděl jste snad Seversona?“ zeptala se.

„Ano, je právě u mne — v čítárně. Ale potěšena z toho moc nebudete. Představte si, že Severson ví už všechno…“

„Toho jsem se nejvíc obávala. A jak se pacient chová? Je klidný? Hned k vám přijedu.“

„Je zatím klidný — a chce po mně noviny z roku 1928. Co mám dělat?“

Nataša zaváhala.

„Už nic nezachráníme — půjčte mu je. Za chviličku jsem u vás…“

* * *


Když dívka vstoupila do čítárny, Severson byl tak zabrán do prohlížení novin, že ji ani nezpozoroval. Chvějící se rukou listoval ve svázaném ročníku časopisu a pozorně pročítal každý článek, ve kterém se objevilo slovo Amundsen. Teď právě mu padl do oka velký titulek na první straně „Norges Folku“ z 19. června 1928:

Amundsen odletěl na pomoc Nobilemu.

Severson četl zprávu se zatajeným dechem.

„Včera, 18 června, odletěl na letadle „Latham“ náš veliký polární badatel Roald Amundsen. Na palubě letadla jsou dále jeden náš důstojník a francouzští letci René Guilbaud a de Cuverville, radiotelegrafista Valette a mechanik Brazi. Stejně jako to už učinil vícekrát, ani tentokrát nechtěl Amundsen sdělit našemu zpravodaji, kam zejména letí. Všichni čtenáři však vědí z našich včerejších zpráv, že cílem Amundsenova záchranného letu je právě ta skupina výpravy Nobileho, kterou odnesl obal řiditelné vzducholodi. Jak nám právě hlásí náš zpravodaj z Tromsö, Amundsen se brzy po startu telegraficky dotázal na stav ledu u Medvědího ostrova. Zítra přineseme podrobnější zprávu…“ Noviny z dalšího dne však o Amundsenovi mlčely. Na třetí den přinesly krátkou zprávu, že Latham nedává o sobě žádných zpráv.

O několik dní později psaly o záchranných výpravách na pomoc Lathamu. Amundsen byl stále nezvěstný.

Severson pozorně obracel stářím zažloutlé stránky časopisu a marně se snažil zakrýt prudké rozechvění.

„Norsko ztratilo svého velkého genia,“ oznamoval titulek „Norges Folku“ z 1. září 1928 „Včera, půl druhého měsíce po odletu Amundsena, našla rybářská loď,Brodd‘ poblíž Funglö plovák letadla, který nepochybně patří Lathamu. Žel, dnes už tedy nemůžeme pochybovat o tom, že náš velký a nesmrtelný Amundsen zahynul i se svými věrnými druhy někde uprostřed Arktidy. Na vládních budovách byly vyvěšeny smuteční prapory…“

„Amundsen tedy zahynul,“ zašeptal Severson a sklonil hlavu. „Jen já byl zachráněn… A našli jste aspoň jeho mrtvolu?“ zeptal se se slzami v očích. Nataša stála již těsně u něho a hladila ho po vlasech.

„Ne, dosud jsme ho nenašli. Spí asi ve věcném ledu, který ještě zůstal v Arktidě. Ale nalezneme ho určitě — i Valetta a ostatní vaše přátele. A možná, že se s nimi ještě setkáte…“

Seversonovi se zatočila hlava. Tady je tedy vysvětlení pohádkových paláců i marného čekání na dopisy! Proto mi tak odkládali jakékoliv vysvětlení! Jsem tedy sám — beze všech příbuzných a starých přátel, opuštěn — mezi cizími lidmi… Co však se vlastně stalo se světem? Jak žije má rodná víska? Co je doma nového? Jak mne přijme tak úžasně změněný svět? Chci domů — domů — zpátky mezi blízké…

Z horečnatých myšlenek ho vyrušil příjemný hlas Nataši.

„Nevracejte se už do minulosti, náš drahý Seversone. Minulost se už nedá vrátit — a určitě ji rád oželíte, až poznáte, jak rádi jsme vás přijali mezi sebe a jak krásný a bohatý život se otvírá právě teď před vámi.“

Míťa, který se dosud tiše krčil v koutě, přiběhl k Seversonovi a objal ho.

„Mám vás moc rád — a nezlobte se už na mne… Viďte, že budeme dobrými přáteli? A zítra se pojďte se mnou podívat do atomové elektrárny — pracuje tam můj tatínek.“

Severson zarytě mlčel. Nepřítomným zrakem hleděl někam do země a zdálo se, že chlapce vůbec neslyšel.

„Raději jste měli najít Amundsena. Víc by si to zasloužil… A také pro vás by měl větší cenu…“ zašeptal konečně a otočil se k Nataše.

„Chtěl bych domů. Nataško — domů — do Norska,“ řekl prosebně a jeho tvář opět znehybněla. Nataša si přisedla bliž k pacientovi a vzala ho za ruku.

„Ještě trošinku strpení, drahý Seversone. Ještě šest týdnů léčení — a budete docela zdráv. Uběhne to jako voda — a pak vás sama doprovodím až domů — budete-li ovšem o mou společnost stát. A ty černé myšlenky vypusťte z hlavy. Věřte, bude nám tu bez vás velice smutno. Vždyť jsme si na vás zvykli — jste prostě náš. Všichni vás máme opravdu rádi a já — já — já si připadám jako vaše máma, i když jsem o kapánek mladší než vy.“

Severson stiskl Natašinu ruku a vděčně se usmál.

„Máte se mnou starosti, viďte? Tak nevděčného pacienta, jako jsem já, jste jistě už dávno neměli.“ Obrátil hlavu k oknu a zahleděl se na bohatě ozdobené vrcholky sousedních paláců. Aniž se podíval na své společníky, pomalu a s obtížemi pokračoval v řeči:

„Mám toho všeho plnou hlavu — a všechno samý otazník! Kdybych aspoň věděl, co se vlastně se mnou událo a jak jsem se k vám dostal… Můžete mi o tom vyprávět, Nataško?“

Míťa jako by na tuto otázku čekal.

„Vasile Vladimiroviči, nemohl byste soudruhovi Seversonovi půjčit několik živých knih o něm?“ zeptal se rychle a hned dodal: „Vždyť proto jsme sem přece přišli.“

Vasil Vladimirovič zamával rukama.

„Ještě málo jsi toho popletl, uličníku? Neumíš chvíli mlčet? Počkej jen! Všechno povím tatínkovi! Ten ti to už spočítá! Nedejte na řeči nerozumného děcka,“ obrátil se k Seversonovi a pak se s němou otázkou podíval na Natašu.

Nataša chvíli váhala. Citelně se kousla do dolního rtu a zhluboka se nadechla.

„Půjčte nám ty knihy, Vasile Vladimiroviči. Snad to bude tak lepší… Soudruhovi Tarabkinovi pak všechno vysvětlím…“

Severson zpozorněl. Se zájmem sledoval počínání staršího muže.

Vasil Vladimirovič si sedl za velký půlkruhový stůl a stiskl jeden z knoflíků. Na protější stěně zazářilo písmeno S. Pak jako u telefonu vytočil nějaké číslo. Pod svítícím písmenem třikrát bliklo zelené světlo a na levém křídle stolu se otevřela zásuvka. Starší muž do ní sáhl a vytáhl několik kulatých kovových krabic.

„Copak tohle jsou knihy?“ myslel si překvapený Severson a nevědomky si popotáhl křeslo blíž k záhadnému stolu.

„Vše v pořádku. Začneme prvním dílem?“

„Samozřejmě,“ pokusila se o úsměv Nataša a chvějícími se prsty si pohladila vlasy na spáncích. Vasil Vladimirovič vložil krabici do další zásuvky a opět stiskl jeden z knoflíků. Na protější stěně se objevil obraz Seversona.

„Syn severu — živá kniha Alexeje Čerepanova a Nataši Orlovové,“ ozval se odněkud neznámý hlas — stejně jako v televisi, kterou už pacient znal.

„Psal se rok 1928…“ pokračoval hlasatel, zatím co se obraz pomalu měnil.

„Tromsö,“ zašeptal užaslý Severson při pohledu na snímek přístavního města a povstal.

„Zůstaňte jen pohodlně sedět, Seversone, jsou to pouze dokumentární snímky z vašeho odletu,“ řekla tiše Nataša, která nespouštěla oči se svého společníka.

Následovaly fotografie Amundsena a letadla Lathamu — a pak mapka s pohyblivým letadélkem, které letělo směrem na Špicberky.

Za skupinou ostrovů se pojednou ztratilo a místo něho se objevil červený kroužek.

„Zde — někde nedaleko Ledového ostrůvku — Latham havaroval,“ vysvětloval hlasatel. „Pozorovatel letadla Severson se dostal — neznámo jak — na břeh ostrova, kde zmrzl… Běžely roky, běžela desetiletí. Přišly slavné dny osvobození celého lidstva. Slova Marxe, Engelse, Lenina a Stalina se naplnila. Kapitalismus a imperialismus — stejně jako dříve feudalismus — odešly s jeviště dějin. Navždycky skončilo nebezpečí válek. Obrovská tvůrčí síla, plýtvaná dříve na vymýšlení ničivých zbraní, uvolnila se nyní pro to nejkrásnější: pro boj za šťastný dnešek a ještě krásnější zítřek. Nastal netušený rozmach vědy a techniky. Již za dvacet pět let po odstranění nebezpečí válek mělo lidstvo takovou sílu, že se mohlo pustit do gigantického boje se Saharou a s Arktidou. Během pěti dalších let jsme zatlačili ledovce až k severnímu pólu. A na této slavné, vítězné cestě byl objeven Severson…“

Před široce rozevřenýma očima Seversona se rozvinul úchvatný děj.

Berger hlásí Světové akademii a Tarabkinovi, že v jednom z ledovců na Ledovém ostrůvku nalezl neznámého člověka v oděvu pilota prvních letadel. Leží schoulen v průhledném ledovci, jako by spal. Hlavu má položenu na levé ruce a pravou rukou si svírá kožený kabát s kožešinou, aby chránil teplotu svého těla před větrem.

Na ostrov přilétá veliká helikoptéra. Zatřepetá vrtulemi a přistává mezi ledovci. Na scénu přichází skupina lékařů — tarabkinovci. Zvláštními nástroji opatrně vyřezávají z ledovce velkou krychli s tělem člověka a pomocí jeřábů ji vsunují do trupu letadla.

Objevuje se Moskva — a pak střecha paláce, který už Severson zná.

„V kapse neznámého člověka byl nalezen vojenský průkaz,“ říká hlasatel a na obraze vyvstává snímek rozevřené knížečky. Delší dobu byla zřejmě ve vodě, neboť písmena psaná inkoustem jsou rozmazaná a proměněná v šmouhy. V rubrice pro jméno jsou znatelná pouze čtyři písmena:


– e — — son.


Obraz knížky vystřídá záběr z laboratoře. Usměvavá černovlasá dívka (Severson v ní ihned poznal Natašu) říká: „E — son, e — son —, to se mi zrovna nelíbí. Našli jsme ho na Severu — říkejme mu tedy zatím Severson…“

„Rok těžké a odpovědné vědecké práce — rok úporného boje s neúprosnou přírodou,“ ujímá se opět slova hlasatel. „Ale nakonec vítězí věda — a život!

Severson začíná dýchat… Severson po prvé mluví… Věda slaví jedno z největších vítězství —! Smrt je na ústupu!“ Živá kniha končí. Sálem zní hudba, která uchopí člověka do náruče a dá mu křídla. Mohutná kantáta života…“

Severson je dojat.

„Jste zlatí lidé,“ šeptá. „Natašo — Vasile Vladimiroviči — Míťo…“ Hlas mu vázne v krku.

Nataše září oči štěstím. Nejraději by Seversona políbila. Vždyť krise je překonána. Nyní se může směle postavit před starostlivého Tarabkina a hrdě hlásit: „Náš drahý Severson už žije v přítomnosti!“


10. V ZEMI DIVŮ


Při rozhovoru s Tarabkinem byla Nataša překvapena. Akademik nebyl ani zdaleka tak nadšen, jak mladá lékařka očekávala. Naopak projevil velké obavy o pacienta.

„Neříkejme hop, pokud nepřeskočíme, Natašo,“ řekl vážně. „Vám mladým přece jen někdy chybí rozvaha. Vím, vím, byla jste v těžké situaci a nakonec jste na přemýšlení neměla mnoho času. Nu —“ pokrčil Tarabkin rameny — „uvidíme, co nám přinese zítřek. Doufejme, že jenom věci dobré. Přiznám se vám, že i já jsem v tomto případě v koncích. Copak mám zkušenosti s lidmi, kteří se bez přípravy rovnou probudí do dnešního života?“

„Budu dávat pozor, soudruhu Tarabkine,“ řekla tiše Nataša. „A postarám se o to, aby pacient spal dobře. Zítra ho připravím na spánkovou therapii, souhlasíte?“

Tarabkin přivřel oči a zahleděl se na obrázek zasněžené krajiny, který visel na zdi. Konečně přikývl na souhlas. „Rozhodně mne při sebemenší změně vzbuďte. Dobrou noc…“

* * *


Severson spal dobře, díky neškodnému uspávacímu prostředku, který mu Nataša přidala do večeře.

Probudil se svěží. Rychle se oblékl a postavil se k oknu. Pohádkové město se mu nyní zdálo docela jiné, než před několika dny.

„Lidé dnes žijí nádherně — ale kdy vlastně pracují?“ napadlo mu náhle. „Kdo vytváří ten blahobyt kolem? Dosud jsem neviděl nikoho pracovat…“

S radosti uvítal příchod Nataši.

„Přicházíte jako na zavolanou. Už jsem se na vás těšil. Mám k vám totiž velkou prosbu. Mohla byste laskavě nějak vyřídit Míťovi, že jsem nezapomněl na jeho slib? Pozval mne totiž včera do elektrárny, kde pracuje jeho tatínek. Vzpomínáte si?“

„Ano, vzpomínám, přikývla Nataša. „I tam se podíváme. Mám pro vás připravený bohatý program. Ale nejprve bych vás chtěla o něco poprosit. Buďte, prosím, docela upřímný. Jak na vás teď všechno působí? Nejste už nešťastný?“

Severson zvážněl.

„Nevím,“ řekl po chvíli „Zatím jsem pouze zvědavý. Chtěl bych se teď rozběhnout po světě a podívat se, jak se změnil.“

„A cítíte se pro to dost silný? Nebylo by lépe pokračovat ještě v léčení?“ zeptala se dívka starostlivě.

„Proč byste mne měli léčit, vždyť se cítím docela zdráv a svěží,“ divil se Severson. „Ani hlava mne už nebolí.“

„Vím, vím,“ přisvědčila rychle Nataša. „Ale velké rozrušení by vám mohlo uškodit. Možná, že by vám prospěl ještě spánek…“

„Spánek,“ podivil se ještě více Severson. „Snad nechcete abych prospal celý den jako kojenec? Vždyť se mi ani spát nechce!“

„A vidíte — právě spánek to byl, který vám pomohl na nohy. Jak jistě víte ze zkušenosti, po dobrém spánku jste vstal vždy svěží a veselý. Ale po probdělé noci jste byl nevrlý a malátný. Člověk vydrží měsíc bez jídla, ale beze spánku nanejvýš deset dní. Nedostatek spánku totiž působí škodlivě na mozek. A ten proto také potřebuje daleko víc odpočinku, než kterýkoliv jiný orgán.

Jediným odpočinkem pro mozek je spánek, protože při něm skoro vůbec nepracují mozková centra a smyslové ústroje. Velmi dobře to objasnil velký ruský fysiolog I. P. Pavlov. Dokázal, že při spánku se zastaví činnost nervových buněk. Abyste tomu lépe rozuměl: V mozku člověka se odehrávají dva procesy — podráždění a útlum. Podráždění — to je aktivní projev mozku, který nutí jednotlivé orgány člověka, aby pracovaly. A útlum — ten vypíná procesy podráždění, jako když otočíte vypínačem a zhasnete elektrické světlo.

Útlum tedy brzdí činnost nervových buněk a zabraňuje tomu, aby se nevyčerpaly a nezahubily. Při útlumu mají buňky dost času, aby se občerstvily. Pavlov přišel na to, že útlum má nejenom ochranný význam, ale i léčebný. Dokázal, že mnohé nemoci u člověka vznikají přepětím a vyčerpáním mozkové kůry a že se tyto nemoci nedají léčit jenom působením na nemocný orgán, ale že je třeba odstranit původce nemoci — přepětí. A tu přišel lékařům na pomoc spánek. Pavlov po mnoha pokusech zjistil, že některé uspávací prostředky působí příznivě na organismus.

Teď snad mi už budete věřit, že právě spánek vás natolik posílil, že se dnes cítíte zdráv…“

„Věřím vám. Vždyť jsem vám vždycky věřil. Ale spát se mi opravdu nechce, věřte mi také. Raději bych se šel podívat do té Míťovy elektrárny. A ze žádného rozrušení nemějte strach. Zažil jsem už mnoho dobrodružství — třeba jen na výpravách s Amundsenem — a vidíte, jsem tady — a dokonce docela veselý… Nejsem přece pápěrka.“

* * *


„V tomto paláci bydlíš, Míťo, viď?“ zeptal se Severson, když naši tři poutníci přicházeli k velké budově, porostlé divokým vínem a vyzdobené sochami.

„Ne, tady pracuje můj tatínek, soudruhu Seversone,“ vysvětloval chlapec. „To je naše atomová elektrárna.“

Severson nevycházel z údivu.

„Takhle přece továrny nevypadají! Tu by mohl bydlet anglický lord! A kde jsou komíny? Čím se tu topí?“

„V našich elektrárnách se dnes už netopí,“ vysvětlovala Nataša. „Vědci zjistili, že atomy, z kterých se skládá všechna hmota, ukrývají v sobě obrovskou energii, kterou je možno uvolnit a využít ve prospěch člověka. Pojďme jen dovnitř, uvidíte sám.“

Návštěvníci prošli ozářenou chodbou a vstoupili do prostorné místnosti.

„A, vzácná návštěva je už zde,“ vítal příchozí statný muž v bílém plášti. „Vítám vás, soudruhu Seversone, v naší továrně na energii. Co byste chtěl vidět nejdříve, příteli? Dispečera, reaktor, nebo expedici elektřiny?“

„Pomalu, pomalu, soudruhu Zajceve,“ smála se Nataša „Nemluvte na nás sanskrtem. Vždyť náš host vám vůbec nerozumí. Jistě bude se mnou souhlasit, když vám navrhnu, abyste to rozhodl sám.“ Zajcev se poškrábal za uchem.

„Tož dobře, přátelé. Ale kam dřív? Co takhle k dispečerce?“

Hosté souhlasili. Na pobídku Zajceva vstoupili do výtahu a sjeli o několik poschodí níž, do podzemních místností.

Seversona překvapovala vzorná čistota a krásná výzdoba stěn. Maně si vzpomněl na papírnu, ve které pracoval kdysi jeho strýc. Bylo tam plno špíny, haraburdí a hluku. A zde — zde je ticho jako v kostele.

Jedny z dveří dlouhé chodby se otevřely a před návštěvníky se objevil podivný obraz. Uprostřed sálu byl upevněn obrovský model krajiny, který zářil mnoha různobarevnými světly. Mezi miniaturními horami a řekami byla postavena stejně malá města, označená různými značkami. Také světla byla očíslována.

Teď teprve si Severson povšiml, že sál není tak docela liduprázdný, jak se na první pohled zdálo. Ve skleněném pavilonu, zavěšeném na stěně nedaleko stropu a vyzdobeném pestrými květinami, seděla světlovlasá dívka a pozorně sledovala svítící model. Jednou rukou byla opřená o lenoch křesla a druhou měla položenu na šikmé desce stolu před sebou. Deska bvla vyplněna knoflíky a obrazovkami.

Dívka ve skleněném pavilonu se na okamžik podívala dolů na návštěvníky, usmála se na pozdrav — a znova se věnovala desce s obrazovkami a knoflíky.

Zajcev jí pokynul pravicí a obrátil se k hostům.

„V práci s ní není žádná zábava. Je to takový náš malý Perun, který vládne hromy a blesky nad celým moskevským krajem. A jak je na nás přísná! Dopisy přijímá jenom s plným titulem: Naděžda Molodinová — atomo-elektrárenský dispečer moskevského kraje. Na to si potrpí.“ Zajcev ztlumil hlas a naklonil se k uchu Seversona.

„Dobře, že nás tu neslyší. Musím vám na ni totiž něco prozradit. Náramně by se zlobila, kdyby mne teď poslouchala. Ona je totiž taková hračička. K tomu, aby měla přehled o spotřebě elektřiny v jednotlivých městech a budovách, stačily by jí až až přístroje na kontrolní desce, kterou má před sebou. Ale to by nebyla ona!

„Tu práci je třeba nějak zpříjemnit,“ prohlásila, sotva se naučila aspoň trošinku rozumět kontrolní desce. A za krátký čas nato se objevila v mé pracovně s velkou stočenou rolí kreslícího papíru. Když ji rozvinula na stole, kroutil jsem nad tím hlavou. „Saprloty,“ povídám, „od kdy se zabýváš kreslením a ptačí perspektivou? Hádám, že je to moskevský kraj z rakety. Na co se trápíš s takovou mravenčí prací, atomo-elektrárenský dispečere?“ Podívala se na mne rozhořčeně — až jsem se lekl. „Copak budu pořád koukat jenom do obrazovek a světýlek?!“ řekla. „Proč bych si nemohla svou práci zpříjemnit? V dispečerské centrále si postavím plastický model celého kraje — a signály měst, závodů a obytných domů si umístím na jejich modelech. Přehled budu mít stejně dobrý — a pěkně se budu dívat do rodného kraje!“


Nu — a teď to začalo. Od té chvíle ji přestali zajímat i chlapci. Každý den mi přinášela ukázat nové domečky, stromy a mosty. Po měsíci zjistila, že tak složitý model neudělá ani za dva roky. A ona se té krásy nemohla dočkat! Co myslíte, že udělala? Nu — jednoduchou věc: pozvala si na pomoc pionýry z technických kroužků. I tuhle náš Míta se přihlásil. To je také takový kutil. A teď to letělo jako v pohádce. Jednou vám přijdu do haly — a koukám, div mi oči nevypadnou. Na velkém podiu se přede mnou rozprostírá celý kraj — i s řekami a parky. Koukám se pod podium — a co nevidím: Naděžda sedí na zemi s nějakými náčrtky a uděluje pokyny. A kluci i holky z kroužku radioamatérů lezou sem a tam a montují něco nad hlavou. Ten den navečer se po prvé rozzářila tahle světla,“ ukázal Zajcev na velký model krajiny. „Co tomu říkáte? Není to hračička, ten náš malý Perun?“ zasmál se a podíval se znova na dívku.

„Ty čerte,“ zahrozil prstem. „Ale spolehnutí na ni je, to se musí přiznat. Při její směně nemáme nejmenších poruch v dodávce proudu.“

Severson si se zájmem prohlížel model a chvílemi zalétl zrakem k skleněnému pavilonu.

„Kteroupak část jsi vyrobil ty?“ obrátil se k Míťovi.

Chlapec se rozhlédl po modelu.

„Tak třeba zrovna támhle ten automat, na kterém se rozsvítilo červené světlo. Podíveje se — Naděžda už světýlko uviděla a zapíná silnější proud.“

„Vysvětlím to srozumitelněji, Míťo,“ zasmála se Nataša. „Ta miniaturní budova představuje velký automatisovaný závod,Srp a kladivo,‘ kde se vyrábějí helikoptéry. Takovým závodům říkáme zkráceně automat.“

„A červené světlo hlásí, že automat potřebuje zvýšenou dodávku proudu,“ pospíšil si hned Míťa. „Nepůjdeme už dál, tatínku?“

„Dělám tu průvodce tobě nebo hostům?“ zlobil se naoko Zajcev. „To víte, — jako každého kluka ho nejvíce zajímají mašiny. Do výrobní části se dostane málokdy a tož by rád využil teď příležitosti… Ale nakonec je možno s jeho návrhem souhlasit, co říkáte? Nu — napřed však malé občerstvení, abych se neprohřešil povinnostem hostitele…“

Návštěvníci se vrátili do Zajcevovy pracovny a pohodlně se rozesadili do křesel kolem nízkého konferenčního stolku.

„Než ještě vstoupíme do dílen, bude třeba několik věcí objasnit,“ ujal se slova Zajcev, sotva skončil telefonický rozhovor se závodní kuchyní.

„Elektrárna, ve které jste dnes vzácným hostem, soudruhu Seversone, vyrábí elektrický proud z uvolněné atomové energie. Jak jsem slyšel, jste povoláním letec — tedy technik — a techniku jste také studoval v Londýně. Nemusím vám proto vysvětlovat všechno od píky.“

„O atomech toho moc nevím,“ řekl nesměle Severson. „Pamatuji si jenom, že se skládají z protonů, neuronů a elektronů a že kladné protony tvoří podstatu jádra atomu… A že kolem tohoto jádra obíhá právě tolik záporných elektronů, kolik je protonů v jádru. Nebo snad jsem to spletl?“

„Výborně, výborně, je vidět, že jste studoval s vyznamenáním,“ klepl Zajcev dlaněmi do opěradel křesla a naklonil se dopředu.

„Nu — a tady právě začíná historie atomové elektrárny. Všeteční vědci totiž zjistili, že atomové jádro skrývá v sobě obrovskou energii, která se dá uvolnit buď rozbitím jádra nebo skládáním jader ze součástí. Kladivem rozbít atom samozřejmě nešlo,“ zasmál se — „a tak se hledaly jiné prostředky. Chytré hlavy přišly nakonec na to, že by to mohly být samotné protony některých látek, ale že by se jim musela dát pořádná rychlost, aby s jádrem vůbec pohnuly. Honili je tedy v kruhové dráze kolem dokola tak dlouho, až letěly patřičnou rychlostí. Tak vznikly cyklotrony a jiné urychlovací přístroje.

Teď se už konečně podařilo atom rozbít.

Výsledek byl tenkrát překvapující. Z gramu rozštěpených atomů uranu získala se tenkrát dvaapůlmilionkrát větší energie než z gramu benzinu, který byl v tu dobu nejlepší pohonnou látkou pro letadla.

Objev uvolňování atomové energie přišel ovšem ještě v době, kdy na Zemi panovalo nebezpečí válek. A byli tenkrát na světě i takoví vědci, kteří ho za peníze prodali americkým imperialistům a ochotně se zúčastnili vyrábění atomových pum pro vraždění lidstva. Tak se stalo, že prvními lidmi, kteří na své kůži po prvé ucítili účinky atomové energie, byli obyvatelé dvou japonských měst, kteří byli v roce 1945 vyvražděni americkými atomovými bombami.“ Zajcev mávl rukou, jako by chtěl zaplašit těžký sen.

„Ale nechme smutných vzpomínek, přátelé. Lidstvo poměrně brzo poznalo, jakým nebezpečím je atomová energie v rukou válečných paličů. A toto nebezpečí mu také nakonec rychleji pomohlo otevřít oči a pochopit v čem je kořen zla — že štěstí i samotnou existenci všech národů světa ohrožuje hrstka ziskuchtivých imperialistů. Dnes už třicet let žijeme ve věčném míru. Dávno jsou odstraněny příčiny válek a celé lidstvo užívá atomové energie jedině k pokořování přírody, k vědeckým účelům, k rozmnožování blahobytu, o kterém se ostatně můžete přesvědčit na vlastní oči, příteli Seversone. Okamžik, právě přichází občerstvení.“

Zajcev přiskočil k otvoru ve zdi, vzal podnos s jídlem a položil ho na stolek.

Severson se zatím plně pohroužil do myšlenek a zdálo se, že přestává vnímat své okolí. Zajcev to hned zpozoroval.

„Jsem to popleta! Unavuji vás učenými přednáškami… Poslužte si. Vás by jistě daleko víc zajímala kuchyň, kde vaříme atomovou energii, viďte?“

„Ba ne, — “ vytrhl se Severson z myšlenek. „Na osudy lidstva teď myslím často. Moc jsem toho zaspal, to teď vidím. A také ve vědomostech jsem zůstal pozadu. Co vím o atomové energii? Nic! Co vím o vaší podivuhodné televisi? Nic! Všechno to bylo vynalezeno beze mne!“ Trpce se zasmál. „Mám teď co dohánět, abych vám vůbec porozuměl. A přiznám se, že mám strach…“

„Čeho byste se bál,“ zeptala se Nataša se špatně skrývanými obavami. „Ani zde v elektrárně, ani kde jinde vám nehrozí žádné nebezpečí. Lidé dnes atomovou energii a všechny stroje i přístroje ovládají dokonale…“

„To jsem už zpozoroval, Natašo, a právě proto mám strach. Na obtíž nikomu být nechci — a řekněte mi, jak se se svými vědomostmi uživím, když ničemu dnes už nerozumím…“

„Tak je to tedy?“ vydechla ulehčeně. „Z toho nemějte nejmenší strach. Vždyť všechno dohoníte! Směle můžete pokračovat ve studiích a podle libosti si zvolit povolání — nebo zůstat letcem.“

„Rád bych to udělal,“ řekl Severson nejistě, „ale kde vzít na to peníze? Otec byl nižším úředníkem a nemohl mi tedy zanechat žádné dědictví. Ale práce se nebojím, ani té sebetěžší. Mohu kopat třeba krumpáčem…“


„Ten byste našel, už jenom v museích, soudruhu Seversone,“ zasáhl do rozhovoru Míťa. „Dnes se už nikdo tak nelidsky nedře. Nač by potom byly stroje?“

„A studium nemusíte platit,“ dodala Nataša. „To je dnes zadarmo. Oplatíte nám je svým vzděláním.“

„Začneme tedy hned,“ navrhl Zajcev a aniž čekal na odpověď, ukázal na velký obraz na stěně. „Podívejte se, příteli. Tady máte celou naši elektrárnu jako na dlani. Tady jsou prozrazena všechna tajemství výroby elektřiny z atomů. V modrém rámečku vlevo je schéma nejstaršího způsobu, kterým jsme začali. Ten šedivý kotel je reaktor, ve kterém se uvolňuje atomová energie z uranových tyčí. Celý proces je třeba regulovat, aby nám to všechno nevybuchlo jako atomová puma. Na to jsou do reaktoru zasunuty kadmiové tyče, které se posunují samočinně dovnitř a štěpení uranu udržují stále na stejné hodnotě. Proč, to se všechno dovíte při dalším studiu — bylo by toho teď mnoho najednou.

Vnitřek kotle je isolován vrstvou berylia nebo čisté tuhy, aby neutrony neunikaly z kotle.

Štěpením atomů získáme tak v reaktoru obrovskou tepelnou energii. A co teď s ní, jak ji využít? Jde to několika způsoby. Při tomto nejstarším způsobu je cesta od tepla k elektřině poněkud složitá. Do reaktoru vháníme zespod některý z nehořlavých plynů, jako na příklad helium. Ten se rozžhaví a přichází potrubím do parního kotle. Odtud jde pára do turbíny, která roztočí generátor.

Dnes už získáváme elektřinu z atomů daleko jednodušší cestou. Ostatně, přátelé, vždyť se na to podíváme zblízka…“

* * *


Návštěvníci vyšli z místnosti do dlouhé chodby, prozářené bílým světlem. Po příkladu Zajceva vstoupili na pohyblivý pás, který byl pomalován ornamenty jako perský koberec.

Severson si při pomalé jízdě se zájmem prohlížel stěny chodby, bohatě zdobené freskami, sgrafity a mosaikami na nejrůznější náměty. Když přijeli ke skleněné překážce, chtěl seskočit s pohyblivého pásu, ale Míťa ho zadržel. Dveře se totiž před návštěvníky samy rozestoupily — a pak zase zavřely.

„To bude trvat, než si na vaše vynálezy zvyknu!“ ťuknul se prstem do čela. „Vždyť totéž jsem už zažil v růžovém paláci při druhé vycházce!“

Návštěvníci se octli v rozlehlém sále. Na matně se lesknoucí podlaze se odrážela zeleň pestrých květin a obrysy bzučících turbin a generátorů. Stály v dlouhé řadě kolem oken s výhledem na vzdálené město.

„Tak tedy vypadá atomová elektrárna staršího typu,“ vysvětloval Zajcev. „Reaktory jsou ukryty za silnou zdí, která chrání živé organismy před radioaktivním zářením. Záření totiž vzniká při rozštěpení atomu a na člověka i na rostliny působí škodlivě — při větší dávce i smrtelně. Podívejte se dovnitř,“ pobídl Seversona k řadě kukátek ve stěně.

Severson byl pohledem dovnitř zklamán. Očekával stejný obraz, jako když se díváš do žhavého nitra vysoké pece — a zatím viděl jenom řadu velkých válcových kotlů olověné barvy, které stály na silných trojúhelníkovitých podstavcích.

„Jsou to uranové reaktory,“ odpověděl Zajcev na tázavý pohled hosta. „Jak vidíte, žádný zázrak, pouze důmysl člověka. Pojďme však do vedlejšího sálu, tam krotíme atom daleko dokonaleji.“

V sousední místnosti bylo naprosté ticho. Dlouhá řada lesknoucích se kotlů nevydávala ze sebe nejmenší šelest.


„Reaktory tu pracují pod podlahou, ale nebojte se, příteli Seversone, nevybuchnou,“ usmál se Zajcev. „Dávají pouze své teplo kotlům. Zde se už pracuje docela jinak. Teplo se tu promě

ňuje v elektřinu přímo, pomocí thermočlánků.

Princip thermočlánků, myslím, znáte: Spojíte-li dva různé kovy, vzniká mezi nimi rozdíl potenciálů. Když pak jednu stranu ochlazujete a druhou ohříváte, protéká v tomto uzavřeném obvodu proud. U primitivního thermočlánku je tento proud slabý. Závisí na složení kovů a na rozdílu teplot obou spojů. V těchto kotlích byly vytvořeny všechny předpoklady, aby se mohlo dosáhnout dostatku proudu a vysokého napětí. Uvnitř je spojena serie thermočlánků z těžce tavitelných slitin kovů a rozdíl teplot je tu dostatečně veliký. Thermočlánky jsou složeny do růžic tak, že jedny spoje jsou obráceny do žhavého nitra a druhé jsou zvenčí chlazeny rychle tekoucí vodou. Ale ani u tohoto způsobu výroby elektřiny jsme se nezastavili. Ve vedlejším sále máme již reaktory, ve kterých přímo usměrňujeme kinetickou energii atomových částic a proměňujeme ji v pohyb elektronů, takže celý kotel je jakousi baterií, dávající elektřinu. A v našem vývojovém oddělení, které vedu, hledáme další cesty. Tak třeba…“ Zajcev se najednou zarazil. Jeho zrak upoutal muž u rozvodní desky. Máváním naznačoval, že Zajceva volá telefon.

Na obrazovce se objevila usměvavá tvář dívky s tupým nosem a dolíčky ve tvářích.

„Petře Ivanoviči, přijímáš návštěvy?“ zeptala se.

„Alenko, děvče zlaté, kde se tu bereš?“ zvolal muž radostně. „Myslel jsem, že sedíš někde na Měsíci a pěstuješ si ve skleníku rostlinky. Co tě k nám vede? Ještě jsi nezapomněla na staré kamarády ze studií? To víš, že návštěvy přijímám, a zvláště tak vzácné. Jednu mi sem dnes už přivedl Míťa, hned pro tebe přijdu a představím tě…“

„Ne, děkuji,“ zatřásla dívka hlavou. „Nechci vyrušovat — a musím tu ještě něco vyřídit. Navštívím vás večer doma…“

„Nu, dobrá, dobrá, jak chceš, sejdeme se tedy všichni u nás.“

* * *


K večeru šel Míťa Nataše a Seversonovi naproti, jak hostům slíbil při loučení v elektrárně. Sedl si na lavičku u vchodu do budovy a trpělivě čekal. Když se na schodišti objevil sám Severson, divil se.

„Kde jste nechal soudružku Orlovovou? Snad jste jí zase neutekl? To jí nemáte dělat! Je tak hodná — a já bych zase dostal vyhubováno,“ strachoval se.

„Nic se neboj, statečný rytíři,“ smál se Severson. „Vše je v nejlepším pořádku. Utíkat už nebudu, copak je mi tu špatně? A Natašu mám u tatínka omluvit. Má nějakou naléhavou práci. Svěřila mne tvému doprovodu. Kudy se vydáme?“

„Jéjej, my bydlíme daleko, soudruhu Seversone,“ zvolal chlapec. „Pěšky bychom tam přišli až někdy po půlnoci. Chcete jet metrem nebo letět helikoptérou?“

Severson zvedl hlavu a chvíli mlčky sledoval poletující vrtulníky nejrůznějších barev, které brázdily vzdušný oceán všemi směry.

„A ty létáváš helikoptérou?“ zeptal se.

„Často, hlavně v neděli s tatínkem a maminkou na výlety.“

„A nebojíš se? Vždyť to letadlo nemá křídla!“

„Proč bych se bál? A nač by měl vrtulník křídla? Vždyť ho nesou vrtule!“

„A co se stane, když motory selžou? To potom padne letadlo k zemi jako kámen, viď?“ A Severson na zdůraznění svých slov tleskl dlaněmi.

„Motory neselžou — jsou stále kontrolovány — a za druhé ani potom by helikoptéra nespadla prudce. Vrtule by se při pádu roztočily opačným směrem a letadlo by přistálo jako padák.“

Severson zaváhal.

„Nemysli si, že se bojím — já se jenom tak ptám,“ řekl jakoby na omluvu. „Poleťme tedy helikoptérou,“ rozhodl se konečně. A najednou se zarazil.

„Copak ty umíš řídit helikoptéru? A kde ji máš?“

„Nebojte se, já ji řídit nebudu,“ smál se chlapec. „Zavoláme si aerotaxi. Jejich letadla poznáte podle toho, že mají šachovnicově pomalované dno, jako třeba tamhleto. Je-li volné, sveze nás.“

Severson s napětím sledoval počínání chlapce.

Míťa vytáhl z kapsy kapesník a zamával vstříc letadlu. Pilot ve skleněné kabině pokynul rukou, že znamení bere na vědomí. Vrtulník se zastavil ve vzduchu a pomalu klesal, až se zastavil několik metrů nad hlavami chodců.

Dno vrtulníku se pohnulo a z jeho trupu se vysunuta válcová kabina, která se na několika táhlech spustila k nohám našich hrdinů.

Míťa rychle odsunul část zábradlí a vstoupil do kabiny.

„Nastupte, zde na ulici totiž nesmějí vrtulníky přistávat. Proto naše taxíky mají tyhle výtahy,“ vysvětloval. Kabina s oběma cestujícími vyjela opět nahoru a ztratila se v trupu letadla.

Míťa nabídl svému společníku místo v křesle u okna a sám si sedl naproti. Stiskl knoflík u malého mikrofonu ve stěně a oznámil adresu bydliště.

Vrtulník se dal do pohybu. Rychle stoupal podle oken Tarabkinova ústavu, až se octl vysoko nad palácem.

Severson si maně vzpomněl na poslední let s Amundsenem. V „Lathamu“ byl takový hluk, že se posádka mohla sotva domluvit — a tady je ticho jako v kostele. Motory pracují tak tiše, že je neslyšíš.

Severson byl měnícím se výhledem z okna vrtulníku tak zaujat, že úplně zapomněl na prvotní pocit nejistoty. Teď teprve si mohl udělal ucelenější představu o velikosti a kráse města. Paláce nejrozmanitějších tvarů se rychle střídaly s parky, hřišti a koupališti.

„Všiml sis, Míťo, že neletíme přímo, ale oklikou?“ zeptal se Severson po krátkém mlčení. „To víš, mně jako starému letci to neušlo. Letíme přímo k vám — nebo je to vyhlídkový let?“

„Ne, letíme k nám,“ zavrtěl chlapec hlavou. „Ale blížíme se k letišti a zde už náš vrtulník řídí hlavní dispečer. Jinak by do nás mohlo vrazit některé raketové letadlo — startuje a přistává jich tu pořád hodně. My totiž, soudruhu Seversone, bydlíme až na kraji města, aby měl tatínek blízko do práce. Mezinárodní letiště je daleko od nás.“

„A přistaneme na něm?“

„Proč bychom tam přistávali?“ divil se chlapec. „Domů bychom měli ještě kus pěšky a takhle nás pilot vyloží přímo na střeše.“

„To je škoda,“ řekl nejistě Severson. „Já totiž — mne totiž by letiště velmi zajímalo. Chtěl bych si ho prohlédnout…“

„To klidně můžete i bez přistání. Vždyť ho odtud uvidíte líp než ze země,“ ujišťoval muže chlapec.

Severson pozorně sledoval obzor a netrpělivě čekal, kdy se objeví plocha letiště. Pojednou rychle zvedl hlavu. Na jasně modré obloze se zalesklo stříbrné letadlo s křídly, připomínajícími vlaštovku. Jako šipka proletělo vysoko nad hlavami našich poutníků a zmizelo z dohledu. Zůstala za ním jen bílá čára přes oblohu.

„V tom letadle sedí lidé?“ zeptal se udiveně. A když Míta přikývl, dodal: „Copak snesou takovou rychlost?“

„To přece nebyla ještě žádná rychlost,“ usmál se chlapec. „Letadlo se přece teprve rozjíždělo. To byste měl vidět, jak rychle poletí ve stratosféře. Za půl hodiny bude třeba v Pekinu.“ Severson se zpytavě podíval na chlapce a zakroutil hlavou.

„Víš ty vůbec, že Pekin je až v Číně, nebo tu snad máte jiný Pekin?“

„Ne, já myslím ten v Číně,“ bránil se Míťa. „A co je na tom divného? Vždyť raketová letadla přiletí stejně brzy do Ameriky nebo do Austrálie. Loni o prázdninách jsem takovým letadlem letěl do Prahy a letos mi tatínek slíbil, že poletíme do Londýna.“

„A za jak dlouho bychom tedy byli v Norsku?“ zeptal se Severson nedůvěřivě.


„To přesně nevím, ale rozhodně by to bylo dřív jak za půl hodiny. Právě na tomhle letišti bychom nasedli do letadla,“ ukázal Míťa dolů.

Severson přitiskl rychle čelo k oknu.

Letiště vypadalo docela jinak, než si ho představoval. Uprostřed stála budova s podivnými konstrukcemi na střeše a od ní se všemi směry paprskovitě rozbíhaly betonové silnice. Místo jedné z nich se zvedal dlouhý šikmý most, který trochu připomínal lyžařský můstek.

„Kam vede ten podivný most, vždyť na druhém konci nestojí žádná budova?“ divil se Severson.

„Panečku, ten vede daleko, soudruhu,“ ochotně vysvětloval Míťa. „Na něm totiž startují meziplanetární letadla, která třikrát v týdnu létají na Měsíc. V takovémhle letadle bych chtěl také jednou sedět…“

„Kam že létají?“ obrátil se Severson prudce k chlapci.

„Nu na Měsíc, na ten, který večer svítí na obloze.“

Severson si chlapce chvíli prohlížel a pak se trpce usmál.

„Neměj mne docela za hloupého, Míťo! I když třeba jsem mnoho let zaspal, přece jen vím, co je možné a co ne. Vím na příklad docela určitě, že mezi Zemí a Měsícem je velký vzduchoprázdný prostor. A teď mne zase řekni ty — když tak všechno víš — o co se opírají letadla, aby se udržela ve výšce? O vzduch, viď? A o co se budou opírat tam nahoře, kde už vzduchu není? Či snad to chceš vyřešit tak, jak to řešil Verne, a klidně letadlo vystřelíš z děla jako náboj? To jde pouze ve verneovkách, protože ve skutečnosti by prudký náraz posádku určité zabil. A potom letadlo by muselo být vystřeleno rychlostí dvanácti kilometrů za vteřinu, aby se vůbec mohlo dostat z přitažlivosti Země. Takové rychlosti se přece nedá dosáhnout žádným výstřelem — to už je spočítáno. Raději mi řekni po pravdě, Míťo, nač mají na letišti ten most.“

„Pořád mi nevěříte, soudruhu Seversone,“ řekl chlapec vyčítavě. „A kolikrát jsem vás už přesvědčil, že nikdy nelžu. Co bych z toho měl! Ten most — to je opravdu startovací dráha pro letadla na Měsíc. Přece ho nevidím po prvé. A meziplanetární letadla vzduch nepotřebují. Vždyť je pohánějí rakety — to jsme už kolikrát probírali ve škole. Zeptejte se jen soudružky Svozilové. Včera se takovým letadlem vrátila z Měsíce — a večer přijde k nám.“

Severson se zamyslil.

„Snad máš pravdu, Míťo, nezlob se na mne. Jsi docela milý společník, nerad bych tě nějak urazil. Ale když zrovna ty mi dovedeš připravit takové překvapení, že se sotva vzpamatuju… Ty tedy říkáš, že člověk se už dostal na Měsíc. Máš-li i tentokrát pravdu, pak ti slavnostně slibuji, že už se opravdu nebudu ničemu divit…“

Míťa se rozhovořil o problémech letu do vesmíru, jak je znal ze školy, ale Severson chlapcova slova příliš nevnímal. Jeho představivost se marně snažila vykreslit podobu ženy, která proletěla vzduchoprázdným prostorem a přistála na Měsíci. Co tam viděla? O čem bude večer vyprávět? Je tam život? Nebo dokonce nějací podivní lidé?

Letiště se zatím dávno ztratilo z dohledu a vrtulník lehce dosedal na širokou plošinu, spojující dvě křídla bohatě zdobeného paláce…


11. ÚSPĚCHY LOVCŮ VLN


Hlavním průvodcem po Zajcevově bytě byl opět Míťa. Přes protesty tatínka i maminky zavedl hosta nejprve do své „pracovny“, kde vyráběl modely nejrůznějších typů letadel a lodí.

„Tohle je právě „Jiskra“, která létá na Měsíc,“ vysvětloval živě. „Nevím, v čem to vězí, ale dosud mi létá špatně. A to už mám druhou. Ta první, když jsem ji řídil radiem, ulétla mi někam — stejně jako tryskač, který jste nedávno našel vy — a už není k nalezení…“

Kdoví, jak dlouho by ještě Míťa zasvěcoval Seversona do tajů svého malého království, kdyby se ve dveřích neozval Zajcevův hlas:

„Neobtěžuj nám hosty, ty věčný kutile! Na verandě už nás čeká večeře a Alenka je jistě po cestě z Měsíce pořádně vyhládlá.“

„Soudružka Svozilová už přišla?“ zeptal se radostně chlapec a rychle vyběhl z místnosti.

Zajcev se usmál.

„Je to nezdvořák — vás by tu málem nechal. Dovolíte-li, příteli, půjdu napřed.“

Severson následoval hostitele se střídavými pocity vzrušení a zvědavosti. Ženu z Měsíce si představoval — ač sám nevěděl proč — bledou a vážnou, vysoké, štíhlé postavy. A na verandě zatím seděla u stolu prostá dívka opálená do čokoládova. Vesele se právě bavila s hostitelkou. Když uviděla ve dveřích Seversona, rychle povstala a vyšla mu několik kroků vstříc.

„Jsem Alena Svozilová,“ představila se. „Petr Ivanovič mi nechtěl prozradit, kdo je dnes u něho hostem. Prý to bude překvapení — a to se mu opravdu podařilo. Zrovna včera jsme na vás s Cahénem vzpomínali. To jsem ovšem ještě ani netušila, že se s vámi tak nečekaně brzy setkám.“

Severson se tvářil rozpačitě. Zachránil ho Zajcev, který vzal oba hosty pod paží.

„Čemu se divíš, Alenko? Kde jinde můžeš najít vzácnější hosty než u mne? A vy, příteli, se také nedivte. Bodejť by vás Alenka hned nepoznala! Řekněte mi, která žena se nezajímá o slavné muže? — Vidíte, že je to pravda — jak se hned na mne škaredí. Nu, ale teď s chutí do jídla, aby se nám lépe hovořilo!“

Severson předstíral, že je plně zaujat večeří — a jen tak docela kradmo se občas podíval na „dívku z Měsíce“. Když to Alena zpozorovala, začervenala se a obrátila se k Zajcevovi:

„Myslím, že spor o signály z vesmíru brzy skončí — že ho vyhraje Navrátil. Už je to skoro jisté…“

„Neříkej,“ zvolal Zajcev překvapeně a ruka s vidličkou mu zůstala stát na půli cesty k ústům. „Podařilo se snad záhadné značky rozluštit?“

„To ne. Nejsou to totiž žádné značky, ale souvislé vysílání…“

„Vysílání z Proximy? To je úžasné! A co vysílají? Povídej honem a zbytečně nenapínej!“ Alena se usmála.

„Nechtěj všechno najednou. Stačí už to, co zjistil Čan-su včera, těsně před mým odletem s Měsíce. Dlouho si lámal hlavu, proč Proxima vysílá na tolika vlnách najednou — a proč na každé vlně jsou slyšet jiné signály.

„Zjistili jsme,“ řekl mi před nedávnem, „že přijímače pro amplitudovou modulaci nám nejsou vůbec nic platné. Na Proximě používají asi systému podobného Murgášovu „tónsystému“ s kmitočtovým klíčováním a s extrémně velkým zdvihem.“

Cahén namítal, že přijímač s kmitočtovým demodulátorem by už dávno musel prozradit kmitočtovou modulaci, ale Čan-su se nedal.

„Vysílání je — za prvé — pro naše nedokonalé přijímače příliš slabé,“ říkal. „A za druhé je docela možné, že různé signály na několika vlnách jsou vlastně jenom výsledkem příjmu na poměrně úzkém kmitočtovém pásmu, které jsou schopné naše přijímače zachytit. Protože Proxima zřejmě vysílá kmitočtově modulovanou vlnu s nepochopitelně velkým kmitočtovým zdvihem, vzniká na našich jednotlivých přijímačích pouze krátkodobý, nepravidelně se opakující impuls. Pravděpodobně mají na Proximě pro každé písmeno jinou skupinu změn vlnové délky.“

To by tedy znamenalo, milý Petře, že tvorové ve vesmíru nevysílají pro nás více programů najednou, jak jsme se dosud domnívali, ale jen jeden, z kterého chytáme pouze úryvky.“

Zajcev mávl rukou.

„Počkej, to jsou všechno jenom dohady, co vlastně zjistil Čan-su včera?“

„Nebuď netrpělivý a nepředbíhej. Čan-su brzy po našem rozhovoru odletěl na Zemi. Vrátil se s velkým širokopásmovým předzesilovačem, který si nechal vyrobit podle vlastního návrhu. A znova se jal lovit vlny z Proximy. Včera se konečně jeho domněnka potvrdila. Při použití velkého počtu přijímačů zjistil, že impulsy na sebe určitým způsobem navazují. Jestli se mu podaří rozluštit klíčování, pak si už brzy poslechneme program neznámých tvorů z vesmíru. Tím se po prvé dokáže to, co my, astrobiologové, tvrdíme dávno: že naše Země není jedinou planetou, na které je život na tak vysokém stupni vývoje.“

„Jak vidím, radoval jsem se předčasně,“ žertoval Zajcev. „Čekal jsem, že mi prozradíš, jak se řekne po proximsky „atomová elektrárna“, a oni si tam zatím nahoře teprve lámou hlavu se šiframi. A co když má pravdu Watsen a ne Navrátil? Proč by vodíkové výboje někde v žhavých mlhovinách nemohly vysílat tónsystémem?“

„Stejně tak dobře by potom krokodil mohl hovořit španělsky,“ zlobila se Alena. „Navrátil mne za tebou posílá, abych tě požádala o spolupráci — a ty se zatím spojíš s Watsonem — proti nám…“

„Ale, Alenko, už ani legraci nerozumíš?“ chlácholil dívku Zajcev. „To jsi se za ta léta tak změnila? Nevím, čím bych mohl Navrátilovi prospět, ale to víš, že vás nezklamu. Ostatně, o tom si pohovoříme později, viď? Společnost by jistě uvítala veselejší zábavu. Což kdybychom se teď raději podívali do parku kultury a oddechu?“

Severson až do této chvíle mnoho z celého rozhovoru nerozuměl, přestože poslouchal velmi pozorně. V duchu si již sestavoval otázky, které položí „dívce z Měsíce“, ale nakonec ztratil odvahu. Vždyť by před ní vypadal směšně. Zajcevův návrh mu proto přišel opravdu vhod.

* * *


„Nejprve bychom měli projít celý park, aby si ho mohl soudruh Severson prohlédnout — a pak si můžeme sednout do zahradní restaurace u hlavního pavilonu, abychom se našli, kdyby se náhodou některý z nás ztratil mezi lidmi,“ navrhovala paní Zajcevová.

Návrh byl jednomyslně přijat.

Severson se zájmem sledoval pestrý život velkého parku.

Volné prostranství s houpačkami a kolotoči ovládly děti, pavilony s vážnými programy zajímaly více dospělé — a v přírodních divadlech se střídali obojí — malí i velcí.

„Mohl bych se svézt na kolotoči — na tom s raketovými letadly?“ zaprosil Míťa. „Jen chviličku…“

„Znám tvou chviličku,“ smála se paní Zajcevová. „Nu, co se dá dělat, tady má přednost mládež! Svezu se s ním — a vy zatím běžte dál. Sejdeme se u hlavního pavilonu.“

Sotva maminka s chlapcem odešla, obklopila Zajcevovy hosty skupina dětí. Uchopily se ze ruce a Seversona s Alenou uzavřely do kruhu.

„Teď nám nezbude nic jiného, než se vykoupit soudruhu Seversone,“ smála se Alena. „Pevná norma je tu deset dřepů.“

„Ba ne, my na dřepy nehrajem,“ zavrtěla hlavou největší z dívek. „Musíte si s námi zahrát na hada.“ A již děti uchopily oba zajatce za ruce a v dlouhé řadě se rozběhly mezi lidi. Chlapec v „hlavě“ tak rychle zatáčel sem i tam, že několik dětí na konci se neudrželo.

Teprve teď si rozesmátý Severson všiml, že Zajcev zůstal někde vzadu.

„Těžko ho teď mezi tolika lidmi najdeme, ale nakonec se nic nestalo, sejdeme se u hlavního pavilonu,“ uklidňovala Alena svého společníka. „Zatím vám budu dělat průvodce sama, vždyť to tu dobře znám. Kousek odtud je universita, kde jsem studovala… Nuže, kterým směrem se vydáme?“

„Víte, kterým směrem bych se vydal nejraději? K letišti,“ usmál se Severson.

„Proč zrovna k letišti?“ zeptala se překvapená Alena. „Kam byste rád letěl? Copak se vám mezi námi nelíbí?“

„To ne, to jsem nechtěl říci, nezlobte se na mne,“ omlouval se rychle Severson. „Já bych stejně nikam letět nemohl. To byl jenom takový momentální záchvat klukovské zvědavosti…“

„A kam byste letěl, kdybyste mohl?“

Severson se zamyslel.

„Nejprve bych letěl domů do Norska,“ řekl váhavě. „Potom bych se znova pokusil přeletět severní pól — a nakonec bych chtěl na vlastní oči spatřit letadlo, které startuje na Měsíc…“

Alena se podívala na hodinky.

„Všechna přání jsou splnitelná — a to poslední dokonce ještě dnes večer. „Jiskra“ totiž startuje za necelé půl hodiny. Pojďte, do té doby se pohodlně dostaneme k průplavu.“

Severson šel podle Aleny mlčky. Slunce již zapadalo a celý park zazářil tisíci světly. Za chvíli se mezi stromy objevila lesknoucí se vodní hladina.

Naši poutníci se octli na břehu průplavu.

„Odtud je krásně vidět na letiště,“ rozhovořila se opět dívka. „Vidíte v dálce ten most? To je startovací dráha pro meziplanetární letadla.“

„To už vím.“ chlubil se Severson. „Míťa mi ho ukázal z helikoptéry…“ Další slova mu zmrzla na rtech.

Most se zableskl rudou září a na jeho vrcholku se objevilo podivné letadlo s malými křidélky vzadu.

A již se vznáší ve vzduchu. Jeho dráhu po ztemnělé obloze kreslí ohnivá čára, která se za chvíli ztrácí v nedohlednu.

Na obloze se objevují první hvězdy…

Severson se dlouze díval do míst kde čára zasvítila naposledy.

„Připadá mi to všechno jako sen, slečno…“ řekl zadumaně.

„Dovedu to pochopit soudruhu Seversone. Ale Zajcevovi nás už jistě netrpělivě čekají. Neměli bychom se už vrátit?“


12. NOČNÍ NÁVŠTĚVA


Domů se vrátil host opět vrtulníkem. Doprovázela ho Alena. „Tož hodně zdraví — a nezapomeňte na svůj slib! Na shledanou v Praze!“ volala ještě jednou z okna, když se letadlo lehce jako pírko vzneslo nad střechy Tarabkinova ústavu. Rychle mizelo v dálce — až se proměnilo v jednu z poletujících nočních hvězd prozářeného velkoměsta…

— Na shledanou v Praze, znělo Severinovi v uších ještě za jízdy výtahem i při vstupu do pokoje. Rozhlédl se kolem. — Čím to je, že mi dnes připadá tak malým, že je mi tu dnes tak těsno? divil se. Vytáhl roletu, otevřel okno a hluboce se několikrát nadechl svěžího vzduchu. Hlavou mu zmateně běžely události vzrušujícího dne — a všechny dojmy se vracely s daleko větší působivostí, než jak je prožíval prve. Hrudník mu sevřela podivná tíseň…

Sedl si k psacímu stolu a mimoděk vytáhl ze zásuvky arch papíru a pero.

„Milý Alberte,“ napsal třesoucí se rukou… Náhle se zarazil. Obě slova přeškrtl a papír zmačkal.

Znova sáhl do zásuvky. Vytáhl další list a ztrnule se zahleděl do jeho bílé plochy.

— Komu psát? Komu se svěřit? Vždyť jsem tu na světě tak sám! Starými přáteli opuštěn — a vedle nových tak směšně ubohý.

Vstal a několikrát se prošel po místnosti. A zase se vrátil ke stolu. Musí se zbavit palčivých myšlenek a bouřlivých citů, musí je svěřit aspoň mlčenlivému papíru! Psal rychle, jako by ruku nevedl mozek, ale přímo cit.

Je mi těžko. Ničemu nerozumím. Připadám si jako ubohý mravenec, který z prachu země se dívá na člověka — velikána.

Obr je na mne milý a laskavý — ale já se ho bojím. Vládne strašlivou silou. Zdá se mi, že se mu prodloužily ruce a že jimi objímá zeměkouli jako míč. Lehce dosáhne až do vesmíru. A jak je bystrozraký. Stačí mu malinká skřínka, aby viděl do nedozírných dálek jako na vlastní dlaň. Neomezeně vládne i tam, kde já kdysi v boji s přírodou ztratil život. Dokonce i můj život vyrval smrti z náruče a donutil ji k ústupu.

Žiju s člověkem — obrem, který nezná překážek, který nezná závrati z výšek ani z rychlosti. Z jeho milosti žiju v pohádkovém městě, které se směle vyrovná ráji. A přece se bojím. Snad právě proto. Lehce se zvyká na dobré — a těžko se pak vrací do zlého. Budu mít ještě potom dost sil, abych bojoval s osudem?

Kdysi jsem se mohl směle postavit po bok prvních, a nyní jsem poslední z posledních, ubožejší a hloupější než desetiletý chlapec. Jak mnoho jsem zaspal, jak krutě se mi čas převalil přes hlavu. Ale já nechci žít z milosti! Musím se vrátit — domů — a začít od píky! Buď dnešního člověka dohoním, nebo — —.“ Poslední slovo se proměnilo v prudký škrt, podobný blesku. Severson se vrhl na postel a zabořil hlavu do polštáře.

Najednou sebou trhl. Pod rukou ucítil chladivý kus papíru. Zvedl jej k očím. Dopis… Rychle přelétl po úhledně psaných řádcích.

„Nezlobte se na mne, drahý příteli, že jsem nepočkala, až se vrátíte. U soudruha Tarabkina máme důležitou práci, která se ani na chvíli nedá odložit. Zítra s vámi na oplátku strávím celý den. Doufám, že se Vám u Zajcevů líbilo. Budete-li něco potřebovat, jen klidně zazvoňte. Přeji Vám dobrou noc a příjemné sny.

Nataša.“

Severson se posadil na okraj postele a pomalu si srovnával myšlenky v hlavě.

— Nataša tedy ještě nespí… Ani Tarabkin… Chvíli váhal.

— Ne, nebudu čekat až do rána. Vše jim řeknu ještě dnes, rozhodl se náhle a vyběhl z pokoje na tlumeně ozářenou chodbu. Bezradně se zastavil, nevěda, na kterou stranu se dát.

V tomto poschodí Tarabkinova pracovna určitě není, to bych ho tu vídal častěji, řekl si konečně a zamířil k výtahu. Do kabiny se však neodvážil. Nemá přece práva o půlnoci rušit noční klid domu.

Pomalu s tlukoucím srdcem sestoupil po schodech do nižšího poschodí a tiše se kradl chodbou. Opatrně jako kočka přistupoval k jednotlivým dveřím a pozorně naslouchal.

Nikde nejmenší známky života. Kovová čísla na dveřích mlčky skrývala tajemství ukryté uvnitř. Vrátil se tedy ke schodišti.

— Uteč, uteč — napadlo mu najednou. A již se rozběhl dolů do přízemí. O tři poschodí níže se však nejistě zastavil. Kterým směrem se dát potom? Kam se dostane bez peněz? A jak proklouzne městem, když téměř každý zná jeho podobu a jistě hned pochopí, že má před sebou uprchlíka? A co řekne opozdilci, kterého náhodou potká ještě v domě?

Těkavý zrak ustrašeného muže padl na řadu mramorových destiček se zlatými nápisy:


LABORATOŘE — 1548—56

AKADEMIK TARABKIN — 1547

OPERAČNÍ SÁLY — 1557—60


— Jsem to hlupák, usmál se bezděky a vstoupil do dlouhé chodby. Číslo 1547 se zalesklo zrovna na protějších dveřích. Lehce zaklepal. Když se nikdo neozýval, zaklepal prudčeji. Opět ticho.

Opatrně vzal za kliku. Dveře nebyly zamčeny. Ještě jedno zaklepání — a vstoupil dovnitř. Křesla, rozestavěná do kruhu kolem kulatého stolu, byla prázdná. Také pracovní stůl u okna byl opuštěn. Jen rozevřená kniha prozrazovala, že to není tak dlouho, co tu někdo seděl.

Severson se chtěl rychle vrátit — aby si snad někdo nemyslel že sem přišel krást — ale spletl si dveře a místo na chodbu vešel do vedlejší místnosti. Překvapeně zůstal stát na prahu. V modrém světle se leskly skleněné nádrže, srovnané do dvou dlouhých řad. Na každé nádrži bylo upevněno několik přístrojů. Některé z nich připomínaly mikroskop, jak ho znal Severson ještě ze studia. Jenže tyto byly značně složitější.

Nad krátkými rozpaky rychle zvítězila zvědavost. Nezvaný návštěvník přistoupil k jednomu z přístrojů a přitiskl oči na měkké okraje dvojitého okuláru. Se zatajeným dechem sledoval podivný, zvenčí nepozorovatelný pohyb v nádrži. V nepatrně zakaleném roztoku se jako kupovitá mračna převalovala nepravidelná hmota. Pojednou se začala rozdělovat na několik průhledných kuliček, které se rozprchly na všechny strany. A do zorného pole vstoupila nová, stejně nepravidelná hmota.

Teď zachytily oči mikroskopu jednu z nově zrozených kuliček. Zdálo se, jako by znehybněla uprostřed roztoku. Nitro záhadného tělíska se však rychle měnilo. Nejprve se objevilo malinké zrníčko, pak druhé — a třetí. Vnější blána zesílila a pokrčila se. Když se opět vyrovnala, kulička se zvětšila. A opět povyrostla.

Protáhla se do osmičky — a rozdělila se na dvě.

Teď teprve Severson pochopil, co se odehrálo před jeho očima. Z nepravidelné slizké hmoty utvořily se v roztoku živé buňky, které se dále dělí.

Zamyslil se. Omnis cellula e cellula — každá buňka pouze z buňky, vzpomněl si na oblíbený, do omrzení opakovaný výrok starého profesora botaniky. A znova se sklonil nad mikroskop. Marné, profesor tenkrát zřejmě neměl pravdu. V nádrži nevznikají buňky z buněk, ale z jakési beztvaré hmoty. To by tedy znamenalo, že se člověku podařilo vytvořit živé tvory z mrtvé látky… Či snad se mýlím a sleduji tu něco docela jiného? Zatracená nevědomost…

Severson odtrhl oči od okuláru a polekaně se ohlédl. Tak byl zabrán do pozorování, že zapomněl, proč sem vlastně přišel. A nyní se mu zdálo, že někdo vstoupil do místnosti a sleduje ho.

Ne, v místnosti nikdo není — byl to jen klam.

I vedlejší sál je liduprázdný. Nezvaný návštěvník se na chvíli zastavil u velkého skleněného hranolu a se zájmem si prohlížel jeho složité zařízení. Netušil ani, že právě v těchto místech mu znova začato bít srdce. A že ve stejném thermostatu o kousek dál malá bublina vzduchu udusila sotva se probouzející život Neandrtálce…

Samota mezi neznámými přístroji přivolala opět mučivou tíseň. Severson, hnán touhou setkat se s živým člověkem a zbavit se chmurných myšlenek, stále rychleji procházel neznámými místnostmi.

Konečně zaslechl lidské hlasy. Zastavil se před řadou dveří a pátral, odkud hlasy přicházejí. Jedny z dveří byly pootevřeny.

Tise vstoupil dovnitř. Ocitl se na prahu velkého lesknoucího se sálu. Byl téměř prázdný. Kolem stěn několik skleněných skříní s nástroji — a uprostřed operační stůl, obklopený skupinou lékařů s maskami na obličejích. Dva z nich seděli u přístrojů a pozorně sledovali obrazovky, na kterých v pravidelných intervalech naskakoval bílý bod. Proběhl od kraje ke kraji a opět naskočil další.

„Srdce pracuje stále pravidelně.“

„A teplota?“ ozval se hlas Tarabkina.

„Nezměněna — 38,3.“


„Chlapče, chlapče,“ pohladil někdo spícího po vlasech. „Tys nám nadělal starostí. Pustit se do takových pokusů…“

„Nu, děti, myslím, že náš malý vynálezce je zachráněn,“ promluvil opět Tarabkin. „Srdce sneslo transfusi, to je to hlavní. S popáleninami si už poradíme. Běžte klidně spát. U Serjoži zůstane se mnou jen Nataša, viď, děvče? Ráno ve čtyři nás může Robert s Andrzejem vystřídat.“

„Zůstanu tu místo vás, soudruhu Tarabkine. Nespal jste už dvě noci,“ nabídl se jeden z bílých mužů, ale akademik potřásl hlavou.

„Mám v tom již větší cvik a potřebuji méně spánku než vy mladí. Jen si klidně běžte odpočinout — a ráno na shledanou.“

Severson přivřel opatrně dveře a ukryl se mezi přístroji, aby ho odcházející lékaři nespatřili. Marně čekal, až se dveře otevrou. Lékaři odešli opačným směrem.

„Proč jste dnes tak zamlklá, Natašo?“ zeptal se Tarabkin po krátké pomlce.

„Zamlklá? Kdepak! Jen jsem se tak trochu zamyslela. Vzpomněla jsem si totiž na Seversona. Spí asi právě jako dudek. Jistě se dnes unavil. Ani se nedivím. Vždyť až do nedávna se seznamoval s novým životem jen pomocí televise — a teď do něho vkročil sám. Tak ráda bych věděla, jak to všechno na něho působí. Ptát se ho nechci — a on je takový málomluvný…“

„Jako každý Seveřan,“ usmál se Tarabkin. „Nečekejte, že hned bude jásat. Vždyť zatím je jenom divákem — i když už opustil televisor a rozhlíží se vlastníma očima. Mám naopak obavy, že do nového života vykročil trochu příliš rázně…“

„Proč myslíte?“

„Svět se za ta léta hodně změnil, Natašo. My jsme si na to už dávno zvykli, ale on skočil do naší doby rovnýma nohama. Vidí jen povrch věcí moderní techniku, paláce, lidi. Pod povrch však ještě nedohlédl. Nezná smysl všeho toho, co se kolem něho děje. Nechápe ještě, že ta pro něho tak ohromující technika není pro nás modla, ale že nám slouží, že je zdrojem našeho štěstí. Vzpomeňte jen, co vám říkal v elektrárně. Bál se, že se neuživí, že ho nikde nevezmou do práce, protože novým strojům nerozumí. Nedivte se tomu. Nejprve mu musíme dát sebevědomí. Jak, to dosud nevím, marně si s tím lámu hlavu…

Ostatně, teď vidím, že jsem udělal chybu. Neměl jsem vás tu zdržovat. Zavolejte sem, prosím, Wroclawského, a běžte se přesvědčit, zda váš svěřenec opravdu prožívá klidnou noc…“

Pro Seversona nastal okamžik, kdy už se nedalo váhat. Hlučně přistoupil ke dveřím a zaklepal.

„Kdo pak tu zase něco zapomněl? Nu, jen vstupte,“ pobídl Tarabkin příchozího. Když však spatřil — v opačných dveřích než očekával — bledého muže, překvapením vykulil oči.

„Kde se tu — pro pána — berete? Právě jsme mluvili o vás. Trápí vás snad nespavost? Nataša vás šla teď navštívit.“

„Můžete-li, zavolejte ji, prosím, zpět. Polekala by se, kdyby mne v pokoji nenašla,“ vykoktal Severson.

„Těžko ji už zastihnu. Ale nebojte se. Určitě si pomyslí, že jste ještě na návštěvě u Zajcevů. A pak mi hned zavolá. Nu — a copak máte na srdci, drahý příteli?“

Severson byl zmaten.

„Přišel jsem poprosit… Rád bych vás požádal… Nezlobte se na mne, že vás ruším při tak důležité práci. Nemějte to za nevděk… Líbí se mi u vás, ale…“

„Ale doma je doma, vím, vím, co mi chcete říci,“ usmál se Tarabkin. „Vlastně mi přicházíte jako na zavolanou. Ráno jsem vás chtěl navštívit a oznámit vám, že léčení už skončilo, dřív než jsme očekávali. Největší podíl na tom máte vy sám. Jste houževnatý chlapík! Nerad se s vámi rozloučím — vždyť jste tak trochu mým synem. Nu, ale co se dá dělat. Domů, domů vede cestička, řekl básník už před staletími.“

Na televizním telefonu nedaleko operačního stolu bliklo červené světlo a na obrazovce se objevila udýchaná Nataša.

„Soudruhu Tarabkine, Severson opět odešel…“

„…a čeká tu na vás,“ dodal rychle Tarabkin. „Chce vás požádat, abyste mu pomohla v přípravách na cestu. Odjíždí domů, do Norska — a rád by si ještě před cestou odpočinul. Přece nechcete, aby do rána balil zavazadla?…“

* * *


Severson už dávno spokojeně spal, když Nataša podala Tarabkinovi opis zoufalého Seversonova dopisu. Akademik pokýval hlavou.

„Poznal jsem to na něm hned, sotva se objevil ve dveřích. Myslím, že vlast bude pro něho nejlepším lékem. Jedině ona mu může vrátit sebevědomí a naučit ho chápat dnešek. Čekají ho doma sice některá rozčarování, ale jedině tam může znova najít sebe. Je však potřeba, abychom aspoň teď napravili chybu, které jsme se dopustili tady.“

Nataša se podívala na akademika nechápavě.

„Ano, drahé děvče. Udělali jsme chybu — teď to vidím. Neměli jsme pacienta nechat v pokoji samotného. Měli jsme mu dát společníka — hned od chvíle, kdy se úplně probral z mrákot. A možná, že by se mu ještě lépe dýchalo společně s více lidmi. Samota je špatný přítel a ještě horší rádce. V patách za ní chodívají černé myšlenky — a někdy i zoufalství. Zvláště u lidí, kteří dosud nevidí před sebou jasný cíl…“


13. NÁVRAT


Nastaly chvíle loučení. Tarabkin objal Seversona jako poslední.

„Buď hodně zdráv, synu můj,“ zašeptal. „A napiš mi brzo. Nezapomínej na svého nového — starého tátu. A brzy nás navštiv — budeme se na tebe těšit. Počkej — málem bych zapomněl… Až si najdeš chviličku času, odevzdej tyto dopisy. Jsou to pozdravy mým norským přátelům — spolubojovníkům…“

Teprve teď si Severson uvědomil, že mu všichni přirostli k srdci — Tarabkin, Míťa, Zajcev… A jak ho mají opravdově rádi. Vždyť při loučení nezazněl z dojatých hlasů jediný falešný tón, ani odstín společenské přetvářky. Tak se loučí opravdu jenom bratři…

Se slzami v očích vystoupil do letadla. Ještě naposledy zamával — a na pokyn Nataši, která ho už čekala uvnitř, sedl si do vedlejšího křesla k oknu.

Dveře se zavřely a letadlo se rozjelo po dlouhé silnici. Za několik okamžiků se již vznášelo ve vzduchu. Otočilo se a ještě jednou přelétlo nad letištěm.

Hluboko dole se zatřepetaly bílé šátky přátel…

Letadlo zamířilo šikmo nahoru.

Paláce se vůčihledně zmenšovaly.

Výhled na město zastřela záclona mraků.

Blankytná modř oblohy se rychle proměňovala v indigovou — až konečně úplně ztemněla. Na obloze se objevily hvězdy. A řadou oken se do kabiny usmívalo zlaté slunce…

Severson nevycházel z údivu.

„Copak jsme už vlétli do polární noci?“

„Ne, tak rychle přece jen neletíme,“ zasmála se Nataša. „V těchto výškách je obloha černá všude. Vzduch je tu tak řídký, že sluneční paprsky se nemají od čeho odrážet. Pohleďte jen na obzor. Zpozoroval jste, jak se nám odtud horizont zakulatil? Zde by už i ten největší nedůvěřivec přestal pochybovat, že naše Země je kulatá…“

Severson se snažil proniknout zrakem pásmo mraků, které plulo hluboko dole. Zdálo se mu, že mračna se válejí přímo po zemi.

Letadlo začalo opět klesat.

„Stavíme se někde cestou?“ zeptal se.

„Ne. Za chvíli přistaneme na letišti v Oslo.“

„Už?“ divil se Severson. „Tedy Míťa měl zase pravdu… Ale vždyť tohle přece není Oslo, znám ho jak staré boty.“ zvolal, když se přiblížili k městu.

„Je to skutečně Oslo, můžete mi klidně věřit. Jen se kapánek změnilo,“ usmívala se Nataša. „Nedivte se. Ani tady nechtěli žít lidé v nezdravých, začouzených uličkách…“

Na letišti přesedli naši cestující do vrtulníku a pokračovali v další cestě. Neubíhala už tak rychle jako v raketovém letadle, ale za to byl odtud lepší výhled na zemi. Letěli nevysoko nad pobřežím, rozervaným mnoha fjordy.

„Kde chcete přistat?“ přerušila Nataša mlčení. „Nejlépe bude, když si pak sedneme k pilotovi a místo si určíte sám. Stále si myslím, zda jsme přece jen neměli raději upozornit obyvatele Jarlsbergu, že přiletíte. Přivítáni mohlo být radostnější…“

„Naopak, Natašo. Jsem rád, že do rodného kraje vstoupím nikým nepozorován. Nemám rád slavnostní řeči — a nakonec, nevracím se přece domů jako vítěz, ale jako poražený…“

Vrtulník se vznesl do výše a zamířil do vnitrozemí.

Severson rychle přecházel od okna k oknu a dychtivýma očima sledoval rodnou zemi, ubíhající hluboko pod ním. Městečka a vísky mu dnes připadaly pestřejší a veselejší, pustá tundra zelenější…

Jehličnaté lesy, vroubící rozervané skály, lákaly svými tajemstvími k návratu zpět — do dětství…

Zdálo se mu, že až sem, do sluncem prohřátých výšek, proniká hukot horských říček, které na své cestě k moři roztáčejí turbiny v malých přehradách.

Nad holé vrcholky skandinávských hor vystoupila na obzoru bělostná špička Galdhöpiggenu.

V dálce se stříbřitě zaleskla hladina Severního moře.

„Vidíte — tam vlevo, Natašo — tam je Bergen!“ chlapecky radostně zvolal Severson, uchopil dívku za ruku a vedl ji do kabiny pilota. „Je na čase, abychom se řízení letadla ujali sami.“

„Chcete, prosím, mapu?“ zeptal se pilot.

„Ne, děkuji, nepotřebuji. Znám tu každý vrcholek — ba i každý ostrůvek — a to je už co říci,“ zasmál se Severson.

„Tak třeba — záliv, který právě přelétáme, je jedním z ramen Sognefjordu. Po pravici teď máme Gaupne a Leikanger. Leťte přímo na Gulen a pak podél pobřeží k ústí Sognefjordu…“

Za půl hodiny se již vrtulník vznášel nad skupinou malých ostrůvků.

„Můžete letět o něco níž?“ požádal Severson pilota. „Zdá se mi, že naše ostrůvky dostaly nový kabát…“

Ostrůvky se opravdu změnily. V době, kdy je Severson viděl naposledy, byly posety pouze chudými chatrčemi rybářů. Jenom na dvou ostrovech vévodily tenkrát přepychové vily fabrikantů z Gulenu. Dnes skupina ostrovů připomíná spíše moskevský park kultury a oddechu. Několik je jich spojeno dlouhým mostem. Ze svěží zeleně svítí krásné vily a bohatě zdobené domy s velkými verandami.

„Kam se poděli rybáři?“ divil se Severson. „I odtud je už vytlačili boháči? Naši rybolovci byli dobří lidé — a poctiví. Právě na tomto ostrůvku žil starý Fridjof Elvestad. Často jsme ho s chlapci navštěvovali. Byl to takový lidový filosof. Mnoho toho nenamluvil; rozpovídal se jenom mezi námi… A já se teď také rozpovídal,“ vzpamatoval se najednou Severson a ukázal do dálky. „Můžete, prosím, přistát na protějším břehu? Vidíte tu rovinku pod skalami? Ano, tam.“

Letadlo pomalu klesalo ke skalnatému břehu.

„Odtud k nám je již jen hodinu pohodlné cesty. Mohli bychom tu vystoupit a projít se pěšky, Natašo?“ požádal Severson.

„Ráda bych šla s vámi, příteli, ale čeká mne ještě malá návštěva v nemocnici ve Farnesu. Doktor Gasborg nás požádal o pomoc při řešení nějakého problému — a já Tarabkinovi slíbila, že se tam dostavím hned po příchodu k vám. Prohlédněte si zatím svůj rodný kraj — a večer se můžeme sejít u profesora Hallströma. Najdete ho snadno — všichni ho ve vašem rodišti znají. Odevzdejte mu, prosím, Tarabkinův dopis. Je to jeden z těch, které vám dal akademik při loučení. Na obálce je přesná adresa. Dovolíte-li, vezmu vaše zavazadla s sebou, aby se vám šlo lépe…“

* * *


Sotva vrtulník zmizel za skalnatou stěnou nad fjordem, Severson se obrátil k moři a sedl si na mechem porostlý balvan. Při pohledu na věčně běžící bílé hřebeny vln se srdce pomalu uklidňovalo. Vlny se odrážely od skal, poskakovaly přes přicházející — až se ztrácely kdesi v hlubinách.

Nad skalami vévodily pokroucené borovice, němí svědkové všech změn na ostrůvcích…

Soutěska mezi skalami se však nijak nezměnila. Je stejně krásná a romantická, jak bývala v minulosti, kdy se tu mladý Leif toulával s chlapci. Jen cesta, vedoucí nahoru — domů — se za ta léta zbavila kamení a vyrovnala v pěknou silnici.

Severson po ní vykročil rázně. Nejraději by se rozběhl s větrem o závod…

Za prvním zákrutem se objeví „trpasličí“ skály… Ano, jsou na starém místě — a nezměněny. Podivně seskupené balvany stále ještě připomínají hodokvas drobných pidimužíčků. Jen se lépe podívej, návštěvníku, a poznáš, že jejich obličeje se šklebí, smějí — a dokonce pohybují. Ten nejmenší dodnes hledí mrzutě k moři, kde mu podle staré pověsti Vikingové sebrali člun…

Ani o kousek dál nejsou skály němé. Ostré stíny odpoledního slunce jim vdechly život…

Severson se zasněně dívá na kolmou skalní stěnu. Zdá se mu, že ze hry světel a stínů vystoupila drahá, ledovými větry ošlehaná Amundsenova tvář…

Tato představa ho opět vrátila do přítomnosti.

Co je nového u nás?

Přidal do kroku.

Cesta se teď vine strmým údolím. Doprovází ji šumící divoký potok. Bublá a víří, zuřivě bije do žulového břehu a přes balvany se řítí k moři. Přináší první pozdrav z rodné vísky…

Ještě jeden zákrut — a jsem u prvního stavení, u chatrče starého podivína, nešťastného malíře Abildgaarda. Jeho obydlí, skryté v divoce rostoucím křoví, lákalo chlapce svou tajemností. Přihrblý stařík chodíval po okolí a nabízel své výrobky. Lidé ho už znali. Nekupovali, ale dávali mu almužnu jako žebrákovi. Přijímal ji s dětinským úsměvem. — Děkuju, děkuju, — volal radostně. — Teď mám alespoň peníze na barvy… — Všichni však věděli, že dávno nic nemaluje, že za těch několik grošů si kupuje chléb, sůl a slaninu — svou jedinou potravu…

V průhledu mezi staletými sosnami se však neobjevila chatrč s kamennou podezdívkou, ale velká moderní vila se skleněnou střechou. Severson se před ní zastavil a dlouze si ji prohlížel.

V okně se objevil usměvavý starší muž s malou kozí bradkou.

„Mohu vás pozvat na malé občerstvení? Do vsi je ještě daleko,“ pokynul ha chodce. To nebyl starý Abildgaard — to byl někdo cizí. Nový obyvatel samoty v nádherném údolí.

Severson zmateně sklopil zrak.

„Ne, děkuji, příliš pospíchám,“ odmítl pozvání a rychle pokračoval v cestě.

Údolí se pomalu rozevřelo.

Severson se při pohledu na náhorní rovinu zarazil. Kde se tu vzaly vilky a krásné domy? Kam se poděla stará poctivá stavení?

Nespletl jsem si cestu?

Nesměle vstoupil mezi první stavení.

Ano, je doma. Na této stráni sedával po večerech s mládeží. A v lese nad ní šplhával po borovicích a vybíral soví hnízda. Kolik z toho bylo doma nepříjemností…

V těchto místech stával přece docela jiný dům! V dřevěné chatrči trávili tu své neradostné stáří chudáci z vesnice, kteří zůstali na světě sami, bez příbuzných a bez majetku. Někteří z nich měli sice syna nebo dceru v Americe, kde se jim prý dařilo dobře. Ale listonoš chodil kolem chudobince bez povšimnutí. A starcům zůstávala jen jediná útěcha — naděje, s kterou odcházeli do hrobu…

Ani tato chatrč už chudákům nezůstala, pomyslel si Severson a sevřelo se mu srdce. Odbočil s hlavní cesty a dal se křovinatým úvozem k malému háječku mezi skalami.

Tady zná již každý kámen. Vždyť tato cesta vede k rodnému domu.

Naposledy ho navštívil v roce 1927…

Když se mezi stromy objevil starý, typicky severský dům s velkým pecovitým komínem, Seversonovi zazářily oči.

Jaký zázrak! Rodný dům — můj drahý rodný dům — je zubem času ušetřen! Tak jako před lety vlídně kyne vstříc: Pojď, hochu, ať tě obejmu! Jak rád tě opět vidím ve své náruči!

Severson stojí u zídky a staré stavení hladí zaslzenýma očima. Pak — jako před lety, kdy byl ještě chlapec — rozrazí vrátka, až zavrzají, a vběhne do zahrádky. Je stále stejně pečlivě ošetřena, jako by v ní dosud pracoval starostlivý otec. I v bedničkách pod okny se smějí květiny.

Kdo tu teď bydlí?

Teď teprve mu padla do oka mramorová deska, upevněná nade dveřmi. Zlatým písmem, ale prostými slovy oznamuje, že v tomto domě se narodil a prožil své mládí věrný spolubojovník Amundsena, statečný bojovník s ledovými pláněmi, který ve službách lidstvu a vědě položil život. Až na samém okraji desky je čerstvě připsáno: „…a který byl vědou lidstvu opět vrácen.“

Severson znova a znova čte stručný nápis.

Konečně se rozhodl a vystupuje po kamenných schůdkách ke dveřím.

Klepe.

„Už jdu — už jdu,“ ozval se uvnitř příjemně znějící hlas. Dveře se otevřely a na práh vstoupil stařec s šedivým plnovousem.

„Hochu drahý!“ zvolal, sotva návštěvníka spatřil. „Konečně přicházíš! Pojď dál, pojď jen dál, Leife! Čekám tě už dlouho.“

Stařec vzal vzácného hosta za ruku a vedl ho dovnitř.

„Všechno zůstalo při starém. Podívej se jen — tvůj pokojík…“

Severson vstoupil do místnosti.

„Kdo vám oznámil, že přijedu?“ otočil se pojednou k starci.

„I nikdo, nikdo. Kam jinam by vedla tvá první cesta, než domů? Odpočiň si teď po cestě. Já zatím skočím dolů do městečka pro něco k snědku.“

„Děkuji vám mnohokrát, stařečku,“ řekl dojatě Severson. „Ale — pěkně vás prosím — dole ani muk. Nikomu o mém příchodu neříkejte. Stejně mne tu už nikdo nezná…“

Stařečkova bílá hlava se ztratila mezi stromy rozkvetlé zahrady. Severson se rozhlížel po místnosti. Starý příborník stojí tam, kde stával před lety. Jen sošky a dřevené figurky na něm jsou poněkud jinak seřazeny.

I v prosté jídelně dýchá všechno minulostí. Jen stěna proti oknu je bohatěji vyzdobena. Změnila se v galerii rodinných fotografií. Uprostřed visí tři velké obrazy otce, matky a mladého Leifa z dob studií.

Severson si sedl k těžkému dubovému stolu a přelétl očima po vyřezávaných židlích. Zde sedával v rodinném kruhu.

Vzpomínky ovládla najednou ta nejživější. Zdálo se mu, že stůl je opět bohatě prostřen. Otec zvedá číši a povstává: — Tož — na to další povýšení, vzácní přátelé… — Po řadě si přiťukává s hosty.

— Vale, vale, léta podúřednická — volá vesele kantor z jednotřídky a chápe se houslí. Otec není zvyklý pít; po třetí sklenici mu již září oči. — Jen jezte a pijte, nastávají nám lepší časy, volá radostně. Maminka se však tváři starostlivě. Naklání se k manželovi a šeptá — žel — příliš hlasitě: — Dnes tu hodujeme a možná už zítra utáhneme opasek. Vždyť plat se o mnoho nezvýšil — právě o tolik, že už nemusíme kupovat stále na dluh…

Několik hostů maminčinu poznámku zaslechlo. Úsměv jim ztrpknul na rtech. Chvíli se ještě naoko baví — a pak se jeden po druhém nečekaně loučí. Musí domů, čeká ještě mnoho práce… Otec probodává matku očima. — Proklatý život — i tuto malou radost mi musíš překazit svými věčnými starostmi, Angelo! zvolal zoufale a praštil plnou číší o zeď…

Severson se snaží rychle zapudit trudné vzpomínky. Vstává a jde k oknu.

— Copak asi dělá můj doubek? — napadá mu při pohledu na lesík. — Nezahynul ještě?

Vychází z domu a vystupuje k lesu.

U skupiny balvanů rozkládá svoji korunu mohutný košatý strom.

— Ty že jsi můj doubek? Jak je to dávno, co jsem tě tu — útloučkého — zasadil jako památník radostného života ve škole — a pak starostlivě pěstoval! My dva tu zůstali — a kolem nás se všechno změnilo…

Koruna stromu tiše šuměla, jako by se chtěla rozpovídat se svým starým známým. Posvátné ticho letního dne přerušilo štěbetání vrabců, zápasících v malé neškodné šarvátce.

Severson si sedl do trávy a opřel se o kmen. V těchto místech sedával za letních večerů s otcem. Často se po celé hodiny mlčky dívali na chudou vesničku a na krajinu za ní. Mladému Leifovi se zdála příliš chudičká, příliš těsná pro bujného orla s mohutnými křídly. Toužil vzlétnout vysoko a do neznámých dálek, bojovat a dobývat. Jenom v cizině čeká na nás štěstí…

Otec, ten snad snil spíše o tom, jak by to bylo krásné, kdyby on i všichni jeho sousedé zbohatli a mohli žít alespoň tak spokojeně a beze strachu jako farmář Vestersen. Z čeho by však mohli zbohatnout? Kraj je tak chudý — a oni příliš lpěli na rodné půdě…


A přece! Na místech, kde kdysi stála chudičká vesnice, rozkládá se nyní městečko s přepychovými vilkami. Jarlsberg se proměnil v město…

Na asfaltové cestě, vedoucí ze středu vesnice na stráň, objevilo se podivné auto. Mělo elegantní zaoblené tvary a jelo zcela tiše, jako by ani nemělo motor. Za chvíli se zastavilo u rodného domu.

Z auta vystoupil stařeček. Pod paží nesl velkou krabici.

Zamával na Seversona a vstoupil do domku. Za chvíli se objevil na stráni.

„Tak už jsem opět zde,“ řekl dobromyslně a sedl si vedle hosta. „Nu — jak se ti, synku, líbí domov? Zkrásněl jako panenka, viď?“ Rukou něžně přejel panorama pod stráni.

„Opravdu zkrásněl, dědečku… Málem jsem ho ani nepoznal. Čípak je ten nádherný dům uprostřed vesnice? Ano, ten největší.“

„Nu, čípak by byl? Je náš.“

„Váš? Vaší rodiny? Promiňte, jaké je vaše ctěné jméno?“

Dědeček se srdečně rozesmál.

„Vidíš — ani jsem se ti nepředstavil. Každý mne tu tak dobře zná, že mi to ani nepřišlo… Po otci se jmenuji Kolfsen, ale říkají mi jen Olafsene.“

„Kolfsenovi jsem dobře znal,“ vzpomínal Severson. „Bydleli na kraji vesnice u potoka. S Albertem Kolfsenem jsem studoval v Oslo. Ale Kolfsenovi — ti přece nebyli nijak bohatí. Měli hodně dětí a otec jim toho mnoho dát nemohl. Byl jenom dřevorubcem…“

„Jedním z těch dětí jsem právě já,“ usmál se stařeček, „A vidíš, jsem bohatý, a to nejenom já, ale všichni v naší obci… Jak vidím, s tím domem jsme si však špatně rozuměli. Nepatří jenom mně nebo mé rodině, ale všem v obci. Je to totiž náš kulturní dům.“

„Před chvílí jsem o tom přemýšlel,“ řekl zadumaně Severson. „Jak je možné, že naše vesnice tak nečekaně zbohatla? Našli jste snad někde v horách zakopaný poklad?“

Dědeček přikývl.

„Ano, synku, našli jsme veliký poklad. A je vzácnější a cennější, než zlato. Víš-li pak, jak se jmenuje? Já ti to prozradím. Říkáme mu svorná společná práce bez vykořisťování člověka člověkem. Podívej se jen, kolik štěstí nám tento poklad přinesl. Ta bělostná budova se slunečnými okny tam na protější stráni — to je náš dům zdraví čili — jak se dříve říkalo — nemocnice. A ta narůžovělá budova u vchodu do Björnsonovy rokle — to je pionýrský palác pro naši drobotinu. A teď se podívej na Jotunsky vrch. Co tam vidíš?“

„Zdá se, že tam stojí hvězdárna. Ani jsem si jí dosud nevšiml.“

„Správně, to je naše lidová hvězdárna. To víš, lidé se dnes do astronomie přímo zamilovali. Moji vnukové a vnučky tam chodí každou sobotu večer. Kdybychom seděli o kousek výše, uviděl bys i naše sportovní hřiště s koupalištěm. Odtud je nevidíme, jsou skryta mezi stromy.“

„A na co máte tu velkou skleněnou halu?“

„Je to náš nový textilní závod. Až vstoupíš dovnitř, podivíš se, jak málo lidi tam pracuje. Všechno je automatisováno — prostě — dřou se tam za nás stroje.“

Severson utrhl stéblo trávy a ukousl koneček.

„Stále jsem ještě nepochopil, odkud jste vzali peníze na tak nákladné stavby. Vypůjčili jste je snad z banky nebo od některého milionáře z Oslo?“

„Kdepak synku! Na banku ani na milionáře nebylo nikdy spolehnutí. Pokud byli pány v naší zemi, pšenice nám mnoho nekvetla. Boháčům šlo vždycky o to, aby se měli dobře především oni sami. Co jim na tom záleželo, že starý Kolfsen umíral s dětmi hlady? Že velký a talentovaný umělec Abildgaard musel žebrat? Že na přestárlého chudáka čekalo už jen bídné živobytí v chudobinci, z milosti dobrotivých sousedů, kteří sami neměli o mnoho více? S milionáři bychom, milý Leife naši vesnici nikdy nezvelebili. Odjakživa se bratřili s anglickými boháči a do Anglie také vyváželi svůj kapitál, vyssátý na našem lidu. A lid — co jim na něm záleželo! Hlavně, když jejich kapsa byla plná.

Tajemství našeho bohatství je jinde. Brzy je poznáš na vlastni oči. Dovol, abych tě pozval na malou svačinu…“

Starý dubový stůl v jídelně byl pokryt řadou talířů s vkusně upravenými studenými pokrmy, zákusky a ovocem.

Severson se nenechal dlouho pobízet…


14. U PRAMENE BOHATSTVÍ


„Dědečku, mohl byste mi tajemství vašeho bohatství prozradit už dnes? Vždyť jistě chápete, jak hořím zvědavosti. Nedalo by mi to pokoje…“

Stařečkovi se rozzářil obličej.

„Proč ne? Jsem dokonce rád, že tě naše práce tak zajímá. Naštěstí tu mám auto, malou prohlídkou se nijak neunavíme.“

„Tento automobil je váš, myslím totiž — je vaším soukromým majetkem?“ zeptal se Severson, když se pohodlně usadil ve voze.

„Ano, můj,“ řekl hrdě stařeček. „Koupil jsem si ho za premii, kterou jsem nedávno dostal.“

Auto se rozjelo. Severson marně napínal sluch. Typické bzučení motoru nezaslechl.

„Jak to, že motory běží tak tiše?“ zeptal se překvapeně.

„Je to lehce pochopitelné, synku,“ usmíval se dědeček. „Moje auto nejezdí na benzin, ale na elektřinu.“

„Pohánějí ho tedy akumulátory?“ hádal host

„Někdy. Na bočních cestách. Na hlavních silnicích si bere energii z kabelu, ukrytého pod zemí.“

„To snad nemyslíte vážně,“ divil se Severson. „Jak může vaše auto brát energii z kabelu, ukrytého pod silnicí? Copak lze elektřinu vysílat na dálku bez drátů?“

„Proč ne? Již za tvého mládí to dělaly rozhlasové vysílací stanice. Energii, kterou rozesílaly na všechny strany, zachycovaly přijímací antény. V našich elektrických silnicích je prostě ukryto vysokofrekvenční vedení, které indukuje elektrickou energii v autě.“

Projížděli právě ulicemi městečka.

Lidé, kteří auto potkávali, mávali jezdcům na pozdrav. Seversonovi se zdálo, že zdraví až příliš slavnostně, jako by už věděli, že vedle dědečka sedí návštěvník ze starého Jarlsbergu…


Auto brzy opustilo městečko. Projelo skalnatým průsmykem a zastavilo se na okraji zvlněné náhorní roviny. Severson ji dobře znal. Dříve tu bývala pustá pastviska.

Od té doby se rovina hodně změnila. Kamenitá macešská půda vydala ze sebe nečekané plody. Bývalá pustina se proměnila v kvetoucí zahradu.

„Vystoupíme na chvíli?“ zeptal se dědeček. „Vidim ti na očích, Leife, že bys chtěl tu krásu omakat vlastníma rukama.“

Severson přikývl a vyskočil z auta. Pomalu klouzal očima s místa na místo — a mlčel.

Zlaté obilí se vlnilo v teplém větříčku a vytvářelo tak běžící stíny. Rolníci o nich říkají, že se válí nový chléb…

Na stráních se pásla stáda krav a ovcí. Celou rovinu protínaly pásy ovocných stromů. Uprostřed této bohaté rodící krajiny stála řada podlouhlých budov.

„Jak vidíš, synku, tajemství našeho bohatství je docela prosté. Za tu dobu, co jsi zde nebyl, stali jsme se úplnými farmáři,“ usmíval se dědeček. Pozorně sledoval sebemenší pohyb v Seversonově tváři.

„Pořád nemohu pochopit, jak jste to mohli dokázat na zdejší chudé a neúrodné půdě,“ divil se Severson.

„Naše půda byla kdysi chudá — ale už dávno není, synku. Naučili jsme ji dávat vysoké výnosy. To víš, bez práce nejsou koláče. Ale nemysli si, že půdu přinutíš rodit jenom dřinou. Naši předkové se tu dřeli od pradávna — a na zbohatnutí toho tu bylo přece jen málo. Chceš-li z půdy zbohatnout, musíš znát její záliby a nedostatky. Pak si dá říci. Podívej se jen, jak krásnou pšenici jsme vypěstovali! Rodila se tu za tvého mládí? Nikdy. Prohlédni si ji jen zblízka…“

Dědeček přistoupil k lánu, utrhl několik klasů a podal je Seversonovi.

„Šest klasů na jednom stéble?“ zvolal překvapený host. „Je to nějaká zrůda, nebo všechna pšenice vypadá takto?“

„Všechna!“ řekl hrdě dědeček. „A není to žádná zrůda, ale námi vypěstovaná šestiklasá pšenice. Dává nám šestkrát vyšší výnosy než normální pšenice.“

„Copak člověk může donutit rostlinu, aby rostla podle jeho přání? To může dokázat snad jenom kouzelník — a na ty moc nevěřím.“

„A vidíš, my takovými kouzelníky jsme. Vypěstovali jsme nejenom nové druhy rostlin podle našeho přání a potřeby, ale také nové druhy zvířat, která mají pro nás méně nevýhodných vlastností a více prospěšných. Počkej jen, až projdeš našimi stájemi nebo liščí farmou, o kterou se starám já.“

„Připadá mi to jako z pohádky. Naučili jste se snad dělat zázraky?“

„Ne. To nám nijak nebylo zapotřebí, synku. Ovládli jsme jen vědu, kterou dali lidstvu Mičurin a Lysenko — dva velcí průkopníci v boji o vítězství člověka nad přírodou. V první budově, kterou vidíš přímo před sebou, máme umístěnu výzkumnou stanici. Zkoušíme tam nejnovější objevy vědy a neustále zkoumáme, jak ještě zdokonalit všechny druhy rostlin a zvířat, které pěstujeme. A zároveň hledáme cestu k úplně novým druhům. Tak třeba právě před rokem se nám podařilo vypěstovat skvělou dojnici, která je vlastně křížencem krávy se sobem. Křížením jsme spojili nejlepší vlastnosti obou druhů zvířat.“

Severson se tvářil nedůvěřivě.

„A co máte v těch dalších budovách?“ zeptal se.

„V té podkovovité máme uloženy stroje. Ty jsou pro nás vedle vědy to nejdůležitější. A teď už zbývá jen jedno, čeho je ještě zapotřebí: troška důvtipu! Musíš si na příklad propočítat, jak nejlépe můžeš dvě třetiny výnosů z polí proměnit v maso. Při sebevětší chytrosti náš hornatý kraj neproměníme v obilnici. Proto hlavním pramenem našeho bohatství je pro nás živočišná výroba. Té jsou také vyhrazeny ostatní budovy.“

„Jsou to tedy stáje, viďte?“ hádal Severson.

„Tak trochu. Jenže vypadají docela jinak, než chlévy za tvého mládí. Proměnily jsme je téměř v továrny a mléko i maso vyrábíme doslova na běžícím pásu.“

„To snad není ani možné,“ pochyboval Severson. „Dobytek přece zůstane dobytkem…“

„To ano,“ smál se dědeček. „Ale práce s ním se dá změnit a zdokonalit. Našeho dobytka se ruka lidská ani nedotkne.“

„Naučili jste ho snad mluvit, chodit si pro žrádlo a vlastnoručně se očistit i podojit?“ pokoušel se o vtip Severson.

„Pojďme jen dovnitř — uvidíš sám,“ usmál se dědeček pod vousy a vedl hosta k velké budově s půdorysem v podobě písmene H.

U vchodu je uvítala do sněda opálená dívka v bílém plášti.

„Jste zvěrolékařka, prosím?“ zeptal se Severson.

„Naše Angelika je všechno,“ usmál se dědeček, „Řídí celý mléčný konvejor. A její bílý plášť tě nemusí překvapovat. Hned ho dostaneme také, bez pláště nás totiž Angelika dovnitř nepustí…“

Hosté opravdu dostali bílé pláště a dívka je uvedla do budovy.

„Vysvětluj všechno srozumitelně, Angeliko, a nemysli si, že mluvíš s nějakými odborníky,“ škádlil dívku dědeček.

„Jak bych mohla mluvit nesrozumitelně, Olafsene?“ ohrazovala se dívka. „Vždyť tu není nic složitého. Krávy, které jsou ustájeny, obsluhuje několik jednoduchých zařízení. Krmivo přichází automaticky až do žlabu, a také o čištění kravína se starají stroje. Čtyřikrát denně přecházejí krávy do dojicí místnosti, která je uprostřed budovy… V těchto místech je očistí stříkací a vyssávací přístroje, takže k dojení přicházejí naprosto čisté… Zde v dojicí místnosti jim nasadíme strojní dojičky. Mléko běží tímto potrubím do chladírny, pak do konví a do skladiště. Přepravní cisterny si je samy vyssají z konví a odvezou do mléčného kombinátu v Bergenu.“

Severson obdivoval důmyslná zařízení a vzornou čistotu celého kravína.

Podobné stroje vykonávaly všechnu těžkou práci také v teletníku, ve skladišti a přípravně krmiva, ve vepříně i v teplárně.

„Tak přepychově nehospodařil ani bohatý Vestersen,“ řekl uznale Severson.

„Jak by také mohl?“ zvolal dědeček. „Tohle všechno jsme si mohli pořídit jenom my, my všichni společně. Jednotlivec by to nemohl nikdy dokázat. Na rozkouskovaných políčkách by se naše stroje ani nehnuly, a v malinkých chlévech, jaké dříve měli samostatně hospodařící rolníci, by se dřina kolem dobytka mechanisovat nedala.“

„A komu tedy tento velkostatek patří?“ zeptal se Severson. „Pořád si ještě všechno představuješ po starém,“ zlobil se na oko dědeček, „komu jinému by mohl patřit než nám všem? Snad bys nechtěl, abychom tu nechali kralovat nějakého vesnického boháče, jakým byl Vestersen? Myslíš si snad, že by nám postavil kulturní dům, pro každou rodinu vilku — a nad Jarlsbergem hvězdárnu? Raději by vyzískané peníze vyvezl do ciziny. Nám začalo štěstí kvést teprve tehdy, když jsme se všichni spojili v družstvu a vesnickým boháčům vzali všechnu moc. Tak je synku. Ve svorné společné práci je tajemství našeho bohatství…“

Severson byl tak zabrán prohlídkou moderní farmy, že úplně zapomněl na čas. Teprve prodlužující stíny mu připomněly smluvenou schůzku s Natašou.

„Kde, prosím pěkně, bydlí pan Hallström?“ zeptal se dědečka. „Mám pro něho dopis od akademika Tarabkina.“

„Zavezu tě k němu. Určitě ho ještě zastihneme v domě zdraví. Často tam bývá až pozdě do večera.“

V nemocnicí však Hallström již nebyl. Před hodinou odešel domů. Dědeček zavezl tedy Seversona k jeho vilce.

„První noc přespíš doma, nebo přijmeš pohostinství našeho primáře?“ zeptal se hosta při loučení.

„Rozhodně bych raději přespal doma. Ale nečekejte na mne, dojdu domů pěšky. Prohlédnu si aspoň vesnici — a zároveň se trochu projdu…“

Severson zazvonil. Otevřely se domovní dveře a vstříc mu vyšel asi padesátiletý muž statné postavy.

„Promiňte, že vás obtěžuji,“ vykoktal rychle Severson, sotva se představil. „Přináším vám dopis od akademika Tarabkina z Moskvy…“

„Tedy hned dvojí čest pro mne najednou?“ usmál se lékař. „Vaše návštěva — a dopis od mého velkého učitele… Ale nestůjme tu na schodech. Jistě přijmete mé skromné pohostinství…“

Lékař uvedl hosta do velkého, prostě zařízeného salonku a nabídl mu křeslo proti sobě. Na okamžik se omluvil a rychle otevřel obálku. Když dopis přečetl, upřímně se podíval Seversonovi do oči.

„Akademik Tarabkin mne požádal, abych se ujal péče o vaše zdraví, které vám vrátil. Máte-li ke mně stejnou důvěru…“

„Nevím, zda si takové pozornosti vůbec zasloužím,“ řekl nesměle Severson. „Ještě ani nevím, jestli tu vůbec najdu zaměstnání a budu-li schopen vydělat si tolik, abych se s vámi mohl vyrovnat…“

„I v tom vám rád pomohu,“ usmíval se Hallström.

„Tolik po vás ani nemohu chtít,“ zatřásl hlavou Severson. „Ničemu totiž nerozumím. Příliš mnoho jsem toho zaspal…“

„Můžete být klidně bez obav, všechno brzy dohoníte. Učený ještě nikdy s nebe nespadl, a ani dnes se naše děti nerodí s inženýrským vzděláním. Pustíte-li se s chutí do učení, brzy vniknete do všech dnešních tajů.“

„Chci se učit — a rád bych začal hned. Ale čím začít? Celá dnešní věda i technika je pro mne španělskou vesnicí. Mám dojem, že v obecné škole pro nejmenší žáčky bych propadl…“

„Tak zlé to s vámi není, jen se nepodceňujte. Studoval jste přece techniku v Londýně — a ta vám jistě dala slušné vzdělání. Na něm teď můžete dobře stavět. Vždyť dnešní věda a technika je tatáž, jak byla ze vašeho mládí. Základy zůstaly tytéž, jen se více rozvinula do hloubky a do šířky.“

Lékař vstal a otevřel dveře do vedlejší místnosti.

„Podívejte se. Všechny tyto knihy jsou vám kdykoliv k disposici. Rád vám při studiu pomohu ze všech sil.“

Severson se na velkou knihovnu díval dychtivýma očima. Zdálo se mu, že se jako na Velký pátek před ním otevřel poklad.

„Mohu si knihovnu prohlédnout?“ zašeptal.

„Bez ostychu. Můžete si vypůjčit kteroukoli knihu. Já zatím připravím s manželkou večeři. Omluvte mne proto na chvíli…“

Host pročítal nejprve zlaté nápisy na hřbetech knih. Pak se osmělil a jednu z nich vytáhl z regálu. Pojednávala o anabiose čili oživování živočichů. Severson si prohlédl ilustrace a dal se do čtení. Kdoví, jak dlouho by četl, kdyby se najednou neozval v místnosti známý hlas.

„Vidím, že máte pravdu, soudruhu Hallströme. Náš drahý přítel se opravdu pustil do studia hned…“

Severson rychle zvedl hlavu. Ve dveřích stála po boku lékaře Nataša…


15. POZVÁNÍ


Nataša se druhý den ráno rozloučila a vrátila se do Moskvy.

Severson se stal u Hallströmů denním hostem. Na radu lékaře začal studovat systematicky podle pečlivě vypracovaného plánu. Získané vědomosti si denně ověřoval v rozhovorech.

Pravidelně navštěvoval také kulturní dům a výrobní středisko. Brzy získal mezi novými obyvateli Jarslbergu mnoho dobrých přátel. Každý den večer se vracel do svého rodného domu na stráni. Pečoval o něj nyní sám, ale také dědeček mu zůstal věrný. Nebylo dne, aby se tu na cestě z liščí farmy nezastavil.

Dny plynuly v pilné práci. Severson si již osvojil základy atomové fysiky a mičurinství, vnikl do podstaty mnoha moderních strojů a rozšiřoval své znalosti matematiky.

Jednou týdně psal dopisy svým známým v Moskvě — a Aleně Svozilové do Prahy. A jednou týdně přicházely mu i odpovědi…

Až přišel onen nečekaný osudový dopis… Na obálce byla natištěna hlavička:

Světová akademie věd, Presidium, Přerov.

Severson se nejprve domníval, že jde o omyl. Akademii nepsal, a rozhodně také nečekal, že by ho mohla akademie o něco žádat. Adresa vsak říkala docela jasně, že dopis je určen opravdu Seversonovi. Obsah dopisu to znovu potvrdil:


„Vážený soudruhu Seversone,

dovolujeme si Vás pozvat na pravidelné zasedání historické sekce Světové akademie věd, na kterém budou hodnoceny studijní práce o začátku dvacátého století. Doufáme, že nám jako znalec tohoto historického údobí pomůžete ověřit a doplnit některá fakta, pro která nemáme přímého dokumentárního materiálu.

Na zasedání Vás očekáváme v úterý, 30. září. Použijte, prosím, raketového spojení Oslo — Praha. Oznamte nám předem hodinu příletu, aby Vás mohl uvítat náš zástupce, který Vás doprovodí do Přerova.

    
Za presidium akademik Vandans.“


* * *


Dvanácté poschodí rozlehlé budovy fysikálního ústavu v Praze je již přes měsíc noc co noc osvětleno až do rána. Po celou tu dobu neopustil akademik Navrátil svou pracovnu. Spával denně jen několik hodin na gauči, ukrytém za plentou v rohu místnosti.

Kromě členů Navrátilova kolektivu málokdo věděl, na čem akademik tak intensivně pracuje.

Když Alena Svozilová vstoupila do pracovny s velkým lepenkovým pouzdrem na výkresy v pravé ruce, akademik seděl právě u dokonalého počítacího stroje typu „Svoboda“.

Alena trpělivě počkala, až stroj došuměl a podal konečný výsledek. Navrátil vzal rychle ústřižek pásky a porovnával ho se svými poznámkami v notesu.

Teď teprve zpozoroval příchod dívky. Usmál se na ni — a zavřel oči. Alenu to nijak nepřekvapilo. Dobře znala akademikův zvyk — přemýšlet se zavřenýma očima. Dělával to i při rozhovorech, když pozorně naslouchal.

„Čan-suova připomínka je správná,“ řekl, aniž zvedl těžká víčka. „Dráhu bude nutno pozměnit podle jeho návrhu… Co pěkného mi přinášíte?“ podíval se opět na dívku.

„Zajcev dodržel slovo,“ odpověděla s úsměvem a položila pouzdro na stůl. „Jsem dobrý diplomat nebo ne?“

„Otevřete pouzdro raději vy,“ řekl místo odpovědi.

Alena prořízla pojistnou pásku a sňala víko. Chvějící se rukou opatrně vytáhla svitek výkresů a hustě popsaných archů papírů. Rozložila je po stole a zatížila několika předměty, které byly po ruce.

Akademik nervosníma očima přelétl po náčrtcích a po sloupcích cifer. Jeho zrak utkvěl na posledních řádcích připojeného dopisu:


„…a z toho tedy vyplývá, že Váš návrh je uskutečnitelný. Projekt atomové elektrárny, který Vám posílám, je pevně podepřen mnoha zkouškami v našich laboratořích. Rád bych se zúčastnil konečných zkoušek na Měsíci, nezapomeňte mne pozvat. Počítejte se mnou také při realisaci svého odvážného a přitom tak skvělého návrhu.

Do boje za další vítězství vědy — za další triumf lidstva!

    
Váš Petr Ivanovič Zajcev.“


Navrátil se rychle sklonil nad velkým, pečlivě narýsovaným výkresem.

„Poslední, nejdůležitější článek řetězu je pevný,“ zvolal po chvíli, „Podívejte se, Alenko, jak krásně doplní náš „Paprsek“.“

Ani při prohlížení dalších výkresů a propočtů nevycházel akademik z nadšení.

„Zlatý Petr Ivanovič!“ zvolala pojednou dívka a podala Navrátilovi arch papíru. „Dává nám k disposici svůj nejnovější objev…“

Akademik listinu pozorně pročetl a zavřel oči.

„Využití energie atomových jader na 79 procent,“ zašeptal…

* * *


Do pracovny proniklo již modré ranní světlo, čtyřicetiletý bezvousý muž a osmahlá dívka stále ještě studovali materiály z Moskvy…

„Co je dnes?“ zeptal se pojednou Navrátil.

Dívka otázce neporozuměla.

„Myslím, který den je dnes. Čtvrtek?“

Alena se srdečně zasmála.

„Je vidět, že žijete mimo čas a prostor. Vždyť je už sobota! Sobota 28. září…“ zdůraznila.

„Zbývají nám tedy do pondělí ještě dva dny. Co myslíte, stačíme za tu dobu zpracovat všechny materiály a vypracovat definitivní návrh?“

Dívka se poněkud zarazila.

„Chcete ho přednést již na příštím plenárním zasedání Akademie?“ zeptala se nejistě.

„Rád bych to měl již za sebou, dívenko. To víte, těžko je člověku, když musí své dílo nosit v srdci po několik let,“ zasmál se. „Nejsem tak klidným, jak se vám snad zdá. Nezapomínejte, že jsem z Kyjova — ze Slovácka — a že mi v žilách proudí horká krev. Taková bojovná, víte? Čekání mne už znervosňuje… Možná, že návrh bude zamítnut — a pak by bylo škoda času pracovat na něm dál…“

„Nemůže být zamítnut! Je uskutečnitelný! Uvidíte, že bude přijat… Ale za dva dny…“ zaváhala.

„…to nestihneme — chcete snad říci?“ doplnil větu Navrátil. „Co je s vámi dnes? Ani vás nepoznávám. Nedokázal náš kolektiv daleko víc — a často v kratším čase? Když si rozdělíme úkoly, v pondělí ráno je všechno pohodlně hotovo. Kdo ví, kolik toho ještě budeme muset na návrhu změnit po připomínkách Akademie. A i když návrh přijmou beze změny, kolik nás pak ještě čeká práce!“

Dívku polil ruměnec, jasně viditelný i přes snědou barvu pleti. „Nemyslete si, že chci z boje utéci při rozhodné bitvě. Ale…“

„Ale?“

Akademik se podíval na Alenu tázavě.

„Ach tak, já úplně zapomněl,“ klepl se najednou konečky prstů do čela. „Čekáte hosta, viďte?“

„Já ne, ale Akademie,“ opravila Navrátila a sklopila oči.

„Nu, nic ve zlém. Spletl jsem se. Severson tedy přiletí do Prahy již dnes?“

„Ano, v poledne. Oznámil to, telegramem. Zítra ho mám na žádost Akademie doprovázet do akademického města… Ostatně — vždyť ho Akademie pozvala na váš návrh,“ dodala vyčítavě.

„Nebýt doktorky Svozilové, ani bych na tento geniální návrh nepřišel. Obávám se, že to byl ten nejlepší krok k tomu, abych ztratil svou nejlepší spolupracovnici…“

„Vyčítáte mi ty dva dny volna, jako — jako — jako byste na Seversona žárlil,“ urazila se Alena. „Dobře víte, jak miluji svou práci a jak si vážím vašeho vedení. Jak bych vás mohla opustit?! Cožpak nevíte, jakou ctí je pro mne spolupracovat s vámi? Vždyť — vždyť Seversona ani dobře neznám. Hovořila jsem s ním jen několik hodin v Moskvě. Když je to takové, rozhodně mu průvodkyni dělat nebudu…“

Rozběhla se k televisnímu telefonu.

Navrátil ji zadržel.

„Nikam nevolejte… Nerozumíte žertu — vy dětino! Raději přineste návrh na kuchyni. Pracovala jste na něm, hlavní fakta dáte dohromady během dvou hodin. Víc bych po vás stejné nežádal, i kdybyste nikam nešla. O půl dvanácté už můžete být na letišti… Odpusťte — podlehl jsem na okamžik nervose…“

* * *


Stříbrné raketové letadlo lehce dosedlo na asfaltovou plochu pražského letiště. Zastavilo se u hlavní budovy.

Dveře trupu se otevřely a na schůdcích se jako první z cestujících objevil Severson.

Zmateně se rozhlížel kolem. Vtom zahlédl Alenu.

„Vy zde?“ zvolal překvapeně. „Jak jste se dověděla, že přiletím do Prahy? Vždyť jsem vám o tom úmyslně nenapsal. Chtěl jsem vás překvapit…“

„A zatím jsem překvapila já vás… Hledáte snad ještě někoho?“ zeptala se dívka, když srdečně uvítala hosta v Praze.

„Ano, mám se tu sejít se zástupcem Světové akademie, který mne doprovodí do Přerova…“

„Tím zástupcem jsem já,“ usmála se.

„Vy, slečno?“ vydechl Severson udiveně. „Jak to, že právě vy?“

„Řízením osudu,“ žertovala Alena. „Jste tím snad zklamán?“

„Naopak, velmi mile překvapen, slečno…“

„A mohu vás hned o něco poprosit? Neříkejte mi, prosím, slečno. Zní to tak cize, staromódně. Říkají mi buď soudružko, přítelkyně nebo prostě Aleno. To poslední oslovení se mi líbí ze všech nejvíce…

Nu — a nyní vám předkládám k posouzení program, který jsem sestavila pro dnešek: odpoledne — prohlídka města, večer — koncert nebo opera, podle výběru. Souhlasíte?“

„Jsem vám velmi zavázán. Dávno jsem toužil prohlédnout si Prahu. V mládí jsem jí několikrát projížděl, když jsem cestoval do Italie. Ale to už je opravdu dávno…“ usmál se rozpačitě.

Alena objednala aerotaxi. Nejprve musí hosta doprovodit do hotelu, aby se mohl po cestě vykoupat a najíst.

Vrtulník se vznesl nad letiště a zamířil k městu.

Parky a zelené pásy mezi paláci měnily se už ve zlatou záplavu podzimních barev.

„Tato část Prahy zůstala nezměněna,“ ukázala Alena na Hradčany a na Malou Stranu. „Ponechali jsme ji pro její historickou cenu. Uchovány zůstaly také všechny památné budovy a umělecky cenné stavby, jako Národní divadlo, Národní museum a kostely.

Některé budovy zůstaly na svém místě, jiné jsme přestěhovali, aby bylo dosaženo dokonalého souladu mezi starou a novou Prahou.

Nejvíce se změnily ty části města, kde se dříve bydlelo v ulicích bez slunce a bez zeleně a kde obytné domy neměly ani historickou ani uměleckou cenu. Podívejte se třeba vlevo, na tuto stráň: je to Žižkov. Věžovité paláce jsou vystavěny již v atomovém věku — a přece nijak neruší ráz naší „stověžaté Prahy“. Architekti na to dbali úzkostlivě. Podobně se změnily Vinohrady na protější stráni.

Průmyslové stavby jsme přeložili za město, aby uvnitř Prahy zbylo více místa pro parky. Naší zásadou je bydlet zdravě a v krásnem prostředí. Do každého bytu musí určitou část dne svítit slunce…“

„Čemu slouží velký palác na tomto kopci?“ ukázal Severson na Petřín.

„To je pýcha našich národů,“ řekla hrdě Alena. „Je to památník kultury českého a slovenského národa. Na stavbě pracovaly naši nejvýznačnější umělci — sochaři, architekti, malíři. Jsou zde uložena díla všech našich myslitelů, vědců, umělců a spisovatelů, jako Komenského, Purkyně, Mánesa…“

Vrtulník zamířil k Nuselskému údolí. Přeletěl přes nuselský most a přistál na střeše paláce z nažloutlého mramoru…


16. ODVÁŽNÝ NÁVRH


Je neděle 29. září…

Severson sedí s Alenou v letadle a se zájmem si prohlíží krajinu, ubíhající pod ním. Města tonoucí v zeleni, široké lány, lesy, jezírka a moderní závody… Zdá se, že celá zem kvete, ačkoliv je již podzim…

V dálce zasvítil ve slunci stříbrný pruh řeky. Ne, není to řeka, uvědomuje si Severson. Běží příliš rovně a pravidelně. Je to dílo člověka — průplav. Oběma směry plují po něm bílé lodě.

Letadlo přistává na letišti uprostřed nedohledné roviny.

Cestující přesedají do elegantního auta a po široké silnici ujíždějí k městu.

Severson je překvapen jeho nádherou. Širokému parkovitému náměstí vévodí obrovský palác se složitě členěným půdorysem. Kol dokola se bělají menší budovy a vilky.

„Přerov?“ ptá se Severson jako ve snu.

„Ne. Přerov je ještě o kousek dál. Tohle je město, postavené Světovou akademií věd. V tomto místě se shromažďují vědecké objevy z celého světa, odtud také je řízen boj lidstva s přírodou. V okolních palácích a vilkách bydlí členové presidia a zaměstnanci Akademie.

V levém křídle hlavního paláce zasedne zítra dopoledne historická sekce, která vás pozvala. A v hlavním sále uprostřed budovy padne zítra odpoledne osudové rozhodnutí, o kterém bude hovořit celý svět…“

Severson se podíval na Alenu nechápavě.

„Zítra se všechno dovíte,“ usmála se záhadně.

* * *


Hlavní sál Světové akademie věd, naplněný do posledního místečka, ztichl.

Za řečnický pult se postavil akademik Čan-su, vedle něho usedl do křesla Cahén. Dva muži odpovědní za observatoře na Měsíci…

„Rád bych vám podal zprávu o posledních výzkumech signálů z Proximy“ ujal se slova Čan-su.

Na chvíli se odmlčel, aby svým slovům dodal důrazu. Oči všech přítomných mu visely na rtech. Watson si nervosně povytahoval na krku límeček a Navrátil přejížděl rychle dlaní po koleně.

Zdálo se, ze řečník neklid těchto dvou mužů zpozoroval, neboť pokračoval:

„Spor o signálech z vesmíru mezi akademikem Navrátilem a akademikem Watsonem rozhodla věda…“

„Proč mluví tak pomalu, rozčiluje mne to,“ zašeptala Alena Seversonovi.

„Dnes mají již naše observatoře na Měsíci za prokázáno, že Proxima — či lépe řečeno jedna z planet blízko ní — nevysílá signály, ale souvislý program. Vysílání je složitě klíčováno a má nepochopitelně velký zdvih. Nicméně se nám již podařilo některé části klíčování rozluštit a zásluhou zdokonalených přijímačů zachytit úryvky souvislého programu. Posuďte, prosím, sami na přímém přenosu z jižni observatoře.“

Čan-su stiskl knoflík na pultě před sebou. Na velkém stříbrném plátně v čele sálu se objevil záběr z hvězdárny na Měsíci. Před složitým přístrojem s mnoha obrazovkami seděl zády k divákům muž se sluchátky na uších.

Otočil několika knoflíky.

V reproduktoru se ozvaly signály, připomínající telegrafní značky, vysílané v různých délkách a tóninách.

Pojednou se značky proměnily v podivné hlasy a zvuky. A opět značky…

A teď se rozezvučela sálem vřískavá hudba…

„To nám nijak nedokazuje, že zvuky vysílají myslící tvorové,“ vykřikl najednou Watson z první řady. „Taková motanice tónů může vzniknout i náhodným seskupením vlivů vodíkových výbojů v mlhovinách!“

„Nechtěl byste, Watsone, aby vám na Proximě zahráli řízný marš?“ poznamenal někdo vzadu.

Sálem zašuměl smích.

„Ani na tuto námitku jsme nezapomněli,“ pokračoval klidně Čan-su a stiskl další knoflík. „Proměnili jsme proto zvuk v obraz…“

Na plátně se objevila složitá křivka, která se pomalu posouvala zleva doprava.

„Všimněte si, prosím, že určité sekupení hlásek a tónů se v nepravidelných intervalech opakuje. Promítneme-li souběžně snímek lidské řeči… zjistíme, že jsou si v mnoha směrech dosti podobné.

Je jisté, že bude velmi obtížné rozluštit smysl vysílaných slov nebo vět — tento úkol čeká ostatně na další vědce — ale není pochyby o tom, že původcem vysílání z neznámé planety u Proximy jsou myslící tvorové s dosti vysokou kulturou…“

Sálem se ozval hlučný potlesk.

O slovo se přihlásil akademik Scheiner:

„Jak známo, pokoušíme se pomocí nejsilnějšího vysílače, jaký máme na Měsíci, navázat spojení s Proximou. Obtíž je v tom, že neznáme jejich řeč, neznáme jejich výrazové prostředky, neznáme ani jejich abecedu! Nevíme, jaké gramatické zákony tam mají, nevíme vlastně o nich nic… Přece je jeden zákon, který platí, všude, u nás, na Měsíci, na Proximě! Je to matematika a geometrie …

Navrhuji, abychom začali základním pilířem geometrie — Pythagorovou větou. Na Proximě se bude určitě jmenovat zcela jinak, avšak její základní vztah zůstane. Nuže — přezkoušíme obyvatele Proximy, zda ji znají!“

Veselý šum proběhl shromážděním, ale akademik Scheiner pokračoval: „Bude to docela jednoduché. Vyšleme nejprve tři signály, pak čtyři a nakonec pět signálů. Uděláme přestávku a po ní pošleme do vesmíru devět, pak šestnáct a nakonec pětadvacet signálů — čili pošleme do vesmíru stařičkého Pythagora s jeho vztahem, že 32 plus 42 rovná se 52…!“

V potlesku, který za burácel sálem, zanikla poslední slova akademika Scheinera: „Potvrdí-li nám Proxima tento výsledek, pak…“

Na tribunu vystupuje akademik Navrátil. „Rád bych vám předložil jiný návrh, jak se přesvědčit o existenci myslících tvorů na neznámé planetě,“ říká pomalu a hlas mu poněkud přeskakuje.

„Navrhuji, abychom se do sousední sluneční soustavy vypravili osobně a podívali se na vlastní očí, jak vypadají lidé u vysílače…“

Navrátil si s rozkoší prohlížel udivené tváře posluchačů. „To je nemožné! Jak chcete překonat vzdálenost více než čtyř světelných let?!“ ozval se opět Watson.

„V tom je právě smysl mého návrhu. Přiznávám, že zní příliš fantasticky. Ale což jsme dosud nepřekonali více překážek, které se zdály nezdolatelné?

Do 27. června 1954 se zdálo mnoho věcí nemožných. V ten den však — spuštěním první atomové elektrárny v Sovětském svazu — začal atomový věk. Lidstvo ovládlo nevyčerpatelný zdroj obrovské energie. Pomocí ní brzy po pádu imperialistů proměnilo Saharu v kvetoucí zahradu a zatlačilo ledovce Arktidy až téměř k severnímu pólu. Dobylo Měsíce a prozkoumalo ostatní planety naší sluneční soustavy. Prodloužilo lidský věk a zkrátilo vzdálenosti. Naučilo se proměňovat prvky — dávný to sen starých alchymistů. Dříve škodlivé radioaktivní záření proměnilo v zbraň člověka v boji proti škodlivým mikrobům.

Troufám si říci, že člověk s takovouto energií nemůže navždy zůstat vězněm naší sluneční soustavy. I zájem vědy žádá, aby se podíval o kousek dál. Jak jinak by mohl rozluštit záhady naší Galaxie a vzniku hvězd a planet?

Navrhuji proto, aby bylo postaveno letadlo, které bude schopno překonat obrovskou vzdálenost čtyř světelných let. Jeho podrobný projekt překládám presidiu Světové akademie věd. Seznámím vás proto jen s hlavními fakty…“

Na promítací ploše vyvstal schematický řez mezihvězdného letadla.

„Na návrhu spolupracovalo několik význačných vědců z různých zemí.“ pokračoval Navrátil. „Letadlo musí být dostatečně velké, s kubaturou přibližně stejnou, jakou má velký zaoceánský parník…“

„S takovým kolosem se neodlepíte od Země,“ poznamenal Watson.

„Pochopitelně,“ usmál se Navrátil. „Proto raději odstartujeme s Měsíce, kde také letadlo postavíme. Využijeme tak menší přitažlivosti našeho souputníka a nedostatku atmosféry. Rovněž stavba letadla tam bude snadnější. Jak známo, nerostného bohatství je na Měsíci dostatek…

Letadlo bude vyzbrojeno dokonalou atomovou elektrárnou s výkonem 79 procent využití energie atomových jader — na základě nejnovějších objevů akademika Zajceva…“

Údiv — a potlesk.

„Poznámka na okraj,“ ozval se opět hlas Watsona. „Jak dlouho bude trvat let? Má to snad být doživolní cesta? Chcete se snad živit vzduchoprázdným prostorem?“


„Vítám námitky akademika Watsona,“ usmál se Navrátil. „Usnadňují mi výklad. Tedy — za prvé: Nic nebrání tomu, aby letadlo v mezihvězdném prostoru dosáhlo postupně poloviční rychlosti světla. Postup zrychlování je přesně propočítán v návrhu. Raketové motory budou pochopitelně fungovat jenom do té doby, než letadlo dosáhne potřebné rychlosti — to je přibližně asi dva měsíce. Hlavní část cesty poletí letoun setrvačností bez další spotřeby energie. Motory budou zapnuty až teprve dva měsíce před přistáním. A za druhé: celý let do sluneční soustavy Centaura je zhruba propočítán na osm let. Zásobování na tu dobu bude zajištěno umělými potravinami, které jsou nejskladnější.

Jistě se mne teď chcete zeptat, jak stráví těch osm let posádka letadla. O tom vám nejlépe podá zprávu náčrt:

Větší část letadla zaujímají skladiště pohonné hmoty, potravin, kyslíku, raketový pohon a atomová elektrárna. Ve válcovitém trupu je také umístěna klubovní místnost pro oddech a zábavu ve volných chvílích. Nad ní jsou kabiny posádky — spojené hlavní chodbou. Hlava letounu — velká koule — je vyplněna laboratořemi, pozorovatelnami a vysílači. Na samém vrcholku je centrální kabina, odkud bude celé letadlo řízeno. K hlavnímu trupu jsou připojena čtyři pomocná menší letadla, která se mohou od kolosu kdykoliv odpojit a letět samostatně.

Při projektování letadla bylo počítáno s dvacetičlennou posádkou odvážných vědců — dobyvatelů vesmírů…

Jak jsem již řekl, podrobný návrh, opřený o přesné propočty, jsem předložil presidiu. Očekávám, že v zítřejším sezení ho kriticky zhodnotí. Na vás pak bude zaležet, jak rozhodnete…“

Akademik Navrátil se uklonil a sestoupil s tribuny. Ještě když si sedal do křesla, chvěly se mu ruce. Alena mu pevně stiskla pravici.

„Vyhrajeme,“ zašeptala.

President Akademie oznámil desetiminutovou přestávku. Nikdo však ani nepomyslil na občerstvení, které bylo připraveno ve vedlejším sále. Účastníci vytvořili hloučky, ve kterých se živě diskutovalo.

Sál hučel jak rojící se úl.

— Jaká to zvláštní žena, pomyslel si Severson při pohledu na Alenu, která se pravě o něco přela s Watsonem. — Prolétla obrovskou dálku na Měsíc a zpět — a nyní se odvažuje ještě dál, do nekonečného prostoru…

Alena se podívala na Seversona, jako by cítila, že si ji prohlíží. Omluvila se a sedla si opět vedle něho.

„Zlobíte se na mne, že jsem špatná společnice, viďte? Jsem to popleta, nechám vás tu sedět samotného. Ale já to nevydržím — ten Watson s jeho zpátečnickými názory mne tak rozčiluje…“

„Víte, že vám závidím?“ usmál se nejistě Severson.

„Závidíte? A komu?“ podivila se.

„Vám všem. Žijete v úžasné době, plné pohádkových možností.“

Alena se na něho podívala s výrazem neskrývaného údivu.

„Copak vy nežijete v této době také? vždyť žijete s námi…“

„Nezlobte se na mne, ale zdá se mi, že nežiju — že se jen dívám…“

„Proč máte tento podivný dojem? Křivdíme vám snad, chováme se k vám snad jako k cizímu?“ řekla vyčítavě.

„Ne — ne — tak já to nemyslel, špatně jste mi porozuměla. Chtěl jsem vám říci, že jsem mezi vámi stále jen hostem, zatím co bych raději…“

Zaváhal.

„Pracoval s námi?“ zeptala se Alena a podívala se mu zpříma do očí.

„Ano, porozuměla jste mi už. Jenže já — já — já ničemu vlastně nerozumím…“

„Večer si o tom promluvíme…“ zašeptala Alena, neboť šum v sále opět utichl.

Za řečnickým pultem stál Watson.

„Nemyslete si, vážení přátelé, že nyní budu hovořit z nějaké nenávisti vůči akademiku Navrátilovi. Nebo že snad se ze zásady stále stavím do oposice. Prostě — jako vědec jsem povinen hájit pravdu, o které jsem přesvědčen. A ta pravda je takováto: Lidstvo je ve vesmíru ojedinělým, výjimečným zjevem — a dalo by se říci, že přímo náhodným.

Je sice pravda, že život v různých formách se nalézá i na jiných nebeských tělesech — přesvědčili jsme se o tom na příklad na Marsu — ale nikde tento život nepřesáhne ve svém vývoji určité hranice. Kdekoliv ve vesmíru můžeme najít nejrůznější zvířata, ale rozhodně nikde nenalezneme tak vyspělé tvory, jako jsme my lidé. Jedině my lidé máme, dík náhodnému seskupení okolností, tak vyspělý mozek, že si uvědomujeme svoji existenci a že dokážeme vědomě používat přírodních zákonů ve svůj prospěch.

Skutečnost, že jsme na žádné planetě naší sluneční soustavy nenalezli tvory tak vyspělé, jako jsme my, nejlépe dokazuje, že moje domněnka je správná, čili že mám ve svém tvrzení naprostou pravdu. Již s tohoto hlediska, které jsem vědecky podepřel, je návrh akademika Navrátila pochybný. Uznáte sami, že je zbytečné vydávat se na tak dlouhou a riskantní cestu vesmírem, když víme předem, že na konci cesty nenalezneme to, co jsme se bláhově domnívali, ale trpké zklamání.

To je úvodem. A nyní konkrétně k jednotlivým bodům návrhu:

Akademik Navrátil předpokládá, že letadlo může dosáhnout v mezihvězdném prostoru poloviční rychlosti světla, čili 150.000 kilometrů za vteřinu. Zdůraznil jsem slovo předpokládá, neboť pro tuto domněnku nemá žádných vědeckých podkladů. Je vůbec otázka, zda hmota takovouto rychlost snese — a zda ji snese člověk.

Další otázkou je, jak chce akademik Navrátil přistát s tak obrovským kolosem někde na planetě? A jak potom odstartovat, neboť rozumně předpokládáme, že nechce u Proximy zůstat na věky.

Nezapomínejme také na Dopplerův princip, který nám říká, že při poloviční rychlosti světla posádka letadla neuvidí hvězdy ani před sebou ani za sebou, neboť čáry spekter se tak posunou, že světlo jakékoliv barvy se stane lidskému oku neviditelné.

Dosud jsem podrobný návrh akademika Navrátila nestudoval, ale nedostatky, na které upozorňuji, bijí do očí již na první pohled. Nepochybuji o tom, že také v podrobném návrhu najdu mnoho vážných chyb, na základě kterých vám nakonec dokážu, že Navrátilův návrh je nerealisovatelný…“

Watson očekával potlesk, ale sál zůstal němý.

O slovo se přihlásil akademik Chotěnkov, vedoucí výzkumného ústavu pro meziplanetární lety.

„Jistě si tu všichni uvědomujeme, že v diskusi, která se tu rozvinula nad návrhem akademika Navrátila, jde o víc než o spor dvou vědců. Jde tady o to, abychom se rozhodli, zda se odvážíme překonat vzdálenost mezi dvěma hvězdami, nebo zda tuto myšlenku předem prohlásíme za beznadějnou.

Není sporu o tom, že jde o čin velmi odvážný. Ale nebylo třeba odvahy k tomu, aby si člověk po prvé sedl do rakety a pustil se temným prostorem k Měsíci? Nebo aby se vydal na první nebezpečnou cestu k Venuši? Tenkrát sice vládl již člověk nevyčerpatelnou atomovou energií, ale neznal ještě, jaké nebezpečí na něho číhá v meziplanetárním prostoru. Neměl prostě nejmenších zkušeností, musel se spolehnout jedině na své vědecké propočty.

Přesto však člověk rozbil mříže, které jej držely při zemi a odvážně vstoupil do vesmíru. My všichni víme nejlépe, jak obrovský vědecký význam měly tyto první průkopnické cesty do vesmíru. Teprve odpoutáni od Země poznali jsme další zákony hmoty a atomové energie…

Není tedy pochyby o tom, že návrh akademika Navrátila plně vyjadřuje touhu a úsilí lidstva pokračovat na své cestě za poznáním. Mluvím tedy jistě jménem většiny z vás, když tvrdím, že tento návrh vřele vítáme. Prostudoval jsem ho zatím jen zhruba, ke konečnému rozhodnuti bude třeba důkladnějšího studia a zkoušek — ale i tak mohu směle prohlásit, že návrh je pečlivě vědecky zdůvodněný a podložený a že je téměř do detailu důkladně promyšlen. Nesouhlasím proto s námitkami akademika Watsona — a nesouhlasím ani s jeho názory na existenci lidstva.

Jeho domněnka, že my jsme jedinými vyspělými a myslícími tvory v celém vesmíru je naprosto nevědecká. Tak nevědecká, že silně připomíná tvrzení církve ve středověku, která hlásala, že Země je středem vesmíru a vše se kolem ní točí.

Vážíme si sice vědecké práce akademika Watsona v oboru fysiky, ale jeho tvrzení o výjimečnosti člověka ve vesmíru musíme co nejrozhodněji odmítnout jako nepokrokové, ba zpátečnické. Není přece možno zavírat oči před skutečností. Zatím jsme prozkoumali jenom naši sluneční soustavu. Co nám dává tedy právo, abychom tvrdili, že na žádném z bilionů světů ve vesmíru není podobný život jako zde na Zemi?

Nechápu rovněž, proč akademik Watson strká hlavu do písku před prokázaným vědeckým faktem, že ze souhvězdí Centaura přicházejí k nám na vlnách etheru hlasy a tóny svědčící o vyšší inteligenci.

Rovněž tak nesouhlasím s názorem, že hmota se nemůže pohybovat poloviční rychlostí světla. Je přece všeobecně známo, že hmotné částečky kosmického záření letí meziplanetárním prostorem téměř stejnou rychlostí.

Nejvíce mne však překvapily pochyby, zda člověk takovouto rychlost vydrží. To mně připomíná počátky železnic, kdy mnozí „vědci“ rovněž tvrdili, že člověk nemůže snést vyšší rychlosti než 40 km za hodinu. Přitom zapomínali, že v témže okamžiku uhánějí vesmírem společně s celou zeměkoulí 30 kilometrů za vteřinu.“

Sálem se ozval smích.

„Nesmíme zapomínat, že od prvního vstupu člověka do vesmíru stal se jeho let bleskurychlým.

Je možné, že mnohé ještě bude třeba na Navrátilově návrhu poopravit a zdokonalit, ale je jisté a jsem o tom plně přesvědčen, že návrh bude dřív nebo později realisován. A myslím, že doba, kdy se člověk může odvážit za hranice naši sluneční soustavy, už dozrála.“

„Výborně, výborně.“ neudržela se Alena a vykřikla. Její hlas však utonul v ohlušujícím potlesku.

Na podium vystoupil opět Navrátil. Počkal, až se sál utiší — a pak řekl chvějícím se hlasem:

„Rád bych odpověděl na některé námitky akademika Watsona. Musím se přiznat, že při promýšlení návrhu jsme si je kladli také. Nad problémem přistání obrovské rakety na planetě jsme si na příklad dlouho lámali hlavu. Dnes se tomu musím usmát, neboť řešení, které navrhla doktorka Svozilová, je tak samozřejmé a prosté, že až překvapuje. Velké raketové letadlo totiž nepřistane vůbec…“

Sálem to zašumělo.

„Na planetě přistanou pouze menší pomocná letadla, která budou upevněna k trupu kolosu,“ pokračoval po krátké pomlce, kterou s rozkoší nechal posluchačům pro údiv.

„Velké, řekněme mateřské letadlo se proměnilo v umělý měsíc, který bude setrvačností bez použití další energie kroužit kolem planety. Usnadní nám lepší spojení se Zemí — a snadno se zase promění v meziplanetární letadlo, připravené pro dlouhou pouť vesmírem.

Spojení se Zemí za letu bude ovšem obtížné a staví se mu do cesty hned několik překážek najednou. Předně, — jak nám již ukázaly zkušenosti z meziplanetárních letů, — rychlost šíření radiových vln je pro velké vzdálenosti ve vesmíru příliš pomalá. Poletíme-li poloviční rychlostí světla, naše zprávy se budou stále více opožďovat, až nakonec poletí k Zemi čtyři roky. Pochopitelně je na Zemi zachytíte značně skreslené — vlivem Dopplerova principu, který tu již připomněl akademik Watson. Proto v návrhu počítáme s tím, že budou sestrojeny demodulátory, které odstraní závady a umožní normální neskreslený příjem. Podobnými přístroji bude třeba odstranit vliv posuvu čar ve spektru, aby byla umožněna viditelnost.

Nakonec bych se chtěl ještě jednou vrátit k problému rychlosti mezihvězdného letadla. Navrhuji, abychom s Měsíce vystřelili pokusnou raketu bez lidí, opatřenou pouze kontrolními přístroji a automatickou vysílačkou. Takovouto raketu jsme již postavili v našich laboratořích. Bude-li vyzbrojena atomovým pohonem s maximálním využitím energie, jak to navrhl Zajcev, nepochybuji o tom, že předpokládané rychlosti dosáhne…“


17. POKUS


Přiblížil se večer.

Zasedání bylo přerušeno a odročeno na příští den.

Akademik Navrátil s Alenou a Seversonem povečeřeli na terase hlavního paláce, rozloučili se s přáteli a na návrh Aleny Svozilové vyšli si na procházku městem.

„Jistě vás bude zajímat, jak vypadá přístav na umělé řece,“ obrátil se Navrátil k Seversonovi. „Není tak obrovský, jako přístav na moři, ale za podívanou stojí.“

Několik set metrů za akademickým městem spojovaly se dva široké průplavy v jeden a vytvářely tak společně velké písmeno Y. Po hladině, vysoko zvednuté nad úroveň rovinné krajiny, pluly lodě nejrůznějších druhů a tvarů — motorové čluny, výletní parníky a nákladní lodě s několika plně naloženými vleky.

Naši výletníci vystoupili po schodech na hráz a pokračovali v cestě na pěkném, květinami vroubeném chodníku.

Zanedlouho přišli k velké ocelové konstrukci, vedle které se hluboko dole krčila budova s širokými okny.

Těsně u konstrukce hráze končily a voda průplavu vtékala do široké nádrže, do které také vplouvaly lodě. Sotva zakotvily, průplav uzavřela mohutná ocelová vrata a nádrž s loděmi se spouštěla mezi rameny konstrukce dolů, kde průplav pokračoval.

„Kanál musí překonávat velké výškové rozdíly,“ vysvětloval Navrátil.

„Proto místy protéká ve výkopech a místy mezi hrázemi. Aby stupně nebránily lodní dopravě, jsou opatřeny těmito výtahy. Kanál má velký hospodářský význam nejen pro dopravu — spojuje naši zemi s třemi moři — ale také pro zemědělství, protože zároveň napájí zavlažovací zařízení v úrodných rovinách Moravy.“

„Velkolepá stavba,“ řekl uznale Severson. A zasněně dodal:

„Všechno, co děláte, je opravdu velkolepé…“

Alena pochopila příčiny jeho stesku. Vzpomněla si totiž na rozhovor o přestávce v hlavním sále Akademie.

„Proč stále říkáte — děláte, žijete? Proč raději neřeknete — žijeme? Vždyť všechno, co kolem sebe vidíte, je naše společné dílo a patří nám všem, tedy i vám. I vy jste přece prospěl vědě svou účastí na průzkumech Arktidy a Anarktidy. Tenkrát jste přece nenasazoval život pro vlastní zisk, ale ve prospěch všech.

Také dnes přispíváte vědě svou hřivnou. Akademik Welenski přece prohlásil, že vaše připomínky k historickému dílu o dobývání obou pólů byly velmi cenné.“

„Podle vašeho rozhovoru soudím, že trpíte nečinností, Seversone,“ usmál se Navrátil. „Dovedu to dobře pochopit. Nevydržel bych bez intensivní práce ani den. Ani o dovolené nemohu zapomenout na problémy, kterými se zabývám v laboratoři.

Na tuto nemoc je jen jeden lék: práce a starosti. A abyste si nemyslel, že vám chci dávat jenom neplodné rady, přejdu hned ke konkrétnímu návrhu. To víte, návrhy, to je moje specialita. Doufám však, že o tento návrh nevzniknou tak prudké spory, jako o ten na Akademii. Nanejvýš, že by proti němu protestovala naše Alenka,“ usmál se lišácky na dívku.

„Tedy — nabízím vám spolupráci na našem společném díle, na stavbě mezihvězdného letadla. Jste přece letec…“

Alena i Severson se podívali na akademika překvapeně. První se vzpamatovala Alena.

„Děkuju vám,“ zašeptala, „chtěla jsem vás o to požádat — a vy sám…“

„Vždyť vám rozumím. To jen vy, děvče, mne máte za nepřejícího bručouna…“

„Mám obavy, že na tuto práci nebudu stačit.“ řekl nejistě Severson.

Alena ho vzala pod paží.

„I jen se nebojte, všechno se brzy naučíte…“

„Začnete samozřejmě jednoduchými pracemi, a když vám to půjde a bude vás to bavit, můžete přejít na složitější. Možná, že nás v důvtipu brzy předhoníte… Pevně věřím, že zítra bude můj návrh přijat. Od zítřka jste tedy spolupracovníkem našeho ústavu.“

* * *


Druhý den zasedání byl zahájen za předsednictví presidia Světové akademie.

„Vážení přátelé,“ ujal se slova akademik Chotěnkov. „Presidium mne pověřilo, abych vám sdělil jeho názor na návrh akademika Navrátila. Především mi dovolte, abych akademiku Navrátilovi a všem jeho spolupracovníkům poděkoval za velké úsilí, které vynaložili na vypracování tohoto, opravdu pečlivě a do hloubky rozpracovaného návrhu. Všechny propočty jsou důkladně ověřeny a mnohé z nich doloženy protokoly o výsledcích pokusů a zkoušek.

Presidium proto doporučuje plenárnímu zasedání, aby Navrátilův návrh přijalo. Zároveň vyzývá vědce celého světa, aby ho prostudovali a eventuálně doplnili, a aby pomohli podle svých možností při jeho realisaci.

Světová akademie věd dává k disposici všechen potřebný materiál a laboratoře. Souhlasí také s provedením zkoušky na Měsíci.

Kdo souhlasí s názorem presidia, nechť zvedne ruku.“

Sálem se zavlnil les rukou.

Všichni povstali a nadšeně tleskali.

Nejnadšeněji Alena Svozilová. Navrátil se naklonil k jejímu uchu a zašeptal:

„Čeká vás tedy další cesta na Měsíc. Je třeba co nejrychleji dokončit přípravy k pokusu. Aby vám tam nahoře nebylo smutno, můžete si s sebou vzít našeho nového spolupracovníka. Zatím mu nic neříkejte. Je třeba vyžádat si k tomu svolení od Tarabkina…“

* * *


Severson vstupoval druhého dne do budovy fysikálního ústavu v Praze se stísněným pocitem v hrudníku. Neustále ho trápily obavy, jak se zapojí do kolektivu tak vyspělých pracovníků.

Akademik Navrátil ho pozval do své pracovny a rozvinul před ním velký výkres s řezem pokusnou raketou.

„Prohlédněte si to,“ řekl prostě a posadil se do křesla. „Rozumíte výkresům?“ zeptal se po chvíli.

„Rozumím. Jak vidím, nic se na výkresech celkem nezměnilo. Jsou vypracovány a kótovány stejným způsobem jako za dob mých studií.“

„Nu vidíte,“ usmál se akademik. „A je po strachu. A, teď poslyšte, jaký na vás čeká úkol: pomůžete nám při montáži vnitřního zařízení.

S nářadím jako letec zacházet jistě umíte — a kde si nebudete vědět rady, poradíme vám. Montáže se totiž zúčastníme všichni. Přes to, že máme většinu prací zmechanisovanou, manuální práci nepovažujeme za ponižující, — naopak, za velmi zdravý tělocvik…“

Severson byl svým úkolem nadšen. Dostal práci, s kterou si určitě bude vědět rady…

Montáž pokračovala opravdu rychle. Všichni pracovali s elánem, který u nich vzbudilo schválení návrhů: Střídali se ve třech směnách dnem i nocí.

Severson by nejraději pracoval nejméně dvě směny najednou, ale Alena to nedovolila.

„Nezapomínejte na odpočinek. Takhle byste to dlouho nevydržel. A kdo za vás bude studovat? Že vám přestanu být učitelkou!“ smála se.

Po několika dnech pilné práce přijal ústav vzácnou návštěvu z Moskvy. Přijela Nataša Orlovová.

Severson byl její návštěvou opravdu mile překvapen.

„To se divíte, kde mne nalézáte, viďte?“ řekl chlubivě. „Že jste nevěděla, že tu pracuji?“

„Musím vám pokazit radost, drahý příteli, ale věděla. Kvůli vám jsem totiž přijela do Prahy.“

„Kvůli mně?“ divil se teď opravdově Severson. „A proč, smím-li se zeptat?“

„Akademik Navrátil nás požádal o důkladné vyšetření vašeho zdraví.“

„Proč? Cítím se přece docela zdráv, nic mi nechybí a nic mne nebolí.“

„To ráda slyším. Zdravotní prohlídce však podrobujeme všechny, kteří se zúčastní letu na Měsíc…“

* * *


Severson přiběhl za Alenou celý udýchaný.

„Zdravotní prohlídka dopadla dobře,“ spustil hned ve dveřích místo pozdravu. „Je to skutečné pravda, že mne vezmete s sebou na Měsíc?“

„Bojíte se snad toho letu?“ odpověděla Alena otázkou.

Severson se začervenal.

„Nebojím — ani riskantního letu s Amundsenem jsem se nebál…“

„Pěkně přirovnání? Chcete tím snad říci, že let na Měsic může skončit stejně neblaze? Můžete být zcela klidný. Létáme tam pravidelně třikrát týdně — a dosud nedošlo k jedinému neštěstí. Vždyť Měsíc je nakonec na dosah ruky. Raketová letadla dobyla již daleko větších dálek — Merkur, Venuši, Mars, Jupiter, Saturn…“

„A kdy startujeme? Nezlobte se, že jsem tak nedočkavý…“

„Zítra ráno letíme do Moskvy. Odpoledne ve 14 hodin startuje meziplanetární letadlo Luna… Dnes odpoledne a večer bychom měli ještě užít živé přírody. Tam nahoře nám bude delší dobu chybět. Co byste řekl malému výletu po Vltavě?“

Severson ochotně souhlasil. Přes to, že ho práce na montáži pokusné rakety velmi zajímala, nemohl se dočkat skončení směny. Zdálo se mu, že hluboké dojmy posledních dnů a hodin se nevtěsnají do hrudníku, že se o ně musí s Alenou rozdělit.

Konečně práce skončila. Usměvavá, do sněda opálená dívka a ramenatý muž stanuli na břehu Vltavy.

Alena si v půjčovně loděk vypůjčila motorový člun a ujala se jeho řízení.

Zamířili na jih, proti proudu řeky. Minuli několik ostrovů proměněných v park kultury — a za krátkou chvíli opustili město.

Z jasně modré, bezoblačné oblohy se usmívalo slunce a tak mile hřálo, jako by zapomnělo, že je už podzim.

Před slapskou přehradou se řeka proměnila v široké jezero. Křížem krážem brázdily jeho hladinu klidné plachetnice s pestrými vlaječkami na stěžních.

Motorový člun vjel do velké nádrže lodního výtahu, který ho dopravil na dolní hladinu řeky pod přehradou. Severson s rozkoší bloudil očima po obou březích, kde se střídaly přírodní krásy s vkusnými budovami městeček, vesnic a rekreačních středisek.

Na dalším jezeře před orlickou přehradou opsal motorový člun velký oblouk a zamířil zpět ku Praze.

Slunce se již rychle klonilo k západu.

Před Prahou odbočila Alena do nevelkého průplavu, který spojoval Vltavu s uměle vytvořeným jezerem nedaleko Štěchovic. Rozžehla reflektory, neboť slunce již mezitím zapadlo. Hladina jezera se rozkmitala tisíci reflexy, které vymalovala světla loděk a na pobřeží. S protějšího břehu přinášel lehký větřík táhlé tóny večerního koncertu.

„Zůstaňme tu na chvíli, je tu opravdu krásně.“ požádal tiše Severson.

Alena vypnula motor. Člun ještě několikrát poskočil po hladině a zastavil se.

Nad korunami stromů pobřežní aleje se vyhoupl měsíc. Celá krajina kol dokola zjasněla v jeho studeném světle. Severson zaletěl zrakem k stříbrnému kotouči a zatajil dech.

Jak je teď jiný — zvláštní. Dnes to opravdu není stříbrný talíř na obloze, který svítil na cestu poutníkům v Arktidě. Dnes je to obrovská koule, plující v temných prostorách kolem Země… Chvílemi se zdá, že má lidskou tvář. Ty dvě skvrny nahoře — vždyť to jsou oči — a dole se usmívají ústa…

Tedy zítra — už zítra vstoupím na půdu tohoto záhadného světa…

Alena otevřela aktovku, vytáhla dalekohled a mlčky ho podala společníkovi.

Severson si ho přiložil k očím a zamířil na Měsíc. Zrak mu utkvěl na ostře osvětlených kráterech, které vystupovaly na přechodu mezi ozářenou a temnou polokoulí našeho souputníka.

„Žijí tam lidé?“ zeptal se zadumaně.

„Ano, žijí. Astronomové, astronautikové, pracovníci atomových elektráren a oceláren, geologové…“

„Četl jsem kdysi pojednání od hvězdáře Hansena, který tvrdil, že na měsíční polokouli, která je od nás stále odvrácena, existuje atmosféra, která umožňuje život na Měsíci. Dokonce jsem měl v ruce i román, který popisoval původní obyvatele Měsíce. Jmenují se prý Luňané. Žijí prý stále na opačné polokouli a vůbec ani netuší, že nedaleko od nich je zalidněná Země. Je na tom něco pravdy? Existuje vůbec na Měsíci nějaký život?“

„Musím vám odpovědět?“ usmála se Alena. „Nebylo by lépe, kdybyste se o tom přesvědčil na vlastní oči? Rozhodně vás pak bude prohlídka Měsíce více zajímat…“

* * *


Volného dopoledne v Moskvě využil Severson k návštěvám. Pozdravil se s Tarabkinem, Natašou Orlovovou, podíval se i k Zajcevovům. Míťa ho doprovodil až na letiště a trpělivě čekal, až meziplanetární letadlo odlétne. „Cestující na Měsíc mohou, prosím, nastupovat. Letadlo je připraveno k odletu,“ ozvalo se konečně z amplionů v čekárně. Každý z poutníků dostal kaučukový skafandr se skleněnou kuklou pro chránění hlavy — a gumovou ochrannou helmu po dobu pobytu v letadle.


Aleně a Seversonovi byla přidělena kabina číslo 3. U kulatého okna byla upevněna dvě sklápěcí křesla se vzduchem plněnými polštáři. Proti křeslům byl umístěn televisor.

„Připoutejte se, nekuřte prosím, za minutu startujeme,“ usmála se do kabiny dívka s obrazovky televisoru.

„Sklopte si křeslo a připoutejte se v leže.“ radila Seversonovi Nataša. „Lépe tak budete snášet první zrychlení.“

Na zádi letadla se ozval praskot, který se za chvíli proměnil v pravidelný šum.

„Startujeme!“

Severson zatajil dech a zavřel oči. Očekával totiž, že letadlo bude prudce vystřeleno, aby dosáhlo rychlosti 11 kilometrů za vteřinu, které je potřebí k překonání zemské přitažlivosti. Nic takového se však nestalo. Zapadl pouze hlouběji do podušek, které ho těsně objaly. Takto ležel nehnutě po několik minut. Alena se podívala na hodinky.

„Právě jsme se odpoutali od matičky Země. Teď si už klidně můžeme sednout.“

Za několik okamžiků utichl šum motorů.

„Nu, vše je v naprostém pořádku. Dosáhli jsme již rychlosti jedenácti kilometrů za vteřinu, takže přitažlivost zemská na nás už nepůsobí. Až téméř k Měsíci doletíme setrvačností.“

Severson se posadil a vyhlédl z okna.

Obloha již dávno nebyla modrá. Zahalila ji temná noc s tisíci hvězdami. Hluboko dole skrývala se pod mraky krajina zakončená viditelným zaobleným obzorem.

Zanedlouho se krajina proměnila v část obrovské koule, která se zdánlivě pomalu otáčela proti směru letu. O hodinu později byla již zeměkoule tak daleko, že ji bylo možno celou přehlédnout jediným pohledem.

Místy v mezerách mezi pásy mračen prokukovala hnědozelená země a indigově modrá moře. Severson byl tímto pohledem zklamán. Očekával, že uvidí něco podobného jako školní globus s jasně rozeznatelnými pevninami a moři…

* * *


Na velké měsíční rovině, upravené v letiště, bylo rušno. Přílet meziplanetárního letadla se Země byl obyvateli Měsíce vítán vždycky radostně, i když se opakoval třikrát týdně. Vždyť přinášelo po každé trochu „pozemského vzduchu“ a bylo jakýmsi přímým pojítkem s rodným domovem.

„Letadlo Luna přistává přesně podle jízdního řádu,“ hlásil hlas v reproduktoru uvnitř velké skleněné haly. Nedaleko sluncem ozářených kráterů dosedla raketa na rovnou plochu. Kus ještě jela na širokých podvozcích, až konečně zastavila u haly. Otevřela se velká vrata a letoun vjel dovnitř. Když se vrata opět zavřela, ozval se šum připomínající ventilátor. „Za chvilku můžeme vystoupit, jen co komoru naplní vzduchem.“ vysvětlovala Alena.

„Nebudeme si tedy navlékat skafandry?“ zeptal se udiveně Severson.

„Přistáváme na hlavním letišti a zde to není zapotřebí. Hangáry jsou zde vzorně vybaveny, takže se octneme přímo v pozemském prostředí.“

Cestující prošli hlavní chodbou k východu z letadla a pomalu sestupovali po přistavených schůdkách. Severson chtěl Aleně dokázat, že je po cestě docela svěží a s pátého schůdku od podlahy seskočil.

Údivem vykulil oči. Ačkoliv se octl volně ve vzduchu, klesal dolů tak pomalu, jako by byl zavěšen na padáku.

Alena se rozesmála.

„Nezapomínejte, že zde máme šestkrát menší přitažlivost, než je na Zemi. Musíte se tu pohybovat opatrněji, nebo se nečekaně octnete na vrcholku některého kráteru.“

Cestující se pozdravili se stálými osadníky Měsíce a každý se vydal za svou záležitostí. Alena se Seversonem posvačili v jídelně hlavní budovy letiště a na návrh dívky se rovněž vypravili na cestu po měsíčním povrchu. Oblékli si skafandry a nasedli do zvláštního traktoru, který připomínal válečný tank. Místo ocelové věže měl však velkou skleněnou kouli, z které bylo možno prohlédnout si krajinu kolem dokola.

„Prosíme ke kráteru Tycho,“ požádala dívka řidiče vozu. A obrátila se k Seversonovi.

„Nejprve vám ukážu, jaký je na Měsíci život a co je pravdy na dohadech starého hvězdáře Hansena.“

Vůz se rozjel velkou rychlostí po ploše letiště přímo k skalnatému pohoří. Brzy se naši poutníci octli v těsném údolí, vroubeném rozervanými stěnami fantastických tvarů. Ozubené pásy traktoru rozviřovaly kolem sebe jemný šedohnědý prach, který pomalu klesal dolů a zasypával stopy po vozu.

Údolí ústilo v nevelké rovině sevřené do menších kráterů.

„Na jeden z nich se podíváme blíže, souhlasíte?“ navrhla Alena. Otevřela dveře kabiny a seskočila dolů. Severson ji následoval, tentokrát daleko opatrněji, než při prvním vystupování v hale.

Výstup po skalnaté stráni nedělal potíží. Na vrcholku kráteru se před výletníky otevřela úzká hluboká propast. Její dno bylo pokryté podivnou sklovitou hmotou.

„Tento kráter je zřejmě sopečného původu, stejně jako ty ostatní zde kolem. Pohoří, které vidíte na obzoru, je naopak vytvořeno dopadem obrovského meteoru.“

Severson si při rozhovoru pohodlně sedl na velký balvan, který ležel nedaleko jícnu kráteru v malé prohlubni.

„Balvanům zde příliš nedůvěřujte,“ varovala ho dívka, když to zpozorovala. „Podívejte se…“ a nepříliš velkou silou strčila do jiného balvanu, který ležel nedaleko. Balvan se pohnul s místa a jako ve zpomaleném filmu se začal kutálet k jícnu. Cestou vzal s sebou ještě několik dalších kamenů, takže do nitra sopky se vřítila celá lavina. Severson marně napínal sluch. Celý výjev se odehrál bez nejmenšího zvukového doprovodu.

„Skafandry nepropouštějí zvuk?“ zeptal se naivně.

„Celkem nemají co propouštět,“ usmála se dívka. „Jak víte, zvuk se šíří jedině prostřednictvím vzduchu nebo nějaké jiné hmoty, a vzduchu na Měsíci není. My dva se můžeme domlouvat jedině díky malým přijímačkám a vysílačkám, které jsou vmontovány do skafandru.“

„Není-li tu žádný vzduch, jak tu tedy může existovat jakýkoliv život?“ uvažoval Severson, když sestupovali do údolí.

„Uvažujete celkem správně: kde není vzduch a voda, těžko může vzniknout život. To jen někteří vědci v minulosti se domnívali, že život je možný i bez kyslíku a bílkovin. Víte, oni si myslili, že na příklad uhlík může nahradit křemík a místo vody může téci v potocích kyselina sírová. Ale právě zde na Měsíci se přesvědčili, že v takovýchto podmínkách není o životě ani řeči. Když vědci po prvé vstoupili na půdu Měsíce, ověřovali si na místě i další domněnku, zda totiž nezůstalo trochu vzduchu uvnitř kráterů a zda tam tedy nerostou nějaké zvláštní lišejníky. Můžete však celý Měsíc projít křížem krážem a nic takového nikde nenaleznete. Ani předpověď, že zde nalezneme malinká živá tělíska podobná virům, která tlakem světla putují po vesmíru a rozsévají po něm život, se nesplnila.“

Při rozhovoru odbočili naši výletníci z původní cesty a vstoupili mezi lávovité vyvřelé skály.

Po několika krocích se před nimi otevřel temný otvor. Alena do něho vstoupila první a rozžehla elektrickou svítilnu, která byla upevněna na každém skafandru.

„Tato jeskyně vznikla při sopečném výbuchu někdy před padesáti tisíci lety. Říkáme jí Scheinerova jeskyně podle vědce, který ji prvně prozkoumal. Ve vědeckém světě je známá, protože zde právě padly poslední naděje těch, kteří se domnívali, že na Měsíci naleznou nějakou formu života. Jeskyně je totiž se všech stran — kromě vchodu — vzduchotěsně uzavřená — a přitom je naprosto vzduchoprázdná a bez nejmenší stopy po vodě.“

Na zpáteční cestě se výletníci dostali k překážce, která se Seversonovi zdála nepřekonatelnou. Podvědomě se proto obrátil, aby vyhledal jiný průchod. Stanuli totiž u hluboké trhliny v zemi, široké nejméně pět metrů.

„Tato překážka nás nemůže nijak zdržet,“ řekla Alena — a než se Severson vzpamatoval, rozběhla se a plavným skokem skočila na druhou stranu.

„Jedna z výhod menší přitažlivosti.“ dodala krátce.

* * *


Traktor se dal opět do pohybu. Fantastické tvary skal rychle měnily svoji tvář. Před výletníky vystoupila proti hvězdné obloze strmá stěna, dosti pravidelně zvrásněná. Traktor jel kousek podle ní, až zastavil u vchodu do širokého tunelu, který na první pohled podával svědectví o činnosti člověka na Měsíci.

Uvnitř široké chodby zářila světla.

„Tudy se dostaneme na druhou stranu pohoří, viďte?“ hádal Severson. Alena však zavrtěla hlavou.

„Tudy se dostaneme do rudných dolů, příteli. Dobýváme tu uran, wolfram, chrom, mangan, kobalt a železo.“

„Jak pozoruji, horský masiv je z velmi tvrdého kamene. Zdejší horníci se asi pořádně nadřou, zvláště když musí pracovat ve skafandrech.“

„Uvidíme…“ usmála se záhadně dívka a vykročila vpřed.

Výletníci se brzy dostali do širokého prostoru, se všech stran uzavřeného skleněnými stěnami. Uvítalo je zde několik lidí. Povstali od dlouhých desek s obrazovkami a vyšli jim vstříc.

Představuji vám zdejší horníky. Co myslíte, vypadají nějak udřeně?“ zeptala se Alena a s rozkoší sledovala údiv na Seversonově tváři.

„Jen si z nás nedělejte legraci, soudružko Svozilová — nebo vám na stavbu Paprsku nedáme ani gram kovu,“ zasmál se jeden z mužů. „Jaká v tom může být dřina — na dálku řídit vysokofrekvenční paprsky a na kontrolních obrazovkách sledovat, zda dobře pracují,“ obrátil se na Seversona. „V paprscích se totiž indukují tak mohutné proudy, že jsou schopny rozrušovat horniny. Podívejte se ostatně…“

Návštěvníci přistoupili k velké obrazovce, na které vyvstával podivný obraz. Na kolejích byl na nízké konstrukci upevněn kovový válec s několika trubicemi. Stěna před válcem se neviditelnou silou rozpadávala na drobné kameny, které padaly na běžící pás pod přístrojem.

Severson si připadal jako v pohádce. Maně si vzpomenul na práci v dolech za jeho mládí. Navštívil je jednou se školní výpravou. Tenkrát také sfáral dolů. Jaký podstatný rozdíl byl mezi horníkem staré Anglie a novým horníkem v hlubinách Měsíčního kráteru!

„Čeká nás ještě kus cesty s mnoha zajímavostmi,“ vytrhla dívka Seversona ze vzpomínek.

Vůz vjel do úzké temné soutěsky se strmými stěnami. Sluncem ozářené horské vrcholky odrážely dolů tak málo světla, že řidič si musel na cestu svítit, aby se mohl včas vyhnout trhlinám v zemi a velkým balvanům.

„Projíždíme právě pět tisíc metrů vysokým valem do kráteru Clavius,“ rozhovořila se opět dívku po krátké pomlce. „Celá tato soutěska je se Země viditelná pouze nejsilnějšími dalekohledy — a to ještě jenom jako nepatrná rýha. Za chvíli nás přivede do valové roviny kráteru.“

Vůz s dobře odpérovanou kabinou jel rychle. Obludné pohybující se stíny, vykreslené reflektory na zvlněných stěnách, působily na Seversona tísnivě. Ulehčeně si oddechl, když vůz vyjel z temné soutěsky do ozářené roviny, rozryté drobnými krátery.

Na obloze zářilo s hvězdné oblohy oslnivé Slunce, ověnčené zelenavou korunou. Nedaleko něho svítil mdlým světlem srpek Země. Stěny drobných kráterů, hvězdy, veliký globus na obloze, ba i samo Slunce — vše působilo svou nehybností tak hlubokým dojmem, že se Severson zachvěl. Teď teprve si všiml, že na obzoru končí mrtvá krajina širokou rovinou.

„Z vašich slov jsem vyrozuměl, že vjíždíme do nitra kráteru Clavius — a zatím jsme jen projeli jakýmsi pohořím.“ divil se. „Mám dojem, že jste se v tomto případě zmýlila a že jsme zabloudili. Nijak mne to nepřekvapuje. Já bych se v těchto podivných krajinách nevyznal nikdy.“ dodal rychle, aby společnici neurazil. „Stále si nemohu zvyknout na ten nezvyklý obraz: dole hory a roviny, ozářené Sluncem — nahoře černá obloha. A na ní hvězdy společně se Sluncem i se Zemí…“

Alenu potěšilo, že se Severson konečně rozpovídal. Seděl dosud vedle ní zamlkle, křečovitě se držel opěradla a stále se rozhlížel na všechny strany.

„Již jsem se obávala, že pobytem na Měsíci trpíte,“ řekla ulehčeně.

„Věděla jsem, že širokým rozhledem v této krajině budete překvapen. Prožila jsem totéž, když jsem tu jela po prvé. I když se to zdá sebeneuvěřitelnější, přece jen projíždíme teď kráterem.“

„A proč tedy nevidíme na protější straně jeho vnitřní stěny?“ namítal Severson.

„Těžko bychom jich mohli dohlédnout. Kráter Clavius je totiž jeden z největších na Měsíci. V průměru má přes 220 kilometrů.“

„Na takovou vzdálenost bychom museli vidět aspoň vrcholky hor, zvláště když jsou pět tisíc metrů vysoké, jak sama tvrdíte,“ pochyboval stále Severson.

Alena se neubránila smíchu.

„Líbí se mi, že tak důsledně hájíte svůj názor. Ale tentokrát ho přece jen musíte poopravit. Nejsem sice neomylná, ale v tomto případě jsem si naprosto jistá, že jsme nezabloudili. Jak víte, Měsíc je mnohem menší než Země. Jeho povrch je tedy více zaoblen. Proto hory, které jsou od nás vzdáleny více než sto kilometrů, schovávají se nám za obzor…“

„Vidíte, vidíte, jaký jsem zpozdilec. Teď vás asi mrzí, že jste mne vzala s sebou,“ usmál se trpce.

Alena se na svého společníka podívala překvapeně. V prvních okamžicích nevěděla, co má odpovědět. Teď teprve si uvědomila, že Severson stále ještě podléhá duševní depresi, že dosud trpí nezdravým sebepodceňováním. Vzala ho za ruku.

„Proč ve mně vidíte stále jenom učenou kantorku a ne přítelkyni?“ zašeptala. „Je to vlastně moje chyba. Jsem špatnou průvodkyní. Snažím se vysvětlovat — a zatím jenom poučuji…“

Vůz se pojednou nečekaně zastavil, prudce sebou trhl a otočil se téměř na místě. A již ujížděl zpět k horskému masivu.

Alena rychle přeladila vysílačku svého skafandru na kmitočet, na kterém přijímal řidič.

„Co se děje? Proč se tak rychle vracíte?“

„Radiová stanice na jižní observatoři hlásí skupinu menších meteorů. Měsíc se s nimi setká během pěti minut. Nejvíce je ohroženo právě území kolem Clavia.“

Vůz se velkými skoky řítil vpřed.

Několik kroků od něho se zvířil prach, jako by v něm vybuchl granát. A další kužel prachu se zvedl od země. Na nedaleké skále zablesklo krvavé světélko.

Konečně se vůz octl na úpatí vysokých hor. Rychle zabočil kolem rozervaných skal do úzké rokliny. Temnotu prorazila záře několika reflektorů. Vůz sebou znova trhl a zastavil se na pokraji soutěsky.

„Jeďte dál, bude tam bezpečněji.“ zvolala dívka, ale řidič zavrtěl hlavou. Mlčky ukázal nahoru kde mezi vrcholky skal prosvěcoval úzký pruh oblohy s Mléčnou drahou.

Aleně i Seversonovi se při pohledu nahoru hrůzou zatajil dech. V záři reflektorů vznášely se mezi skalnatými stěnami temné stíny. Čím více se blížily ke dnu rokle, tím více dostávaly podobu mohutných balvanů. Padaly pomalu, jako by to byly balony naplněné lehkým plynem. Odrážely se od výčnělků ve stěnách soutěsky a rozdělovaly se na menší balvany, které klesaly ještě pomaleji. Děsivé divadlo se odehrávalo za naprostého ticha. Balvany nehlučně dopadaly na dno rokle, ještě několikrát poskočily a ve víru prachu se ukládaly v nepravidelnou mohylu.

Ještě dlouho po tom, kdy dopadl poslední kámen, zůstali Severson i s Alenou jako zařezaní. Řidič však nijak nezahálel. Pohyblivým reflektorem upevněným na vrcholku kabiny neustále kontroloval skály nad vozem.

„Ještě štěstí, že takovýto cirkus nám meteory neuspořádají tak často,“ přerušil mlčení. Když si všichni tři naladili dorozumívací aparáty na stejný kmitočet, pokračoval:

„Pokud nebyly vybudovány,meteorologické‘ stanice na obou observatořích, byla jízda po měsíčním povrchu opravdu sázkou do loterie. Divím se, že dnes přišlo hlášení tak pozdě. To zas někdo u radiolokátoru zaspal. Takovéto krupobití létavic se dá přece zjistit daleko dřív. Můžeme opravdu mluvit jen o štěstí, že nás některý ten kamínek neprovrtal…“

„A co se stane když takovýto déšť meteorů pokropí hangáry na letišti?“ zeptal se Severson. „Meteory přece snadno prorazí skleněnou střechu…“

„Budovy na letišti — stejně jako observatoře — jsou před meteory chráněny dvojím způsobem,“ vysvětloval řidič. Předně, jak jsem už řekl, meteory nebombardují Měsíc tak často, jak se lidé domnívali, pokud se sem ještě nedostali. Dnes víme už dost přesně, kdy se Měsíc na své pouti vesmírem setká s roji létavic, poněvadž obíhají kolem Slunce stejně pravidelně jako Země. Měsíc nemá atmosféru a přitom má malou přitažlivost. Proto ho mnoho meteorů mine vysoko nad povrchem. Pohyb meteorů neustále sledují radarové stanice na obou pólech, takže nemůže dojít k žádnému překvapení. Když některý z rojů létavic míří na nekryté budovy, vytvoří osadníci nad budovou ochrannou clonu z vysokofrekvenčních paprsků, které již ve velké vzdálenosti roztříští meteory v jemný prach molekul. I když se některému prudce letícímu kamenu podaří prolétnout touto clonou, zadrží ho stěny budovy, neboť jsou složeny ze tří vrstev ze zvláštního pružného skla. Poslední, vnitřní vrstva, zadrží i nejprudší úder. Průbojnost meteoru mírní také vzduchem vyplněný prostor mezi stěnami. A nakonec — aby bezpečnost osadníků byla opravdu zajištěna — nebezpečí meteorů je předem ohlášeno poplachem, při kterém se všichni ukryjí do podzemních krytů.“

„A jak jsou před meteory chráněna meziplanetární letadla? V těch přece není možno schovat se pod zemí…“ zeptal se Severson.

„Řidiči letadel jsou neustále přesně informováni o pohybu meteorů a letadla řídí tak, aby se vyhnuly větším rojům. Proti ojedinělým menším meteorům jsou chráněna podobně jako budovy na Měsíci: trojitou stěnou a vysokofrekvenčními paprsky. Ostatně — s meteory se letadlo setká zřídka. Na tak obrovský prostor, jaký je mezi Zemí a Měsícem, je jich opravdu nepatrně málo…

Promiňte, později vám všechno vysvětlím podrobněji. Nebezpečí už minulo a je nejvyšší čas pokračovat v cestě…“

Řidič stiskl několik knoflíků na řídící desce, ale vůz se ani nepohnul.

Otevřel tedy dveře kabiny a vystoupil, aby si ho prohlédl zvenčí. Sklonil se nad zadní částí krytu a zoufale zamával rukama.

„Docestovali jsme. Motor je prostřelen v nejcitlivější části. Odnesl to zřejmě za nás — meteor nás minul o pouhých padesát centimetrů…“

Řidič se vrátil do kabiny a rukou si přejel po vrcholku skleněné kukly. Zřejmě si chtěl pročísnout vlasy a v roztržitosti na kuklu zapomněl.

„Pět set kilometrů, které nás dělí od kráteru Tycho, pěšky do večera neurazíme,“ zasmál se trpce.

„Nezbývá nic jiného než požádat o pomoc…“

Aniž čekal na odpověď, zapjal hlavní vysílačku ve voze a připojil k ní mikrofon svého skafandru.

„Zde traktor číslo 17. Volám z kráteru Clavius. Volám akademika Scheinera.“

„Zde akademik Scheiner. Zdravím vás, Peltone, i vzácné hosty. Čekáme na vás již netrpělivě. Jaké máte přání?“

„Vůz je prostřelen meteorem. Zůstali jsme trčet na pokraji Maretusské soutěsky. Prosíme o pomoc…“

„Ihned startujeme. Jste všichni zdrávi?“ zachvěl se Scheinerův hlas.

„Až na traktor — vše v nejlepším pořádku…“ Řidič se otočil k Aleně a Seversonovi.

„Nebudeme tu přece nečinně čekat. Zvu vás na malou procházku po okolí…“

Naši cestující vystoupili z vozu a následovali svého průvodce. Nedaleko ústí soutěsky odbočil do široké trhliny ve skále.

„Toto je nejkratší cesta k Jezeru vítězství. Jen se nebojte, nepotká nás tu žádné neštěstí, jsem tu jako doma,“ povzbuzoval své společníky.

Na konci trhliny se objevila nevelká rovina, sevřená do strmých skalních stěn.

„Jezero je sice bez vody,“ usmál se řidič, „ale zato má takovou zvláštnost, jakou se nemůže pochlubit ani celé obrovské Moře dešťů — Mare Imbrium. Podívejte se jen, soudruhu Seversone…“ Řidič ukázal na velkou mohylu uprostřed roviny. Překvapovala svými pravidelnými tvary. Také dlouhý temný stín, který vrhala na rovinu, měl téměř rovné okraje.

„Tuto pyramidu určitě postavili lidé. Je to snad památka na nějaké tvory, kteří kdysi v minulosti žili na Měsíci?“ zeptal se Severson, jehož fantasie pracovala v nezvyklém prostředí nejbujněji.

„Je to skutečně práce lidí,“ vysvětlovala Alena, která tato místa již jednou navštívila. „Pojďte jen blíž. Možná, že záhadný nápis na mohyle rozluštíte…“

Teprve několik desítek metrů od pyramidy si Severson všiml, že na vrcholku na malé plošince leží podivný předmět. A dokonce je to jakýsi stroj s podobnými pásy, jaké měl traktor číslo 17, kterým naši poutníci přijeli.

Severson se zastavil, sepjal ruce a sklonil hlavu.

„Proč ten smutek, Leife?“ zeptalo se udiveně Alena. „Nestojíme přece u hrobu, ale u pomníku slávy. Domníval jste se snad, že na tomto místě zahynula posádka traktoru, který stojí na pyramidě? Pojďte se jen podívat na mohylu s druhé strany, pochopíte sám i bez vysvětlování…“

Alena vzala Seversona za ruku a zavedla ho ke stěně jehlanu, která byla právě přímo ozářena Sluncem. Z velké černé desky svítila velká zlatá písmena.

„Vždyť je to ruská azbuka!“ zvolal překvapeně a rychle četl:

„Na tomto místě přistála první raketa, vystřelená se Země na Měsíc, sláva velkému Ciolkovskému, který nám ukázal cestu do vesmíru! Sláva vědě, která ověnčila lidstvo vavříny vítězství nad vesmírnými prostory?“

„Kdo byl tím šťastlivcem, který se tu po prvé postavil na měsíční půdu?“ zeptal se Severson dojatě.

„Automatický traktor, který vidíte na mohyle. Jeho jedinou posádkou byly přístroje, řízené radiem se Země. Sotva raketa přistála, otevřela se její stěna a traktor automaticky vyjel do této roviny. Televisní přijímací kamery, to byly první oči, které spatřily Měsíc zblízka. Pomocí nich jsme si ho prohlédli také my, na Zemi. Vzpomínám si na ten vzrušující okamžik tak živě, jak by to bylo včera. Chodila jsem tenkrát pravě do první třídy.

,Raketa šťastně přistála,‘ jako blesk letěla zpráva všemi třídami, ještě teď vidím stařičkého učitele, jak chvějící se rukou vylaďuje školní televisor a jak se slzami v očích sleduje první vysílání s Měsíce, které bylo zesilováno a přenášeno všemi televisními stanicemi na světě. Já ovšem ještě tenkrát ani dobře nechápala, jak velké to bylo vítězství, kterého dosáhli sovětští vědci…“

Na hvězdné obloze se objevila dvě pohybující se jasná světla — červené a zelené. Zakroužila nad Rovinou vítězství a opět se ztratila z dohledu.

„Scheiner je již zde, ten si ale pospíšil!“ zvolal radostně řidič. Když se světla opět přiblížila, odepjal si se skafandru elektrickou svítilnu a zamával jí nad hlavou.

Za několik okamžiků se v záři Slunce zaleskl lesklý trup raketového letadla, z kterého na několika stranách vyšlehávaly rudé plameny.

Z baňatého trupu se vysunuly podvozky a letadlo přistálo.

„To jsem rád, že vás všechny vidím zdravé a v dobré náladě,“ volal radostně muž menší postavy, sotva vyskočil z letadla.

„Nastupte jen, za okamžik jsme,doma‘ čekají vás tam netrpělivě — a také malé překvapení pro soudružku Svozilovou…“ Alena se na schůdcích zarazila.

„Počkejte na mne okamžik, zapomněla jsem ve voze důležité zavazadlo…“

„Jen nastupte, soudružko Svozilová, zaběhnu vám pro ně,“ nabídl se řidič, a než se Alena vzpamatovala, uháněl již dlouhými skoky po rovině k trhlině ve skalní stěně. Zůstal za ním jen rozvířený hnědě šedý prach…

Sotva se řidič vrátil s velkou aktovkou, letadlo se vzneslo do výše. Opsalo velký oblouk nad valovou rovinou Clavia a zamířilo na sever.

„Mám zde jmenovce,“ ukázal muž šedivých vlasů a drobné postavy na široký kráter, který trčel vlevo proti obzoru. „Je to také Scheiner, jenže ne akademik — a nezdědil jméno po mně. Dostal ho po jiném Scheinerovi daleko dřív, než první člověk vstoupil na Měsíc…“

Rovina pod letadlem ustoupila hornaté krajině, připomínající rozbouřené moře. Na mnoha místech byla provrtána kruhovými otvory nejrůznějších velikostí a hloubek. Velké kruhy byly rozrušeny menšími — a ty pak ještě menšími.

Po krátkém letu se před cestujícími otevřela hluboká kruhová propast. K jejímu okraji běžely po náhorní rovině úzké světlé pruhy, které jasně svítily světle šedou barvou z nahnědlé skalnaté plochy.

„Jsme již nad pohořím Tycho, u nás se cestuje rychle,“ slavnostně oznámil akademik Scheiner. „Ještě o pár tisíc metrů níže — a jsme doma…“

Letadlo dosedlo na dno širokého kráteru, na pečlivě vyrovnanou plochu.

Téměř polovina obrovské propasti tonula v temném stínu. Pouze na několika místech byl stín protkán světly reflektorů.

Za několik minut přijelo k letadlu několik vozů stejného typu, jakým byl traktor číslo 17. Cestující rychle přestoupili a vozy zamířily do neosvětlené části propasti. Projely několik kilometrů, aniž se ráz krajiny nějak změnil. Překvapení čekalo na hosty teprve ve stínu. Sotva objeli poslední Sluncem ozářenou skálu, která osaměle trčela z roviny, v záři reflektorů vystoupila před nimi spletitá konstrukce, připomínající železniční ocelový most. Konec konstrukce se ztrácel v temnotách.

„Jak jste daleko s rozjezdovou drahou?“ zeptala se Alena při pohledu na silné ocelové pilíře.

„Za dvě hodiny bude hotova,“ řekl s úsměvem akademik.

„Hotová? To přece není možné,“ podívala se dívka nedůvěřivě na Scheinera.

„Vždyť jste ve své zprávě tvrdil, že s drahou můžeme počítat nejdříve až za pět dnů — to je ve čtvrtek.“

Akademik pokrčil rameny a znovu se lišácky usmál.

„Co se dá dělat. Všechno je hotovo, je hotovo, je hotovo,“ zanotoval árii z Prodané nevěsty.

„To je naše překvapení číslo jedna. A jak jste daleko s montáží pokusné rakety?“

„Ve středu má být dokončena. Ve čtvrtek ji sem dopraví. Přiletí nejenom Navrátil se zástupci akademie, ale také Watson. Chce se na start rakety podívat zblízka — a pak se nám vysmát…“

„Nu, uvidíme, kdo se nejsrdečněji zasměje. Dost možná, že to budu právě já,“ řekl jakoby mimochodem Scheiner a poklepal řidiči vozu na rameno.

„Mistře, Sugare, čili paprsku podle vaší mateřštiny — zajeďte s námi, prosím, do televisní stanice. Rád bych si s Watsonem promluvil.“

Řidič zpomalil jízdu a počkal, až ho ostatní vozy předjely. Pak zahnul doleva a podjel pod konstrukcí na druhou stranu mostu. Zastavil u svítící skleněné budovy. Akademik otevřel dveře kabiny a pokynul Aleně a Seversonovi, aby ho následovali.

Proč chce mluvit s Watsonem — a zrovna teď, pomyslela si Alena. Věděla, že akademik Scheiner má něco za lubem, marně si však lámala hlavu, co by to mohlo být. Po rozhovoru s Watsonem byla ještě zmatenější.

Rozhovor byl totiž velmi krátký a podle jejího zdání neměl hlavy ani paty.

„Zítra máte dobré spojení na Měsíc, příteli,“ řekl Scheiner, když se Watsonova tvář objevila na obrazovce. „Letadlo startuje přesně ve čtrnáct hodin z Moskvy. Chcete-li vidět něco velmi důležitého a překvapujícího, použijte tohoto letadla a přileťte k nám.“

„Nevím, čím byste mne mohl překvapit. Jak víte, nerad létám na Měsíc. Docela mi postačí, když se tam podívám ve čtvrtek, na Navrátilův pokus. Těch zbývajících pět dnů prožiju raději na Zemi. Cítím se tu bezpečnější…“

Pak ještě několik zdvořilých slov — a celý rozhovor byl u konce.

„Ani mně neprozradíte, co se tu bude zítra dít?“ zeptala se Alena.

„Zvědavá jako všechny ženy.“ usmál se akademik. „Jen pěkně počkejte ještě několik hodin. Nudit se tu nebudete. Můžete zatím přítele Seversona provést našimi podzemními ocelárnami a projít se po rozjezdové dráze. Těch několik kilometrů procházky vám po dobrém obědě neuškodí…“

* * *


Když Alena se Seversonem opouštěli rozlehlé podzemní závody, Slunce ozařovalo již část rozjezdové dráhy. Několik jeho paprsků se oslnivě odráželo od lesklého předmětu, který ležel v korytě dráhy na dolním okraji šikmého mostu. Alena si rukou přiclonila oči, aby lépe viděla.

„Je to fata morgana nebo mám halucinace?“ zvolala pojednou a rozběhla se k rozjezdové dráze. Severson ve strachu, aby se dívce něco nestalo, utíkal za ní.

„Vidíte totéž co já?“ vyrazila ze sebe Alena udýchaně, sotva dorazila k mostu.

I Severson byl pohledem na počátek dráhy překvapen.

„To je přece — to je přece — pokusná raketa, kterou montujeme v Praze…“ zakoktal.

„Poněkud jiné konstrukce,“ prohlásil s usměvavou tváří Scheiner, který právě vystoupil z budovy postavené při okraji mostu.

„To je, prosím, moje překvapení číslo dvě. Snad se na mne kolega Navrátil nebude hněvat, že si dosažitelnou rychlost rakety ověřím o něco dřív než on a zástupci presidia akademie. Možná, že mu mé zkušenosti pomohou zdokonalit jeho pokusnou raketu…“

Kdyby se najednou před Alenou otevřela země a vyletěl z ní ohnivý čert, nebyla by více překvapena než teď.


„Neříkáte tak ani tak — a to znamená, že nemáte námitek. Nuže, dejme se do díla.“ řekl akademik a naznačil hostům, aby odstoupili od rozjezdové dráhy. Vstoupil do budovy a pokynul rukou. Za okamžik vyšlehl ze stříbrného trupu dlouhý rudý plamen a raketa přímo poskočila vzhůru po šikmém mostě. Nahoře ho již opouštěla rychlostí blesku. Na hvězdné obloze nakreslila dlouhou rudou čáru — a zmizela z dohledu…


18. SMRT V PUSTINÁCH


„Pojďte si poslechnout, pojďte si to jen poslechnout,“ zvolal Cahén, sotva celý uřícený vrazil do Čan-suovy pracovny.

„Složil jste snad kantátu na neznámou planetu?“ usmál se Čan-su. Narážel tím na Cahénova hudebního koníčka — komponovat hymny na oslavu vesmíru.

„Ne, ne, tentokrát si kantátu složila neznámá planeta sama. Představte si, podařilo se mi rozluštit další část klíčování — a zachytit téměř celý souvislý program. Mám jej zachycený na pásu. Jde zřejmě o nějaký koncert. Našemu,lidskému‘ sluchu moc nelahodí, ale přesto je to obrovský úspěch. Už se těším, jak se bude tvářit Watson, až mu jej přehraji. Teď právě vysílají nějakou přednášku. Pojďte si jen poslechnout, jaké je to krásné skuhrání…“

Vědci byli již na odchodu, když tu v televisoru se ozval známý hlas dívky z centrály:

„Voláme soudruhy Cahéna a Čan-su. Mají se dostavit okamžitě do nemocnice v Tycho.“

„Snad nedošlo k neštěstí při Scheinerově pokusu!“ řekl v neblahé předtuše Čan-su, a aniž čekal na odpověď, vyběhl z místnosti. Pobledlý Cahén ho následoval.

V hlavní hale observatoře si rychle navlekli skafandry a utíkali na letiště. Za několik minut opouštělo již raketové letadlo budovy na jižním pólu Měsíce a zamířilo na sever, ke kráteru Tycho. Pilot odvážně přistal několik desítek metrů od hlavního vchodu do podzemních oceláren.

Doktor Navarov, lékař závodní nemocnice, čekal již na vědce před vchodem. Také Alena Svozilová jim vyběhla vstříc. Byla tak bledá, že se jí Cahén lekl.

„Pospěšte si, prosím vás, Severson utrpěl těžký úraz. Je v nebezpečí života.“ volala udýchaně. „Já nešťastná, proč jsem ho jen s sebou brala!“

Nemocnice byla umístěna hned u vchodu, takže za několik okamžiků vstupovali již vědci do sálu, kde ležel Severson.

Pacient ležel nehnutě.

„Spí.“ odpověděl lékař na němou otázku návštěvníků „Uklidněte se, krise je už překonána. Severson utrpěl menší úraz na levé noze a vzápětí nato dostal srdeční záchvat.“

„Jak došlo k úrazu?“ zeptal se starostlivě Čan-su.

„Při událostech, pro které jsme vás vlastně zavolali. Před dvěma hodinami zachytili lidé u startovacího mostu zoufalé volání o pomoc, které vyslal někdo pomocným vysílačem na skafandru. Neznámý nešťastník vykřikl pouze dvakrát,pomóc‘ — a pak už bylo slyšet jen chrčení, které v několika vteřinách utichlo. Poněvadž raněný neudal místo, kde se nalézá, bylo třeba ihned zahájit pátrání po okolí. Podle stejné vlnové délky s vysílači pracovníků na mostě jsme usoudili, že jde o jednoho z nich a že tedy nemůže být daleko. Volání slyšel také Severson. Než se kdo vzpamatoval, rozběhl se také ke skalám, aby pomohl při pátrání. Aleně nezbylo již nic jiného, než ho následovat. Muž, nezvyklý na gravitaci Měsíce, při jednom skoku přes balvan upadl a vymkl si nohu. Srdeční záchvat dostal až zde…“

„Je už mimo nebezpečí? Nezapomínejte, že má za sebou ledový spánek,“ obrátil se Čansu k lékaři.

„Srdce pracuje už zcela normálně. Také noha — až na malý výron — je v pořádku…“

„A nešťastník, který volal o pomoc?“

„Dosud ho nenalezli…“

„A zjistili jste už, koho postrádáte?“

„Ano, inženýra Fauchara. Když odcházel ze závodu, řekl spolupracovníkům, že se jde podívat, jak pokračuje pokus s rychlostní raketou. Z hlavního vchodu odbočil prý vlevo. Právě se vydává na cestu další průzkumná četa, která prohlédne skaliska pod hlavním valem.“

Čan-su si rychle připevnil skleněnou helmu, kterou odklopil, když vstoupil do místnosti.

„Řekněte jim, prosím vás, aby na mne chviličku počkali, že bych šel rád s nimi,“ požádal lékaře.

„Jdu také,“ rozhodl se Cahén. „Dnes podle hlášení hlavní stanice není nejmenší nebezpečí dopadu meteoru. Nejde mi do hlavy, co se mohlo stát…“

Výprava postupovala vpřed v temném pološeru, které vytvářel dlouhý stín, vržený strmým valem kráteru. V záři reflektorů vystupovaly z temnot ostře útesy a kamenné stromy, vytvořené vyvřelou lávou.

Na úpatí divoce zvlněných pahorkatin se výprava rozdělila na několik čet.

Čan-su a Céhen se přidali k četě postupující do hor, ke strmé skalní stěně. Pomocí lan a cepínů se vyšplhali na úzkou stezku, kterou tvořila ztvrdlá vrstva lávy.

„Stopy!“ zvolal muž, který šel první.

Skutečně, vrstva jemného modrošedého popela byla porušena. Místy byly znát jasné otisky těžkých bot skafandru.

„Co hledal inženýr Fauchar v těchto pustinách?“ divil se Cahén.

Osamělý chodec se držel stezky ještě několik set metrů. On i lidé, kteří ho teď hledali, museli postupovat s největší opatrností, protože po levé straně přírodou vytvořené stezky byla kolmá stěna hustě poseta ostrými hroty — a po pravé straně propast.

V místě, kde se stezka zatáčela vlevo, stopy najednou končily.

Pustil se snad Fauchar do výstupu po strmé stěně?

Všichni se bezděky podívali nahoru. Nad nimi jako střecha, visela zvrásněná vlna lávy.

Ne, to není možné, touto cestou se nemohl dát. Spustil se tedy dolů?

A proč se vracel do nížiny?

Reflektory ozářily dno propasti. Postupně ho prosvítily celé, ale po nešťastníku ani stopy.

„Tři muži by měli pokračoval v průzkumu stezky — a ostatní se spustit do propasti. V těchto místech se rozhodně něco událo. Podívejte se jen, jak je zde vrstva popela rozryta,“ ukázal Čan-su na okraj úzké plošiny. Jeho návrh byl přijat bez námitek.

Muži záchranné čety upevnili lano k ostrému skalnímu útesu a jako první se po něm spustil Cahén. Sotva se postavil na dno, spatřil těsně u stěny ležícího člověka ve skafandru. Sklonil se nad ním a posvítil mu do obličeje.

„Pospěšte si,“ zvolal zdrceně. „Inženýr Fauchar je těžce raněn, obličej má zalitý krví…“

V několika okamžicích byli všichni u raněného.

„Obličej jeví známky udušení a vykrvácení,“ řekl tiše jeden z členů záchranné čety.


„To tedy znamená, že skafandr je protržen… Ano, zde, v pasu vzadu — a zde, na levé straně…“

„Mrtev…“

Všichni sklonili hlavy.

„Rychle… rychle ho odnesme do nemocnice,“ zvolal pojednou Čan-su. „Možná že se dá zachránit totální transfusí krve…“

Cahéna s inženýrem Faucharem v náruči vytáhli rychle na stezku, raněného položili na skládací nosítka a pokud možno nejrychleji pospíchali dolů k hlavnímu vchodu do podzemního závodu…

* * *


Na obrazovce Navrátilova služebního televisoru se objevila tvář dívky z centrály pražského fysikálního ústavu.

„To jsem ráda, že jsem vás ještě zastihla. V montážní hale mi říkali, že jste už odešel domů. Volá vás akademik Scheiner. Okamžik, přepojím…“

„Zdravím vás, velký dobyvateli vesmíru,“ usmál se Scheiner svým typickým úsměvem, při kterém vždy přivřel oči a trošinku ohrnul nos.

„Nemohl jsem to už vydržet, musel jsem vás zavolat. Původně jsem vás chtěl překvapit až zde, na Měsíci. Zdalipak víte, že jsem vás kapánek předhonil? — Nu, nebudu vás zbytečné napínat. Před šesti hodinami jsem odpálil pokusnou raketu — a mohu vám s radostí oznámit, že již dosáhla 50.000 kilometrů ve vteřině…“

„Jakou raketu?“ divil se Navrátil. „Vždyť bude dokončena teprve pozítří…“

„Naši hoši byli tak zvědaví na výsledky pokusu, že si za mé pomoci vyrobili v našich dílnách raketu sami…“

„To je od vás milé — ale mám obavy, že se vám pokus nepodaří. Domnívám se totiž, že vám chybí zdokonalený přijímač pravidelných signálů, které musí raketa vysílat. Nezapomínejte, že zvyšováním rychlosti se na základě Dopplerova principu bude měnit také kmitočet. A pak, naše raketa bude poháněna dokonalejším systémem využití atomové energie…“

„…který navrhl Zajcev, vím,“ doplnil Scheiner Navrátila. „Vtip je v tom, že naše raketa je hnána touž silou. Inženýr Zajcev nám totiž půjčil kopii návrhu, kterou poslal vám. A přijímač máme také dokonalý — opatřil nám ho akademik Čan-su. Má prý v tomto oboru dosti zkušeností z lovu signálů Proximy…“

Navrátil se chvíli nemohl vzpamatovat z překvapení.

„Je to skvělý nápad a děkuju vám za pomoc. Ale proč jste mi to neoznámil dřív? Mohli si tu ušetřit čas pro další naléhavé úkoly…“

„Uvažoval jsem také tak. Ale nakonec jsem si řekl: Hochu, něco při pokusu selže, a co potom. Odhalíš pěkně nedostatky — odstraníš je — a pokus pěkně zopakujeme.“

Akademik Scheiner se ohlédl.

„Okamžik, právě mi přicházejí oznámit, jak to pokračuje. Nuže, hoši, kolik?“

„80.000 — a konec…“

„Jak to?! Jaký konec?“

„Od padesáti tisíc nahoru přibývala již rychlost dosti nepravidelně — a před chvílí raketa umlkla docela…“

Navrátil zbledl. Že by se splnila Watsonova předpověď? Copak je to možné, že by se těleso letící rychlostí kolem sta tisíc kilometrů rozpadlo na atomy?

„Promiňte — překontroluji přístroje, zda nedošlo k nějaké poruše — a za okamžik vás zase zavolám,“ omluvil se Scheiner a jeho obraz se ztratil z obrazovky televisoru.

Navrátil vstal z křesla a nervosně přecházel po pokoji.

Konečně bliklo červené světlo.

„Žel, nenesu vám zprávu právě radostnou. Přijímač je naprosto v pořádku. Raketa se již neozvala. Domněnka, že by se mohl pokazit její automatický vysílač, nepřichází v úvahu. Pro jistotu jsme ji vyzbrojili třemi vysílači, z nichž každý pracuje samostatně, nezávisle na ostatních. I když by došlo k poruše na jednom, zachytili bychom signály druhého…“

„Také se domníváte, že raketa vlivem přílišné rychlosti vybuchla?“ zeptal se Navrátil a zavřel oči.

„Ne, to rozhodně ne! Pevně věřím, že váš návrh nezklame ani v tomto bodě…“ Navrátil se trpce usmál.

„Zatím zklamal — a to v tom nejdůležitějším bodě. Není-li možno překonat rychlost 80.000 kilometrů za vteřinu, pak je celý můj návrh neuskutečnitelný. Aspoň v současné době. I když se nám podařilo prodloužit lidský věk, není dosud myslitelné, abychom se vydali na cestu vesmírem, která by měla trvat dvacet let…“

„Neztrácejme naděje. Máme ještě možnost pokus opakovat — díky mé prozíravosti.“ zažertoval Scheiner, pokoušeje se povzbudit svého přítele.

„A když se nedostaneme přes těch osmdesát tisíc?“

„Pak pokus o dobytí sousední sluneční soustavy posuneme o kousíček do budoucna. A zatím se pustíme do boje jiným směrem. Neprobádaného je před námi ještě dost…“

* * *


Do jedné z výzkumných laboratoří podzemní ocelárny v kráteru Tycho vstoupil muž v bílém plášti.

Rozhlédl se po bludišti nejrůznějších přístrojů a když nikoho nespatřil, zeptal se tiše: „Coligsone, jste zde?“

„Ano, vážený příteli, jsem zde — a dokonce na vás čekám, milý příteli,“ vynořil se najednou mezi přístroji vysoký štíhlý muž s poněkud odstávajícíma ušima a s hustým, zvednutým obočím.

„Obávám se, že zacházíme trošku daleko. Fauchara jsme mohli umlčet i jinak.“

„Podařilo se jim snad vrátit mu transfusí život?“ zeptal se Coligson polekaně.

„Ne, ale stala se horší věc. Při podrobnějším zkoumání přišli na myšlenku, že skafandr nebyl roztržen o ostrou hranu skalního útesu, ale že byl poškozen již dříve, než se Fauchar vydal na cestu. Na neštěstí k roztržení došlo později, než jsme předpokládali. To zvýšilo ještě podezření, neboť nikomu nejde do hlavy, co vůbec Fauchar v horách pohledával. Kdyby zahynul už na valové rovině, nebylo by na tom nic divného. Ale takto jsme v nebezpečí, že skladiště v horách bude objeveno. Čan-su totiž trvá na tom, aby skály byly ve směru, kterým Fauchar šel, důkladně prohledány.“

„Nezbývá nám mnoho času k úvahám. Je třeba co nejdříve zavalit vchod do skladiště. Pojďte — objedem val vozem a ke skladišti se dostaneme s druhé strany. Východní strana je teď ve stínu, takže se tam můžeme dostat opravdu bezpečně a nepozorovaně. Cestu nahoru znám dokonale, nemusíme tedy vůbec použít reflektorů. Docela nám postačí odražené světlo z protějšího valu.“

„Chcete-li jeďte. Ale já s vámi nepojedu,“ řekl příchozí rozhodně. „Nechtěl bych totiž skončit jako Fauchar…“

„Dáváte se však jeho cestou. Nechcete mi snad také vyhrožovat prozrazením celého plánu?“ zeptal se Coligson výhružně.

„Ne, denunciantem nejsem. Ale celý náš plán na ovládnutí neznámé planety považuji za šílenství. Spíše se smířím s tím, že už nikdy nezískáme moc svých otců. Dobře se vám říká — Divide et impera — ale ono to už mezi dnešními lidmi nejde tak lehce, jak bychom si přáli…“

„Vidím, že brzy vypadnete ze hry, zbabělce,“ zasykl Coligson a odvrátil se od svého společníka.

* * *


Seversonův zdravotní stav se již natolik zlepšil, že se mohl bez potíží pohybovat po nemocničním sále. Přes to byl znova podroben důkladné prohlídce, které se zúčastnila také Nataša Orlovová. Přiletěla na pozvání Aleny prvním letadlem, které startovalo z Moskvy na Měsíc.

„Je už všechno zase v pořádku,“ utěšovala Alenu, která trnula stále strachem o svého společníka. „K nervovému záchvatu došlo spíše vzrušující událostí, než nezvyklým prostředím na Měsíci. Skafandry jsou dnes již tak dokonalé, že bezpečně vyrovnávají rozdílné teploty — a také kosmické paprsky zachycují dokonale. Z této strany mu tedy nehrozilo žádné nebezpečí, i když vezmeme v úvahu, že Seversonův organismus je o něco choulostivější než náš. Nezapomeňte také, že k záchvatu přispěl svým dílem i úraz. Ale — jak vám říkám — hlavu vzhůru. A žádný strach!“

Alena vřele stiskla Nataši ruku. A Nataša se usmála, při čemž její oči říkaly: Chápu — chápu…

Navrátil po příletu na Tycho marně hledal Alenu po všech prostorách podzemní ocelárny. Konečně ji nalezl ve velkém skleníku, kde se procházela se Seversonem mezi nejrůznějšími rostlinami, pěstovanými v novém prostředí.

„Vidím, že jste tomu marodování mnoho nedal. Prostě — nezmar,“ uvítal se Navrátil se Seversonem.

„A kdy zahájíte pokus?“ zeptal se Severson nedočkavě. „Mohu se ho zúčastnit?“

Navrátil se poškrabal za uchem.

„O tom teď nerozhoduju já. Tady mají rozhodující slovo lékaři. Zeptejte se Nataši — já osobně proti tomu nic nemám. Upozorňuji vás však předem, že v pokus neskládám mnoho naděje. Obávám se, že jeho výsledky budeme zklamáni…“

„Proč?“ vyhrkl Severson překvapeně.

Alena, stojící právě za jeho zády, mrkala na akademika a naznačovala mu, aby v rozhovoru nepokračoval, že pacient potřebuje klid.

„Říkám vám to jen proto, abyste při eventuálním nezdaru nebyl zklamán. Ostatně to poznáme za několik hodin, jen co raketa bude naplněna pohonnou hmotou, dopravena na startovací most a naposledy překontrolována…“

Nataša s účastí Seversona na pokusu nesouhlasila. Pacient potřebuje ještě klidnou pohodu — a ne vzrušení, bez kterého se pokus neobejde. Akademika Navrátila požádala, aby pacienta informoval o průběhu, a to tak, aby se nedověděl o případném nezdaru…

Zkušební raketa akademika Navrátila je připravena ke startu…

Zástupci presidia Světové akademie věd sedí u přijímacích aparátů v hale budovy, stojící nedaleko rozjezdové dráhy. Watson se při pohledu na kovové těleso, které za okamžik odlétne do temného vesmíru, ironicky usmívá.

Navrátil je zdánlivě klidný. Jen třesoucí se ruka s hodinkami prozrazuje, že je vzrušen. Právě v okamžiku, kdy zvedá hlavu a otáčí se k muži u odpalovacího zařízení, setkává se jeho pohled s klidnýma očima akademika Chotěnkova. A Chotěnkov povzbudivě pokyvuje hlavou — a usmívá se…

„Start!“ rozřezává hrobové ticho Navrátilův hlas.

Rudé plameny na rozjezdové dráze — a raketa, ztrácející se v nedohlednu — to je již mnohokrát viděná a celkem všední scéna pro všechny přítomné. A přece ji dnes každý z nich sleduje s napětím, jako by ji viděl po prvé. Oči dlouho zůstávají upřeny v místě, kde se rozplynula poslední stopa po mezihvězdném poutníku, který se již nikdy nevrátí zpět…

Pravidelný signál, vysílaný z rakety, monotónně odklepává čas jako metronom. Jen velmi citlivé ucho rozpozná prodlužování intervalů mezi jednotlivými tóny…

Watson vytahuje z kapsy zápisník a klidně pročítá své poznámky. Rychlost narůstá dosud jenom po desítkách a po stovkách kilometrů — to ho zatím nezajímá…

Z kuchyně přinášejí občerstvení…

Složité přístroje přesně proměřují prodlužující se intervaly a za tichého šelestu je rychle přepočítávají na rychlost světla, vzdálenost rakety, a tím na její rychlost.

Šedesát tisíc kilometrů za vteřinu…

„70.000.“

Watson nervosně poposedává v křesle.

Navrátil zavírá oči a zbystřuje sluch, jako by se obával, že za okamžik uslyší z vesmírné dálky ohlušující ránu. Na čele mu vyvstávají studené perličky potu.

Také Scheinerovi je jako příbuznému pacienta, který právě leží na operačním stole.

„70.500,“ ozývá se chvějící hlas muže u počítacího stroje.

„Kritický okamžik,“ šeptá Scheiner a tiskne Navrátilovi ruku.

„Osmdesát tisíc…“

Všichni povstávají z křesel…

Každý tón „metronomu“ připadá teď Navrátilovi jako úder srdce.

Tá… tá… tá… tá… tá…

Srdce neutichá.

A rychlost roste dál, 80.500 — 81.000 — 85.000…

90.000.

Chotěnkov si znova sedá a hladí si koleno.

„Nu?“ otáčí se k Watsonovi.

Watsona vyzývavá otázka nijak nevyrušuje z předstíraného klidu.

„Neříkejme hop, pokud nepřeskočíme,“ říká potichu.

Navrátil to zaslechl, ale nezlobí se. Trýzní ho totiž stejné pochybnosti. Přehoupne se raketa přes stovku?

Hlasitou radost z dalšího hlášení projevuje jenom Scheiner.

„Už to vidím, že jsem něco zpackal,“ pokouší se o humor i při této napjaté situaci. „Kdoví, proč ta naše raketa při osmdesáti umlkla…“

* * *


Severson se zatím zotavuje z nemoci ve velkém skleníku tychovské ocelárny. Ředitel nemocnice mu tu nechal zařídit rozkošný koutek mezi tropickými rostlinami: pohodlné křeslo, knihovničku, psací stůl, pohovku a televisor.

Pacient se tu opravdu nenudí. Čte, učí se, přemýšlí. Při pohledu do hvězdné noci se zářícím Sluncem a Zemí vzpomíná na nekonečné bílé pláně Arktidy. V představách mu vyvstává obraz Amundsena. Větry ošlehaná tvář, dolů uhlazený knír a špičatá bradka. Dobyvatel obou pólů podle svého starého zvyku naklání hlavu na stranu a pomalu se ohlíží.,Pokračujeme v cestě?‘ říká jeho otcovský úsměv — a již se opírá o hole a rozjíždí se na lyžích…

A vzpomínky letí dál, proti toku času. Znova ožívají těžké doby první světové války. Smrt milionů lidí na frontách, hlad a nejistota v zázemí. Výpravy do Arktidy jsou přerušeny… A po válce znova hlad a nejistota…

Severson se rychle vrací do přítomnosti. Teď teprve si plně uvědomuje, co je na ní nejcennější: bratrské soužití všech národů a věčný mír. Bojovníci sice nevymřeli, ale mají proti sobě docela jiného soupeře: přírodní zákony a vesmírné dálky. A jedna z takových bitev právě vrcholí…

— Jak velké doby prožívám… Čas letí a zanedlouho zapadnou stejně do minulosti jako slavné cesty s Amundsenem…

Musím je nějak zachytit… začnu si psát deník, rozhoduje se Severson právě v okamžiku, kdy Alena vstupuje do skleníku.

Sotva zelené světlo v komoře u dveří oznámilo, že je prostor vyplněn vzduchem, sundavá dívka rychle skleněnou kuklu a vbíhá do uličky mezi rostlinami.

„Raketa dosáhla již rychlosti 120.000 kilometrů za vteřinu!“ volá udýchaně. „Z Watsona jsme nejprve nemohli dostat ani slovo, jak byl překvapen. Byl skálopevně přesvědčen, že hmota takovou rychlost nesnese — a teď se diví… A rychlost roste dál… Leife máme vyhráno,“ radostně zvolala dívka a objala ho. Hned se však vzpamatovala.

„Promiňte,“ začervenala se. „To jen ze samé radosti…“

„To nic, vždyť já mám stejnou radost jako vy,“ zakoktal Severson.

* * *


„Sto čtyřicet pět tisíc — hurá!“ vykřikl muž u počítacího stroje. „Hurá,“ přidali se k němu ostatní.

„To už je rychlost, se kterou se můžeme vydat na cestu,“ rozzářil se Scheinerův obličej.

Radostné náladě podlehl i Watson.

„Jsem rád že jsem se mýlil,“ řekl tiše. „Dosáhne-li raketa vámi předpokládaných sto padesáti tisíc, jsem ochoten se zúčastnit výpravy k Proximě…“

Navrátil se na něho podíval překvapeně.

„To snad nemyslíte vážně. Vy, zásadní odpůrce mého návrhu?

„Ano, já. Zde je moje ruka. Rád bych viděl na vlastní oči, jak vypadají ti vaši skřehotající lidé…“

Watsonovo prohlášení zapůsobilo na všechny jako blesk.

„První dobrovolník,“ usmál se Chotěnkov. „Uvědomujete si, že let mezihvězdným vesmírem bude pořádně riskantní?“

„Uvědomuji si to možná víc než akademik Navrátil. Právě pro to bych se chtěl letu zúčastnit…“

Chotěnkov zakýval nechápavě hlavou. On si to ještě rozmyslí — řekl si v duchu. Nebo spoléhá na to, že raketa těch sto padesát tisíc nedosáhne…

Když se ozvalo hlášení, že rychlost dostoupla 149.000, Watson sotva znatelně zbledl. Upřeně hleděl na rám okna a dál se nezúčastňoval rozhovoru.

„Opět 149 000,“ řekl zklamaně muž, když počítací stroj došuměl.

„Rychlost se už přes hodinu nezvyšuje…“

Signály, vysílané z rakety, však neumlkly. V dlouhých intervalech pokračovaly dál.

„Raketa zřejmě vyčerpala všechnu pohonnou hmotu,“ vysvětloval Navrátil. Akademik Chotěnkov povstal.

„Můžeme tedy pokus považovat za skončený, soudruzi. A jistě se mnou všichni souhlasíte, když prohlásím, že skončil naprostým vítězstvím akademika Navrátila. Dovolte mi, abych výsledky pokusu oznámil presidiu akademie a navrhl, aby byl dán příkaz k zahájení stavby meziplanetárního letadla podle Navrátilova návrhu.“

„A oznamte jim zároveň, že se dobrovolně hlásím jako člen posádky tohoto letadla,“ požádal akademik Scheiner, a po očku se podíval na Watsona. „Mne těch tisíc zbývajících kilometrů nemůže nijak odradit…“

Watson sebou trhl.

„Počkejte,“ zvolal. „Ještě jsem neřekl, že mne těch tisíc kilometrů odradilo. Trvám na své žádosti, abych se mohl letu zúčastnit…“

Chotěnkov opět nechápavě potřásl hlavou…


19. OČIMA SEVERSONA


15. listopadu. Dnes znova poznávám, jak to byl dobrý nápad psát si deník. Co se za ten měsíc všechno změnilo! Týden jsem již neměl v ruce pero — a přitom jsem si slíbil, že si události budu zapisovat denně. Neomlouvá mne ani nával práce. Jsem prostě stále ještě nedůsledný. Sám sobě si přece nalhávat nebudu…

Počasí je dosud tak krásné, jako by měl podzim trvat až do jara. Praha se mi líbí stále víc…

Všechny závody započaly již s výrobou součástí pro meziplanetární letadlo. Během minulého týdne se přihlásilo osm vědců do výpravy na Proximu: Chotěnkov, vedoucí astronautického oddělení při Světové akademii, Cahén, vedoucí jižní hvězdárny na Měsíci, a Čan-su, šéf severní hvězdárny, Molodinová, McHardy z americké akademie, Wroclawski z Varšavské university, Madarázs z maďarské akademie a Gruber z astronautického ústavu v Berlíně.

Poslední dobou se mi Alena nějak nelíbí. Obávám se, že něco přede mnou tají. Nechce se snad přihlásit také? Musím si přiznat, že by to pro mne byla rána…

28. listopadu. Moje předtucha se, žel, splnila. Navrátil při našem posledním rozhovoru prozradil, že Alena poletí s ním. Dny našeho přátelství jsou tedy sečteny. Start Paprsku bude zároveň naším rozchodem. Na 17 let? Na vždycky? Jak rád bych jí tu cestu rozmluvil, ale netroufám si. Bojím se o ni — a přitom vím, co pro ni tato cesta bude znamenat. Ona se se mnou rozloučí jako s každým dobrým přítelem. A já…

3. prosince. Na večerní procházce se mi Alena přiznala, že chce letět s Navrátilem. Neřekla mi to prý dosud jedině proto, že nebyla ještě rozhodnuta. Snažil jsem se zůstat veselým, ale všechny žerty mně vázly v krku. Doufám, že to na mně nepoznala… Včera odletěla na Měsíc.

31. prosince. Vracím se právě ze slavnosti rozloučení se starým rokem. Nevyčkal jsem ani do půlnoci. Bylo mi smutno. Alena je stále ještě na Měsíci. Slíbila mi, že se do konce roku vrátí — a nedodržela slovo. Určitě to není její vina — a přece mne to mrzí. Nebo snad ji zdržel Kraus z Tychovské ocelárny? Je daleko zábavnější než já…

2. ledna. Alena se vrátila! Práce na hlavní konstrukci pokračuje rychleji, než se předpokládalo. Mám z toho radost — i nemám…

5. ledna. Fysikální ústav mi na návrh akademika Navrátila věnoval nádhernou helikoptéru. Říkali mi, že je to odměna za vzornou a obětavou práci. Vím však dobře, že mne chtěl Navrátil potěšit. Teprve dnes poznávám, jak vzácný je to člověk i povahově. Zdál se mi dříve trochu přísný. Někdy jsem měl dokonce dojem, že trošičku žárlí na Alenu. A že zná jenom vědu a práci. Kdyby tak… Netroufám si ani dopsat větu…

6 ledna. Včera mi bleskla hlavou myšlenka, kterou jsem si ani netroufal vyslovit. Domníval jsem se, že ji vyplaším z hlavy, ale nepodařilo se mi to. Tvrdošíjně se mi vrací zpět, vnucuje se mi. Nedala mi dnes ani spát. Jak je bláhová: dostat se nějak do Paprsku a letět s Alenou.

Kdybych žádal veřejně o přijetí do posádky, vysmáli by se mi. Vždyť Navrátil mnohokrát už hovořil o tom, že každý člen posádky musí být schopen kdykoliv převzít řízení letadla…

Když vlezu do Paprsku tajně, okradu ostatní členy posádky o svůj díl potravin, kyslíku, vody — o kus ubytovacího prostoru…

Šílený nápad — a přece se asi o to pokusím. Mám takové zlé tušení, že jinak Alenu už nikdy neuvidím.

10 února. Zítra dokončím kurs řízení helikoptéry. Alena Navrátilovi slíbila, že z počátku bude létat se mnou, abych dostal větší jistotu. Situace se nyní obrátila. Teď zase Alena na mně pozoruje, že něco před ní zamlčuji. Stále se mne ptá, co mně chybí a zda se na ni nezlobím. Škoda, že se jí nemohu svěřit. Znamenalo by to asi konec našeho přátelství…

15. února. Dnes jsem tak překvapen a tak zmaten, že se mi při psaní chvěje ruka. Co se to vlastně se mnou děje? Nepomátl jsem se trochu na rozumu? Domluvili jsme si malý výlet helikoptérou po okolí Prahy. Hned, když jsme se setkali u hangárů, poznal jsem na Aleně, že něco není v pořádku. Měla zarudlé oči, jako by plakala. Na moji starostlivou otázku odpověděla, že málo spala — prý bylo mnoho práce. Jindy je iniciátorem zábavy ona. Stále o něčem vypráví, směje se — jako by chtěla vyplnit mezeru, zaviněnou mou mlčenlivostí. Dnes mlčela ona — a já se snažil udržovat rozhovor. Nějak mi to nešlo. A tak jsme se vznášeli nad zasněženou Prahou jako dva němí. Bylo mi z toho těžko u srdce, ba styděl jsem se za svoji nespolečenskost.

Počasí nám však přálo. Obloha byla bez obláčku. Slunce vykouzlilo v zasněžené krajině nádhernou hru teplých a studených tónů. Letěli jsme nad vltavským údolím směrem k Děčínu. A mlčeli jsme oba.

„Přistaňte, prosím, na této náhorní rovince,“ ukázala konečně Alena dolů. „Malá procházka po sněhu nám neuškodí — a malé osvěžení v tiché restauraci nám dokonce prospěje,“ usmála se skoro bolestně.

Helikoptéra pod mým řízením dosedla jako do peřin (musím se tu pochválit, vždyť to bylo jediné, z čeho jsem měl zatím radost).

Octli jsme se na malé mýtince nad skalnatým břehem Labe. Naproti nám se rozkládalo město Ústí (zjistil jsem to podle mapy) a kousek pod námi stařičký středověký hrad Střekov.

Po několika krocích se Alena rozběhla a zvolala: „Že mne nedohoníte!“ Utíkal jsem za ní úmyslně pomaleji, aby měla radost. Když to zpozorovala, zastavila se — a než jsem se nadál, měla v ruce sněhovou kouli.

„Na neozbrojeného neútočím,“ řekla udýchaně. Teď teprve chápu, že tato dětská hra měla jí dát trochu odvahy do dalšího rozhovoru — a také trochu zapomenutí. A to se jí skutečně podařilo. Koulovali jsme se a smáli se jako opravdové děti.

„Teď nám bude lépe chutnat přesnídávka. Restaurace na Střekově vaří výborně,“ ukázala na starý hrad.

Klikatá cesta, okna zalévaná do olova, starobylé zdi, posypané poprachem jiskřícího sněhu — to všechno na mne silně zapůsobilo. Zdálo se mi opravdu, jako bych se s Alenou vrátil z pohádkového světa blahobytu do světa skutečných pohádek, do světa králů a princezen — a ukrutných bojů na hradbách a pod hradbami. Lepší místo pro svoji zpověď Alena zvolit nemohla.

V komnatě, která je zařízená jako jídelna, Alena opět zmlkla. Při jídle vyskočily jí z očí dvě drobné slzičky. Předstíral jsem, že to nevidím — a usilovně jsem přemýšlel, co mám teď učinit. Bylo mi, jako bych přišel do zakletého zámku a posadil se proti zakleté princezně (Alena je skutečně tak krásná, jako byly princezny na ilustracích v pohádkových knížkách).

„Co vás trápí?“ dodal jsem si přece jen odvahy k otázce.

„Nic mne netrápí,“ řekla tiše a pokusila se o úsměv. „Pohádala jsem se jen trochu s Navrátilem…“

„To se stává. Bez kázáníčka není kostelíčka, znáte přece to přísloví.“ snažil jsem se ji utěšit.

„Ale tentokrát je to vážnější. Mám obavy že Navrátil na mne navždy zanevřel…“ To mne opravdu překvapilo. Aniž čekala na další otázky, pokračovala sama:

„Včera večer po skončení směny jsem mu řekla to, o čem jsem už několik dní rozhodnuta. Že se totiž letu na neznámou planetu u Proximy neúčastním…“ Byl jsem tak ohromen, že jsem nebyl schopen slova. Ptala se mne, zda z toho mám radost — a já nesměle, ale nicméně přece jen — jsem přisvědčil. To ji trochu uklidnilo.

Teď teprve, když jsem si to pořádně v klidu promyslel, poznal jsem, jak jsem jednal sobecky. Teď teprve jsem pochopil, že Alenka se zřekla letu kvůli mně. Že ke mně cítí asi totéž co já k ní. Mohu to dopustit, abych byl příčinou zřeknutí se celého životního cíle? Mohu po ní žádat tak velkou oběť? Bojím se však, že jsem příliš sobecký a příliš zbabělý, než abych mohl jednat jinak…

6. března. Alena stále trvá na svém rozhodnutí — a já dosud nenašel v sobě tolik síly, abych ji přemluvil. Ona i já pracujeme na přípravách letu ještě s větším nadšením než dříve, abychom Navrátila aspoň nějak odškodnili, ale přesto se mi zdá, že mezi námi leží nějaký stín. Navrátil je sice ke mně stále stejně pozorný a laskavý, ba skoro ještě víc, ale já dobře cítím, že ve mně vidí příčinu Alenina ústupu. Dokonce i u Aleny pozoruji, že už není tak šťastná a veselá, jak bývala.

Stavba letadla pokročila už tak daleko, že v květnu může být přikročeno k hlavní montáži. Mnoho závodů z nejrůznějších zemí dodalo již součásti a přístroje pro vnitřní zařízení — a akademik Scheiner oznámil, že i práce na hlavní konstrukci bude za měsíc skončena. Mám obavy, že se konečné montáže v dílnách na Měsíci nebudu moci zúčastnit, Navrátil mne tam asi nepozve…

21 března. Osud se mi mstí za mé zbabělé jednání. Dostal jsem se do podivné situace. Mám být zrádcem — nebo udavačem? Netušil jsem, že mohou být na světě tak zákeřní a zlí lidé.

Včera odletěla Alena do Moskvy do atomického ústavu, kde konstruují pro Paprsek atomové reaktory. Procházel jsem se tedy večer po Praze sám. Zamířil jsem na Petřín, v úmyslu, že si prohlédnu Palác české a slovenské kultury. Když jsem vystupoval po mramorovém schodišti, vroubeném dlouhou řadou soch, všiml jsem si, že nějaký muž jde stále za mnou, jako by mne sledoval. V první okamžik jsem dostal podezření, že jsem špehován. Abych se o tom přesvědčil, zda muž jde skutečně za mnou, nečekaně jsem se obrátil a vracel se po schodech dolů. Muž stál chvíli nerozhodně, pak se rovněž otočil a pustil se za mnou.

Pod Petřínem jsem zahnul doleva, směrem k starobylé části Prahy.

Neznámý muž šel stále za mnou. To mne pochopitelně rozzlobilo. Zastavil jsem se a čekal, až mne dohoní. Již jsem otvíral ústa, že mu vynadám — on mne však předběhl.

„Jste pan Severson, není-liž pravda?“ oslovil mne.

„Proč se ptáte, když to víte stejně tak dobře jako já?“ řekl jsem nevrle. „Kdo vám nařídil, abyste mne špehoval? Snad Navrátil?“ zeptal jsem se zpříma. Muž zavrtěl hlavou.

„Ne. Rád bych se s vámi seznámil, jsme totiž nejen krajané, ale dokonce příbuzní. Jsem Olaf Dietrichson,“ začal nečekaně hovořit norsky. A jeho norština — ba i úzký obličej a světlé vlasy — skutečně nasvědčovaly tomu, že mluví pravdu. Prohlásil, že je můj prasynovec (jak komické — je starší než já) a že mne chce poprosit o pomoc, ale že by se se mnou raději poradil někde o samotě a ne zde zrovna na ulici. Zeptal se mne, zda mám chvíli čas, že by mne rád pozval na kávu do některé tiché kavárny v starobylé Malé Straně pod Hradem. Rád jsem souhlasil — a musím se přiznat, že mne toto nenadálé seznámení velmi potěšilo. Po dlouhém čase si konečně mohu pohovořit s někým rodnou norštinou — a ten někdo je dokonce můj pokrevní příbuzný.

Cestou, mi vyjmenoval všechny naše předky. Z pečlivého rodokmenu vyplynulo, že jeho babička byla moje sestra.

Prošli jsme několika klikatými uličkami, až jsme konečně ve středověkém domě s podloubím našli kavárnu, jakou si můj prasynovec přál: málo navštěvovanou a skutečně tichou. Klenutý strop podepřený kulatými sloupy, stěny do výše člověka pokryté výdřevou, dřevěné lavice… Jaký to rozdíl oproti moderním pohostinským sálům se vším pohodlím a přepychem! Když prasynovec začal hovořit o minulosti, domníval jsem se nejprve, že podlehl vlivu prostředí. Teď však už chápu, že mne tam zavedl úmyslně…


„Jste nyní spokojen, strýčku?“ zeptal se. Nečekal však na odpověď a pokračoval.

„Obávám se, že tento svět není pro vás, že si v něm musíte připadat jako cizinec.“

Přikývl jsem, neboť takovéto pocity mne do nedávna přepadaly často.

„Teď však už začínám vaší době rozumět,“ řekl jsem rychle na omluvu, „poznal jsem už, že dnes žijí lidé daleko šťastněji než za mého mládí…“

K mému největšímu překvapení prasynovec zavrtěl hlavou.

„Nevěřte tomu. Dnešní doba vzala všechny možnosti rozvoje podnikavým lidem…“

„Tomu nevěřím,“ odporoval jsem rozhodně. „Podívejte se třeba jenom na našeho akademika Navrátila. Kdo mu bere možnosti rozvoje? Nikdo. Naopak, k tomu, aby mohl uplatnit svůj skvělý návrh na dobytí sousední sluneční soustavy, pomáhá mu dokonce Světová akademie věd — a tím téměř všichni lidé na světě.“

„To máte pravdu, strýčku. Ve vědecké práci může vyniknout, ale jen ve vědecké práci. A i tak: co z toho všeho bude mít? Jeho myšlenka se stane brzy všeobecným majetkem — a sousední soustavu neovládne on, ale všichni lidé na světě, mám-li použít vašich slov.“

Tato slova mne nesmírně udivila.

„Já vám nerozumím, Olafe,“ zvolal jsem. „Ani Amundsen přece nechtěl ovládnout severní pól…“

Prasynovce jsem však nijak nevyvedl z míry.

„To nemůžete s naprostou jistotou tvrdit. Vzpomeňte si jen na staré anglické cestovatele, kteří jako první bílí lidé vnikli do temných částí Afriky, nebo kteří objevili Austrálii a neznámé ostrovy. Nebyli oni prvními hlídkami anglické armády, která brzy potom objevená území ovládla? Stala se nová území majetkem všeho lidstva? Ne. Stala se majetkem velkého anglického impéria, které sílilo každou novou kolonií. Vidíte, každý nový objev posílil moc Anglie, a tím i moc objevitele. A bylo to tak správné. Člověk má vrozenu nejen vůli k životu, ale i vůli k moci. Touží nejen žít, ale i vládnout jiným. I dnes se rodí vyvolení silní jedinci, kteří jsou předurčeni vládnout lidem. Nemají však možnosti rozvoje a uplatnění. Jejich ušlechtilý cit je udušen vždy hned v zárodku…“

Prasynovec zmlkl, aby mi dal možnost přemýšlet o své filosofii. Musím přiznat, že jsem ji příliš nechápal. Já přece nikdy netoužil po tom, abych mohl vládnout nad jinými lidmi… Či snad nejsem vyvoleným?

Zdálo se, že Olaf četl mé myšlenky, neboť pokračoval:

„I vy, strýčku, jste mužem šlechtického ducha. I vám, příslušníku našeho slavného rodu, je předurčeno vládnout…“

„Komu — a proč?“ zakoktal jsem v obavách, že můj příbuzný se zbláznil.

On se však usmál.

„Nebojte se, strýčku. Není to tak nerozumné, jak se vám asi na první pohled zdá. Až vás zasvětím do našeho velkého tajemství, snadno pochopíte, že mluvím zcela rozumně.“ Ztišil hlas.

„Pevně věřím, že vy, člověk naší krve, se nestanete podlým denunciantem a že to, co vám teď řeknu, nevyzradíte ani Navrátilovi, ani slečně Svozilové, s kterou, jak pozoruji, jste navázal nedávno poměr…“

„Jsme pouze přátelé,“ ohradil jsem se. „Můžete klidně hovořit. S tím, co kdy slyším, nechodím na trh…“

„Tak je to správné. Je vidět, že jsem se ve vás nezklamal,“ pochválil mne prasynovec a pokračoval:

„Tedy: aniž kdo o tom tuší, existuje ještě na světě tajná společnost, ve které jsou sdruženi duševní aristokrati, lidé z bývalé vyšší společnosti. Jsem také jejich členem. Říkáme si Bratrstvo silné ruky. Není nás mnoho — a přece jsou mezi námi vyvolení téměř všech velkých bílých národů. Barevné nižší rasy do Bratrstva nepřijímáme. Několik našich bratří zastává dnes důležité funkce v lidské společnosti…“

„A proč je vaše společnost tajná?“ divil jsem se. „Vždyť všechny národy dnes žijí svobodně a také jedinci — jak jsem pozoroval — nejsou nijak omezováni na své svobodě…“

„Vidíte — a přece se musíme skrývat. Kdybychom se svým programem vyšli na světlo, pozavírali by nás všechny — taková je teď ta dnešní svoboda. Dříve se mohli našinci svobodně zastávat čehokoliv — a do programu si mohli veřejně dát třeba ovládnutí světa nebo válku — a nikdo jim nic neudělal. Ani nemohl, vždyť měli moc. A o navrácení této moci tajně bojujeme.“

Nevycházel jsem z překvapení.

„Nač je vám třeba moci? Vždyť každý dostane, co potřebuje, nikdo se nemusí bát o to, co bude zítra jíst, nebo zda nedostane práci…“

„Ale nikdo nesmí také říci: já vám nařizuji a vy musíte poslouchat. Nezlobte se, že vám neřeknu všechno — ještě by to bylo příliš předčasné — ale ta doba jednou přijde…“

„Co vaše Bratrstvo chce tedy učinit?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Již jsem vám to řekl: vybojovat si znova moc.“

„Jak? Se zbraní v ruce?“ zachvěl jsem se.

„Nakonec i se zbraní. V nejméně očekávanou chvíli postavíme svět do šachu. Je mezi námi dost znalců atomové energie, kteří dokáží obnovit slávu atomových zbraní…“

V universitní knihovně jsem viděl snímky z dvou strašlivých výbuchů atomových bomb v Hirošimě a v Nagasaki v Japonsku. Vzpomněl jsem si na ně — a přepadla mne hrůza.

„Snad nechcete znovu vraždit nevinné matky a děti?“ zvolal jsem rozhořčeně.

Olaf mne uchopil za ruku a bolestivě stiskl.

„Proboha, tišeji, ať nás nikdo nezaslechne,“ zasyčel mi do ucha. „Možná, že toho ani nebude zapotřebí — a vám se rozhodně nic nestane,“ snažil se mne uklidnit. „Ostatně, máte teď dosud slabé nervy — a jste příliš sentimentální. Co vám záleží na několika milionech neznámých lidí? Vždyť na světě je jich dost. Pláčete snad nad dobytčetem, které zabíjejí na jatkách?“

Udělalo se mi nevolno — a přiznám se, dostal jsem ze svého synovce strach.

„Proto jste mne vyhledával, abyste mi vyprávěl — tohle?“ vykoktal jsem nesměle. V duchu jsem již měřil vzdálenost od stolu ke dveřím, abych mohl v příhodnou chvíli uprchnout. Olaf mne však stále držel v zápěstí.

„Potřebuji od vás malou pomoc,“ řekl s ledovým klidem. Zarytě jsem mlčel, jsa rozhodnut nepromluvit až do skončení této podivné besedy.

„Jsem význačným pracovníkem výzkumného ústavu nukleárního v Oslo,“ pokračoval neúprosně strašlivý prasynovec. „Zítra nebo pozítří se přihlásím do Navrátilovy výpravy. Necpal bych se tam — pro našince je to příliš riskantní podnik — ale byl jsem pověřen důležitým úkolem. Rád bych, milovaný strýčku, kdybyste mně při plnění tohoto úkolu pomáhal. Ve dvou se to lépe táhne…“

Teď jsem už nemohl mlčet.

„Já — já — já bych vám…“ Zarazil jsem se. Chtěl jsem totiž říci, že bych mu v jeho plánech nikdy nepomáhal, ale zavčas jsem si uvědomil, že prasynovec je nebezpečný zločinec, který by se možná neštítil sáhnout ani na svého strýce. „Rád bych vám pomohl,“ řekl jsem zbaběle, „ale nemohu. Pomáhám sice při stavbě mezihvězdného letadla, ale letu se nezúčastním.“

Olaf mávl rukou.

„Zatím jste nebyl pozván. Budete-li však chtít, Navrátil vás určitě vezme s sebou, zvláště když se za vás přimluví vaše snoubenka…“

Bylo mi, jako by mi někdo vrazil nůž do prsou.

„Alena také nepoletí,“ řekl jsem zoufale. „Odřekla to kvůli mně.“

Olaf byl na mou odpověď asi připraven, neboť klidně navrhl: „Tady zas pomůže vaše slovo, vám určitě neodřekne…“ Vzpomínka na Alenu mne opět trochu povzbudila.

„Nezlobte se, Olafe, ale to, co po mně chcete, je přímo nemožné.“

Prasynovec přivřel oči a upřeně se zahleděl do mého obličeje. „Dám vám dvacet čtyři hodiny na rozmyšlenou. Zítra v tutéž dobu vás čekám opět zde. Moje žádost je prostá, nezapomeňte: Chci, abyste prostřednictvím své snoubenky doporučil moji účast ve výpravě — nebude to nic těžkého, vždyť jsme krajané a já dokonce odborník v astronautice — a za druhé, abyste byl mým společníkem na cestě k Proximě. Ani to nebude pro vás velkým oříškem. Pokud jsem se informoval, drahý strýčku, jste schopným pracovníkem Navrátilova kolektivu a akademik si vaší práce velmi váží. Určitě najde pro vás nějakou funkci i v meziplanetárním letadle. Varuji vás však před mnohomluvností. Musel bych potom zapomenout na to, že jsme blízcí příbuzní… Naše moc sahá daleko… Jo — a ještě maličkost: V případě, že odmítnete spolupráci, neručím vám za bezpečnost slečny Svozilové. Případné nehodě nezabráníte ani tím, necháte-li mne při nástupu do letadla zatknout. Nezapomeňte, že nejsem v Bratrstvu sám…“

Zvedl jsem se a obrátil se k východu. Prasynovec mne zadržel.

„Ať vám nenapadne poštvat proti mně lidi na ulici. Nevrátím-li se do půlnoci na určité místo, neručím ani za Svozilovou ani za vás… Strýčku,“ snažil se najednou obměkčit hlas. „Nezlobte se, že vám vyhrožuji — to víte, boj je boj. Buďte, proboha, ujištěn, že to s vámi myslím dobře. Poznáte to sám, až se naše plány uskuteční…“

Přes to, že jsem byl prasynovcem zdrcen, vznítila se ve mně jiskřička zvědavosti.

„Proč vlastně se pouštíte do tak — řekněme nerozumných — plánů?“ zeptal jsem se. „Proč chcete letět do druhé sluneční soustavy?“

„Vidíte, že se rozumně dohodneme,“ usmál se spokojeně Olaf. „Udělal jsem chybu, že jsem vám to neřekl hned. Tedy: nejprve několik otázek: Proč tam letí Navrátil?“

Odpověděl jsem mu, že chce probádat neznámé planety a život na nich, že zároveň chce prozkoumat přírodní zákony, které ovládají naši Galaxii — a vůbec, že chce rozšířit obzory vědy.

„Záhadná planeta X vysílá k nám signály, které jsou vlastně souvislými zprávami neznámých lidí,“ pokračoval prasynovec. „Tam také zamíří Navrátil nejdříve. Co chce dělat na této obydlené planetě?“

Ani tato otázka mne nepřivedla do rozpaků.

„Kdo by se nechtěl seznámit se svým sousedem, byť by žil i na samotě, na míle vzdálené od jeho sídla? Vědecká výprava chce poznat život a kulturu neznámých lidí a navázat s nimi přátelství…“ Dosud jsem ani netušil, co má můj prasynovec za lubem. Na vysvětlení jsem však nemusel dlouho čekat.

„Dosud vám nenapadlo, co my bychom mohli chtít na planetě X? Vždyť je to tak prosté! Trochu vám pomohu. Navštívili nás už tito neznámí lidé? Dostali se už k nám, na Zemi? Nedostali. To nasvědčuje tomu, že nemají tak vyspělou techniku jako my, že jsou za námi pozadu. Jsou tedy kulturně níž než my. Nevzdělanci také nejsou, jinak by neznali radio. A to je dobré, ba výborné. Budou to dobří pracovníci — a nebude tak těžké rozdělit je na více táborů a ovládnout…“

Teď už mi svitlo v hlavě. Proto tedy chce člen Bratrstva silné ruky navštívit sousední sluneční soustavu! Chce tam zajistit svým bratřím vládu nad neznámými lidmi. Na Zemi to zřejmě nejde tak lehce…

„Milý prasynovče,“ řekl jsem již veseleji. „Myslím, že jste dostal nadlidský úkol. Copak můžete vy sám ovládnout neznámý svět? Nezapomínejte, že budete členem početné posádky — a ta vám váš plán určitě zhatí…“

Olaf se záhadně usmál:

„Mýlíte se. Naopak, posádka mi při plnění úkolu pomůže…“

„Tomu nevěřím,“ zvolal jsem.

„Uvidíte…“ řekl prasynovec — a tím vlastně náš rozhovor skončil. Při loučení mi ještě připomněl dnešní schůzku — a rozešli jsme se.

Dosud jsem se z prvního setkání nevzpamatoval — a za hodinu se mám s tímto hrozným příbuzným sejít znova. Ještě jsem se nerozhodl, co učiním. Na neštěstí je Alena v Moskvě. A možná je to také štěstí, kdož ví? Možná, že bych jí všechno vyzradil — a došlo by k neštěstí… Co mám učinit? Varovat Alenu i Navrátila? Ne, denunciantem nebudu — neříkám to ze strachu. Jak bych mohl udat vlastního prasynovce? Mám tedy zradit své nejlepší přátele, kteří mi vrátili život a obklopují mne láskou a přepychem? Mám mlčet, když vidím, jak chladnokrevně je připravován zločin? Nebudu spoluvinníkem? A na druhé straně: co pomůže, když svého prasynovce udám? Sám řekl, že takových, jako je on, je víc. Nepodaří-li se to jemu, pokusí se o zločin další „bratr“…

Jsem zoufalý. Za okamžik musím jít na schůzku… Kdybych raději nežil…

22. března. Dnes se mi už lépe dýchá. Rozhodl jsem se pro zlatou střední cestu. Slíbil jsem Olafovi pomoc — a také mu skutečně pomohu. Myslím, že to tak bude nejlepší. Požádám také Navrátila o místo v posádce Paprsku. Rozhodně však nepřipustím, aby se mnou letěla také Alenka. Kdo ví, zda se mi nakonec podaří překazit Olafovy plány — a co potom? Kdyby se za letu nedal přemluvit — za osm let bude k tomu příležitostí víc než dost — odhalím jeho plány před celou posádkou. Nepřipustím, aby došlo k zločinu…

29. března. Olaf byl přijat… Když jsem se to dověděl, přejel mi mráz po zádech… Alenka je opět v Praze. Trýzní mne špatné svědomí…

30. března. Včera pozdě večer mi někdo podstrčil pod dveře Olafův dopis. Upozorňuje mne na to, že v posádce jsou už jenom dvě volná místa. Je prý nejvyšší čas jednat… Zítra ráno požádám Navrátila…

1. dubna. Utěšoval jsem se, že Navrátil bude považovat moji žádost za aprílový žert a zdvořile mne odmítne. Překvapilo mne, že má slova vzal vážně a že — mne přijal. Požádá prý hned akademika Tarabkina o souhlas. Teď tedy už nemohu couvnout.

„A poletíte i bez Aleny?“ zeptal se mne Navrátil.

Začepýřil jsem se jako krocan.

Akademik se však dobrotivě usmál a řekl:

„Dobře vám rozumím. Jste děti. Tušil jsem to hned, co vězí za tím nečekaným odmítnutím. A věděl jsem také, že oba dojdete k rozumu. Ví už Alena o vašem rozhodnutí — nebo jste se dokonce domluvili?“

„Ne, ne,“ řekl jsem rychle. „Ani to, ani to. Prozatím jí, prosím, nic neříkejte. Rád půjdu s vámi i bez ní…“ Navrátil se na mne podíval překvapeně.

„Říkám to stále, že jste děti. Snad jste se nepohádali? Ale což, jen se nebojte, rozumím vám. Ubezpečuji vás, že nedopustím, aby nás Alena opustila.“ Teď teprve jsem zůstal bezradný. Jak zabráním tomu, aby se nezúčastnila tohoto dvojnásob nebezpečného letu? Co jí řeknu?

2. dubna. Alena dnes ráno přiběhla za mnou a bez ohledu na ostatní montéry v hale mne objala.

„Věděla jsem, že pochopíte… Jste statečný — můj statečný Leif.“

Málem se pode mnou podlomily nohy. Na první pohled bylo zřejmé, proč je tak rozradostněna. Navrátil jí všechno prozradil… Posadila mne na jakousi bedýnku a sama si sedla těsně proti mně. Zářila jako slunce.

„Ani nevíte, jak těžké to byly chvíle… Tolik jsem toužila po tom, abych byla mezi prvními, kteří navštíví neznámé světy v temných hlubinách vesmíru… A vás jsem ztratit nechtěla… Chvílemi jsem se na vás i zlobila, přiznám se. Obávala jsem se, že jsem příliš obětovala pro naše přátelství, že jednou — možná někdy v budoucnu — budu oběť cítit jako trpkou výčitku. Že se tato oběť postaví mezi nás jako daleko větší propast, než je obrovský prostor mezi Zemí a Proximou… Jak jsem štastná, že to všechno dopadlo takto…“

Byl jsem rovněž šťasten — i zmaten.

„Vy tedy letíte také?“ zeptal jsem se nejistě.

Zasmála se.

„No, samozřejmě, vy blázínku. Snad byste nechtěl letět sám, vy nenapravitelný sobče? Ptáte se, jako byste z toho neměl stejnou radost jako já,“ zarazila se najednou.

„Mám, jak bych neměl,“ řekl jsem neobratně. „Ale — bojím se o vás…“

Hned se jí vrátila veselá nálada.

„Co se nám dvěma může stát?“ zasmála se. „Co se může stát lidem, kteří pod vedením Navrátila jdou dobývat vesmír?“

Byl jsem odzbrojen. Připadal jsem si teď před Alenkou jako hloupý kluk. — Však ono to všechno dobře dopadne — utěšoval jsem se v duchu. Za osm let se mnohé změní. Možná i Olaf se nechá přesvědčit. Ano, určitě ho přesvědčím, vždyť je to člověk mé krve — a v našem rodě nikdy nebylo zločinců.

27. dubna. Již téměř měsíc jsem neměl deník v ruce. Přiznám se, že jsem si na něj ani nevzpomněl. Není divu, mám teď lepšího zpovědníka… Škoda, přeškoda, že to nejpalčivější tajemství Alence prozradit nemohu… To mně také připomnělo dnes můj věrný deník…

Den velkého startu se rychle blíží. Prvního máje odletíme s Alenou a s celou posádkou na Měsíc, abychom pomohli při konečné montáži. Píší o nás teď všechny noviny na světě — a v televisi je naše výprava denně na programu. Chotěnkov nám asi závidí. Akademie neschválila jeho účast na výpravě. Musí zůstat na Zemi, aby v případě nějaké nehody řídil záchranné práce.

Teď právě mi telefonovala Alenka, že Navrátil určil den startu na čtvrtek 15. května. V ten den prý Měsíc, Země i ostatní planety budou v nejpříhodnějším postavení — s ohledem na gravitační síly…

14. května. Letadlo je již několik dní dokončeno a vyzkoušeno. Včera bylo za přítomnosti presidenta akademie pokřtěno. Dostalo jméno, které mu už dávno navrhl Navrátil: Paprsek. Však také poletí téměř stejnou rychlostí…

Olaf o svém plánu již se mnou nehovoří…

15 května. Za dvě hodiny startujeme …


20. POZDRAVUJTE OBYVATELE PLANETY X!


V kopuli hlavní věže nádherného paláce, ve kterém bydlí Zajcev s rodinou, je umístěna observatoř. Večer co večer — i za špatného počasí, kdy je obloha zahalena závojem mlhy nebo mračen — scházejí se zde mladí členové astronomických kroužků.

Dnes, v předvečer odvážného letu do vesmíru, je observatoř zaplněna do posledního místečka. Starší pionýři zaostřují dalekohledy na vycházející Měsíc — a ostatní děti trpělivě čekají, až na ně přijde řada.

Míťa Zajcev je obklopen hloučkem chlapců a děvčat a se zápalem vypráví o hrdinech letu, s kterými se osobně zná: o příteli Seversonovi, o Naděždě Molodinové, dispečerce v tatínkově atomové elektrárně, a o Aleně Svozilové, s kterou se jednou procházel po parku kultury a oddechu.

„Všichni tři mně před odletem na Měsíc slíbili, že mi z planety X pošlou pozdrav.“ chlubil se. „To se jim to poletí, když jim tatínek vymyslil tak úžasný atomový pohon! Tatínek chtěl letět s Paprskem také, ale maminka říkala, že ho napustí, tak tatínek zase říkal, že tedy ne, ale že potom musí poslat Naděždu — a že bez ní se mu bude v elektrárně špatně ohánět…“

Na okuláry dalekohledů přitiskly své zvědavé oči první dvě malé pionýrky. Rozhovor ztichl. Pozorování vesmíru je přece vážná práce — potřebuje naprostý klid…

Širokým otvorem v kopuli profoukává májový větřík. Ze zahrad a sadů přináší sem vůni rozkvetlého jara.

Míťa chvíli sleduje reflexy na širokém tubusu zrcadlového dalekohledu — a pak pozvedá zrak k hvězdné obloze.

„Jaká to musí být krása — letět kolem zářících hvězd a prohlížet si je zblízka,“ myslí si. „Škoda, že jsem teprve chlapec a ne dospělý muž jako Severson. To by mne maminka určitě pustila. Klidně by mne mohla pustit i teď, určitě bych se nebál! To by mně kluci ve škole záviděli…“

Míťovi se tato představa začíná líbit. Okrouhlá místnost observatoře se mu pojednou mění v kabinu mezihvězdného letadla a právě on se ujímá jeho řízení. Rychle otáčí volantem a přehazuje páky. Hvězdy na obloze se rychle přibližují — a než bys napočítal do pěti, mění se v oslnivá slunce. Vždyť na křídlech fantasie se letí daleko rychleji než v Paprsku! Uprostřed oblohy září veliké červené slunce Proxima. Kolem něho obíhá několik planet. Hle — na jedné planetě blikají světla. Jsou to zřejmě znamení, která nám dávají obyvatelé neznámého světa. Ano — jsou to telegrafické značky:

. — . /. —. /. — / —. /. / — /. — // —. –

Planeta X! Jsme tedy u cíle! Nedaleko velikého krásného města se rozsvěcují reflektory a ozařují letiště. Paprsek přistává. Hudba hraje veselý pochod a tisíce lidí na letišti volají radostně: Hurrrá! Ať žijí obyvatelé Země! Vítáme vás!

Míťa vystupuje z letadla jako první. Davem zašumí údiv. Třináctiletý chlapec se neohroženě pustil do vesmíru — šeptají mnozí. Pionýrky přinášejí veliké kytice a chlapci zase velké modely letadel a lodi. Rozjásaní lidé odnášejí slavné cestovatele na ramenou do hlavního sálu akademie planety X. — Nejprve malé občerstvení — říká akademik, hodně podobný Tarabkinovi. — Na naší planetě nemusí chlapci jíst polévku, příteli Zajceve. Můžete začít hned zákuskem… Pozor, právě přichází president akademie… Míťa se podívá ke dveřím — a co nevidí: president je stejně mladý chlapec jako on sám. — Dobře, že vás vzali s sebou, příteli Zajceve — říká president. U nás jsou chlapci na nejvyšších místech. Takhle se alespoň lépe dohovoříme…

— Musíme se brzy vrátit, čeká nás ještě moc práce — upozorňuje Míťa a rychle zakončuje besedu. Nastává dojemné loučení. Obyvatelé planety přinášejí tolik darů, že je musí do Paprsku nakládat pět silných jeřábů. Za chvíli je letadlo opět doma. Míťu vítá na letišti celá škola. Všichni se zatajeným dechem naslouchají jeho vyprávění. „Poslouchejte dobře,“ říká soudružka učitelka — „budete o tom psát slohový úkol…“

„Ty se nechceš podívat na Měsíc?“ vytrhl Míťu ze snění jeden z pionýrů. „Ti malí šli už domů, můžeš se dívat i pět minut…“

Teprve pohled na Měsíc vrátil Míťu skutečnosti. Bloudil očima po ostře osvětlených kráterech, až se zastavil u malinkého světélka, které blikalo v neozářené části Měsíce. Tam asi čeká Severson na start Paprsku…

Jak smutno je člověku u srdce… Slíbili sice, že mi z planety X pošlou pozdrav, ale co z toho, když tam nemohu letět s nimi…

* * *


Severson sedí v hlavní hale letiště a čeká na znamení k nástupu. Navrátil, Molodinová, Scheiner i Alena jsou již v Paprsku, kde řídí poslední přípravné práce ke startu.

Ramena jeřábů jako ocelové ruce vkládají do nitra kolosu velké bedny, vyplněné nejrůznějšími přístroji, náhradními součástkami strojů a kasetami s filmy. V jedné z beden je uložena i helikoptéra, určená pro průzkum neznámé planety.

Slunce se pomalu blíží k obzoru. Krátery, které vroubí letiště, vrhají už dlouhé, temné stíny po celé startovací ploše.

Severson je tak zaujat pohledem z okna, že si ani nevšiml Cahéna, který si sedl přímo proti němu a kreslí si něco do náčrtníku.

Půlměsíc Země nahlíží přes ostré vrcholky skal do údolí a svým namodrale bílým svitem se snaží nahradit záři odcházejícího Slunce. V tomto podivném osvětlení působí mohutné letadlo téměř strašidelně. Svými tvary připomíná obra, který s hlavou hrdě vztyčenou k hvězdné obloze čeká na okamžik, kdy se opře o konstrukci, svírající jeho tělo, odrazí se a skočí přímo do nekonečného vesmíru. Jak nepatrnými jsou proti němu lidé ve skafandrech, kteří obsluhují jeřáby! Jak malá se nyní zdá i celá Země!

Vždyť v Paprsku má naše zeměkoule svého velkého konkurenta — myslí si Severson. Stejně jako ona poletí osamocen temným prostorem, stejně jako ona musí být životním prostorem a ochráncem lidí. Člověk, který se prochází večer za městem, ani netuší, že společně se zeměkoulí uhání i on třicetikilometrovou rychlostí za vteřinu kolem Slunce — a desetkrát větší rychlostí kolem naší Galaxie. Vůbec mu možná nepřijde na mysl, že vzdušný obal kolem Země ho chrání před ničivými účinky Roentgenových, ultrafialových a kosmických paprsků, že pevnou půdu pod nohama mu umožňuje zemská gravitace, že samotný vzduch a voda jsou vymožeností, která v mezihvězdném prostoru není. Jak důmyslně musel být Paprsek postaven, aby čtrnáctičlenné posádce poskytl stejné podmínky k životu, jaké jí dávala rodná Země!

V několika oknech válcovitého trupu se objevilo světlo. Severson se zachvěl. Teď teprve si plně uvědomil vážnost situace. Vždyť kovový dům, stojící před jeho zraky, bude po mnoho let jeho jediným světem. Za několik hodin se ztratí z dohledu milá tvář Země a on se s Alenou i s přáteli octne uprostřed nekonečné temné noci. Stačí malá chybička v propočtech — a všichni se zřítí do propasti, odkud není návratu… Po prvé v životě pocítil statečný syn severu opravdový strach…

Cahén, který nespouštěl se svého společníka oči, vstal z křesla a lehce mu položil ruku na rameno.

„Poznáváte se?“ zeplal se, když mu ukázal náčrtník s karikaturou. „Čelo jsem vám nakreslil poněkud hranatější, nepatrně jsem vám zvedl nos a také rty jsem vám kapánek zvětšil. Jinak jsem se — doufám — věrně držel skutečnosti,“ usmál se.

Severson se chvíli mlčky díval na kresbu. Pak zvedl hlavu a pohlédl Cahénovi do očí.

„Ani jsem netušil, že vám tu sedím modelem,“ pokoušel se rovněž o úsměv.

„Kreslení mne uklidňuje. Zaujme celou moji pozornost, takže mi nezbude čas na přílišné vzrušení… Až poletíme, tak to bude docela jiné. Budeme mít tolik práce, že brzy zapomeneme na stesk po domově…“

Severson se podíval na Cahéna vděčně. Dobře pochopil, že touto nevtíravou formou mu chce dodat odvahy…

* * *


Když byla naložena poslední bedna, velké kovové dveře kolosu se zavřely a na jeho vrcholku zazářilo červené světlo. Členové posádky čekali na toto znamení již ve skafandrech. Rychle se ještě jednou objali se všemi, kteří se s nimi přišli rozloučit, připevnili si kukly a pospíchali k letadlu.

Na schůdcích k hlavnímu vchodu se Severson střetl se svým prasynovcem.

„Nuže — vzhůru k nebesům, drahý strýčku,“ řekl vesele Olaf a vzal svého příbuzného pod paždí. „Velmi mne mrzí, že vás Navrátil nepřidělil ke mně do elektrárny. Mohlo se nám veseleji pracovat. Takhle se uvidíme málokdy…“

„Jaká škoda, milý prasynovče,“ poznamenal ironicky Severson, a aniž se ohlédl, vystupoval hlavní chodbou do řídicí kabiny, kde ho čekala Alena.

V kabině se živě hovořilo.

„Spojte mne, prosím, se všemi pracovnami, rád bych se přesvědčil, zda je všechno v pořádku,“ požádal Navrátil Madarásze, který seděl v pohodlném křesle u řízení letadla.

Na řadě obrazovek se postupně objevovaly tváře všech členů posádky, kteří již zaujali v Paprsku svá předem určená místa.

„Nebude na škodu, když si zopakujeme obsazení první směny: Tedy — kapitánem bude Molodinová, hlavním pilotem Madarász, hlavním pozorovatelem Cahén, u kontroly pohonu Scheiner. Spojení se Zemí bude udržovat McHardy. Nezapomeňte, že po šesti hodinách je mají vystřídat Čan-su, Wroclawski, Gruber, Fratev a Watson. Pokud neopustíme naši sluneční soustavu, je třeba, aby byli ve střehu všichni…“

Navrátil se podíval na hodinky.

„Za čtyřicet pět minut startujeme. To máme ještě dosti času, abychom si mohli v klidu přezkoušet všechny přístroje. Dvakrát měř, jednou řež, říká naše staré přísloví,“ usmál se. „My tři máme zatím volno,“ obrátil se k Aleně a Seversonovi. „Prohlédněme si zatím celé letadlo, zda jsme na něco nezapomněli. Za hodinu bychom už pozdě honili bycha…“

Hlavní chodbou sestoupili do vědeckých pracoven, umístěných ve velké kouli — v hlavě kolosu. V observatoři zastihli akademika Watsona v plné práci. Zkoušel právě, jak fungují radioteleskopy a zda se s nimi dá dobře manipulovat. Když spatřil příchozí, vstal a vyšel jim vstříc.

„Nu — dodržel jsem slovo?“ zeptal se bez dlouhých úvodů. „Přiznejte se, soudruhu Navrátile — že jste do poslední chvíle nevěřil, že poletím s vámi?“

„Abych pravdu řekl — nevěřil,“ usmál se Navrátil. „Věděl jsem, že umíte hájit svůj názor důsledně — ale že ve svém sporu půjdete tak daleko…“

„…to mě ani ve snu nenapadlo, není-liž pravda?“ skočil mu Watson do řeči. „Mýlíte se. Alespoň v tomto případě se určitě mýlíte. Mně nikdy nešlo — ani teď nejde — o nějaký spor. Prostě hájím to, o čem jsem skálopevně přesvědčen. Zatím jste vyvrátil mé názory jenom v jednom — dokázal jste mi, že raketa snese poloviční rychlost světla. Budiž — přiznávám svůj omyl. Jsem však zvědav, jak tuto rychlost budeme snášet my — lidé, a ještě více mne zajímá, jaké tvory najdeme na planetě X. Obávám se, že budeme zklamáni oba. Kromě toho nás ovšem čekají mnohá překvapení, o kterých ani nesníme…“

„To je risiko každé vědecké práce,“ pokrčil Navrátil rameny.

„Obávám se, že příliš velké risiko. Cožpak nám nestačí skvělé výsledky, kterých už věda dosáhla? Ovládli jsme atomovou energii, prodloužili jsme lidský život na 150 let, naučili jsme se předpovídat a zneškodňovat živelní pohromy, uměle vyrábět potraviny a měnit prvky, vypěstovávat nové druhy zvířat… Pronikli jsme do hlubin moře a do vesmíru. Zanedlouho ovládneme i počasí. Copak to všechno nestačí k tomu, abychom žili na Zemi spokojeně a v blahobytu? Co chcete víc?“

„Proniknout hlouběji do vesmíru a odhalit konečně tajemství vzniku sluncí a galaxií, poznat další zákony hmoty a energie. Chci se naučit ovládat nejen povrch Země, ale celou zeměkouli, abych ji mohl v kritický okamžik přestěhovat do výhodnějšího místa ve vesmíru…“

Watson se shovívavě usmál.

„Nu dobrá, uvidíme… Zatím jsme na jedné lodi, a spojuje nás stejný osud. Doufám, že vás to nemrzí…“

„Proč by mne to mělo mrzet?“ divil se Navrátil. „Naopak, vážím si vás a přes rozdílnost našich názorů jsem pevně přesvědčen, že jdeme stále stejnou cestou…“

Navrátil s Alenou a Seversonem se rozloučili a pokračovali v prohlídce Paprsku. Pozdravili se s pracovníky v radiolokační stanici, u televisního vysílače, u gravimetrů a astrotelevisorů.

Prohlédli si kabinu kapitána a sestoupili do hlavního trupu letadla. Horní dvě poschodí byla rozdělena na malé místnosti, sloužící jako ložnice. Účelné uspořádání potřebného nábytku prozrazovalo, že se tu počítalo s každým centimetrem. Stěny i jednotlivé předměty byly obloženy měkkou pěnovitou hmotou, aby bylo zabráněno zbytečným úrazům při nepředvídaných pohybech letadla.

Nižší poschodí bylo proměněno v prostorný sál s půdorysem v podobě mezikruží. Televisory, knihovna a květinová výzdoba prozrazovaly, že v těchto místech budou členové posádky trávit po službě svůj volný čas.

Pod klubovní místností byly umístěny kuchyně a chemické laboratoře. Za několik dnů se tu ujme velení Alena…

Další prostory letadla již tolik Seversona nezajímaly. Věděl sice, čemu budou sloužit — že jsou to zásobárny kyslíku, které budou zajišťovat jeho plynulý koloběh a obnovu, a zásobárny pohonné hmoty — ale vcelku bylo v těchto místech příliš mnoho přístrojů, kterým nerozuměl a kterých se téměř bál. Zato atomovou elektrárnu si zamiloval již při montáži. Vždyť na ní spolupracoval a je tedy také jeho dílem. Přítomnost prasynovce Ditrichsona mu však krátkou návštěvu elektrárny pořádně znepříjemnila. Zdálo se mu, že za každým ochotným slovem zákeřného Olafa slyší hadí zasyčení. Oddechl si, když prohlídka letadla skončila a octl se opět v řídicí kabině.

Zde se zatím hodně změnilo. Molodinová, Cahén i Scheiner seděli již společně s Madarászem na svých místech.

„Připoutejte se, za šest minut startujeme,“ upozornila Molodinová, aniž odvrátila zrak od kontrolních přístrojů.

Severson si sedl do křesla vedle Aleny a pomalu přitahoval zajišťovací pásy. Ruka mu pojednou zavadila o nějakou kuličku, kterou měl zastrčenu v kapse.

„Co to může být — vždyť jsem si nic do kapsy nedával,“ blesklo mu pojednou hlavou. Sáhl dovnitř a vytáhl záhadný předmět na světlo. Byl to do kuličky smotaný papír.

Podíval se tázavě na Alenu. Ta však měla právě hlavu odvrácenu opačným směrem, takže objev nezpozorovala. Rozbalil tedy papír a ke svému velkému překvapení četl:

„Bratrstvo silné ruky je proti vaší účasti na letu. Varují vás. Raději se vraťte!“

Severson rychle zastrčil dopis opět do kapsy. Byl nejvyšší čas, neboť Alena za okamžik otočila hlavu a tiše se zeptala:

„Máte radost, že cestujeme spolu?“

„Mám — velkou,“ přikývl Severson a usmál se. Sám však cítil, že jeho slova nezněla dost přesvědčivě. Proto hned dodal:

„Ani nevíte, jak jsem rád, ze jsme se nemusili rozloučit. Bál bych se o vás…

„Přejeme vám hodně zdaru na vaší cestě a opravdu štastný návrat,“ ozvalo se v reproduktoru. „Přijměte pozdrav od celého lidstva — a pozdravujte naším jménem vzdálené sousedy na planetě X!“

Na pokyn Molodinové stáhl Madarász jednu z pák.

Lehké chvění prozradilo, že raketový pohon se už rozezpíval.

„Start!“

Severson se zabořil do měkkých podušek.

„Kdo mi dal dopis do kapsy?“ přemýšlel. „Olaf to určitě nebyl, vždyť mi ani mrknutím nenaznačil, že mne vidí nerad v letadle. Sám mne přece požádal o to, abych letěl s ním. Či snad má kromě mne v Paprsku ještě jednoho společníka? Kdo by to mohl být? Jedině… Watson. Ano určitě je to Watson. Proto tedy letí s námi! Proto ten překvapivý obrat v poměru k Navrátilovi! Že mě to nenapadlo hned…“

Skryt za opěradlem křesla, povytáhl dopis z kapsy a znova do něho nahlédl.

„Ano — je to Watson — není o tom nejmenších pochyb. Olaf by mi psal norsky — a tento dopis je napsán v angličtině…


21. NAPŘÍČ SLUNEČNÍ SOUSTAVOU


Pohled z okna atomové elektrárny v Paprsku se rychle měnil. Země, která po celý čas nehybně stála nad obzorem měsíční krajiny, schovala se již za vrcholky hor. Jednotlivé útesy nepozorovaně splynuly v okrouhlá pohoří, až se nakonec proměnily v pravidelné krátery, jak je známe ze snímků Měsíce.

Ditrichson byl plně zaměstnán kontrolními přístroji. Přesto však se neubránil tomu, aby občas nepohlédl k oknu, za jehož speciálním sklem se odehrával tak úchvatný výjev. Měsíční krajina se zaoblila, zdrobněla a proměnila se v kouli… Na jejím spodním okraji se znovu objevila modrozelená tvář Země. Zdálo se, že zůstává stále stejně velká, zatím co Měsíc se vůčihledě zmenšoval.


Po několika hodinách letu se jejich velikost vyrovnala. Po hvězdné obloze pluly dvě různobarevné koule — a na druhé straně temné oblohy zářilo Slunce s oslňující paprskovitou koronou.

Jak prázdný — jak děsivě prázdný je meziplanetární prostor!..

Ditrichson se při pohledu na vzdalující se rodnou planetu zachvěl. Nikdy sice nepocítil sžíravou touhu po domově a láska k vlasti byla pro něho neznámým pojmem — prázdným slovem. Ale teď, teď mu srdce sevřela podivná tíseň. Země s malebnými jitry a večery, s nádhernou přírodou a s životem, jehož zákony člověk ovládl a podřídil své vůli — ta Země teď ustupuje do temné noci… I Slunce se nakonec promění v malou hvězdičku, která se ztratí mezi miliony ostatních… Život či smrt, vítězství nebo prohra — vše teď závisí jenom na spolehlivosti přísně uzavřeného světa, který si vytvořili lidé a který teď ženou vesmírem. Stačí, aby selhalo jediné kolečko v důmyslně sestrojeném koloběhu hmoty — a odvážní letci zemřou hlady či žízní — nebo se udusí. A co čeká tyto letce na dlouhé, osm let trvající cestě? Až Paprsek opustí sluneční soustavu a utichnou rakety, nastane temná noc, ve které budou číhat zákeřná překvapení. Co víme o mezihvězdném prostoru? Celkem nic! Můžeme s jistotou říci, že se v něm nenalézají tělesa, podobná Měsíci? Že v něm neplují mraky plynu, který by pro rychle letící letadlo znamenal jistou smrt v ohni?

Ditrichson si při této myšlence vzpomněl na osud Scheinerovy pokusné rakety. Nebyla příčina jejího náhlého zmlknutí stejná? Po zádech mu přeběhl mráz. Hlodavý pocit strachu na prsou se snažil překonat myšlenkou na cíl cesty. Vžíval se do situace, kdy uděluje rozkazy milionům neznámých lidi, kdy hrdě oznamuje Bratrstvu silné ruky, že je neomezeným vládcem planety X. I do těchto růžových představ se mu vtíraly chmurné pochybnosti. Což jestli lidé na planetě posádku letadla postřílí dříve, než bude moci navázat bližší styk? Stejné tak mohou neznámí tvorové zabíjet smrtícími paprsky nebo jinými záhadnými zbraněmi, proti kterým neznáme dosud obranu…

Do místnosti vstoupil Severson. Ditrichson sebou trhl, jako by ho někdo píchl dýkou do zad.

Další nebezpečí — blesklo mu hlavou. — Může mě udat těsně před přistáním na planetě…

„Zřejmě jsem vás vytrhl z plodných myšlenek,“ usmál se Severson. Muži u kontrolních přístrojů neušel nádech ironie v hlase příchozího.

„Máte pravdu, drahý strýčku,“ nutil se Ditrichson do přívětivého tónu. „Přemýšlel jsem právě o naší atomové elektrárně. Uznáte sám, že je to důmyslné dílo. Nahrazuje nám slunce, pomáhá nám obnovovat vzduch a vyrábět uměle suroviny, dává nám sílu k šílenému letu…“

„V tom mátě pravdu, Olafe. Pořád mi nešlo na rozum, jak je možné téže hmoty použít několikrát za sebou a měnit si prvky jako při dětské hře. Náš profesor chemie si s oblibou dělával legraci z alchymistů — a jeho vlastní vnuk dnes dokáže vyrobit nejen zlato z rtuti, ale i kámen mudrců nebo živou vodu. Ale proto jsem za vámi nepřišel, Olafe.“

Severson sáhl do kapsy a vylovil z ní pečlivě složený papírek.

„Přečtěte si to, prosím,“ řekl pomalu a zabodl se očima do synovcova obličeje.

Ditrichsonova tvář se však ani nepohnula. Rozbalil dopis a přelétl řádky očima.

„Kdo vám dal tento dopis?“ zeptal se klidně. „Nevím o něm. Také žádný z členů Bratrstva mi nic podobného neříkal. Ještě štěstí, že jste neuposlechl. Dopis je podvržen. Kdy jste ho dostal?“

„To nevím,“ řekl ulehčeně Severson. „Našel jsem ho v kapse několik vteřin před startem, kdy už na uposlechnutí nebyl čas.“

„Děkujte šťastné náhodě — a dopis raději zničte…“ A než se Severson nadál, Olaf roztrhl dopis na dva kusy a ty opět trhal na mále kousíčky.

„Neblázněte, Olafe, proč to děláte?“ zvolal Severson a uchopil svého synovce za ruku. „Jak teď zjistíme pisatele?“

„Pisatele?“ zasmál se Ditrichson. „Ten se tu s námi o místo v Paprsku určitě nedělí. Musel bych přece o něm vědět. Ujišťuji vás, že pisatel podvrženého dopisu sedí někde na Měsíci nebo na Zemi. Mám tu čest jako jediný z celé posádky zastupovat naše slavné Bratrstvo,“ řekl polo vážně, polo s humorem.

Severson pokrčil rameny a podíval se na hodinky.

„Jak chcete… Za hodinu je střídání směn. Víte o tom, že mi Navrátil svěřil významnou a čestnou funkci? Stanu se hlasatelem naší televisní vysílačky…“

* * *


Míťa Zajcev vystoupil z vrtulníku, zamával pilotovi na pozdrav — a již utíkal po schodech Tarabkinova biologického ústavu. Pod paží držel velkou krabici, zabalenou do hedvábného průhledného papíru. Ve výtahu netrpělivě přešlapával — zdálo se mu, že dnes jede příliš pomalu. Sotva výtah zastavil, vyběhl chlapec na chodbu a postavil se k velkým bílým dveřím.

Chvíli váhal. Konečně se rozhodl a nesměle zaklepal. Na vyzvání vstoupil do světlého prostorného sálu, na jehož okraji stálo několik lékařských přístrojů.

„Buď zdráv, Míťo!“ uvítala chlapce Nataša Orlová a odložila snímky spaciokardiografu, které si právě prohlížela. „Již dlouho jsi u nás nebyl. Soudruh Tarabkin se již domníval, že se na nás zlobíš.“

„Měl jsem moc práce, soudružko,“ omlouval se chlapec.

„Přiznej se, že jsi spíše proseděl všechen volný čas u televisoru,“ smála se Nataša. „Nemysli si, že jsme jiní. Věř tomu, že reportáže z Paprsku nas zajímají stejně jako tebe. Severson je přece stejně náš jako tvůj,“ žertovala. Její zrak padl na krabici. Když to Míťa zpozoroval, začervenal se.

„Nesu vám dárek — sám jsem ho vyrobil,“ dodal rychle.

„Dárek? A proč? Pokud vím, nikdo z nás tu nemá ani svátek ani narozeniny…“

Míťa podal krabici Nataše a usmál se.

„Rád bych, kdybyste to otevřeli společně se soudruhem Tarabkinem. Patří totiž také jemu.“

Nataša pohladila chlapce po světlých vlasech.

„Pojďme ho tedy navštívit. Nemá zrovna žádnou naléhavou práci.“

Akademik Tarabkin měl z Míťovy návštěvy velkou radost. Vylaďoval právě televisor, aby mohl sledovat reportáž z Paprsku. Měla začít za několik minut.

„Dárek? Podívejme se! A sám vyrobil? Nu, tak se na to podíváme.“ Společně s Natašou začal odstraňovat obal. Zdálo se mu, že se najednou vrátil do dětství a v radostném očekávání rozbaluje novoroční dárek.

Nataše odklopila víko krabice a vědci se zvědavě podívali dovnitř.

„Výborně, výborně, statečný konstruktére!“ zvolal Tarabkin, a rychle vytáhl z krabice model mezihvězdného letadla Paprsku. Zvedl jej do výše a popošel s ním několik kroků.

„A létá také?“ zeptal se se strojenou vážností.

„Samozřejmě,“ řekl hrdě chlapec. „Všechny moje modely létají. Co by to bylo za letadlo, kdyby neletělo? Aby se vám Paprsek nerozbil, až ho vystřelíte do vzduchu, přidělal jsem mu padáček, který se nahoře otevře. Při letu nahoru je ukrytý uvnitř,“ vysvětloval Míťa a odklopil část trupu. Padáček vyskočil a zatřepetal se na pružině stejně jako hlava čerta u známé hračky.

Tarabkin si pohladil vousy.

„Určitě si Paprsek vyzkoušíme — hned zítra. A pak ti ho zase vrátíme. Umíš s ním lépe zacházet než my…“

„Dělal jsem ho pro vás, zpátky ho nevezmu,“ ohradil se chlapec.

„Nuž dobrá. Tak ti za něj pěkně děkujeme. Bude nám připomínat našeho milého Seversona. Kdoví, co teď právě dělá. Kterým okem se dívá na nás — na Zemi.“ Akademik přejel lehce rukou po modelu.

„Zdravíme vás z Paprsku,“ ozval se pojednou Seversonův hlas. Bylo to tak nečekané, že se všichni polekaně otočili k televisoru. S obrazovky se na ně usmívala Seversonova tvář. Byl trochu pobledlý, na širokém čele mu vystupovala žíla v podobě písmene Y. Zřejmě měl trému, která postihuje všechny začátečníky. Uvědomoval si jistě, že se teď na něho dívají miliony oči po celém světě.

„Nejprve několik záběrů z našeho života.“

Obraz na obrazovce se změnil. Objevila se řídicí kabina. V křeslech u řízení seděli Cahén, hlavní pilot, a Navrátil, kapitán letadla v této směně.

„Omluvte je, že se nemohou zúčastnit naší reportáže,“ pokračoval Severson. „Jsou plně zaměstnáni řízením letadla. Zanedlouho vplujeme do pásma planetek — a tu je třeba největší obezřetnosti. Abychom se vyhnuli možné srážce s některým tělesem, poletíme přes pásmo velkým obloukem ve směru letu planetek. Všechny se totiž otáčejí kolem Slunce stejnym směrem.

Jak jsem se sám přesvědčil, řízení letadla v meziplanetárním prostoru není jednoduchá věc. Do slova a do písmene se tu nemůžeme opírat o nic jiného než o reaktivní sílu. Představte si, že se rozjedete v autě po velkém zamrzlém jezeře. Když dosáhnete vysoké rychlosti, někdo zvolá: Pozor, překážka, zahni doleva! Otočíte tedy volantem doleva, ale auto pojede po hladkém ledu stále stejným směrem. Aby mohlo opravdu vybočit z přímé dráhy, bylo by třeba vystřelit raketu s pravé strany vozu. Tento příklad ovšem velmi pokulhává, protože auto jede v jedné rovině, zatím co letadlo se pohybuje v prostoru.

Značně složitá je také orientace. V těchto místech se nedá určit, kde je nahoře a kde dole. Jedinými pevnými body jsou souhvězdí, naše Slunce a planety. Pro ty, kteří již letěli na Měsíc, nevyprávím teď nic nového. Připomínám to jen naší mládeži, která cestuje po vesmíru zatím jenom v učebnicích a v románech…

Dost úvah. Pokračujeme v prohlídce Paprsku.“

Na obrazovce televisoru se objevila Molodinová a Čan-su. Pozorně studovali mapu sluneční soustavy s vyznačenou drahou letadla a na přístrojích kontrolovali, zda letí správně.

Na služebním televisoru zablikalo červené světlo. Z obrazovky se díval do kabiny McHardy.

„Pozor, ve směru letu, nedaleko Aldebarana, objevili jsme planetku. Rozměry — 26 km, vzdálenost asi 20 000 km.“

Molodinová i Čan-su přiskočili rychle k oknu. Aldebaran jasně zářil ze souhvězdí Býka — a kolem něho klidně svítily drobnější hvězdičky. Po letící planetce ani potuchy. Zatím ji spatřily pouze slídivé oči astroradiolokátoru.

Za několik okamžiků se však jedna z hvězd natolik zvětšila, že zastínila i Aldebarana. Pomalu se sunula vpravo — a rostla.

Diváci v Tarabkinově pracovně zatajili dech. Míťa se zvedl z křesla a Nataše stiskl ruku.

Hvězda se nepozorovaně změnila v planetku vejčitého tvaru. Vejce, ozářené Sluncem, se otáčelo kolem své příčné osy, asi tak, jako bychom je položili na stůl a uvedli do rotace. Zde se však otáčelo značně pomaleji. Podle toho, kterou stranou se otočilo k Slunci, měnila se i intensita jeho osvětlení…

Paprsek mine planetku zřejmě po levé straně, neboť zvětšující se těleso ustupuje vpravo. Již je tak blízko, že hrbolky na jeho povrchů jsou viditelné pouhýma očima.

Pojednou začalo těleso růst značně rychleji — a jediným skokem uniklo ze zorného pole.

Scéna na obrazovce se měnila. Z hvězdné oblohy vystoupila opět tvář hlasatele.

„Je po nebezpečí — planetka je za námi,“ řekl ulehčeně.

Také diváci si oddychli a pohodlněji se usadili v křeslech.

Právě mi akademik Navrátil oznámil, že tato nově objevená planetka byla na jeho návrh pokřtěna — jménem — Severson.“ Dodal rozpačitě hlasatel…

„Hurá!“ vyskočil Míťa a zatleskal. Radostnému dojetí se neubránil ani Tarabkin…

* * *


Severson i Alena mají volno. Krátké chvíle odpočinku tráví v klubovní místnosti. Sedí u okna pod zakrslou borovicí, která vyrůstá z uzavřeného kořenáče. Tato rostlina nikdy nepoznala Zemi. Vypěstovaly ji pečlivé ruce zahradníků ve sklenících na Měsíci, aby si již od malička zvykla na nové prostředí. V dětství se přizpůsobila zmenšené tíži a v meziplanetárních letadlech se naučila růst i bez tíže. Sotva pocítila uvolnění z pout geocentrismu, zkroutila své haluze do tak podivných tvarů, že by jí záviděly i uměle pěstované borovice japonské. K zářivkám přilnula stejnou láskou, jako její sestry na Zemi ke Slunci. Možná je od Slunce ani nerozezná — kdo zná myšlení borovic? I přes její poměrně vysoké stáří má kůru stále hladkou, poněvadž dávno ví, že v těchto podmínkách se musí šetřit vodou. Kapičky vody, které si na ni sedají ze vzdušné páry, nezůstávají na jejích větvích jako světélkující rosa. Okamžitě se rozplynou po celém povrchu, takže se ti zdá, že celou borovici právě někdo namočil do vody.

Severson si prohlíží zajímavý stromek — a vzpomíná. Lehce uhodneme, kam jeho vzpomínky zalétají. Uhodla to i Alena.

„Borovice vám připomněla domov, rodné Norsko, viďte?“ přerušila zadumané mlčení.

Muž přikývl.

„Jsme na tom stejně. Také já jsem teď v myšlenkách často doma. To víte — pokud je člověk někde na Zemi, byť by to i nebylo přímo v rodném kraji, neteskní tolik, protože ví, že se může kdykoliv v kratičké době vrátit. Ale tady… Tak si kolikrát myslím, že každá krása potřebuje odstup, že vlastně teprve z dálky jsou věci krásné. Vzpomeňte si třeba na starý hrad Střekov, kde jsme tenkrát svačili. V době, kdy byl postaven, nikdo z lidí v něm žádnou krásu neviděl. Byl symbolem vlády a za války obrannou baštou proti nepříteli. Přešly věky — a dnes se nám zdá romantickým. Nebo oheň. Zkuste strčit do něho ruku. Spálíte se. A z dálky je tak malebný. Vidíte — a tak je to i s domovem. Pokud v něm žiji, zdá se mi všední. Často vidím jenom jeho nedostatky. A když je člověk od něho daleko… Vzpomínám si na jednu krásnou báseň, kterou jsem se naučila ještě ve škole. Nebudete se jistě zlobit, kdvž vám z ní přednesu alespoň úryvek.
		Já mnohé kraje


		křížem krážem prošel,


		však ten,


		nad kterým pnou se Krkonoše


		nejdéle ze všech


		v srdci budu nosit.


		Zrána,


		když štíty bělostné


		pro modré nebe vyběhnou si


		a zelenavá údolí


		ze třpytné rosy pijí,


		tu, ať jsem kdekoli,


		slyším tu melodii,


		slyším tu píseň potoků


		a probuzených strání,


		do kterých kvítky prostinké


		vtiskly svá pousmání,


		slyším tu píseň čarovnou


		na strunách smíchu i stesku,


		sypanou z ptačích hrdélek


		k chalupám za rozbřesku…“


Zmlkla. Marně se bránila dojetí. Otočila se k oknu, aby jí nebylo vidět do tváře. Zvlhlýma očima se zadívala na Zemi, která se již změnila v jasně zářící hvězdu. Také Severson byl dojat.

„Čí je to báseň?“ zeptal se, aby navázal přerušený rozhovor. „Našeho českého básníka Jiřího Havla. Napsal ji ještě v těžkých dobách bojů o mír a o bezpečnost naší vlasti. Proto také tuto Píseň o rodném kraji zakončil:
		…jen zpívej, zpívej, země má,


		my nad tvou písní bdíme —


		A aby věčně mohla znít,


		slibujem: Ubráníme!


Vzdalujeme se sice od domova a neuvidíme ho mnoho let, ale v jednom jsme šťastnější, než byla Havlova generace: můžeme letět s blahým pocitem v srdci, že náš domov — a celý svět žije v míru a bez strachu z požárů, které kdysi zapalovali imperialisté…“

„Podívejme se, co je u nás nového,“ navrhl Severson a zapjal televisor.

Vysílali právě reportáž ze slavnostního zakončení kultivace Sahary. V místech, kde před několika lety byla poušť, zelenaly se palmové háje a nad nimi — proti obloze s drobnými obláčky — třepetaly se vlajky všech národů světa. Lidé jásali. Černoch se tu objímal s Američanem, Rus s Angličanem, Čech s Němcem. Uprostřed pestrých keřů se usmívá veliký portrét Joliota Cumeho, který v roce 1953 jako první předpověděl zavodnění Sahary. Prohlásil tenkrát, že by mohlo lidstvo zavodnit Saharu za náklady, které dá na přípravu války za jediný měsíc…

Reportáž končí. Začínají zprávy Světové tiskové a televisní kanceláře.

Akademik Syrcov předložil dnes předsednictvu Světové akademie věd podrobně rozpracovaný návrh na ovládnutí počasí. Podaří-li se ho uskutečnit, zabráníme nejen živelním pohromám, ale můžeme zároveň vytvořit nejpříznivější klimatické podmínky na celé zeměkouli. Návrh se opírá o vítězství nad Arktidou a je opřen o nové objevy v atomové fysice.

Následuje několik záběrů z pracoviště akademika Haringera. Podle posledních zpráv podařilo se mu prodloužit vrt do nitra Země na 305 kilometrů. Průzkum dolních vrstev potvrdil domněnku sovětských vědců: nitro Země se zřejmě neskládá ze železa, ale z kamenité hmoty.

A nyní přehled zpráv, které jsme vysílali přes den:

Průzkumná Bergenova četa objevila v ledovcích nedaleko severního pólu tři mrtvoly lidí. Podle předběžných snímků se předpokládá, že je mezi nimi Amundsen…“

Severson vyskočil a vykulenýma očima sledoval obrazovku. Žel, na mlhavých snímcích nebylo možné rozpoznat detaily…

* * *


Paprsek se přiblížil k Saturnu.

Severson pomáhal Aleně v laboratoři při přípravě jídel. K přístrojům se postavil tak, aby se přes ně mohl dívat z okna. Pokud mu to práce dovolila, se zájmem si prohlížel zdánlivě malou kuličku s tenounkým prstencem, ovinutým kolem.

„Země, Mars, Jupiter, Saturn,“ řekl spíše pro sebe. „Škoda, že jsme neletěli také kolem Marsu a Jupitera…“

„Já v tom žádnou škodu nevidím, Leife,“ zasmála se Alena. „Navrátil zvolil okamžik startu úmyslně tak, abychom se těmto planetám vyhnuli. Jsou teď právě na druhé straně soustavy — za Sluncem — a je to dobře. Zbytečně bychom museli složitě manévrovat, abychom překonali jejich gravitaci. A ta je dosti velká — zvláště u Jupitera. Mohli bychom sice zvýšit rychlost a tím zmenšit vliv gravitace, ale pokud jsme v prostoru sluneční soustavy, je rozumnější, že letíme pomaleji. Nástrah tu na nás číhá dost — a při velké rychlosti bychom se těžce vyhýbali srážkám s meteority nebo s planetkami, jako byla třeba Seversonova. Ostatně, o nic jste nepřišel. Jupiter je celkem nezajímavý. Je složen z měkké hmoty o hustotě málo vyšší než voda a celý je zahalen do nedýchatelných plynů. Mars je o mnoho zajímavější planetou a dokonce na něm existuje život. Po skončení směny vás s ním ráda seznámím. Máme tu v paprsku totiž kopii dokumentárního filmu, který přivezla s Marsu skupina sovětských vědců. Film chceme darovat inteligentním tvorům na planetě X jako vědecký materiál.“

Severson se nemohl dočkat skončení směny.


Konečně přišli do laboratoře Fratev a Gruber, aby muže s dívkou vystřídali.

Skutečnost, kterou zjistili vědci na vzdáleném světě, působila na Seversona daleko hlubším dojmem než Welsův fantastický román, ve kterém si autor vymyslel bojechtivé Marťany.

Raketové letadlo přistává na zasněžené pláni. Obloha nad plání není modrá jako na Zemi, ale narůžovělá. Z letadla vystupují vědci ve skafandrech, neboť vzduch na Marsu je příliš řídký a nedýchatelný pro člověka.

Drobnohledný snímek sněžných vloček. Mají podobný hvězdicový tvar jako naše, jenže jsou o něco jednodušší.

Pod nízkou vrstvou sněhu se objevují rostliny, připomínající lišejníky.

Skupina vědců se vydává na průzkum okolí. Za nízkým kopcem se jí objevuje překvapující pohled: hustý křovinatý lesík. S chvějícíma rukama zkoumají vědci stavbu rostlin. Jejich kmeny jsou roztroušeny pórovitými děrami. Na konci zkroucených větví rozevírají se vějíře modrozelených tyčinek, které zřejmě konají funkci listů.

Další záběr:

Letadlo stojí v rozbředlém sněhu, kterým protéká tisíce drobných potůčků. Sníh vůčihledě mizí.

Z temně hnědé vlhké půdy rychle vyrůstají nízké rostlinky. Nemají stvoly, listy a květy jako naše květiny. Jsou to spíše kuličky, seřazené do různých tvarů jako korálky na šňůře.

Žijí tu i živočichové?

Ano, a dokonce s tak podivným životem, že bychom na Zemi nenašli pro ně obdoby. Někteří z nich připomínají dlouhonohého pavouka, jiní kudlanku nábožnou. Jsou našim vědcům nějak nebezpeční? Ne, neboť tito živočichové jsou vlastně chodící rostliny. Mají stejně modrozelenou barvu jako ony — a dokonce tato barva je opravdu svědectvím chlorofylu v jejich organismu. Při bližším zkoumání se zjistilo, že stejně jako rostliny přijímají energii přímo od Slunce — a materiál ke stavbě svého těla berou ze země. Proč jsou tu chodící rostliny? To byla první otázka, kterou si vědci položili. Vysvětlení přišlo samo o něco později. Změnou roční doby a příchodem sněhu ustupovali tito tvorové do teplejšího pásma…

Do klubovní místnosti se vřítil Wroclawski a hned u dveří zvolal: „Pojďte se podívat — sem, k astrotelevisoru,“ ukázal ke vchodu do hlavní spojovací chodby — a již pospíchal dál. Alena se Seversonem ho následovali.

Hlavní chodba byla podle našich pozemských představ spíše šachta, ve které se členové posádky pohybovali pomocí dlouhých pružných tyčí, připevněných na válcovité stěně. Nebylo to nijak namáhavé, neboť člověk je v těchto místech bez váhy. Proto také stačilo několik pohybů a naši poutníci se ocitli v observatoři mezihvězdného kolosu.


Snímek, promítnutý na matnici astrotelevisoru, byl skutečně překvapující. Jindy tak klidný a pochmurný Saturn zářil nyní jako neonová trubice. Tento zvláštní úkaz ještě žádný z astronomů nezpozoroval. Znali ho jako obrovskou kouli zahalenou do souvislého pásu mračen.

Jaká je příčina tohoto neobvyklého prozáření atmosféry? Snad nám to prozradí povrch planety.

Wroclawski zapnul astroradiolokátor. Po několika vteřinách se na obrazovce objevil úchvatný obraz: Půda planety jako by se v tisíci místech protrhla. Z hlubin Saturna vyšlehlo bezpočet plamenů, které plápolaly na všechny strany.

„Objevila se sopečná činnost“ — uvažoval Wroclawski. „Zřejmě má takovou sílu, jakou nepoznala ani Země v nejpohnutějším geologickém údobí…“

Studiem změn na Saturnu se současně zabývali všichni členové posádky, kteří právě nebyli zaměstnáni řízením a obsluhou Paprsku. A dílčí, výsledky bádání se na vlnách étheru rozletěly k rodné Zemi…

* * *


Paprsek proťal dráhu Urana a Neptuna, aniž je vědci spatřili zblízka. Teprve na samém okraji sluneční soustavy se setkali s poslední planetou — s Plutem. Plul věčnou nocí jako opuštěný sirotek.

Ditrichson se na něho díval s podivnými pocity v srdci. Ležel již na posteli ve své malé ložnici, ale na spánek nebylo ani pomyšlení. Při pohledu na hvězdnou oblohu bez jediného většího tělesa se zachvěl po celém těle. Slunce — to Slunce, které ti ráno nahlíželo do oken a v jehož záři bujel bohatý život — dávno už ztratilo svoji zelenavou

svatozář. Je už jen hvězdou první velikosti a nezáří o nic víc než na pozemské obloze Jitřenka. Jeho světlo letí do těchto končin sluneční soustavy přes pět hodin…

Zemi tu člověk neuvidí, ani kdyby měl orlí zrak. Ztratila se v nekonečném vesmíru. Kdyby ses chtěl na ni ještě jednou podívat, musel bys mít pořádně silný dalekohled… Celé letadlo se zachvělo stejně jako ustrašený Ditrichson. Ale nebyl to strach, který projel mohutným tělem mezihvězdného korábu.

Naopak. Bylo to svědectví obrovské odvahy jeho vládců. Zapnuli právě další raketové motory, aby zvýšili rychlost. Teď už nestojí v cestě žádná překážka. Nuže, vpřed — o závod se světlem, Zbytečně neletíme na Paprsku…

Ditrichson se snažil usnout za každou cenu. Musí zaspat nejtíživější okamžik letu — rozloučení se sluneční soustavou… Vzpomněl si na osvědčený uspávací prostředek: počítání do sta. Jedna, dvě, tři… dvacet pět, dvacet šest… čtyřicet osm…

Nedopočítal. Postel se mu najednou pohnula pod tělem. Popruhy, kterými byl připoután k posteli, stiskly mu hrudník.

Polekaně nadzdvihl hlavu a naslouchal.

Výbuchy pohonných reaktorů utichly.

Co se stalo? Porucha v atomově elektrárně? Příliš brzy — vždyť jsme teprve na začátku cesty…

Nahmatal vypínač a rozsvítil. Elektrické vedení je v pořádku! Proč tedy nefunguje pohon? Či snad vypověděly službu reaktory, které obrovskou rychlosti vyvrhují z letadla částečky rozbitých atomů?

„Musím honem do elektrárny,“ rozhodl se, a již si rozepínal první popruh. Nové výbuchy reaktorů ho však znovu přitlačily k posteli. Už je všechno zase v pořádku — oddychl si. Radost však netrvala dlouho. Reaktory opět utichly. K smrti vystrašený muž křečovitě uchopil popruhy a zavřel oči. Zdálo se mu, že se i s celým mezihvězdným letadlem řítí do bezedné, temné propasti nekonečného vesmíru. Reaktory se ještě občas ozvou, ale jsou to jenom jednotlivé výbuchy v nepravidelných intervalech…

„Konec — konec… Proč — já bloud — jsem tak slepě důvěřoval moderní technice…“


22. ČERNÝ PASAŽÉR


Akademik Chotěnkov vstoupil do pracovny presidenta Světové akademie věd s rozzářeným obličejem.

„Narodil se vám další syn?“ zažertoval president.

„Ano, krásný, černovlasý syn, soudruhu presidente,“ usmál se Chotěnkov. „Kluk jako buk…“

„To vám tedy s celého srdce blahopřeji, dvojnásobný tatínku,“ radostně potřásl president příchozímu rukou.

Chotěnkov se zatvářil vážně a přimhouřil oči.

„Syn se mi narodil, ale abych pravdu řekl, není můj — —“

„To je pěkné — a čí by tedy byl?“

„Stejně tak by mohl být váš…“

„To snad nemyslíte vážně…“ zamrkal president očima. Tušil sice nějakou čertovinu — u Chotěnkova by to nebylo po prvé — ale tentokrát se opravdu tvářil vážně…

„Rozhodně na tom máte vinu i vy, že syn není můj,“ neúprosně pokračoval akademik. „Vvsvětlím vám to později. Přišel jsem za vámi s jinou záležitosti. Podívejte se“ — ukázal na stěnu — „co myslíte, je tato mapa naší sluneční soustavy správná?“

„Domnívám se, že je. Jinak bych si ji zde nepověsil…“

„Přesto si vám dovoluji tvrdit, že mapa je špatná.“

„Proč by měla být špatná? Vždyť je nesčíslněkrát ověřena mnoha pozorováními… Vy dnes mluvíte v samých hádankách… Nenapínejte mne a raději mi řekněte rovnou, co máte za lubem…“

„Nuže dobrá. Vraťme se tedy k mému novorozenému synovi. Chcete vidět jeho fotografii?“ Chotěnkov vytáhl s kapsy několik snímků a položil je na stůl úmyslně obráceně. President je opatrně otočil — a zarazil se. Hned se však rozesmál.

„To je dobré — to je dobré — říkáte syn — ale vždyť je to dcera…“ Za okamžik však zvážněl.

„Objevil jste další měsíc u Pluta?“ zeptal se.

„Říkám vám, že to není můj syn. A měsíc to také není. Je to planeta…“

„Tedy přece dcera! Počkejte — co to říkáte? Teď jsem si teprve uvědomil… Planeta? A v naší sluneční soustavě? Tvrdil jste přece před chvilkou, že mapa naší soustavy je chybná…“

„Ano, to jsem tvrdil. A důkaz, že mám pravdu, leží před vámi.“

„Tedy — desátá planeta? A je to vůbec možné? Jak mohla tak dlouho unikat našim dokonalým přístrojům? Chcete mně snad tvrdit, že my, kteří jsme už objevili planety u Siria, byli jsme tak slepí, že jsme nedokázali odhalit černého pasažéra, skrývajícího se takřka na dosah ruky?“

„Černý pasažér — ano, to je správné slovo, trefil jste do černého,“ zasmál se Chotěnkov. „Tak se totiž nově objevená planeta skutečně jmenuje.“

„Nejde mi to do hlavy… A kdo ji objevil?“

„Těžko říci. Bylo jich více najednou. Molodinová, Wroclawski, Madarász, Navrátil…“

„Posádka paprsku! To je překvapující. Dvakrát jsme již obepluli celou sluneční soustavu — a nic. Prosím vás, nenapínejte mne už a řekněte mi rovnou, co o tom víte.“

„Zatím toho není mnoho. Zprávu z Paprsku jsem obdržel před deseti minutami a není ještě úplná. Letěla k nám asi šest hodin, čili — před necelými sedmi hodinami se Paprsek setkal s neznámým tělesem, které mu málem zlomilo vaz. Černý pasažér nedostal totiž své jméno náhodou. Planeta je skutečně černá v pravém slova smyslu. Je naprosto bez atmosféry jako náš Měsíc — a je také přibližně stejně velká. Její povrch má obdivuhodnou vlastnost, která ji uchránila před slídivými zraky astronomů: Absorbuje sluneční světlo. Pravděpodobně obsahuje velké procento uhlíku a navíc, má porésní strukturu. Nedivme se tedy, že se tento černý pasažér tak dlouho skrýval před našimi zraky.“

„Nedivím se, že jsme ho neobjevili z našich observatoří na Zemi ani na Městci. Ale jak to, že ho nenašly průzkumné výpravy? Nebo proč ho neprozradily gravitační síly?“

„I na tuto námitku nám dali lidé z Paprsku odpověď. Černý pasažér je od dráhy Plutona vzdálen téměř dvě světelné hodiny. Když naše první výprava proťala Plutonovu dráhu, nalézal se zřejmě na druhém konci sluneční soustavy. Podobně tomu bylo i při druhé výpravě. A co se týče grvitačních sil, ty jsou vzhledem k jeho nepatrné velikosti příliš malé, aby mohly nějak ovlivnit pohyb Plutona.“

President akademie si znovu pozorně prohlížel snímek desáté planety.

„Nuž, zatím nám nic jiného nezbývá, než srdečně uvítat nového souseda a opravit naše nedokonalé mapy,“ řekl v zamyšlení. „Škoda, že ho neznáme lépe. Možná, že nám prozradí mnohé z tajemství, které ještě obestírá vznik naší sluneční soustavy. Dokonce nemůžeme ani vyloučit možnost, že je to chybějící článek do Mendělejevovy tabulky astronomů, která nám umožní přesně určit zákonitost pohybu a složení nebeských těles. Kdybychom měli stejnou tabulku jako chemikové, stačilo by nám, abychom u vzdáleného slunce objevili třeba jenom tři planety — a pro ostatní bychom s naprostou jistotou nechali volná okénka, ve kterých by byla přesně určena váha, rychlost oběhu a složení dosud nenalezených planet… Nemohu si pomoci, ale znova a znova se mi vtírá myšlenka, že sluneční soustavy a atomy mají v mnohém obdobnou zákonitost…“

„Chcete tím říci, že naše Země je pouhým elektronem v jakémsi obrovském atomu?“ usmál se Chotěnkov.

„To ne, to jsem vám tím nechtěl říci — vy to ostatně dobře víte. Nemůžete však vyvrátit, že studium slunečních soustav nám již vícekrát otevřelo oči i v atomové fysice…“

* * *


Desátá planeta „Černý pasažér“ přinutila posádku Paprsku, aby citelně pozměnila plán cesty. Po tak nepříjemné zkušenosti Navrátil nařídil, aby rychlost letu byle zvyšována daleko pomaleji než se původně předpokládalo. Kdo mohl zaručit, že se neobjeví další pasažér? Pak by to možná dopadlo daleko hůř…

Brzy se ukázalo, že opatrnost byla na místě. Po několika dnech se Paprsek setkal s dalším obyvatelem vesmíru. Bloudil sám a sám nekonečnými prostory. Tentokrát to však nebyla planeta, ala kometa, kterou přilákala zvědavost do rodiny našeho Slunce.

Objevila se celkem nečekaně. Její lehounké, téměř nehmotné tělo zazářilo bleděmodrým světlem na hvězdné obloze — a ztratilo se z dohledu. Nezanechalo za sebou žádné jiné stopy, než několik nových otazníků v myšlenkách hvězdoplavců, kteří se zadumali nad zákonitostí existence komet.

Astroradiolokátory a astrotelevisory bez přerušení ohmatávaly prostory před sebou. Jejich hlášení byla stejně stručná jako záznamy astrogravimetrů: Volno!

Atomové reaktory začaly zvyšovat svou činnost.

Rychlost letu pravidelně narůstala.

100 kilometrů sa vteřinu…

500 kilometrů sa vteřinu…

1000 kilometrů…

5000 kilometrů…

10.000…

50.000…

100.000…

Zprávy se Země se stále více opožďovaly.

„Ať jsem první dojička mléčné dráhy, jestli mne ta rychlost světla brzy nevyvede z míry!“ rozčiloval se inženýr Fratev. „Ať děláš, co děláš, těch prokletých tři sta tisíc kilometrů za vteřinu nepřekonáš. Není to k vzteku? Proč tomu vůbec říkáme rychlost? Vždyť se ty radiovlny vlečou jako hlemýžď! Pro naši sluneční soustavu nám ještě jakž takž stačily. Ale co s nimi teď? Na Proximu se trmácejí přes čtyři roky. To je mi pěkný sdělovací prostředek! Pozdravíš přítele u Alfy Centauri,Nazdar‘ — a teď si pěkně čekej přes osm roků, až zaslechneš jeho odpověď,Buď zdráv!‘. Co teprve, až se jednou podíváme na opačnou stranu Galaxie! Krásně se pak dovíš až po sto letech, že se ti narodil syn. Ještě štěstí, že jsme si dokázali prodloužit život na těch sto padesát let. Jinak bychom se o stoletém kojenci vůbec nedověděli…“

Podivnou náhodou neodpověděl Fratevovi Navrátil, který již otvíral ústa, aby se rozhovořil, ale hlavní vysílač se Země.

„Důležitá zpráva pro Paprsek,“ několikrát opakoval hlesatel. „Oznamujeme vám, že slovenský vědec doktor Zajac, vynálezce astrogravimetru, oznámil Světové akademii věd, že se pokouší o nový způsob sdělování pomocí gravitačního pole. Podle jeho domněnky je to možné. Poněvadž se gravitace šíří mnohokrát rychleji než světlo, znamenalo by to, že by se také urychlilo meziplenetární a mezihvězdné zpravodajství. Žádáme vás proto, abyste jeden z astrotelevisorů trvale nařídili směrem k Zemi a pravidelně sledovali jeho kontrolní záznamy. V případě, že se Zajacova domněnka potvrdí, naše první zprávy pomocí gravitace vyšleme v telegrafických značkách…“

Zpráva se Země vyvolala u posádky Paprsku vlnu nadšení. A je to docela pochopitelné. Vždyť čtyři světelné roky, které si vyžádá každá zpráva se Země na Proximu, trápily nejen inženýra Frateva, ale také všechny ostatní členy posádky. Kdyby se cokoliv na Zemi změnilo, lidé z Paprsku se to po přistání na neznámé planetě dovědí až po letech…

„Neradujme se předčasně,“ přihlásil se o slovo Navrátil, sotva vlna nadšení poněkud opadla. „Modulování gravitace je zatím jenom domněnkou a do jejího uskutečnění je ještě daleko. Spokojme se zatím s hlemýždí rychlostí světla. Nezapírám však, že doktorovi Zajacovi držím všechny palce včetně palců u nohou,“ zasmál se.

* * *


Pohonné reaktory utichly. Paprsek dosáhl již plánované rychlosti — 150.000 km za vteřinu. Dál poletí setrvačností.

Na Watsonově služebním televisoru se rozsvítilo červené světlo. Na obrazovce se objevila snědá tvář Aleny. Zářila nadšením. „Nezlobte se, že vás vyrušuji ve službě. Velmi mne však zajímá, co tomu říkáte…“

Watson se letmo podíval na obrazovku, usmál se — a znovu se věnoval svému průzkumnému astrotelevisoru.

„Čemu? Té rychlosti?“ zeptal se pomalu. „Jsem rád, že jsem se mýlil, vždyť to víte. Ještě však není všem dnům konec. Ještě se neobjímáme s lidmi na planetě X… Kdo z nás ví, co nás ještě potká cestou…“

Alena zvážněla.

„Přiznám se, že jsem byla trošku škodolibá. Chtěla jsem vám připomenout, že dosud žijeme a že ta rychlost nám nijak neubírá na zdraví ani na náladě… Mrzí vás, soudruhu Watsone, že jste se přihlásil do naší výpravy? Nebyl to jen chvilkový,truc‘ kterého teď litujete?“

Watson nervosně zamrkal očima.

„Nic mne nemrzí,“ řekl nevrle. „Naopak, jsem rád, že se mohu přesvědčit na vlastní oči, jak to všechno dopadne. Možná, že vám ještě prokážu cenné služby… A teď mne, pěkně prosím, nevyrušujte. Obávám se, že se ještě s něčím nepříjemným setkáme…“

Otočil se k služebnímu televisoru zády a bystrým zrakem sledoval velkou promítací plochu přístroje, který prohledával temné prostory před letadlem.

— Podivín — pomyslila si Alena a vypnula aparát. — Asi je příliš unaven…

Po pravdě řečeno, unaveni byli všichni členové posádky. Let sluneční soustavou si vyžádal nejvyšší bdělost. Žádný z vědců nedodržoval plánovanou dobu odpočinku. Hlavní pozornost byla zaměřena na přístroje, bez kterých by se Paprsek nemohl s jistotou pohybovat vesmírem.

V době zrychlování bylo také velmi ztíženo spojení se Zemí. Známý Dopplerův princip si neúprosně vynucoval složité manipulace s vysílači i přijímači. Úměrně k růstu rychlosti bylo nutno neustále měnit kmitočet — jinak by bylo spojení téměř nemožné. Nepříjemně se začalo projevovat i zpožďování zpráv, zaviněné vzrůstající vzdáleností.

Nejtísnivěji působil na vědce zjev, který sice předvídali, ale který nicméně byl naprosto nezvyklý:

Čím rychleji se řítil Paprsek vesmírem, tím více se měnily hvězdy před letadlem a za ním. Jejich žluté světlo se pomalu změnilo v oranžové, pak v červené a temně fialové. Svítily stále slaběji, až nakonec pohasly úplně. Naše Slunce se schovalo za černou clonu, kterou lidské oko nemohlo proniknout.

Smutné bylo rozloučení s žlutou hvězdičkou, která pro celou Zemi znamená život. Zmizela v temnotách i s celým souhvězdím Andromedy, jež ji věnčilo.

Také cíl cesty — Alfa a Proxima Centauri — utonul v temnotách. Pouze souhvězdí, viditelná z bočních oken kolosu, dál vesele svítila na obloze.

Kam se ztratily hvězdy před Paprskem? Proč zhaslo naše Slunce? Touto otázkou si naši poutníci hlavu nelámali. Věděli, že kmitočet světelných vln, šířících se ve směru letu, se vlivem rychlosti změnil natolik, že je lidské oko přestalo vnímat.

Tma přede mnou, tma za mnou, neveselé cestování — řekne si možná některý z čtenářů. Ale nebude mít pravdu. Vědci ani při poloviční rychlosti světla neztratili s očí start a cíl své pouti vesmírem. Kde nestačil lidský zrak, pomohla věda. Navrátil společně s Čan-suem a Cahénem ještě před odletem Paprsku zkonstruovali zvláštní demodulátory, které vracely světlu jeho viditelnost. Navenek to byly velmi jednoduché přístroje: dvě trubice připomínající divadelní kukátko, skřínka s elektronkami a pružné pásy, které si vědci natahovali na hlavu, aby nemuseli okuláry přidržovat rukama. Po stranách měl každý demodulátor dva knoflíky, kterými jej bylo možno přeladit buď pro pohled vpřed, nebo dozadu.

Je samozřejmé, že také hvězdářské dalekohledy a všechny přístroje, závislé na světle, musely být přizpůsobeny novým podmínkám. Bylo nanejvýš nutné, aby všechny tyto změny byly provedeny rychle a včas. Posádka mezihvězdného letadla nesměla ani na chvíli ztratit orientaci.

Nedivme se tedy, že vědci byli na počátku bleskového letu unaveni.

Uběhlo několik dnů — a stále si ještě mnozí z nich nezvykli na mrtvolný klid, který nastal po ztichnutí pohonných reaktorů.

Stejně těžce si zvykali na dvě velké černé díry ve hvězdné obloze. Vždyt demodulátorů používali jen ti, kteří měli právě službu v řídicí kabině a v pozorovatelně.

Tím častěji vyhledávali po službě klubovní místnost, kde ve společné zábavě s nich jako zázrakem padaly tísnivý pocit a únava.

Vědci se tu proměnili v umělce.

Z Navrátila se vyklubal schopný klavírista, z Madarásze virtuos na housle a cimbál. Z počátku sice nebyly jejich výkony valné. Ruce v prostoru bez gravitace nechtěly poslouchat. Hlavně první pokusy na cimbálu byly přímo směšné. Netrvalo však dlouho — a sálem zazněl divoký čardáš a hned polka. Také milovnicí vážné hudby přišli na své.

Wroclawski se zanedlouho pochlubil svými novými verši. Cahén kantátou na planetu X a Gruber fantastickými kresbami. Scheiner hrozně litoval, že si nemůže zamalovat akvarelem.

„Jen to zkuste.“ smál se Navrátil.

„Dobrá, ať je legrace,“ souhlasil Scheiner a odešel do svého pokoje. Vrátil se s velkou paletou a několika štětci. Pootevřel baňatou láhev a trhnutím z ní vychrstl trochu vody. Čirá tekutina vytvořila hned kouli, která se vznášela ve vzduchu jako mýdlová bublina.

Sotva se jí novopečený malíř dotkl štětcem, roztekla se po celém povrchu štětce a rychle přetékala i na ruku. Než štětec prošel předepsanou drahou od barvičky k papíru, jeho štětinky byly dokonale suché.

„Nic se nesmějte,“ zlobil se naoko Scheiner. „Však já si něco vymyslím — namaluji vám tu potom tolik akvarelů, že vás to bude mrzet…“

Lidé se v klubovní místnosti střídali stejně pravidelně, jako se střídaly směny. Občas byly služby přehozeny, aby se všichni vědci mohli seznámit blíže. Cesta je dlouhá a daleká. Tím těsněji je třeba udržovat kolektiv, tím pevnější musí být vzájemné přátelství.

„Zdá se mi, že Watson se nám nějak vyhýbá,“ povšimla si jednou Alena. „Za celou dobu letu jsem ho zde viděla jenom jednou.“

„Skutečně, máte pravdu. Aleno,“ souhlasil Navrátil. „Teď si teprve uvědomuji, že do klubovní místností nechodí. Kdykoliv jsem s ním chtěl mluvit ve volném čase, zastihl jsem ho buď v jeho kabině, nebo v observatoři, kde mlčky sledoval činnost služby.“

„Možná, že je nenapravitelným samotářem,“ uvažovala Alena.

„V tom to asi není, tomu nevěřím,“ odporoval Severson. „Kdo byl větším samotářem než kdysi já? Zvláště po probuzení. A dnes by mne samota určitě dohnala k šílenství. Copak může být na světě člověk, který by ani v této nekonečné noci nezatoužil po společnosti lidí? Když si pomyslím, že bych tu teď letěl docela sám, samotinký, otřesu se hrůzou…“

„Máte pravdu, Leife,“ řekl zamyšleně Navrátil — a podle starého zvyku zavřel oči. „Ale proč se nás tedy straní? Či snad nemůže zapomenout na naše dřívější spory? Nebo nám nedůvěřuje?…“

„Nebo se obává, že my nedůvěřujeme jemu,“ vyhrkl ze sebe Severson.

Navrátil se na něho překvapeně podíval.

„Proč tak soudíte? Jak by mu něco takového mohlo vůbec napadnout?

Tomu nevěřím,“ mávl rukou. „Nicméně si s ním promluvím a zeptám se ho docela zpříma, proč se nám vyhýbá…“

O čtyřiadvacet hodin později přišel Navrátil do klubovní místnosti hluboce zadumán.

„Co vás trápí?“ zeptala se Alena, která na svém učiteli okamžitě poznala, že něco není v pořádku.

„Nevím, co si mám o tom myslit. Představte si. Navštívil jsem Watsona, jak jsem slíbil — a než jsem se vůbec dostal ke slovu, uvítal mne: „Vím, proč za mnou přicházíte. Chcete se mne zeptat, proč nechodím na besedy do klubu. Nemám pravdu?“ Dovedete si představit, jak mne tím překvapil. Povídám mu tedy: „Ano, udivuje mě, že to víte — a ještě více nechápu vaše samotářství. Jedno naše moravské přísloví říká: Kde jsou kamna, tam je pec, kde jsou lidé, tam je řeč. V angličtině se to sice nerýmuje, ale pravdy je v tom hodně. Kdysi se u nás na vesnici s oblibou besedovalo u pece, hlavně v zimě. Hospodyně při besedě předly len nebo se dralo peří. Večer co večer se scházeli mladí i staří — a věřte, i v těžkých dobách jim pak bylo veseleji. Samota, milý Watsone, není zdravá…“ Vyprávím mu o všem možném, působím na jeho cit a přesvědčuji ho vědecky — a on jenom pokyvuje hlavou, usmívá se a mlčí. „Nebojte se — rozhodně se nedomnívám, že mně po našich sporech nedůvěřujete,“ povídá mi najednou. Tisíc mlhovin — povídám si — ten člověk nám buď čte myšlenky, nebo je jasnovidec. „Kdepak,“ povídám a pořád se ještě divím. A on mně dává jasně najevo, že o tomto problému nechce dál hovořit. „Nezlobte se, ale zatím vám nemohu říci, proč nechodím do klubu,“ řekl mi na zakončenou. Prý až přijde čas, dovím se to. A teď si, člověče, lámej hlavu, co má za lubem…“

„Podivín, myslila jsem si to už dávno,“ usmála se soucitně Alena.


23. VZRUŠENÉ CHVÍLE


Na Seversona učinilo Navrátilovo vyprávění hluboký dojem. Hned při prvních slovech si vzpomněl na záhadný dopis a tajný rozhovor s Ditrichsonem.

Že by přece…

Podezření rychle vzrůstalo. Když si v ložnici ulehl na postel, zaměstnávalo už všechny jeho myšlenky.

Což jestli se Watson tajně schází s Ditrichsonem? Co dělá o samotě? Nepracuje snad na plánu přepadení posádky Paprsku?

Pokud se tajnými plány zabýval jenom Olaf, nebylo tu tak velké nebezpečí. Olaf je příbuzný, dalo by se s ním mluvit.

Ale co teď, když za zády nic netušících poctivých lidí číhají dva zločinci? A vím o nich jenom já! Mohu ještě mlčet? Nebudu spoluvinníkem? Když však oba prozradím, udám i svého synovce. Nebude to zrada na vlastní krvi?

Severson se převracel na posteli se strany na stranu a čelo ho pálilo. Prudký tep srdce cítil až ve spáncích.

— Udám je, — rozhodl se po těžkém duševním zápase.

— Jak však prokážu, že jsou zločinci? — uvědomil si najednou. — Vždyť Ditrichson varovný dopis zničil — a jiných hmatatelných důkazů nemám. Všechno zapřou a prohlásí mne za blázna. Nakonec budou vědci věřit spíše svým kolegům než neznámému návštěvníku z minulosti…

Alena! Alena je má jediná záchrana. Ta určitě uvěří! Svěřím se jí se svým tajemstvím.

Ne, to nemohu. Hned by mi přestala věřit, poněvadž jsem jí všechno tak dlouho zamlčoval. Neodpustila by mi, že jsem něco před ní skrýval…

Severson za celou dobu, určenou ke spánku, nezavřel ani oka. Půl hodiny před zahájením směny vstal, umyl se — a rozhodnutí odložil o den. Pak o týden — o měsíc…

— Proč jsem tak zbabělý?! — vyčítal si neustále.

— Kdyby ses raději zítra probudil v Jarlsbergu, — přál si kolikrát, když uléhal ke spánku.

Život v malém opuštěném světě mezi dvěma hvězdami plynul zatím klidně, bez velkých vzrušení. Se Země přicházely zprávy o nových úspěších lidstva v boji s nepřízní přírody — a s planety X nesrozumitelné programy s vřískavou hudbou. Zdálo se, že jsou stále stejné. Jen poslech se nepatrně zlepšil.

Seversonovo špatné svědomí pomalu usínalo…

Až jednou…

„Vidíte, Leife, mnozí měli obavy, že se tu v Paprsku utrápíme nudou — a zatím nám tu ubíhá čas rychleji než na Zemi. Uvědomujete si vůbec, že bez několika dnů letíme vesmírem celý rok?“ zeptala se Alena, když se setkala se Seversonem v laboratoři.

„Dlouhý čas má jenom člověk nečinný,“ uvažoval Severson. „My si tu na nedostatek práce nemůžeme naříkat,“ zasmál se. „Kolik důvtipu si vyžádá třeba jen tahle naše kuchyně. Robinson to měl opravdu pohodlnější. Když měl hlad, zabil některé zvíře a bylo po starosti. Pro nás je zásobování poněkud složitějším problémem — ba přímo vědou v pravém slova smyslu. Maminka vařila podle kuchařky, kde stálo: Vezmi tři vejce, patnáct deka másla, půl kila mouky a deset deka cukru. Žloutky utři s cukrem a bílky, šlehej — a tak dále. Ta by se podivila, kdyby četla naše kuchařské předpisy: Vezmi atomy uhlíku, přidej do nich třicet elektronů a povař je pod tlakem tří tisíc atmosfér… A to ještě to říkám velmi zjednodušeně.“

„A dodejte ještě, že v naší závodní jídelně se musí každý nejprve naučit jíst,“ zasmála se Alena. „Vzpomeňte si jen, jak jste se ošíval, když jste musel po prvé vypít šálek čaje z láhve s podobným dudlíkem, jaký mají kojenci…“

Dívka se zarazila. U vchodu do laboratoře se ozval podivný šramot.

Již udělala několik kroků, aby se podívala, co se děje, když tu se dveře prudce otevřely.

Objevil se v nich Ditrichson. Oči mu horečnatě plály a rozcuchané vlasy vlály mu kolem hlavy jako meduse. Chvějícíma se rukama se přidržoval veřejí a nepřítomným zrakem chvíli tupě zíral do laboratoře.

Severson se otřásl hrůzou.

„Doktorko Svozilová, zachraňte mne,“ zašeptal Ditrichson a schoulil se do klubíčka.

Když ho Seversona Alenou vzali do náruče, aby ho odnesli dokabiny pro nemocné, byl už v bezvědomí.

Alena mu rychle změřila tep a teplotu.

„39,8. Zavolejte hned Wroclawského, Leife. Pokusím se zatím určit diagnosu…“

Výsledek lékařské prohlídky byl překvapující: Prudký virový zánět mozkových blan.

„Nakažlivá nemoc. Jak je to možné?“ kroutil hlavou Navrátil.

„Dnes, kdy už ani na Zemi není nakažlivých nemocí,“ dodala Molodinová. „Kdy nám atomová energie pomohla zbavit se všech nebezpečných mikrobů i virů… Tím překvapivější je to zde, v uzavřeném prostoru, který jsme tak důkladně probádali…“

„Zbývá tu už jen jedna možnost: Ditrichson měl nákazu v sobě hned při vstupu do Paprsku,“ mínil Scheiner.

„To není možné,“ bránil se Wroclawski. „Jak víte, spolupracoval jsem na Ditrichsonově zdravotní prohlídce těsně před startem a mohu přísahat, že byla provedena stejně důkladně jako u ostatních.

V žádné mikroskopické sondě nebyly objeveny ani mikroby, ani viry.“

Akademik Navrátil položil na stůl několik snímků.

„Tyhle sondy však jasně ukazují celou kolonii virů v nebezpečné blízkosti mozkové kory. Pravdu má nesporně soudruh Scheiner. — Teď si teprve uvědomuji — včera těsně před zahájením směny mne Ditrichson navštívil a požádal mne, zda by místo něho nemohl převzít službu v elektrárně akademik Watson. Prý mu to ochotně přislíbil. Když jsem se Ditrichsona zeptal po příčině, řekl mi, že se necítí dobře. Vypadal zdravě a tak jsem si myslil — přiznám se — že trochu simuluje. Již delší dobu totiž pozoruji, že mu práce příliš nevoní. Nevěděl jsem ovšem, že v sobě nosí tak těžkou nákazu,“ dodal Navrátil na omluvu.

Při zmínce o Watsonovi to v Seversonovi hrklo jako ve starých hodinách.

— Proč Olaf požádal právě Watsona? — blesklo mu hlavou. — Zřejmě se stýkali tajně. Nemá Watson prsty také v jeho onemocnění? Ne — teď už nesmím mlčet. Po prvním zločinu by mohly následovat další… Všechno řeknu — alespoň Aleně. Všechno? I o Ditrichsonovi? Ne, toho zatím neprozradím. Stejně je nemocen a nemůže tedy nikomu ublížit…

Alena, která nyní vykonávala funkci lékaře, většinu času prodlela u nemocného. Seversonovi se stýskalo. Veselý život v klubovní místnosti ho už tolik nelákal. Volný čas trávil většinou v knihovně, kde teď daleko usilovněji doháněl to, co kdysi zaspal v Arktidě. Prohluboval své povrchní znalosti nukleární fysiky, studoval biologii a seznamoval se s novými stroji a přístroji. A večer, když se uzavřel do své ložnice, přemýšlel o tom, jak sdělí své palčivé tajemství Aleně. Pečlivě promýšlel každou větu, ba každé slovo. Svou výpověď se učil nazpaměť — a vkládal do ní také odpovědi Aleny.

Stav nemocného se zatím podstatně zlepšil. Po rychlém zásahu Wroclawského a Aleny horečky klesly. Příčina nemoci — viry — byly nejprve isolovány od organismu a hned nato zničeny.

Konečně nadešel okamžik, kterého se Severson tolik obával. Dvacetkrát si už řekl, že bude mlčet — a dvacetkrát se znovu rozhodoval, že promluví.

„Alenko, rád bych se vám s něčím svěřil,“ začal nesměle, když se sešli v klubu. Byli tam téměř sami. Jen na opačné straně kruhové místnosti seděli Čan-su s Cahénem nad zmagnetisovanou šachovnicí a občas popotáhli ocelovou figurkou.

„Napadlo mi to v době, kdy jste zachraňovala Ditrichsona,“ dodal rychle šeptem. Náhle si uvědomil, že mluví docela jinak, než jak se to naučil o samotě. Ta tam byla všechna odvaha. Jasně si uvědomoval, že mu na čele vyvstávají kapky potu, který se hned rozlil po celém povrchu těla a příjemně chladil.

„Co vás trápí? Jen ven s tím,“ povzbuzovala ho Alena, která zpozorovala, že s jejím přítelem není něco v pořádku.

„Necítíte se snad nemocen?“ zeptala se náhle a zbledla. „Kdy jste se naposledy setkal s Ditrichsonem?“

„Naposledy jsem ho viděl před měsícem. Domníváte se snad, že jsem se od něho nakazil?“

„Doufejme, že ne,“ pokoušela se o úsměv Alena. „Ale — opatrnost matka moudrosti, jak říká akademik Navrátil. Jak vidím, udělali jsme chybu, že jsme speciální lékařskou prohlídku neprovedli hned u všech členů posádky. Spoléhali jsme příliš na výpověď Ditrichsona, který tvrdil, že se v poslední době stýkal jenom s Watsonem, Čan-suem, Molodinovou a Cahénem. Kapitánem je dnes Molodinová —“ zaváhala.

„Okamžik, požádám ji hned, aby virovou zkoušku nařídila u všech členů posádky. Jak vidět, příliš jsme zpohodlněli. Příliš jsme si zvykli na život bez nakažlivých chorob. Málem jsme už zapomněli na všechnu ostražitost. Ale řekněte mi, kdo by něco takového očekával zde, v Paprsku, který je dvojnásob dobře chráněn před nezvanými hosty?“ dodala již cestou k vchodu do hlavní šachty.

— Já hlupák, že jsem s tím vůbec začínal — rozčiloval se v duchu Severson. Pozdě bycha honit, řekl by však Navrátil. Teď se už nedalo ustoupit.

Když mu Alena po návratu z řídicí kabiny oznámila, že se má bezodkladně dostavit do ordinace k Wroclawskému, cítil se Severson jako odsouzenec, kterému odložili popravu na příští den.

Výsledek virové zkoušky byl negativní, k velké radosti Aleny i Seversona.

„Hlavně když jste zdráv. Všechno ostatní se dá lehce napravit, viďte, Leife,“ oddechla si Alena a šťastně se usmála.

„Nu — a nyní mně povězte, co vás trápí…“

„Trápí a netrápí“ usmál se rozpačitě Severson. „Mé domněnky jsou možná stejně liché jako vaše s tou nemocí. Co vám teď řeknu, jsou opravdu jenom domněnky, kterým se možná budete smát Ale za úvahu stojí.“

Zmlkl na okamžik, aby si lépe promyslil, jak na to.

Alena trpělivě čekala, až znova naváže rozhovor.

„V době, kdy jsem byl sám, sledoval jsem život v letadle pozorněji než dříve,“ lhal Severson. „Zdá se mi, že tu není všechno v nejlepším pořádku…“

Alena pozvedla údivem obočí, ale nepromluvila.

„Především se mi nelíbí Watson…“

Severson čekal, jak jeho slova zapůsobí. Alena se ulehčeně zasmála.

„Tedy Watson se vám nelíbí? A já si už myslila, že vám tu někdo křivdí. Abych pravdu řekla, také ho nemám příliš ráda. Nelíbí se mi jeho věčné samotářství…“

„Mně nejde jenom o jeho samotářství,“ skočil jí Severson do řeči. „Vzpomeňte si jen, jak ostře vystoupil proti vám na zasedání Světové akademie věd. Řeknete mi možná, že svou chybu uznal a že dokonce se sám dobrovolně přihlásil do nebezpečné a riskantní výpravy. Není to však při nejmenším podezřelé? Nezdá se vám to divné, že vlk se přes noc změnil v beránka? Možná, že Watsonovi křivdím, ale nic bych za to nedal, že se k nám přidal jenom proto, aby celou výpravu znemožnil a tím dokázal, že pravdu měl on…“

„Pro válečné rány — co to, prosím vás, říkáte?“ zděsila se Alena. „Watson má své chyby jako každý z nás. Možná, že jich má o něco víc. Ale považovat ho za zločince, to se mně zdá příliš silné. Nezlobte se, Leife, víte dobře, že vás mám ráda, ale jedno vám teď musím vytknout: Ještě jste se nezbavil všech přežitků starého světa. Přes všechnu naši péči dodnes trpíte nedůvěrou v člověka. V každém vidíte nejdříve nepřítele, který vás chce ošidit nebo vykořistit. Nedivím se tomu, za kapitalismu se tak žilo všude. Ale — prosím vás na kolenou — uvědomte si, že od těch dob se svět změnil od základů, že dnes už není člověk člověku vlkem, ale přítelem. Či myslíte, že bychom dokázali pokořit přírodu a dobývat vzdálené končiny vesmíru, kdybychom se nemilovali, kdybychom si dokonce nevěřili?“

Severson zrudl v obličeji. Na širokém čele mu vystoupily žíly.

„Alenko, vím dobře, že jsem člověk starého světa,“ zašeptal vzrušeně. „Možná, že právě proto vidím teď pozůstatky minulosti ve Watsonovi lépe než vy. Obávám se, že totéž, co jste před chvílí řekla o nakažlivých chorobách, platí i v případě Watsonově. Příliš jste se spoléhali na to, že choroby jsou navždy potřeny. A teď se zase příliš spoléháte na to, že v žádném z vás už nezůstala po minulosti ani stopa. Že všichni lidé jsou už dobří. A já tomu nevěřím. Nedávno jsem četl dějiny Sovětského svazu. Znáte přece případ Beriji a jiných záškodníků, kteří se dovedli skrývat přes třicet let po osvobození od kapitalismu, než byli odhaleni. Nezapomeňte, že imperialismus padl teprve před čtyřiceti lety. Že vám tu imperialisté zanechali své děti, do kterých možná vložili stejné símě zloby, jakým byly viry u Ditrichsona.“

Alena se dívala na Seversona s netajeným údivem.

„Teď jste mne pořádně překvapil, Leife. A — přiznám se — dal jste mi pěknou lekci. Vidím, že rostete rychleji, než jsem předpokládala — a omlouvám se. Proč však podezíráte právě Watsona? Máte snad nějaké důkazy? Říkal jste přece, že jste v poslední době pozorněji sledoval život kolem sebe…“

Severson byl v koncích. Stačilo by sice, kdyby Aleně vylíčil případ Ditrichsona a prozradil ji, že existuje tajná zločinecká organisace „Bratrstvo silné ruky“, která chce v příhodný okamžik ovládnout Zemi a prostřednictvím Ditrichsona dokonce i planetu X, ale pomyšlení, že by zradil vlastního prasynovce, vzalo mu všechnu odvahu.

„Watson se skrývá před ostatními,“ začal pomalu po krátké pomlce. „Ví z vás někdo, co dělá o samotě? Neví! Občas se stýkal s Ditrichsonem. A Ditrichson najednou těžce onemocněl. Nemá v tom náhodou Watson prsty? A ještě na jednu podezřelou věc jsem si vzpomněl: Jak to, že Watson věděl, proč za ním Navrátil přichází? Když se nad tím zamyslíte, dáte mně možná za pravdu…“

Severson si oddechl. Výpověď dopadla šťastně. A zapůsobila, neboť Alena se po krátké úvaze zeptala:

„Neměli bychom to říci i Navrátilovi? Zdá se mi, že v mnohém máte pravdu. Stále se mi však nechce věřit, že by Watson tak hluboko klesl. Vždyť je to vědec…“

„Zatím Navrátilovi nic neříkejte,“ řekl rychle Severson. „Napřed bychom se měli přesvědčit sami, zda je na mém podezření něco pravdivého. Nejlépe by bylo, kdybychom ho nějaký čas sledovali. Přesvědčme se, co dělá o samotě, čím se zabývá ve své kabině a jak se chová ve službě.“

„Není to sice docela správné, ale buďsi — zahrajme si tedy na detektivy. Ukáže-li se, že jsme mu křivdili, osobně se mu omluvím…“


24. DETEKTIVOVÉ


Když se Severson dověděl, že jeho prasynovci skončila už povinná karanténa, navštívil ho v nemocniční kabině. Přes to, že byl překvapen špatným vzhledem nemocného, ovládl se a pozdravil ho s úsměvem:

„Jsem rád, že to už máte za sebou, Olafe. Vypadáte dobře, za několik dnů budete opět jako rybička…“

„Ba ne,“ smutně zakýval hlavou Ditrichson. „Jsem ještě příliš slabý. Ještě si poležím — nejméně měsíc. Znám tu zatracenou nemoc a dobře vím, jak probíhá.“

Posadil se na posteli a ukazováčkem Seversonovi naznačil, že má přistoupit blíže.

„Nebojte se, strýčku, nenakazím vás. Rád bych vás o něco poprosil — a nerad bych,aby to slyšely nepovolané uši. Stěny někdy slyší… Nic na tom sice není, ale bude lépe, když to zůstane mezi námi…“

Severson se naklonil k ústům nemocného a nosem vtáhl pach zpoceného těla.

„Všechno, co vám teď řeknu, udělejte s nejvyšší opatrností a tak, aby vás nikdo neviděl. Neříkejte o tom ani své snoubence, zbytečně by to zkomplikovala. Později vám všechno vysvětlím… Tedy: Až budete mít službu v laboratoři, vypůjčte si tam hráškově zelený přístroj AUK 235. Pokud si pamatuji, je uložen nedaleko vysokotlaké pece. Nepozorovaně ho zaneste do mé kabiny. Nejvhodnější okamžik bude pravděpodobně hned po střídání směn, kdy jedni spí a ostatní jedí. Ale teď dávejte pozor: Ještě než otevřete dveře kabiny, přístroj si dejte před sebe, a to tak, aby kulatý otvor vpředu směřoval do kabiny. Pak otočte červeným knoflíkem na pravé straně skřínky. Rozsvítí se červené světýlko, kterého se nijak nemusíte lekat. Je to pouze znamení, že přístroj je v chodu. Za celou dobu pokud bude zapnut, neotáčejte ho otvorem proti sobě ani před něj nedávejte ruku. Zasáhly by vás škodlivé paprsky, čili, jak říkáme my, fysikové, polarisované radioaktivní záření,“ zašklebil se Ditrichson.

Severson chtěl něco říci, ale prasynovec mávl rukou.

„Nepřerušujte mne a raději dávejte pozor, strýčku. Na každém slově záleží. Tedy — až přistroj uvedete v činnost, otevřte dveře a vstupte s ním do kabiny. Zůstaňte však pouze na prahu — a teď pracujte rychle. Jako baterkou prosviťte přístrojem celý prostor kabiny. Radím vám, abyste postupoval naprosto systematicky: odshora dolů. Jistě jste už pochopil, proč to musíte udělat. Ochráníte tak své zdraví před mozkovými viry, které možná v kabině ještě poletují…“

„Promiňte, Olafe, ale tohle už udělal za mne Wroclawski hned, jakmile jste onemocněl. Říkala mi o tom Alena,“ přerušil ho Severson.

Ditrichson zblednul.

„A víc vám neříkala? Nezmiňovala se snad o tom, že Wroclawski našel v mé kabině něco — zvláštního?“ zeptal se nejistě.

„Ne, co by tam mohl najít?“ divil se Severson, který dosud nechápal příčinu podivného chování prasynovce. Tušil sice, že ho zasvěcuje do nějakého tajemství, ale marně si lámal hlavu co by to mohlo být.

Ditrichson se poněkud uklidnil a pokračoval: „Brzy to poznáte sám. Tedy: pro jistotu to udělejte přesně tak, jak jsem vám to vylíčil, i když tam byl už Wroclawski. Jde přece o vaše zdraví, strýčku, ne? Vidíte — a teď dál: Otevřte levou dolní skřínku a vyndejte všechny věci. Pak stiskněte pravý roh zadní stěny. Stěna se trošičku odklopí. Pomocí nože ji vysuňte ven. V prostoru za pohyblivou stěnou objevíte dvě plechové krabice. Schovejte je, prosím vás, do kombinézy a uveďte zase všechno do původního stavu. Ve vhodný okamžik vhoďte pak krabice do pohonných reaktorů! Nemusíte se ničeho obávat, jak víte, reaktory teď nepracují, protože letíme vesmírem setrvačností.“

„Dobře. Ale teď mi otevřeně řekněte, co je v těch krabicích,“ zeptal se přísně Severson. „Nejsou tam náhodou výbušniny?“

Ditrichson se přidušeně zasmál.

„Proč by tam měly být právě výbušniny? Či si snad, strýčinku, myslíte, že jsem se zbláznil a vyhodím teď do povětří loď, na které sám pluji? Jen se nebojte, výbušniny v krabicích nejsou. A i kdyby byly, nic by reaktoru neudělaly. Je stavěný na větší trhací sílu, než by mohly způsobit dvě nepatrné krabičky. Radím vám dobře — nebuďte zvědavý a udělejte to přesně tak, jak vám to teď říkám. Řekl jsem vám už, že se později všechno dovíte, i to, co je v krabicích. Teď vás však co nejdůrazněji varuji: neotvírejte je — v zájmu vlastního zdraví…“

Severson byl zmaten.

„Dobrá, Olafe, udělám to přesně tak, jak mne žádáte. Ale dejte mně čestné slovo, že neprovedu nic zločinného…“

„Zločinného — fuj, jak škaredé slovo,“ rozhorloval se Olaf. „Ale když chcete, prosím — čestné slovo…“

Tím se také rozloučili.

Severson dlouho váhal, zda má Olafa uposlechnout nebo ne. Kdyby tu měl po ruce alespoň pověstnou vrbu do které Kukulín v Havlíčkově Králi Lávrovi našeptal své tajemství. S Alenou se poradit nemůže. Musel by potom s celou pravdou ven. Proč by však Olafovi nevěřil? Zatím byl vždycky upřímný. A dal čestné slovo…

* * *


„Tak co jste si vymyslel, Sherlocku Holmesi?“ uvítala ho Alena, když skončil službu u vysílače pro Zemi.

„Mnoho času na přemýšlení mi nezbylo. Všechen volný čas jsem věnoval reportáži. Ještě mi to bude hezky dlouho trvat než překonám Egona Ervina Kische,“ usmál se.

„Dočkej času jako husa klasu, řekl by Navrátil. Všechno přijde. Řekla bych dokonce, že vaše reportáže mají na Zemi větší úspěch, než měly kdysi Kischovy.“

„To je možné, ale zásluhy na tom nemám víc, než co by za nehet vzal, to uznáte. Nebýt Navrátila a Molodinové, nevěděl bych ani, co lidem na Zemi říci a co jim ukázat. Ale teď k věci, něco mne přece jen napadlo. Nejprve bychom měli prohlédnout Watsonovu kabinu…“

„Myslíte to vážně, nebo žertujete?“ zeptala se Alena nedůvěřivě.

„Myslím to vážně. Nic mu neukradneme — a všechno zase uvedeme do původního pořádku. Má-li čisté svědomí, nebude se na nás zlobit, ani když se to později doví. Mně může prohlednout kabinu kdokoliv a kdykoliv. Neskrývám v ní nic, o čem by nemohl vědět každý…“

„Říkal jste přece, že si píšete deník, a ten se nedává číst nikomu — pakliže ovšem je psán upřímně,“ namítala Alena. „Já bych ho aspoň číst nechtěla. To je přece čistě vaše soukromá věc…“

„Ano. to máte pravdu. Ale kdyby šlo do tuhého, nebránil bych se, aby ho vyšetřující orgány přečetly. Mám docela čisté svědomí.“

„Kdo nás dva však určil, Leife, abychom vykonávali funkci vyšetřujícího orgánu? Nikdo. Vidíte to.“

„Děláme to však pro dobrou věc,“ bránil se Severson. „A deník nemusíme konečně prohlížet…“

„Stále ještě nejsem přesvědčena o správnosti takového počínání,“ váhala Alena.

„Jak se však chcete přesvědčit, zda je Watson vinen či nevinen?“

„Nu — dejme se tedy do toho. A přejme si z celého srdce, aby podezření bylo liché… Pozorovala jsem ho dnes a zjistila jsem, že je to velmi pracovitý člověk. V době, kdy všichni vědci sedí po službě v klubovně a baví se, Watson pilně pracuje v observatoři. Jak jsem si všimla, většinou se točí kolem radioteleskopu. Zdá se, že hledá nové radiohvězdy…“

„Nebo loví nějaké zvláštní vlny se Země,“ dodal Severson záhadně.

„Kdo by je vysílal? Máte vy, Leife, pořádně bujnou fantasii…“

„Třeba, třeba nějaký jeho společník,“ vykoktal Severson. Uvědomil si, že stačilo málo — a prozradil Ditrichsonovo Bratrstvo silné ruky…

Za hodinu poté nastoupil Watson do služby.

Dva naši detektivové vnikli do jeho kabiny. Aleně prudce bušilo srdce. Stále se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že se chová zákeřně jako zloděj.

„Vidíte, měl jsem pravdu,“ zvolal pojednou Severson a vítězoslavně zvedl de výše kovovou skřínku s dvěma obrazovkami a mnoha knoflíky.

„Takovéto přístroje jsme přece do kabin nedostali.

„Opravdu ne,“ souhlasila Alena. „A nekřičte tolik, aby nás tu někdo nepřekvapil. Je to silný přijímač s předzesilovačem,“ dodala, když si aparát prohlédla. „Proč jej má Watson zde? Proč jej nenechal v observatoři? Skutečně tu není něco v pořádku.“

Také v dalších skřínkách ve stěně kabiny našel Severson podezřelé předměty: několik kotoučů filmu se zvukovými záznamy, přehrávací aparát — a silný blok s podivnými nesrozumitelnými poznámkami.

„Vhgt — svls — ohoghim — svln — gh — vhgt,“ četl Severson šeptem. „Buď je to japonština — nebo šifrovaný text.“


„Japonština to určitě není, japonsky trochu rozumím. Ani žádnou jinou řeč mi to nepřipomíná. Spíše bude pravda to druhé… Podívejte se, tyhle značky, to jsou přece náznaky not, — la-la-lá-la,“ snažila se noty přečíst.

„Jsou-li to noty, tak je Watson určitě bez hudebního sluchu. Vždyť to nemá žádnou melodii. Já bych spíše soudil, že jsou to tajné značky.“

„Leife, Leife, zdá se mi, že příliš podléháte romantismu detektivek,“ žertem mu zahrozila prstem Alena. „Za chvilku uvidíte záhadu ve všem. Nicméně tyto přístroje i blok stojí za úvahu. Uložte všechno na původní místo a pojďme už raději. Poradit se můžeme i jinde…“

V klubovně bylo právě veselo. Navrátil vyprávěl veselé historky z moravského Slovácka, které se dědí z dědy na otce a z otce na syna: o tom, jak Francek Pagáč ošidil svatého Antoníčka, jak Jožka Nesvadbúj pucoval okna sekyrú, anebo jak na mezi, pro kterou dva sedláci prosoudili grunt, každou noc strašilo.

„Pojďte si sednout mezi nás,“ zval příchozí rozesmátý Scheiner.

„Jen je nechte na pokoji.“ usmál se lišácky Navrátil „Jistě si chtějí říci něco důležitějšího než jsou ty moje povídačky. A většinu historek už oba znají. Vždyt jsou to moji staří spolupracovníci — a ty já něčím podobným častuji často.“

Alena se začervenala až za uši.

„Pojďme mezi ně,“ zašeptala.

„Za chviličku,“ poprosil Severson. „Jen, co se dohodneme, jak dál.“

„Měli bychom o tom říci Navrátilovi.“

„Ještě ne, ještě je moc brzy. Brzy možná přijdeme ještě na závažnější věci. Přišel jsem na nápad, jak můžeme Watsona sledovat i při práci.“

„Jak?“

„Pomocí služebního televisního telefonu. Nevím, jak se to dá zařídit, ale snad to půjde.“

„Dobrá — dobrá — a teď už tiše, sledují nás…“

Seversonův návrh s telefonem byl ještě odvážnější než prohlídka kabiny, ale Alena už neodporovala jako z počátku. Výsledky prohlídky skutečně opravňovaly naše detektivy k účinnějším zásahům.

Uskutečnění návrhu si vyžádalo více času, neboť bylo zapotřebí v centrále udělat takové opatření, aby bylo možno kdykoliv vypnout signální světlo u aparátu, který Watson nejméně používá.

Vniknout nepozorovaně do centrály nebyl snadný úkol, neboť byla umístěna nedaleko atomové elektrárny, kde ani Alena ani Severson nemívali služby.

Příležitost přišla teprve po několika dnech, a to docela nečekaně. Severson byl opět reportérem ve vysílání pro Zemi. Alena měla právě volno a proto přišla do studia, aby svému příteli pomohla. Na programu reportáže byly jako obvykle záběry z jednotlivých pracovišť. Těsně před zahájením vysílání žádal Severson telefonicky všechny členy posádky, aby se připravili. Watsonův služební aparát však nefungoval.

„Volejte zatím další, podivám se do centrály, zda nemá poruchu,“ mrkla Alena významně na Seversona a odběhla.

„Všechno v pořádku,“ usmála se, když se za chvíli vrátila. „Můžeme začít s vysíláním. — I s přijímáním,“ dodala šeptem.

Televisní vysílání se vydalo na dlouhou, předlouhou pouť. Na Zemi dorazí teprve za tři čtvrtě roku. Nechme je letět a zúčastněme se raději prvního pokusu s televisním telefonem…

Alena přikryla oko ikonoskopu tuhým papírem a vytočila číslo Watsonovy pracovny.

Se zatajeným dechem sledovali teď naši detektivové obrazovku. Za okamžik se na ní objevil záběr z observatoře. Watson seděl zády k aparátu, pomocí něhož byl pozorován.

„Podařilo se to,“ šeptala Alena. „Signální světlo nesvítí…“

V tom se Watson otočil. Rozhlédl se po observatoři — a znova se věnoval své práci.

„To jsem se lekl,“ ulevil si Severson.

„Nebojte se, je to v pořádku. Jak jsem vypozorovala, na tomto aparátě Watson téměř nikdy nehovoří. Používá hlavně ten, který vidíte na jeho stole.“

Výjev na obrazovce se neměnil.

„Dnes asi nezjistíme nic zvláštního, vypněme to raději,“ navrhla Alena po deseti minutách. „Watson je příliš svědomitým pracovníkem, aby zanedbával službu u průzkumných astroradiolokátorů a astrogravimetrů.“

Severson již sahal na páčku, když tu najednou Watson vyskočil a zoufale zamával rukama. Rychle otočil červeným vypínačem, kterým bylo možno zapnout aparáty ve všech kabinách najednou.

„Pozor, pozor, nebezpečí, pozor, pozor, nebezpečí dvacet pět minut před námi. Řítíme se do velké mlhoviny. Okamžitě manévrujte vpravo — směr souhvězdí Panny…“

V Aleně by se krve nedořezal.

„Nebojte se, Alenko, mlhovina nám přece nemůže uškodit,“ snažil se ji uklidnit Severson.

„Přidržte se,“ zvolala Alena místo odpovědi. Sotva to dořekla, zachvěla se jim podlaha pod nohama. Oba prudce vrazili do stěny a jejich těla se zabořila do ochranných polštářů.

Pohonné reaktory se za několik okamžiků rozezpívaly naplno.

„Nestalo se vám nic?“ vypravila ze sebe těžce dívka.

„Ne, co se děje? Proč nás předem neupozornili?“ řekl vyčítavě Severson.

„Slyšel jste přece Watsona — to byla nejvážnější výstraha, jakou jsem kdy slyšela. Jde nám přece o život, pochopte to. Nám všem. Musíme se vyhnout mlhovině za každou cenu, i kdyby měl někdo z nás při manévrování přijít o život. Zbývá nám příliš málo času. Vletímeli do mlhoviny, shoříme zaživa i s Paprskem.“

„Jak to, že ji Watson zpozoroval tak pozdě?“

„Jak to mohu vědět? Sama se tomu divím…“

Alena se podívala na hodinky.

„Tedy — za čtyřiadvacet minut se rozhodne všechno,“ řekla pomalu.

Severson ji chtěl vzít kolem ramen, ale odstředivá síla ho příliš držela na témž místě, kam byl vržen. „I kdyby to skončilo jakkoliv, stálo to za to žít. Miluji tě, Alenko…“ zašeptal Severson sotva slyšitelně a do očí mu vyhrkly slzy.

„Ty dobře víš, že já tebe též…“

„Zlobíš se na mne?“

„Proč blázínku. Skoro jsem vděčná, že tento těžký okamžik prožíváme. Kdy jindy bychom dostali tolik odvahy, abychom si to řekli tak otevřeně? Bála jsem se, že moji lásku odsuzuješ jako sentimentalitu. Že chceš zůstat pouze u přátelství. Nebo že snad jsi stále ještě věrný dívce, kterou jsi kdysi miloval…“

„Žádnou dívku jsem dosud opravdově nemiloval, neměl jsem prostě na to čas. Měl jsem sice dvě milenky, ale ty se jmenovaly Arktida a Antarktida. Jak se teď asi daří Amundsenovi?“ vzpomněl si najednou na zprávy z Moskvy.

„Co myslíte, podaří se to Tarabkinovi?“

„Myslíme, že se mu to podaří,“ zdůraznila dívka slovo myslíme. Severson pochopil, kam tím míří.

„Promiň, zvyk má železnou košili, řekl by Navrátil,“ usmál se. „Kolik minut nám ještě zbývá?“

„Zapomeňme na čas,“ zaprosila dívka. „Nechmo ho běžet svou cestou. Vyprávěj mi raději o svém mládí. A o tom jak se ti líbilo mezi námi. A o Míťovi z Moskvy. Rád na něho vzpomínáš — a já ráda poslouchám…“


* * *


V řídicí kabině všichni mlčí. Molodinová a Navrátil jsou upoutáni v křeslech a napjatě sledují promítací plochu astrotelevisoru.

Gruber se dívá na hodinky. Scheiner má hlavu odvrácenu k hlavnímu trupu letadla. Upřeně pozoruje ohnivou čáru, kterou kreslí na obloze pohonné reaktory.

„Nevyhneme se,“ šeptá Molodinová.

Na trupu letadla vyšlehlo několik plamínků.

Teď zablikaly další.

Houstly.

V některých místech se už kovový plášť letadla rozžhavil do růžova.

Přes všechna opatření teplota vzduchu v kabině nebezpečně stoupala. Vědce zalil pot. Těžce lapali po vzduchu.

„Mlhovina řídne,“ vydechl Navrátil a na okamžik ztratil vědomí.

Skutečně — plamínky rychle pohasínaly. To bylo neklamné znamení, že ubývá také volně plujících atomů vodíku, s kterými se Paprsek setkal při svém nepředstavitelně rychlém letu.

„Mlhovina byla příliš řídká — a zachytili jsme ji jen v okraji,“ radoval se Watson, když se letadlo octlo mimo nebezpečí. „Proto jsem ji také objevil tak pozdě. Přiznejte se, že jste mi všichni v duchu spílali za nepozornost ve službě… Pamatujte si: Všechno, co Watson dělá, dělá pořádně…“

Náhlý pohyb letadla si na štěstí nevyžádal vážné oběti. Jenom Wroclawski to odnesl několika modřinami na čele a na rameni.


25. VÝLET DO VZDUCHOPRÁZDNÉHO PROSTORU


Jediná vteřina stupně, o kterou by se Paprsek vychýlil ze své dráhy, znamenala by v těchto obrovských vzdálenostech ztrátu cíle a zbloudění v nekonečných prázdnotách vesmíru. Proto pozornost vědců, kteří se střídali ve funkci kapitána letadla, byla nyní soustředěna hlavně na vyrovnávání letu. Při ztížené orientaci musela být všechna měření provedena s nejvyšší možnou přesností. Nejprve určil polohu letadla každý sám, nezávisle na výpočtech druhých — a teprve potom, po srovnaní všech výsledků, byly opraveny pravděpodobné chyby a zahájeno manévrování.

Severson využil tohoto údobí zvýšené činnosti k splnění úkolu, který mu dal Ditrichson. Bez velkých potíží odnesl z laboratoře polarisační přístroj a prozářil jím celou Olafovu kabinu.

Dvě plechové krabičky nalezl v tajné skrýši, kterou mu prasynovec popsal. Schoval si je do kombinésy a rychle se s přístrojem vrátil do laboratoře, aby byl na svém místě, kdyby ho snad někdo náhodou potřeboval.

— Polovina úkolu je splněna, — řekl si ulehčeně, když si sedl na postel ve své kabině.

Opatrně vytáhl jednu krabičku a prohlížel si ji se všech stran. Bílý, matně se lesknoucí kov byl hladký — bez jakýchkoliv značek a nálepek.

— Co v ní může být? Škoda, že tu není gravitace. Možná, že bych to uhodl podle váhy.

Zatřepal krabičkou u ucha, ale uvnitř se nic nepohnulo.

Přiložil ji těsně k uchu a pozorně naslouchal, zda v ní netiká nějaký pekelný stroj. Opět nic…

— Otevřít — nebo neotevřít? Váhal.

— Raději ne, — rozhodl se konečně. — Olaf mne určitě zbytečně nevaroval…

Obě krabičky schoval do skřínky s prádlem a zamířil k atomové elektrárně.

Gruber a Madarász, kteří měli službu u reaktorů, nevěnovali příchozímu příliš pozornosti. Seděli před dlouhou, do půlkruhu stočenou deskou a bedlivě sledovali kontrolní obrazovku.

„P 327, R 72, A 136, K 720,“ ozval se Navrátilův hlas z řídicí kabiny. Vědci otočili několika knoflíky, podívali se na sebe, kývli hlavou na souhlas — a Madarász ohlásil:

„P 327, R 72, A 136, K 720 — provedeno!“

Severson je mlčky pozoroval. Trpělivě čekal, až s nimi bude moci promluvit.

„Mohu si prohlédnout pohonné reaktory?“ zeptal se, když se mu zdálo, že je vhodný okamžik k rozhovoru.

„Prostor pod námi je uzavřen,“ odpověděl úsečně Gruber, aniž se na Seversona podíval.

„Jak víte, jsou v provozu,“ mírnějším hlasem dodal Madarász. „Až vyrovnáme let, rád vám pomohu při studiu.“

„Promiňte, — neuvědomil jsem si to,“ vykoktal Severson zmateně a tiše vyklouzl z elektrárny.

— Jsem to hlupák, — vyčítal si. — Zatracená nevědomost! Zatracené krabičky i s prasynovcem a celým jeho povedeným bratrstvím! Proč se vůbec chovám jako slabomyslný? Proč mně Olaf nařídil, abych krabičky vhodil do pohonných reaktorů? Asi je mám tak zničit.

Ale proč je tedy bral s sebou do letadla, když je mám teď zničit?

Podívám se věci na kloub — otevřu je, — rozhodl se náhle.

Nebylo to však tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Víčko krabičky odolávalo i násilnému páčení. A doléhalo tak těsně, že se pod ně nedala vsunout ani špička nože, který si vzal Severson na pomoc.

— Krabička je zřejmě z hliníku. — pomyslel si. A hliník je dosti měkký. Při trošce trpělivosti se za hodinu dostanu dovnitř…

Plech byl však daleko tvrdší, než Severson předpokládal. Ostří nože se při prvním setkání s kovem ulomilo, aniž v něm zanechalo sebemenší rýhu. Prudké údery na kolmo postavený nůž dopadly stejně bezúspěšně. Jediným výsledkem byla ulomená špička nože.


— Čertovo dílo! rozčilil se a mrskl krabičkou na podlahu. Pružná podlaha ztlumila náraz a záhadný předmět odrazila opět do prostoru.

Severson vykulil oči: Krabička byla otevřena — a kolem ní se vznášelo několik proužků hedvábného papíru a řada skleněných ampulek, v jakých bývají dopravovány injekční látky.

Uchopil jednu z nich a prohlédl si ji proti světlu. Tekutina uvnitř byla naprosto čirá…

Mezitím pokračovala krabička s ampulkou na své cestě kabinou podle zákona: úhel odrazu rovná se úhlu dopadu. Vypolštářované stěny však odrážely letící předměty nejrůznějšími směry. Za chvíli to v kabině vyhlíželo jako v rojícím se úlu.

Krabičku a několik ampulek ulovil poměrně brzy. Na prohlížení však nebylo kdy. Nejprve bylo nutno pochytat také ostatní ampulky, aby při svém volném letu nenarazily náhodou na tvrdý předmět a nerozbily se.

V Seversonovi se probudila lovecká vášeň. S koženou kuklou létal po kabině a s úsměvem na rtech vzpomínal na potrhlého profesora botaniky, který se síťkou v ruce běhal po louce za vzácným motýlem. Trvalo to dobrých dvacet minut, než se poslední létající předmět octl v kapse kombinésy.

Všechny nápisy na skle byly latinské a laiku nesrozumitelné.

Severson zabalil ampulky do hedvábného papíru a uložil zpět do krabičky.

— Jednu bych si měl schovat jako corpus delicti — pro případ potřeby, — napadlo mu. Bez dlouhého vybírání vzal první, na kterou sáhl. Dvojnásob pečlivě ji omotal jemným papírem a vstrčil do kapsy. Přiklopil víko krabičky a vsunul ji opět mezi prádlo…

* * *


Pohonné reaktory opět utichly. Život posádky se vrátil do normálních kolejí.

Na návrh Molodinové byl změněn rozvrh služeb. Po šestihodinové směně, která měla na starost řízení a provoz letadla, připadly na každého vědce ještě dvě hodiny, určené vědecké práci. Tím snad nechceme říci, že do té doby členové posádky ve volném čase vědecky nepracovali. Šlo spíše o to, aby průzkum mezihvězdných prostorů byl prováděn systematičtěji. Proto také byly rozděleny i jednotlivé úkoly: Čan-su a Cahén budou zkoumat radiohvězdy. Madarász kosmické paprsky, Navrátil střed naší Galaxie, Watson ostatní galaxie, McHardy mlhoviny, Scheiner novy, Fratev znovu přeměří paralaxu hvězd — a tak dále.

Jak vidno již z krátkého a stručného výpočtu úkolů, práce tu bylo dost — žádný z členů posádky nemusel mít strach z dlouhé chvíle nebo z nudy.

Také chvíle společné zábavy byly stále stejně pestré. Čech i Rus, Číňan i Američan, Polák i Bulhar — všichni si přinesli ze svých domovů nepřeberné kulturní bohatství. Veselé i vážné historky z minulosti, vzpomínky ze života, anekdoty, verše, veselá kouzla a společné hry — jedním slovem nevyčerpatelné studnice zábavy i poučení.

Velké obliby dosáhlo Seversonovo vyprávění o minulých dobách.

Mladí vědci nové generace nevycházeli z údivu nad pošetilostí lidí, kteří se bez protestu nechali vykořisťovat a stejně slepě se na rozkaz pánů hnali do války proti slabším národům. Skutečně volné chvíle, které Seversonovi zůstaly, věnoval výzvědné službě.

Alena pomalu ztrácela o Watsona zájem.

„Sledujeme ho už hezkou řádku dní, pozorujeme ho při práci a občas nasloucháme za dveřmi jeho kabiny. A co jsme zjistili nového? Nic,“ říkala.

„Je sice pravda, že přijímač v kabině a záhadné poznámky ukazují na něco nekalého, ale velmi pochybuji o tom, že je nám to nějak nebezpečné.

Alespoň teď ne, pokud letíme vesmírem. A do té doby, než přistaneme na planetě X, máme přece dosti času, abychom si na to posvítili…“

Severson dívce neodporoval. Tajně však sledoval Watsona dál. Nešlo mu přec jenom o Watsona, ale i o Ditrichsona — a ti dva už představovali skutečné nebezpečí pro posádku Paprsku…

Ditrichson se konečně uzdravil. Sotva se to Severson dověděl, sedl si k televisnímu telefonu a vytočil číslo Watsonova náhradního aparátu.

Jeho předpoklad se ukázal správným.

Olaf skutečně navštívil Watsona jako jednoho z prvních.

— Jaké štěstí, že tu teď vedle mne nesedí Alena, — řekl si ulehčeně, když napjatě sledoval scénu na obrazovce.

„Jak se daří, marode? Jsem rád, že vás vidím opět v pořádku,“ uvítal Olafa Watson.

„Děkuji, už je to dobré. Ale dalo mi to co proto! Už jsem měl strach, že se z toho nevylízám. Především vám mnohokrát děkuji za přátelskou pomoc…“

„Za jakou?“ divil se Watson.

„Nu, za výpomoc ve službě, za časté návštěvy v nemocnici, i za důvěru, kterou jste mi tam projevil. Je toho dost, ne? Jak jste daleko s prací? Daří se vám to?“

Watson ho uchopil za ruku a přiložil prst k ústům.

„Pst, tišeji, příteli! Co kdyby nás někdo poslouchal! Nejste přece malé dítě, abyste všechno, co víte, vyžvatlal… Jde to dobře kupředu. To bude překvapení, až…,“ a teď snížil hlas tak, že mu nebylo rozumět ani slovo.

„Ty jsi mi pěkný detektiv, Leife,“ ozvalo se najednou za zády Seversona. Polekaně se otočil.

„Nelekej se, to jsem já,“ zasmála se Alena uličnicky „Ale stejně tak dobře by to mohl být někdo jiný. Moc opatrný nejsi, viď, ty můj Sherlocku Holmesi,“ položila mu ruku na rameno.

„Stojíš tu už dlouho?“ zeptal se zmateně.

„Ne, právě jsem přišla. Co je u Watsona nového? A, podívejme se, má vzácnou návštěvu. Zesil, prosím tě, zvuk, ať slyšíme, co si povídají…“

Severson zbledl jako stěna. Naklonil se ke skřínce, aby mu Alena neviděla do obličeje, a chvějící se rukou sáhl na knoflík.

V nouzi nejvyšší je pomoc boží nejbližší, říkávalo se kdysi. A Seversonovi přispěchal teď na pomoc šťastný nápad i bez pána boha.

„Nejde to víc zesílit už jsem se o to pokoušel. Ale o nic nepřijdeš, Alenko. Vyprávěli si anekdoty a některé z nich byly kapánek pikantní, tak raději pokračují šeptem, aby je někdo neslyšel, že se baví tak neslušně.“ rozpovídal se Severson, kochaje se svým důvtipem.

Olaf se skutečně zasmál — a Watson s ním.

„Až se zase dovíte něco nového, pozvěte mne. Buďte hodně zdráv, Watsone! Musím se teď představit Molodinové a Navrátilovi…“

„Vidíš, pořad ti to říkám, že jsme špatní detektivové,“ usmála se shovívavě Alena a vypnula aparát.

* * *


Severson uléhal na postel vzrušen.

— Tedy přece — spiklenci jsou spolčeni, — přemítal a po celém těle se mu rozlilo nepříjemné teplo. Zdálo se mu, že tíživý pocit obrovské odpovědnosti se proměnil v balvan, který mu těžce leží na srdci.

Nespal celou noc, jak se ze zvyku říkalo době, určené ke spánku. Jak víme, na Paprsku nebylo noci ani dne, jara ani zimy. Dobu práce, studia i odpočinku určovaly pouze atomové hodiny, které neúprosně měřily čas bez ohledu na nezvyklé prostředí.

Podle tohoto pořádku bylo tedy pro Seversona ráno, když se odhodlal k odvážnému činu…

Službu měl tentokrát kratší než obvykle. Řídil vysílání pro Světovou akademii věd.


Sedl si k mikrofonu a přečetl hlášení o výsledcích vědeckého průzkumu. Většinou to byla čísla, značky a zkratky, z nichž mnohým vůbec nerozuměl. Srozumitelná mu byla pouze jediná zpráva: „Madarász při průzkumu kosmického záření objevil dosud neznámé paprsky, které působí rušivě na některé prvky, hlavně s menší atomovou vahou. První pokusy ještě neskončily. Podrobnější zprávu vám dáme později. Paprsky nazýváme zatím,zero‘.“

Severson ani netušil, jak velký rozruch tato zpráva způsobí, až se po dlouhé pouti vesmírem dostane na Zemi…

Skončil vysílání a tajně se vytratil do skladiště. Pozorně si prohlédl seznam uskladněného zboží, opsal si jedno z čísel a vyhledal bednu, ve které byl hledaný předmět uložen. Na štěstí byla upevněna hned na kraji, aby mohla být po přistání vyložena mezi prvními.

Otevřel ji a vylovil z ní koženou brašnu s fotoaparátem. Uvedl zase všechno do pořádku a jako zloděj se špatným svědomím odplížil se do své kabiny. Tam teprve si fotoaparát prohlédl důkladně. Jeho značku znal. S podobným aparátem se seznámil za pobytu v Praze. Byl to dokonalý přístroj, s nimž se dalo pracovat i v úplné tmě.

Z podlouhlé skříně, umístěné ve stěně kabiny, vyňal dlouhé smotané lano a skafandr, který byl připraven pro případ hrozícího nebezpečí.

Pootevřel opatrně dveře a rozhlédl se. Chodba byla prázdná.

Jednou rukou přitiskl k sobě podivná zavazadla a druhou se přitáhl k pružné tyči na stěně. Několika hbitými pohyby doručkoval k východu z letadla. Rychle stiskl červený knoflík a chvíli netrpělivě čekal.

Vedle knoflíku se rozsvítilo zelené světlo. Otevřel dveře a vstoupil do úzké komory, kterou před okamžikem vyplnil vzduch.

Všechna tato zařízeni znal dokonale — spolupracoval na jejich montáži v halách na Měsíci. Dobře věděl, že při otevření výchozích dveří zazní v řídicí kabině poplašný signál, který kapitána letadla okamžitě upozorní na závadu. Vytáhl proto z kapsy nůž a všechna lanka na stěně přeřízl. Tím zároveň zhasl i zelené světlo, svítící do chodby.

Teď teprve si klidně navlekl skafandr. Jeden konec lana si připnul na přesku u pasu a druhý ke kroužku na rámu dveří.

Takto zajištěn otevřel východ z letadla a pomalu vplul do volného mezihvězdného prostoru.

Strachem se mu sevřelo hrdlo. Křečovitě se přidržel veřejí a přitiskl se k hladké stěně kolosu. Hvězdná obloha se v ní odrážela jako v zakřiveném zrcadle. Hvězdy svítily klidně a nepohnutě. Zdálo se skoro, že Paprsek ztratil svou šílenou rychlost a nehybně teď stojí ve vzduchoprázdném prostoru.


Mrtvý klid rušila jenom kulatá okna, svítící tu a tam z obrovského trupu letadla.

Severson opatrně pootočil hlavu. Jeho zrak padl na velkou kouli, ve které jako v hlavě byl umístěn mozek kolosu: řídicí kabina, pozorovatelny, observatoře a vysílací stanice. Za velkými okny se pohybovali vědci. Klidně konali svoji práci, aniž tušili, že se na ně někdo dívá zvenčí.

— Skutečné nic netuší? Nespatřil mne náhodou někdo? — lekl se Severson a rychle se podíval na svůj skafandr. Dopadal na něj jenom slabounký odraz světla. Na tak velkou vzdálenost nemohl být viditelný…

Chvíli pozoroval život v hlavě Paprsku.

Vše v pořádku! Vpřed!

Postupovalo se mu špatně. Rukavice klouzaly po lesklém kovu a kmity nohama a rukama příliš nepomáhaly. Přitom bylo nutno důsledně se vyhýbat ozářeným oknům, takže cesta se stále prodlužovala.

Zastavil se, aby si odpočinul a přesněji určil cíl. — Ano, tahle řada je to — šesté okno…

Šplhalo se mu již líp — konečně přišel na nejvýhodnější systém: kmih levou nohou, pravou rukou se přichytit a skrčit se. Kmih pravou nohou, napnout tělo a levou rukou se přichytit…

Lezl jako žába, ve strachu, aby se neopatrným pohybem neodrazil od trupu letadla. Okamžitě by odletěl do prostoru a musel by začít od píky: přitáhnout se pomocí lana k východu a pak znova prodělat trudnou cestu po lesklém kovu.

Chvílemi se mu zdálo, že místo něho se pohybuje kolos pod ním. Byl to klam, který vzniká v prostředí, kde není nahoře ani dole. Člověk si pořád myslí, že má hlavu nahoře…

Nejvíce ze všeho se Severson obával pohledu pod sebe a za sebe. Číhala tam na něho strašlivá závrať, která odzbrojuje největší siláky.

K cíli namáhavé pouti se dostal teprve za hodinu. Zachytil se okraje okna a chvíli odpočíval. Pak vytáhl z kapsáře skafandru zrcátko a naklonil je před očima do takového úhlu, aby se mohl nepozorovaně podívat do kabiny.

Na lesklé ploše zrcátka se objevil Watson. Seděl zády k oknu a psal.

Severson nahlédl do okna. Na stole ležely záhadné tabulky, které si už s Alenou prohlédli, a nějaké slovníky.

Watson občas přejel tužkou po rubrikách tabulky, poznamenal si něco a zalistoval v některém slovníku.

Teď se podezřele pohnul…

Severson schoval rychle hlavu za rám okna.

Když za chvíli nahlédl opět do kabiny, Watson měl na uších sluchátka a otáčel ladicím knoflíkem magnetofonu.

— Asi si nahrává na pás vysílání se Země, — dohadoval se Severson.

Rychle vytáhl fotoaparát z brašny, zaostřil a stiskl spoušť.

— Jeden snímek už máme, — řekl si spokojeně. — Pro jistota ještě jeden, kdyby se ne…

Aparát mu najednou vypadl z ruky a trup letadla sebou trhl a otočil se kolem své osy.

Severson hrůzou zavřel oči. Zdálo se mu, že padá do bezedné propasti.

Prudké trhnutí mu opět připomnělo záchranné lano.

Rychle zpět do letadla! Co se s ním stalo?

Po několika pohybech mu novým leknutím ztuhla krev v žilách. Někdo ho uchopil za ruku. Otevřel oči.

Před nim stál Navrátil, ozářený světlem z komory. Vtáhl ho dovnitř a prudce přibouchl dveře.

„Co blázníte, člověče? Jste náměsíčník — nebo sebevrah?“

Vzal ho pod paží a vešel s ním do chodby. Tam teprve si sundal kuklu skafandru a odšrouboval také Seversonovu.

„Promiňte, že jsem se na vás tak obořil,“ řekl už mírnějším hlasem, když spatřil křídově bledou tvář záhadného poutníka.

„Co jste tam, pro pět ran do škopku, hledal, nešťastníče?! Pálí vás snad dobré bydlo? Nu — uklidněte se nejprve, vždyť já se polekal možná víc než vy…“

Severson stál před Navrátilem jako opařený. Vzpomněl si na fotoaparát.

„Ja — já — jsem — fotografoval,“ zakoktal ustrašeně jako žáček, kterého přistihl pan učitel při opisování.

„Fotografoval? A co jste tam venku fotografoval, prosím vás? Nebojte se mne přece — vždyť vás nekousnu…“

Seversona polil studený pot.

„Fotografoval jsem Paprsek. Chtěl jsem získat zajímavý snímek pro televisní vysílání,“ napadlo mu šťastně. „Když jste mi zatahal za lano, aparát mi vypadl z ruky.“

„To je nápad — zajímavý snímek! Uvědomil jste si vůbec, že jste tam mohl přijít o život? Jediné zrníčko prachu, letící vesmírem, mohlo vám provrtat srdce. Stejně tak vám mohly uškodit paprsky zero. Nevíme ještě, zda nepronikají i skafandrem. Musíte se okamžitě nechat prohlédnout lékařem…“

Severson se zatím poněkud vzpamatoval.

„Promiňte mně tu nerozvážnost, soudruhu Navrátile. Velice mne mrzí, že jsem vám způsobil tolik nepříjemností. Už to nikdy neudělám — přísahám.“

„To pevně věřím. Máte štěstí, že jsem vás zahlédl z řídicí kabiny. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne! Pamatujte si to! A až vám po druhé něco podobného napadne, poraďte se nejprve se mnou nebo se soudruhem, který bude právě kapitánem.

Rozuměli jsme si?“

„Ano — a neříkejte to, prosím vás, nikomu. Měl bych ostudu.

„Už je pozdě. Viděli vás všichni v řídicí kabině…“

* * *


Alena uhodla okamžitě, proč Severson vylezl z Paprsku.

„Vidíš, vidíš, pořád ti to říkám, abys zanechal toho pátrání, že to stejně nikam nevede,“ vyčítala mu. „Kolik chybělo, abych tě ztratila! Kdyby ses alespoň mně slůvkem zmínil… S tím samozvaným pátráním musíme skoncovat. Oznámíme prostě všechno Navrátilovi a bude to!“

„Ne, ne, ještě ne,“ protestoval zoufale Severson. „Ještě není vhodný čas. Slibuji ti, že pátrání už zanechám a že už neprovedu žádnou hloupost. Musíme však Watsona ještě nějaký čas pozorovat. Vždyť kromě věcí v kabině nemáme proti němu žádných hmatatelných důkazů. Pozbyl jsem i snímku, který jsem tak pracně získal… Možná Watsona ještě při něčem přistihneme. Stačí nám k tomu přece televisní telefon…“

„Stará chyba se opět opakuje,“ řekla tiše Alena. „Ale když já ti neumím odporovat…“

Brzy nato navštívil Seversona Olaf.

„Buďte zdráv, strýčku! Jak se vám daří, vy parašutisto? No, no, nezlobte se hned. Přišel jsem se vás jen zeptat, co jste udělal s krabičkami.“

„Zničil jsem je, jak jste žádal,“ zalhal si.

„Opravdu? Nu dobrá… A proč jste vlastně lezl z letadla? Nestopujete mne snad?“ zeptal se s úšklebkem ve tváři.

„Neradil bych vám to. Víte, fízly nemám rád…“

Severson zrudl a mimoděk sevřel ruce v pěst.

„Kdybyste nebyl mým prasynovcem, ztrestal bych vás na místě, vy bratře silné ruky. Příliš si dovolujete. Ale varuji vás, nezahrávejte si se mnou! Stačí slovo — a budete v pasti, z které vám nepomůže ani pánbůh. Znáte přece Navrátilovo přísloví se džbánem a jeho uchem?“

Ditrichson polekaně ustoupil.

„Nechtěl jsem vás urazit, strýčku,“ řekl smířlivě. „Snad ještě není tak zle… Výlet z letadla mi tedy nemůžete vysvětlit?…“

„Mohu,“ odsekl Severson. „Lezl jsem tam vlastně kvůli vám. K reaktorům jsem se nedostal, tak jsem s těmi vašimi prokletými krabičkami praštil do vesmíru.“

„Škoda. Hladina opadla — ještě jsem je mohl upotřebit. Nu i tak vám mockrát děkuju,“ řekl ironicky.


26. WATSONOVO TAJEMSTVÍ


Minul rok, minul další. V práci a zábavě ubíhá čas rychle…

V Paprsku se celkem nic nezměnilo. Jen zprávy se Země přicházely se stále větším zpožděním.

Navrátil občas prohlížel kontrolní záznamy směrovaného astrogravimetru.

„Marnost nad marnost! Vypuštěné slovo nechytíš a světlo nepředhoníš… Obávám se, že se doktor Zajac dal do marného boje. Gravitace — to je takový stohlavý drak. Jednu hlavu mu usekneš a pět dalších mu naskočí. Spíše se oholíš sekyrou, než zmodeluješ gravitaci…“

Jediným příjemným vyrušením z klidného života byly paprsky zero. Brzy se ukázalo, že jsou velmi dobrým služebníkem v atomové fysice. Pomohly vědcům dokonaleji poznat pohyb v atomech a v laboratoři podstatně urychlovaly obtížný proces přeměny prvků.

Nerozlousklým oříškem zůstával nadále zdroj paprsků a stejně bezvýsledné byly i pokusy o jejich umělé vyrobení v laboratoři.

Zprávy se Země byly očekávány vždy s velkým zájmem.

První pokusy o ovládnutí počasí pomocí atomové energie vyvolaly na Paprsku vlnu nadšení. Méně radostné byly zprávy o oživování Amundsena. Operace postupovaly velice pomalu, protože tělo hrdiny bylo na několika místech poraněno. Tarabkin však — k velké radosti Seversona — stale neztrácel naději…

Paprsek je již pět let na cestě mezi Zemí a Proximou Centauri. Spojení se Zemí se opožďuje o dva a půl roku…

Ve službě zůstal jen nejnutnější počet vědců. Všichni ostatní jsou v klubovní místnosti na oslavě významného výročí.

Zpěv, recitace, hudba…

A slavnostní hostina.

„Pečená slepice, moje oblíbené jídlo!“ zvolala radostně Molodinová. A pirožky!“

„Plněná paprika!“ přidal se Madarász.

„Vepřová, knedlík — a zelí se škvarky,“ zaradoval se Navrátil.

„Ať jsem president na planetě X, jestli tohle lečo není ještě lepší, než jaké dělávala maminka!“ jásal Fratev.

„Vy jste kouzelník, Aleno. Všem jste nám kápla do noty. Jak se vám to mohlo tak dokonale podařit?“ divil se Čan-Su.

Alena se šťastně usmála.

„Copak jsme se za těch pět let nepoznali dokonale? Jak bych nevěděla, co kdo rád? Vždyť jste v klubu už tolikrát vzpomínali na oblíbená jídla. Když jsem dokončovala výkresy naší kuchyně, napadlo mi, že ji občas musíme obohatit o národní jídla každého z nás…“

„Ona tajně propašovala do Paprsku bednu konserv, aby se nám umělá jídla nepřejedla, že je to tak?“ dodal za ni Navrátil.

„Kdo by to do vás řekl, že jste tak dokonalou kuchařkou!“ řekl uznale Scheiner.

Severson stiskl dívce ruku a zašeptal:

„Povedlo se ti to dokonale — gratuluji…“

Sotva hostina skončila, Navrátil zanotoval:
		„To só hode,


		naše hode —


		poďme stará,


		do hospode —


		hojaja, hojajá,


		hojajá, hojajá,


		hojajá, ja.“


Všichni se přidali a klubovnou znělo vesele dál:
		„Bodeme do rána


		tancovat holana —


		hojajá, ja.“


Následovaly ruské národní písně, maďarské, polské, francouzské, anglické…

* * *


„Soudružko Molodinová, mám pro vás důležitou zprávu. Až budete mít chvíli čas, navštivte mne,“ ozval se Watsonův hlas v řídicí kabině.

„Nemůžete mi to říci hned? Nesmím se teď vzdálit. Právě jsme zpozorovali, že se Paprsek nepatrně vychýlil z dráhy. Jak jistě uznáte, je to vážná věc. Zjišťujeme příčinu.“

„Tedy stručně. Zachytil jsem další rozhlasovou stanici na planetě X. Hovoří jinou řečí než první a je o něco slabší. Ostatní vám povím později. Spěchám teď do observatoře — pomohu kolegům v průzkumu…“

Na obrazovce služebního televisoru se objevil Cahén: „Soudružko Molodinová, astrogravimetry hlásí větší těleso směrem k Penebole…“

„Další — o něco menší těleso směrem k Regulu,“ pokračoval za chvíli v hlášení.

Molodinová se spojila s radiolokační stanicí:

„Soudruhu Wroclawski, prozkoumejte prostor směrem k Regulu a Penebole.“

Asi za půl hodiny Wroclawski oznámil:

„Směr Regulus: temné těleso — velikost 0,3 — vzdálenost 26,7 minuty.

Směr Penebola: temné těleso — velikost 0,08 — vzdálenost 32,9 minuty.

Směrem ke středu souhvězdí Lva: temné těleso — velikost 0,04 — vzdálenost 39 minut.“

Molodinová zapnula rychle všechny televisní telefony na Paprsku.

„Pozor — pozor — připoutejte se. Spouštíme pohonné reaktory!“

Přesně za minutu vyšlehly z trysek letadla rudé plameny.

„Jak se u nás říká — měli jsme víc štestí než rozumu!“ poznamenal Navrátil. „Vyhaslá sluneční soustava — či co to vlastně bylo — mohla nám stejně tak dobře stát přímo v cestě…“

„To bych ji objevil už dávno,“ odporoval Madarász, který byl právě prvním pilotem. „S hlavního astrogravimetru nespouštím oči…“

S obrazovky nahlédla do místnosti věčně usměvavá tvář Frateva.

„Představte si — největší těleso u Regula je radiohvězdou,“ volal radostně. „A jak intensivně vysílá! To už není šum, to je přímo rachocení vodopádu!“

Navrátil si nasadil sluchátka a spojil se s radioteleskopem.

„Fratev měl pravdu, poslechněte si,“ nabídl sluchátka Molodinové. A s úsměvem dodal:

„Již jsem si myslel, že kapánek přehání — jako obvykle.“

„Není o tom pochyb, zdroj radiovln nemůže být daleko. Překontrolujte, prosím, zda radioteleskop je přesně zaměřen na největší temné těleso.“

Navrátil přistoupil k velké desce a přihmouřenýma očima sledoval několik obrazovek.

„Ano, hlášení astrogravimetru, radiolokátoru i teleskopu se shodují. Radiovlny vycházejí z tělesa velikosti 0,3.“

„Pak tedy stojíme na prahu tajemství radiohvězd!“ zaradovala se Molodinová.

„Jsou to bez pochyby uhasínající slunce, jejichž teplota klesla natolik, že nezáří viditelným světlem.“

„Máte pravdu,“ ukázal Madarász na promítací plochu astrotelevisoru.

„Podívejte se, uhasínající slunce vyzařuje ještě infračervené a ultrafialové paprsky…“

„Proxima má od této chvíle své jméno neprávem. Nejbližším sluncem je — jak je pojmenujeme?“ poškrábal se Navrátil za uchem.

„Radia Fratevi. Ať má Fratev radost, vždyť první uslyšel její hlas. navrhl Čan-su.

Severson se za chvíli posadil k mikrofonu a hlásil:

„Zvláštní zpráva pro Zemi. Předně: odhalili jsme tajemství radiohvězd. Jsou to temná tělesa, či lépe vyhasínající slunce. Jedno z nich je nedaleko nás. Nazvali jsme je — —

Probůh, co se děje?! Do kabiny mi zvenčí vnikla oslnivá záře. Okamžik…

Temné slunce se rozzářilo! Ba vybuchlo. Šíří se kolem něho ohnivý pruh. Vypínám — zavolám vás za chvíli…“

Náhlé vzplanutí nové oslnivé hvězdy vyvolalo v Paprsku zděšení.

„Nezasáhne náš žhavá hmota, kterou slunce odvrhlo?“ zeptal se ustrašeně Ditrichson.

„Pohonné reaktory na plný chod!“

Watson se vřítil do řídicí kabiny.

„Nedělejte to, nezvyšujte rychlost nad těch sto padesát tisic kilometrů! Může to špatné dopadnout, vždyť jste to ještě nevyzkoušeli!“

„Padni oko nebo zub, těžko teď vybírat — není na to čas. Daleko méně riskujeme zvýšenou rychlostí, než kdybychom se motali v dosahu novy — a uhořeli,“ mínil Gruber.

„Tak zlé by to snad nebylo. Ale křídla bychom si asi popálili — jako Ikaros,“ řekl Madarász.

Jediný Čan-su zůstal naprosto klidný.

„Souhlasím s akademikem Watsonem,“ prohlásil, jako by šlo o bezvýznamný spor. „Nezvyšujme rychlost zbytečně. Plýtváme tak pohonnými látkami — a budeme je ještě potřebovat. Nezapomínejme, že čím rychleji se rozjedeme, tím více pak musíme brzdit. A nova Radia Fratevi? Tu nechme klidně na pokoji. Vyvržená žhavá hmota neletí rychleji než dva tisíce kilometrů za vteřinu. Nemůže nás nikdy dohonit.“

„Za tři roky, až doletí k vám můj hlas, zazáří na vašem nebi nová hvězda,“ pokračoval Severson ve vysílání.

„Až ji spatříte, vzpomeňte si na nás a pojmenujme ji Radia Fratevi.“

Vznícení temného slunce ve vzdálenosti pěti světelných hodin není pro očitého svědka zjevem zrovna příjemným. Pro naše dobyvatele vesmíru to však byla přímo ideální příležitost ke studiu života hvězd.

Náhlé vzplanutí hvězdy pozorovali už hvězdáři několikrát. Dálo se to však v tak obrovských vzdálenostech, že výsledky bádání byly velmi skrovné. Teprve teď mohli vědci sledovat fysikální a chemické změny jak na slunci samotném, tak i v prstencích hmoty, kterou hvězda obrovskou silou odvrhla od sebe.

Po několika hodinách octl se Paprsek v zesíleném dešti roentgenových a kosmických paprsků. Také nově objevené paprsky zero zářily daleko intensivněji.

„Nakonec máme štěstí v neštěstí, jak se u nás říkává,“ usmál se spokojeně Navrátil. „Nezbývá než naší milé Radii Fratevě uctivě poděkovat za nesmírně cenná fakta, která poskytla naší vědě. Teď už není sporu o tom, že nám tato fakta pomohou rozluštit tajemství nov a ostatních hvězd a že nám konečně blíže osvětlí i záhadu kosmických paprsků. A nebojím se říci, že se o veliký skok přiblížíme také k rozřešení vzniku hvězd.“

„Ano, sklízíme bohatší úrodu, než jsme očekávali,“ přikývla Molodinová. „A kolik nových velkých objevů nás ještě čeká v sluneční soustavě Proximy Centauri a v soustavě Alfy Centauri!“

„A kdo může vyloučit možnost, že se nám podaří odhalit zákonitosti celé naši Galaxie?“ snila Alena.

Jasně žlutá barva Radii Fratevy se po několika dnech změnila v oranžovou, pak v rumělkově červenou. Viditelnost hvězdy se zmenšila tak, že ji bylo možno pozorovat jedině silnými dalekohledy nebo astrotelevisory.

„Měli jsme ji pojmenovat Prskavka Fratevi a ne Radia,“ smál se Fratev. „Také jenom zazářila, natropila trochu rozruchu — a zhasla.“

„Správně! Český básník Erben by řekl: prskla a zhasla docela…“

Život na Paprsku se vrátil opět do normálních kolejí. Vědci obrátili objektivy svých přístrojů k cíli cesty, k souhvězdí Proximy Centauri.

Severson v rušných událostech na Watsona téměř zapomněl. Připomněl mu ho teprve rozhovor s prasynovcem. Olaf si totiž stěžoval na neustálé bolesti hlavy, které ho někdy dohánějí až k šílenství.

— Kdyby ti raději praskl celý tvůj zločinný mozek — měl bych aspoň po starosti, — pomyslel si Severson. Když si však na okamžik uvědomil dosah svého tajného přání, zachvěl se.

— Kam až jsem se to dostal?! K takovému řešení sahá jenom zbabělec, rozčiloval se sám na sebe. — Čas letí a cíl cesty se blíží! Je třeba jednat…

A znovu se pustil do pátrání. Watsona sledoval teď v observatoři denně.

Po mnoha marných pokusech se mu konečně podařilo přistihnout ho při další zločinecké činnosti…

Zapnul televisní telefon a bez zvláštní pozornosti sledoval výjev na obrazovce. Nepoutal ho — byl příliš podobný těm předcházejícím. Vždyt znal už každý Watsonův pohyb. Ani na tom, že právě vytočil nějaké číslo na televisním telefonu, nebylo vůbec nic zvláštního.

Co se však dělo dál, Seversona nesmírně překvapilo. Na obrazovce Watsonova aparátu vyvstal záběr z řídicí kabiny. Čan-su hovořil s Navrátilem o nové objevené planetě v souhvězdí Alfy Centauri A. Žádný z vědců si však telefonu nevšímal.

„Copak jim tam nesvítí signální světlo?“

Když se Watson nabažil pohledu do řídicí kabiny, spojil se s klubovní místností. Právě tam bylo veselo. Wroclawski vyprávěl anekdoty a celá společnost se smála. Některým vtipným anekdotám se usmál i Watson.

Ani v klubu nikdo nezpozoroval, že je telefon v činnosti.

Severson se pojednou klepl do hlavy.

— Jsem to hlupák! Ze mně to nenapadlo hned! Watson dělá přece totéž co já: odposlouchává, co se děje v řídicí kabině a v klubu. Ale co chce vyzvědět? Pravděpodobně podává zprávy Bratrstvu silné ruky… Teď už je opravdu nejvyšší čas zakročit…

Severson se rozhodl, že hned po službě řekne všechno Aleně a požádá ji, aby o dvou spiklencích informovala Navrátila.

Sotva vstoupil do klubu, kde měl s Alenou sraz, zarazil se.

Sál byl těsně po střídání směn téměř prázdný, jen u okna s pokroucenou borovicí seděl — Watson. Byl tak zaměstnán rovnáním nějakých papírů, že si příchozího vůbec nevšiml.

Watson v klubu? Vždyť sem nikdy nechodí! Co zase má za lubem? honilo se Seversonovi hlavou. Sedl si na druhý konec sálu, vytáhl z kapsy blok a předstíral, že něco píše. Přitom pozorně sledoval záhadného návštěvníka.

Watson se tvářil spokojeně. Chvílemi se jeho oči dokonce usmály dvěma vějířky vrásek u spánků. Když všechny papíry urovnal do silné slohy, opřel se loktem o rám okna, několikrát si pohladil prošedivělé vlasy a zahleděl se do hvězdné oblohy.

Do sálu přicházeli další hosté — Navrátil, Molodinová, Čan-su, Scheiner, Fratev, Madarász, McHardy… Každý se při pohledu na Watsona zatvářil stejně udiveně jako Severson.

Alena přiběhla celá udýchaná. Omlouvala se, že se zdržela v kuchyni.

„Co říkáš tomuhle návštěvníku?“ zašeptal Severson a očima ukázal na Watsona.

„Mám z něho radost. Konečně dostal rozum…“

„Ty jsi věděla, že sem dnes přijde?“ divil se Severson.

„Věděla, říkal mi to Navrátil. Na jeho žádost jsem připravila čaj a zákusky.“

„Proč se tak náhle změnil? Nesleduje tím nějaký nekalý cíl?“

Alena se zasmála.

„Ty jsi přece jen nenapravitelný! Kdy se konečně začneš dívat na lidi s té lepší stránky? Ve všem vidíš nějakou záhadu. Vypadá to, jako bys trpěl nemoci imperialistů — špionážomanií. Ti také viděli v každém vyzvědače a záškodníka…“

„A ten přijímač — a šifrované poznámky — to není nic?“ řekl uraženě Severson.

Alena se již k odpovědi nedostala. Navrátil se postavil do středu sálu a na jeho znamení sál utichl.

„Drazí soudruzi, sedněte si, prosím, k společnému stolu, abychom byli pěkně pohromadě. Akademik Watson nám chce sdělit něco velmi důležitého…“

Severson se podíval na Alenu tázavým pohledem. Pokrčila pouze rameny, že nic neví.


„Dovolíte-li, budu hovořit vsedě,“ zahájil oficiálně Watson svůj projev. „Vím dobře, že mnozí z vás mne mají za nenapravitelného samotáře — a někteří dokonce za mrzouta, který nemá rád lidi. Rád bych vám proto dnes složil účty ze své samoty…“

Odmlčel se a očima přejel po všech přítomných. Usmál se.

„Na vás nyní záleží, jak mé účty zhodnotíte. Dnes tedy vám mohu prozradit, proč jsem mezi vás nechodil. Potřeboval jsem hodně času. Pokoušel jsem se totiž rozluštit smysl slov neznámé řeči obyvatelů planety X…“

Poslední slova působila jako bomba.

„Domnívám se, že se mně to podařilo — alespoň částečně…“

Alena strčila lehce do Seversona a významně na něho mrkla.

„Jak jsem již soudružce Molodinové oznámil, planeta X vysílá na dvou stanicích. Tu druhou jsem — žel — objevil teprve nedávno. Na neštěstí hovoří docela jiným jazykem než ta první. Celá moje práce se tedy zabývá pouze silnější stanicí, kterou posloucháme již mnoho let. A nyní důkazy…“

Watson přistoupil k magnetofonu a sklopil páčku vypínače.

Sálem se ozval skuhravý hlas.

„Tak hovoří obyvatelé planety X normálně. A nyní si to pusťme pomaleji. Dávejte pozor: nejčastěji zaslechnete tato slova: vhgt — svis — ohoghim — svln a gh. Zřejmě jsou to slova, kterých neznámí lidé nejčastěji používají. Zjistil jsem si, která slova jsou nejčastější v mnoha světových jazycích, a dospěl jsem k názoru, že mezi podivnými slovy musí být zájmena, slovesa ve významu býti — a tak dále.

Bylo by to příliš zdlouhavé, kdybych vám měl popisovat celý postup, jak jsem krůček za krůčkem odhaloval smysl slov. Kdo se o tento problém zajímá blíže, může si prostudovat tyto materiály,“ položil ruku na silnou slohu.

„Chtěl bych vás však ještě upozornit, že cesta k rozluštění je velmi složitá. Z počátku jsem to zkoušel pomocí nejrůznějších dešifrovacích systémů, které jsou známy z dob rozdělení lidstva. Nedařilo se mi to. Pak jsem prostudoval vědecké spisy akademika Hrozného a Lexy, kteří rozluštili neznámou řeč a neznámé písmo na nápisech z Orientu. Ani to mi příliš nepomohlo. Teprve po roce marného hledání jsem si povšiml, že některá slova mají sice stejná písmena, ale vyslovována jsou po každé jinak.

Rozdíly jsou ve výškách tónů jednotlivých slabik. Neznámí lidé vlastně nemluví, ale zpívají. Našemu sluchu to příliš nelahodí, ale pro ně to má velký význam. Jednotlivé tóny jim totiž nahrazují písmena…

A nyní vám přečtu překlad několika souvislých vět, které se mi podařilo sestavit:

,Matematický turnaj (souboj nebo olympiada) měl dobrý průběh a vysokou úroveň. Absolutním vítězem je — nesrozumitelné jméno.‘

,Nepřátelská země (nebo světadíl) usiluje o zničení naši civilisace (nebo náboženství). Bůh nám vložil do ruky meč (nebo zbraně), abychom ztrestali rouhače. Naše země (světadíl) je pro nás příliš malá. Nejúrodnější krajiny mají bezbožní — nesrozumitelný název národa — a my hladovíme. Musíme rozšířit svůj životni prostor. Naše trpělivost je už u konce. Vyhlásíme svatou válku…‘

Zdá se tedy, že návštěva na planetě X nebude pro nás nijak příjemná. Podle výsledků, ke kterým jsem dospěl dlouhou a trpělivou práci, schyluje se tam k bouři. Je docela možné, že se dostaneme přímo do válečné vřavy…“

Zmlkl.

V sále leželo těžké ticho.

„Přiznám se — a jistě mluvím za nás za všechny — že mne akademik Watson příjemně překvapil.“ ujal se slova Navrátil. „Za jeho gigantickou práci musíme mu vyslovit upřímný a vřelý dík…“

Všichni nadšeně souhlasili potleskem.

„V každém případě má pro nás tato práce velkou cenu. Usnadní nám první styk s obyvateli planety X.

Nezlobte se však, soudruhu Watsone, když poukážu i na stinné stránky problému. Jistě nepochybujeme o tom, že vám i nám přeji na této cestě mnoho úspěchů. Nechci také pochybovat o vaší poctivosti a pečlivosti. Obávám se však, že při vší důkladnosti v luštění, můžeme snadno podlehnout klamu. Nezapomínejte, že naše myšlení je příliš pozemské, abychom mohli proniknout do myšlení neznámých tvorů jen na základě zvukových záznamů. Připouštím sice možnost, že akademik Watson odhalil tajemství neznámé řeči, ale obávám se, že smysl slov je v mnoha případech jiný, než jim teď přikládáme…“

Rozproudila se živá diskuse. Jedni stáli na straně Watsona, druzí pochybovali s Navrátilem.

„Rozhodl jsem se právě, že prostuduji hudbu neznámých lidi,“ prohlásil Madarász, když se vědci rozcházeli do svých kabin. „K odhalení její zákonitosti nebude zapotřebí slovníků…“

Severson byl Watsonovou zprávou tak ohromen, že celou besedu sledoval jako ve snách.

— Zabýval se poctivou prací — a já ho podezříval — přemýšlel.

— Proč se však tak často stýká s Olafem? Proč odposlouchává rozhovory? A kdo mi tedy vstrčil do kapsy varovný dopis? Ne — není to všechno v pořádku! Neluštil záhadnou řeč jen pro vlastní potřebu? — napadlo mu náhle…


27. DOBRÝ SLUHA — STRAŠLIVÝ PÁN


„Pozor, pozor! Za deset minut zapneme pohonné reaktory! Připoutejte se, otočíme letadlo!“

Hlas Molodinové, přenášený do všech kabin, zněl slavnostně.

„Sláva, blížíme se už k cíli!“ zvolala Alena. „Viď, že z toho máš také radost, Leife? Já ohromnou. Cesta byla krásná a zajímavá — všechna čest! Ale všeho dočasu. Přiznám se ti, že ta věčná noc mně už někdy šla na nervy. Ani nevíš, jak se už těším! Ty také, viď. To bude nádhera, až ucítíme pod nohama pevnou půdu a nad hlavou nám zazáří skutečné slunce. A dokonce ne jedno, ale hned tři!“

Ze zásuvky vyndala pouzdro s demodulátorem a podala ho Seversonovi.

„Podívej se na ně… jak vesele nám září vstříc!“

Severson si prohlížel tři slunce se zatajeným dechem. Jak byly pestré! Jedno bylo žluté, jako naše Slunce, druhé oranžové a třetí červené.

„Ke kterému z nich letíme?“ zeptal se zadumaně.

„K tomu největšímu, které svítí rumělkovým svitem. Říkám sice největšímu, ale ve skutečnosti je Proxima Centauri nejmenším sluncem v celém trojhvězdí. Zdá se nám teď největším, protože je nám nejblíže.“

„A jak daleko za ní jsou ta další dvě slunce?“

„Přibližně čtrnáct světelných dnů, čili kousek. Náš Paprsek takovou vzdálenost urazí nanejvýše za šest týdnů. Také se tam podíváme, až se rozloučíme s obyvateli na planetě X. Bude to zajímavá cesta. Zlaté slunce — Alfa Centauri A — má sedm planet a oranžové — Alfa Centauri B — čtyři planety. Je docela možné, že na některé najdeme myslící tvory, podobné našim lidem. Obě slunce se vzájemně otáčejí kolem téhož těžiště i se svými slunečními soustavami. A kolem této dvojice obíhá Proxima se svými planetami…“


V zádi kolosu se ozval šum a praskot.

Trojhvězdí uniklo ze zorného pole přístroje. Hvězdná obloha se dala do pohybu. Objevilo se souhvězdí Panna, pak Vlasy Bereniky, Velký vůz a Malý vůz s Polárkou na oji, Kasiopeia, Mléčná dráha — a souhvězdí Andromeda, uprostřed něhož svítila nepatrná hvězdička — Slunce naši sluneční soustavy…

Na Paprsku nebylo jediného člověka, který by v osudovém okamžiku spal. Ložnice vědců byly prázdné. Všichni se shromáždili v hlavě letadla, aby pomohli při rychlých operacích, které si vyžádalo otáčení letadla.

Sotva se Paprsek ustálil v nové poloze, přišel nový nával práce. Všechny přístroje musely být znovu seřízeny — antény, radioteleskopy, astroradiolokátory, astrogravimetry…

Alena vyhlédla z okna.

„Obloha už stojí nehnutě, můžeme se odpoutat…“

Severson rozepjal pás a zvedl se s křesla. Leknutím vykřikl.

Nohy se podlomily pod váhou těla.

„Neboj se, nic se ti nestalo!“ smála se Alena. „Vrátila se nám pouze tíže. Už jsi na ni dávno zapomněl, viď, Leifíčku?“

„Jsem to hlupák…“ Začervenal se jako děvčátko a napřímil se.

„Je to tím, že Paprsek zmírňuje rychlost. Vím to — a přece jsem na to zapomněl…“

„Nic si z toho nedělej, za osm let člověk na všelicos zapomene… A než začneš chodit, přezuj se. Boty s ocelovými podrážkami jsou zbytečné — podlaha už není magnetická.“

Severson popošel několik kroků a dupl si.

„Rozhodně si na to zvyknu rychleji než na nedostatek tíže,“ usmál se. „Mám takový krásný pocit, jako bych už stál na pevné zemi…“ Vytáhl z kapsy tužku, vyzvedl ji do výše a upustil. Nezůstala nehybně v prostoru, jak by tomu bylo ještě před půl hodinou, ale rychle spadla na podlahu.

„Opravdu jako na Zemi,“ řekl spokojeně.

Na televisním telefonu zablikalo červené světlo.

„Soudružka Svozilová se má dostavit do řídicí kabiny.“

Severson osaměl.

Za ta dlouhá léta práce v laboratoři znal už všechny přístroje tak dokonale, že mohl pracovat samostatně.

Podíval se na hodinky.

— Ještě dvacet minut, — řekl si a položil před sebe silný blok, který proměnil v důvěrný deník.

— Čím začít, — přemýšlel a z roztržitosti okusoval konec tužky.

— Dojmů je tolik…

„Buďte zdráv a vesel, strýčku! Jak se máte?“ ozvalo se najednou ve dveřích.

— Olaf — co tu chce?

Podíval se na něj překvapeně a místo odpovědi kývl hlavou.

„Tváříte se tak kysele, jako byste žvýkal šťovík. Nemáte snad ze mne radost?“ usmíval se Ditrichson sladce. „Mám zde na hodinku zaskočit za Svozilovou, je na kapitánské poradě. Vidím, že byste ji tu viděl raději než vlastního synovce. Nu, snad se sneseme. Co tu máte důležitého na práci?“

„Za deset minut musíme vyjmout z mezihvězdného prostoru umělé bílkoviny. Vystavili jsme je tam záření paprsků zero. Pokus číslo 823. Ale to si zařídím sám…“

„Jak vidím, nejste dnes nějak v náladě, strýčinku. Nu jak chcete. Podívám se tedy, jak pokračuje příprava jídel…“

„I to si obstarám sám,“ řekl Severson nevrle.

Ditrichsonovi se vznítily v očích zelené plamínky, ale ovládl se. Sedl si do křesla a zadíval se na kontrolní desku vysokotlakého kotle.

„Poslyšte, mám nápad,“ obrátil se za chvíli k Seversonovi. „Chtěl byste své snoubence udělat radost?“

„Radost? A čímpak?“ zeptal se Severson neochotně.

„Pokusem číslo 824, který možná přinese překvapující výsledky. Můžete pak klidně říci, strýčku, že to byl váš nápad. Rád vám ho daruji.“

„Není třeba — nerad se chlubím cizím peřím, jak říkává Navrátil. Jak si pokus představujete?“

„Celkem jednoduše. Vyzkoušejme, jaké změny způsobí v umělých bílkovinách radioaktivní záření. Než se Svozilová vrátí, může být pokus hotov. Ta se pak bude divit, až ji vybídneme, aby si bílkoviny prohlédla pod elektronovým mikroskopem…“

Seversonovi se návrh líbil. Na chvíli se dokonce i zbavil nepříjemného pocitu z Olafovy přítomnosti.

„Dobrá — a jak to provedeme?“

„Podívejte se…“ Ditrichson vytáhl z regálu plochou uzavřenou nádrž s bílkovinami a podal ji Seversonovi.

„Zajděte s tím do atomové elektrárny. Nevcházejte tam však hlavním vchodem, zbytečně byste rušil službu u reaktorů. Projděte zadními dveřmi číslo 14. Přímo proti dveřím uvidíte stěnu s několika uzávěry. Jeden z nich otevřete a vložte do něho kazetu s bílkovinami. Nechte ji tam pět minut — to stačí úplně. Pak ji přineste sem — to je vše. Nic složitého na tom není. Já se zatím postarám o pokus číslo 823. Kdy mám kazetu vytáhnout?“

„Za dvě minuty. Pomohu vám ještě.“

„Ale, strýčku, copak jsem malé dítě? Vždyť jsem starší než vy. Jen klidně běžte, škoda času. Svozilová se může brzy vrátit — a bylo by po překvapení…“

U dveří číslo 14 se Severson zarazil.

— Neposlal mne Olaf pryč jenom proto, aby nám něco provedl v laboratoři? napadlo mu. Již se chtěl vrátit, ale nakonec si to rozmyslel.

— Za těch deset minut, co budu pryč, nemůže tam nic pokazit. Ostatně — všechno si pak důkladně překontroluji.

Vstoupil do úzké chodby. Podíval se na stěnu s několika řadami uzávěrů a rozhlédl se.

Trhl sebou úlekem. Jeho zrak padl na několik skafandrů, které byly připevněny plátěnými pásy k protější stěně. Na první pohled se zdálo, že tam stojí opřeno několik lidí…

Zasmál se své bojácnosti a kazetu s bílkovinami položil na podlahu. Stoupl si pak na špičky, uchopil kovové kolo uzávěru a několikrát jím otočil.

— Ještě málo, — řekl si po prvním nezdařeném pokusu uzávěr otevřít — a točil kolem dál.

„Zadržte, proboha, zadržte!“ vykřikl někdo a uchopil ho za ruce. Severson ztratil rovnováhu a klesl volajícímu muži do náruče. Vytřeštěnýma očima se mu podíval do obličeje.

Watson!


„Co blázníte člověče?! Omrzel vás snad svět? Nebo vás ta dlouhá cesta připravila o rozum? To nevíte, že radioaktivní záření zabíjí? Divím se Navrátilovi, že takového nevzdělance vzal do letadla. A ještě víc mne udivuje Ditrichson. Proč vám, hlupák, neřekl, že se tu nikdo nesmí pohybovat bez skafandru? Nevidíte je tu? Ten váš pitomý pokus s bílkovinami lehce mohl skončit rozložením bílkovin ve vašem těle!“

Severson si marně srovnával myšlenky v hlavě. V první okamžik si vůbec nemohl uvědomit, jak se dostal do hlavní chodby a proč mu Watson tak nadává. Jeho poslední slova ho však rázem vzpamatovala.

„Ditrichson za to nemůže. Já na to zapomněl,“ zašeptal. „Jak to, že jste mne tu objevil? Jak víte, že mne sem poslal Ditrichson a že provádíme pokus s bílkovinami?“

„Jak to vím? Prostě jsem váš rozhovor zaslechl. O tom si však promluvíme později. Natáhněte si teď skafandr a dokončete si ten váš zatrolený pokus. Co myslíte, že zjistíte? Nic nového, je to už vyzkoušeno dávno…“

„Vy odposloucháváte televisním telefonem. Můžete mi říci, proč to vlastně děláte?“ zeptal se Severson zpříma.

„Máte pravdu, dělám to — a hlavně dříve jsem se tím bavil často. Je to moje slabost a určitý nezpůsob, přiznávám. Ale nakonec — čemu jinému teď vděčíte za svůj život, než právě mému zlozvyku?“

„Jsem vám velmi vděčen a nadosmrti zavázán, soudruhu Watsone,“ řekl Severson teplým hlasem. „Teď vidím, jak jsem vás špatně znal, jak jsem se ve vás mýlil. Jste dobrý člověk — a právě proto mi nejde do hlavy, proč odposloucháváte cizí rozhovory…“

„Místo abyste mi poděkoval, vyslýcháte mne tu jako prokurátor,“ zatvářil se Watson přísně. „Když tedy jinak nedáte, řeknu vám to. Bylo mně prostě smutno, samotu snáším hůře než si myslíte. Planeta X si vyžádala všechen čas, na zábavu nezbývalo. Navštěvoval jsem tedy kabinu kapitána aspoň po telefonu. O žádné tajnosti tam přece nejde. K vám do laboratoře jsem se dostal náhodou. Nevědomky mne tam přepojil Fratev, když aparátem, na který já byl zapojen, volal soudružku Svozilovou. Doufám, že této mé slabosti proti mně nezneužijete. Jsem tak jako tak na Paprsku neoblíben pro staré spory s Navrátilem. Skoro mne mrzí, že jsem se tenkrát tak nerozvážně přihlásil…“

Severson mu pevně stiskl pravici.

„Naopak, všichni si vás velmi vážíme — máme vás rádi, věřte tomu…“

Tentokrát to myslel opravdově…

Aleně se o události v atomové elektrárně ani nezmínil. Watsona teď navštěvoval často. Drobnými pozornostmi snažil se mu prokázat vděčnost a přehlušit tak špatné svědomí.

Olafovi se důsledně vyhýbal.

— Poslal mne do elektrárny úmyslně, aby se mne zbavil? Tak hluboko přece jen neklesl, aby mohl klidně zavraždit vlastního strýce! Spíše to byla nešťastná náhoda a má prokletá nevědomost…

Dny teď už neběžely, ale vlekly se jako hlemýžď. Odvážní dobyvatelé vesmíru žili v neustálém vzrušení.

Rychlost se už zmírnila natolik, že černé díry v obloze začaly ožívat. Nejprve se objevily matné tři hvězdičky souhvězdí Centaura a Mirah v Andromedě. Brzy nato vystoupily z temnot další hvězdy, až se objevila i malá nepatrná hvězdička — naše Slunce.

Záře tří sluncí pronikla už do kabin jako slabounký svit srpku měsíce.

Jeden z astrotelevisorů byl umístěn v klubovní místnosti, aby mohli vědci sledovat planetu X i ve volných chvílích.

Z počátku se objevila na promítací ploše jako zrnko máku. Pomalu vyrostla v hrášek, pak v malou duběnku — a v tennisový míček.

„My přijdeme blíž, my přijdeme blíž, my světa dobudeme,“ zvolal slavnostně Navrátil, kdykoliv přišel do klubu a podíval se na astrotelevisor.

Důmyslné počítací stroje typu Svoboda se roztočily na plné obrátky. Bylo třeba co nejrychleji propočítat dráhy všech tří planet u Proximy a hlavně dráhu planety X, přesně určit dobu otáčení kolem slunce a kolem vlastní osy — i vzdálenost mezi Proximou a jednotlivými planetami.

Propočty které by dříve zaměstnaly desítky vědců a vyžádaly si léta, zvládly Svobodovy stroje v několika hodinách.

Paprsek se přiblížil k planetě už natolik, že astrotelevisorem bylo možno sledovat její povrch. Ze čtyř pětin byla pokryta oceánem, zbytek zabíraly dvě pevniny a několik menších roztroušených ostrovů. Přesnou mapu planety vědci ještě vypracovat nemohli. Bránily jim v tom pásy hustých mračen, které se táhly hlavně kolem rovníku. Částečně sice pomohl astroradiolokátor, ale ani ten dosud nedával přesný obraz.

„Mají-li neznámí lidé dokonalejší dalekohledy než my, určitě nás už spatřili,“ uvažoval Wroclawski. „Jak asi na ně náš Paprsek zapůsobí? Domyslí si, že k nim přichází návštěva z jiné sluneční soustavy?“

„Pochybuji. Museli by myslet stejným způsobem jako my,“ řekl zamyšleně Navrátil.

„Mám nápad!“ zvolal Severson. „Přezkoušejte, zda akademik Watson správně pochopil jejich řeč! Vyšleme jim zprávu, že je jdeme navštívit, aby se nás zbytečně nelekli, až se objevíme na jejich obloze!“

Výborně! Ať jsem atom thoria, jestli tohle není dobrý nápad!“ nadšeně souhlasil Fratev.

„Nápad je to opravdu dobrý, ale pochybuji, že to svedu,“ usmál se Watson. „Copak umím tak podivně skuhrat jako oni?“

„Není nic jednoduššího,“ ozval se Madarász. „Přeložte mi zprávu do planetoištiny a připište k textu noty. Zazpívám to jako slavík. Trochu jsem jejich řeč odposlouchal, když jsem studoval hudbu.“

„A na jakém kmitočtu chcete vysílat?“ zeptal se Scheiner.

„Na témže jako oni, — i s tím nepochopitelně velkým zdvihem. To přece svedeme.“ vmísil se do rozhovoru Čan-su.

„To bude překvapeníčko, až jim vpadneme do programu!“ smál se Fratev.

Ujednáno, uděláno.

Příští týden letěly už radiovlny s podivnými zvuky k planetě X. Madarász sehrál svoji roli výtečně. Watson se teď nehnul od přijímače. Trpělivě čekal, zda neznámí tvorové odpovědí.

„Teď! Teď zaslechli naše volání! Vysílač zmlkl!“ volal vítězoslavně.

Za deset minut se stanice opět rozhovořila. Watson spustil magnetofon a zároveň zapisoval. Vysílač opět ztichl.

„Opakujte zprávu! Pokusím se zatím text rozluštit…“

Vzal slovník, který pracně sestavil, a překládal. Když přečetl první větu, zakroutil hlavou:

„To jsem blázen! Vždyť první věta nemá logický smysl: Válka dělá mír, za les házet kamení, čas zkrocený nemůže…“

„Buď nám špatně rozuměli, nebo jim nerozumíme my,“ usmál se Navrátil. „Pokuste se přeložit další věty…“

„Okamžik — obnovili vysílání…“

Watson se opět rozepsal.

„Špatně jim rozumím, vysílání má velké poruchy, poslechněte si.“ přepnul přijímač na reproduktor.

Ozvalo se nepříjemné praskání.

„Vypadá to na bouřku,“ uvažoval Fratev.

„Na planetě X jsem zpozoroval divné záblesky,“ hlásil Cahén z řídicí kabiny.

Vědci přiskočili hned k astrotelevisoru.

„To není bouřka, spíše výbuchy sopek,“ mínil Čan-su.

„Sopečná činnost zasáhla zřejmě jenom levý světadíl…“

„Ale zato pořádně. Chudáci lidé! Nečekaně se octli v ohnivém pekle.“ vydechla pobledlá Alena.

Watson rychle přeladil přijímač.

„Druhá stanice mlčí, asi stojí na světadíle, který postihla přírodní katastrofa…“

Navrátil zapnul televisní telefon:

„Soudružko Molodinová, zvyšte rychlost — je nebezpečí, že přijdeme pozdě…“

„Vulkány oživly i na druhém světadílu!“ zvolal zděšeně Wroclawski.

Všichni zmlkli. S hrůzou v očích sledovali strašlivý obraz na promítacím plátně.

„I první stanice už mlčí…“

Watson vytáhl z kapsy kapesník a pomalu si utíral zpocené čelo.

„Jako bych svými nešťastnými proroctvími přivolal katastrofu.“ řekl zdrceně. „Já přece prorokoval, že se tu s žádnými lidmi nesetkáme.“

„Nepředbíhejte události a neztrácejte hlavu,“ chlácholil ho Navrátil. „Sopečná činnost je sice strašný zjev, ale život na planetě zničit nemůže. Zvláště nemůže zahubit celé lidstvo. Obyvatelé planety jsou přece inteligentní tvorové. Znají radio a je tedy pravděpodobné, že mají také svoje letectvo. Při nejhorším se zachrání ve vzduchu…“

Paprsek se už k planetě přiblížil tak, že ji vědci spatřili pouhým okem.

Sopečné záblesky dosud neuhasly…

Madarász vpadl do řídicí kabiny a zavrávoral. Na jeho bledý obličej dopadla rudá záře červeného slunce, které oslnivě svítilo z hvězdné oblohy v ruce křečovitě svíral právě vyvolanou — ještě mokrou fotografii.

„Soudružko Molodinová, soudruhu Navrátile, je to strašné — je to nad mé síly…“

Vzali ho pod paží a posadili do křesla. Mlčky rozvinul fotografii na kolenou.

Na snímku byla zachycena část planety s pravou pevninou. Na několika místech vyvstávaly z jejího povrchu ohnivé koule. Na vrcholcích koulí — jako trnitá koruna — vyrážel prudce letící dým. Z šera svítila ostrým fialovým světlem klikatá pohoří.


„To nejsou výbuchy sopek — to jsou…“ Hlas uvázl Molodinové v krku. „Výbuchy atomových pum,“ zašeptal Navrátil.

Madarász vytáhl z kapsy letecký snímek výbuchů v Hirošimě a Nagasaki a položil ho vedle fotografie.

„Není o tom pochyby.“ dodal sklesle.

„Planeta X je silně radioaktivní,“ vpadlo do toho hlášení z pozorovatelny.

„Přišli jsme pozdě! Šílenci! Proto jim dala příroda mozek, aby se vzájemně zabíjeli?“ Molodinová sevřela ruce v pěst.

„Sami nad sebou si vynesli rozsudek smrti. A jak strašné smrti! Ti kteří nebudou zabiti hned, dlouho budou umírat v nejkrutějších bolestech. My však nesmíme ztrácet hlavu. Posádce zatím nic neříkejte. Na všechno zlé je času dost…“

Paprsek se přiblížil k planetě. I ostatní vědci už tušili, že se na ní odehrálo něco nezvyklého. Teď teprve, když uviděli dohasínající atomovou válku na vlastní oči, uvědomili si, že tu — miliardy kilometrů od domova — odehrává se tragedie, jaké snad vesmír dosud nepoznal.

Všichni kteří měli právě volno, shromáždili se v klubu a mlčky pozorovali hrůznou scénu. Žádný nechtěl zůstat sám — pocit úzkosti je nutil držet se v těsném kolektivu…

Watson se opřel čelem o chladné sklo okna a zašeptal: „Nikdy jsem netušil, že Dantovo peklo uvidím na vlastní oči.“
		Zem slzí plna, vichr k letu nutí


		a rudým světlem mihl se blesk děsný,


		že ztuhlo ve mně každé smyslu hnutí;


		I padl jsem jak ten, jenž padá ve sny…


Ještě několik výbuchů — a nad planetou X se rozhostil mrtvolný klid. Jen tu a tam prorážela oblaka dýmu a prachu rudá záře požárů.

Paprsek se snesl níž a začal kroužit kolem planety.

Na promítacím plátně astrotelevisoru se objevil příšerný obraz zkázy: Hořící města, vesnice a lesy, na uhel sežehlá pole. Místy se válely spálené mrtvoly těch, které výbuch zasáhl z větší dálky. Horské masivy a kovové konstrukce světélkovaly zelenavým svitem, jako by byly potřené fosforem. Podobně zářila i celá atmosféra na neosvětlené polokouli.

A nad tím vším plálo krvavé slunce. Zdálo se, že také plakalo. Dlouhé jazyky protuberancí vyšlehávaly do černé oblohy a pomalu se odpoutávaly od své ohnivé matky.

„Nahoře — atomová energie, rozdávající život, a dole — ničící tento život…“

Slzeli všichni — a nikdo se za to nestyděl.

„Radioaktivní záření má neobvyklé vlastnosti. Je stejně dynamické jako kosmické paprsky. Podle všech příznaků proniká až do pěti set metrů do země,“ ozval se čísi hlas v reproduktoru.

„To tedy znamená opravdový konec — konec všeho života na planetě,“ řekla dutým hlasem Alena. „Paprsky pomalu zabíjejí i lidi v nejhlubších krytech, mají-li tam nějaké. Tak strašné účinky neměly ani vodíkové bomby na Bikini.“

Severson se chytil za hlavu.

„Soudruzi,“ vykřikl. „Já vás zrazoval! Teď vidím, jakým zločincem je Olaf — jakými vrahy jsou Bratři silné ruky…“

Madarász překvapením upustil filmovou kameru, kterou právě natáčel nejotřesnější dokument v dějinách lidstva. Všichni přistoupili k Seversonovi — v domnění, že se zbláznil.

„Co to mluvíš, můj drahý, vzpamatuj se, neztrácej rozvahu, vždyť takováto katastrofa už naší vlasti nehrozí, dávno jsme poslali atomové dobrodruhy k čertu…“

„Neboj se Alenko, nezbláznil jsem se. Ale dál už nemohu. Ta hrůza dole mně otevřela oči. Dál už nemohu mlčet.“ Zavzlykal.

„Já vám to musím říci! S vámi letí vrah! Vrah. který vám číhá za zády, aby vám provedl tohle.“ Ukázal na planetu X.

„Ditrichson je to — ano, můj prasynovec Olaf! A já ho skrýval, já byl pokrytec, i vůči Alence…“

„Ditrichson přece není váš prasynovec, znám ho už dlouho,“ zavrtěl hlavou Watson. „Jeho prarodiče se přistěhovali do Ameriky již někdy kolem roku 1860. To znamená, že Ditrichson už dávno není Nor, ale čistokrevný Američan. Uklidněte se Seversone. Trochu vám povolily nervy, ale brzy se to zase spraví. I na nás katastrofa na planetě X silně zapůsobila. Wroclawski, nestůjte tu jako solný sloup, — přineste rychle nějaký uklidňující prostředek.“ rozčilil se.

„Nic nechci, nechte mne mluvit,“ křičel Severson. „Bratrstvo silné ruky existuje, není to můj výmysl! Řekl mně to sám Ditrichson, když mne navštívil v Praze. Zde! Zde si to přečtěte v mém deníku.“ vytrhl z kapsy blok a hodil ho na stůl. „Jsou to zločinci, kteří si myslí, že jsou něco víc než ostatní lidé a že bůh jim předurčil, aby vládli ve světě. Síla a moc, to je jejich cíl. Mají možná úkryty i atomové zbraně, které vám jednou hodí na hlavu. Teď my — a za námi — potopa,“ třesoucí se rukou ukázal opět z okna.

„Nesmysl,“ ostře odporoval Gruber. „Copak může ještě na naší Zemi existovat jediný člověk — Homo sapiens — člověk ušlechtilý, který by nevěděl, že atomová válka nutně zničí především útočníka? Takový člověk by už dávno léčil své zdraví v blázinci…“

„Nechte ho mluvit,“ žádal Fratev.

„Ano, Bratrstvo silné ruky připravuje válku,“ umíněně opakoval Severson. „Ditrichson mně to řekl jasně a otevřeně. Sliboval mně, že až oni zvítězí, stanu se stejným pánem jako oni. Já nechtěl být pánem nad jinými lidmi, nikdy jsem po tom netoužil — to mně, proboha, věřte. Já pouze nechtěl být udavačem vlastního synovce. A utěšoval jsem se, že ho nakonec přemluvím, přesvědčím. Teď — nad hrobem planety X jsem však s hrůzou poznal, koho jsem chránil. Poznal jsem, že k zločinu se nesmí mlčet, že mlčet k zločinu znamená s ním tiše souhlasit. Proč jsem tak pozdě došel k poznání? Já totiž přísně rozlišoval — Alenka mně to vyčetla několikrát — já a vy. Watsona jsem podezíral ze samotářství — a zatím já sám jsem se od vás isoloval. Konal jsem sice svoji práci poctivě, ale nesžil jsem se s vámi. Zůstal jsem nakonec odtržen od kolektivu — a proto jsem podlehl zlu. Dnes už to vím a draze jsem tu moudrost zaplatil: nestačí jenom poctivě konat svoji práci a o nic jiného se nestarat! Má-li lidstvo žít opravdu šťastně, je třeba, aby všichni poctiví lidé spojili své síly a společně bojovali za štěstí své vlasti a celého lidstva.“

Alena ho vzala do náruče a hladila ho po vlasech.

„To nic, drahý, všechno je už v pořádku…“

Navrátil nedůvěřivě pokyvoval hlavou.

Severson to zpozoroval. Vymanil se z objetí a zvolal:

„Vy mně nevěříte? Jeden důkaz mám v kapse. Nevím sice, co to je, ale v pořádku to není. Proč jinak by mne Ditrichson žádal, abych dvě krabičky takových ampulek zničil? Mohu vám je ukázat, schoval jsem je v kabině do skřínky s prádlem…“

Navrátil si prohlédl ampulku proti světlu.

„Okamžitě zatkněte Ditrichsona! Je to opravdu zločinec,“ řekl zlomeným hlasem. „Zločinec nejhoršího zrna. Připravoval bakteriologickou válku. Podívejte se: viry mozkové chřipky — sám si to na ampulku poznamenal tuší…“

Odmlčel se, aby nabral dech.

„Jaké štěstí, přátelé, že se lidstvo na Zemi včas probudilo ze sna, že prohlédlo, v čem je kořen zla! Že poznalo, jakým nebezpečím je pro jeho existenci kapitalismus a imperialismus se svým hlavním zákonem — kdo s koho! Jakým štěstím je pro lidstvo, že těmto zločincům vyrazilo z rukou atomové zbraně, že Sovětský svaz včas mobilisoval národy do boje za mír!

S atomovou energií je to jako s ohněm: Je dobrým sluhou, ale strašlivým pánem. Dnes, na štěstí, není naším pánem, ale dobrým sluhou. Ke kolika velkým vítězstvím nám dal sílu! Jaký blahobyt jsme s touto silou vybudovali na Zemi! Bez ní bychom dnes nebyli ani zde, v sluneční soustavě, vzdálené od našich domovů přes čtyři světelné roky.

Soudruzi! Je to překvapující, ale není o tom nejmenších pochyb: Jsou ještě mezi námi šílenci, kteří v chorobné touze po moci zapomínají na cit člověka k člověku a dokonce ztrácejí i zdravý pud sebezáchovy. Zapomínají, že kdo seje vítr, sklízí bouři! Ta bouře dnes smete jenom je. Lidstvo nepřipustí, aby se opakovaly hrůzy minulosti. Chce žít v klidu a míru. Proto zločince neúprosně rozdrtí.

A ještě jedno poučení nám dávají varovné signály z vesmíru:

V radostném mírovém životě jsme přestali být bdělí a ostražití. Spoléhali jsme na to, že zbytky imperialismu vyprchaly již z myšlení lidí úplně. A co teď vidíme? Přímo na naší palubě žije s námi a jí s námi u jednoho stolu jeden z těch, kteří ještě žijí v neblahé minulosti. Proč s námi letí, proč s námi riskuje a ztrácí čas? Pro zájmy vědy a lidstva? Jistě ne. Nepotřeboval by k tomu ampulky s nakažlivými chorobami, které my vlastně už dávno potřeli na celé Zemi. Na tyto otázky může být jenom jedna odpověď správná: Na planetě X chtěl provést totéž, co chce udělat jeho bratrstvo na Zemi: ovládnout ji — a vykořisťovat neznámé lidstvo. Aby toho dosáhl, neštítil se ničeho. Přišel však pozdě, protože zločinci stejného typu, jako je on, udělali už špinavou práci za něho.

Soudruzi, musím okamžitě ustavit soud a postavit před něj zákeřného škůdce…“

Ditrichsona však hledali marně. Nebyl ani v atomové elektrárně, kde měl mít službu, ani v laboratořích a v klubu — ani ve své kabině…

„Vám bych chtěl, Aleno, říci také několik upřímných slov, — jsme tu náhodou sami… Pamatujte si: láska není slepá ani pasivní. Pravá láska musí lidi pozvedávat, povznášet, dělat je lepšími i když to někdy bolí. Jste člověk nové doby, člověk skutečně svobodný. Měla jste Seversonovi více pomáhat — a ne jenom sladce cukrovat… Nu nic, však vy ještě všechno napravíte. Vždyť je celý život před vámi…“

„Vím, soudruhu Navrátile, vím, že na tom nesu kus velké viny.

Do klubovní místnosti vstoupil Severson. Navrátil si vzpomněl, se musí ještě do řídicí kabiny, a odběhl. Severson se naklonil k uchu Aleny a zašeptal:

„Zlobíš se na mne?“

„Naopak, teď teprve tě opravdu miluji…“

„Ty dvě krabičky ležely mezi námi jako balvan — počkej okamžik, skočím pro ně, aby mne už nepálily…“

„Pojď tedy, půjdu s tebou.“

Severson otevřel dveře své kabiny a rozsvítil. Rychle uskočil zpět.

Na jeho posteli seděl Ditrichson. Šklebil se jako šílenec. V levé ruce křečovitě svíral plechovou krabičku a pravou z ní vybíral ampulky a rozbíjel je o podlahu.

„Fauchar, Jones, Severson — všichni tak skončíte! Zamorduju vás jako psy!“ Oči měl nepříčetně vytřeštěné a cukal sebou.

„Pojď, ty vrahu!“ zařval, když spatřil Seversona. „Zabils mně planetu X!“

Krabici s ampulkami mrštil ke dveřím.

Severson prudce přirazil dveře a uchopil Alenu za ruku.

„Zešílel… Zavolej rychle Navrátila…“

Alena odběhla. Opřel se o dveře, aby šílence uvěznil. Ditrichson zalomcoval několikrát klikou a ztichl…

Najednou se dveře prudce rozlétly a Severson ztratil rovnováhu. Šílenec vypadl z kabiny a narazil na stěnu chodby. Odrazil se a zavrávoral. Hned se však vzchopil.

Rozhlédl se. Seversona, připraveného k boji, si však ani nevšiml. Rozběhl se k východu z letadla.

Než se Severson vzpamatoval, otevřel dveře komory a výchozí dveře, odrazil se a skočil do vzduchoprázdného prostoru.

Jeho obličej i ruce se okamžitě zalily krví.

Mrtvé tělo utonulo v temnotách.

Vzduch v chodbě se rozproudil.

Severson skočil do kabiny, u které právě stál, a rychle za sebou přibouchl dveře…

* * *


„Viry v Ditrichsonově kabině jsou již zlikvidovány,“ hlásil Wroclawski.

„Je to nakonec chudák — nepoznal nikdy, co je to láska k lidem a štěstí poctivého člověka,“ řekl tiše Navrátil. „Poslal jste už, Seversone, zprávu na Zemi?“

„Ano. Sdělil jsem jim také, že planeta X — Zneužitý atom, jak ji teď nazýváme — stala se hrobem i Ditrichsonovi…“

„Pro lidstvo i pro Bratrstvo silné ruky to bude vážná výstraha. Opravdu varovné signály z vesmíru, jak řekla Alena. Škoda jen, že naši zprávu uslyší teprve za čtyři roky…

A nyní — vpřed, do souhvězdí Alfy Centauri!“

„Počkejte, soudruhu Navrátile,“ položil mu McHardy ruku na rameno. „Neměli bychom tu ještě nějaký čas počkat, až vyprchá radioaktivní záření — a poslat pak dolů letadlo s výzkumnou četou? Prostudovala by tam zbytky kultury a důsledky atomové války. Možná, že by také odhalila záhadu neobvyklého smrtícího záření. Obohatila by tak naši vědu…“


„Nesouhlasím s vámi, soudruhu McHardy. Tvorové na Zneužitém atomu mohli mít určitou civilizaci, ale rozhodně nevěděli, co je to kultura. A potom — nač by nám bylo tajemství smrtících paprsků? Co dobrého by nám přineslo studium obrovského pohřebiště neznámého lidstva? To, co o něm víme, stačí nám dokonale: Zahynulo, protože zneužilo atomovou energii. Dál už jít nemůžeme. Tady i věda stojí na hranici, přes kterou nesmí… Právem si drtivá většina lidstva u nás vynutila zákaz pokusů s atomovými a vodíkovými pumami…“

Zapnul televisní telefon a opakoval rozkaz:

„Směr souhvězdí Alfy Centauri A — vpřed! Ať žije šťastné lidstvo, osvobozené od imperialismu! Ať žije naše věda!“

Do řídicí kabiny vstoupil Čan-su.

„Zachytil jsem právě zvláštní zprávu se Země: Lidstvo pomocí atomové energie ovládlo počasí na celé zeměkouli. Zahajuje útok na ledovce jižního pólu.

Amundsen posílá pozdrav Seversonovi a nám všem…“


28. NA ZDRAVÍ SVĚTOVÉ AKADEMIE VĚD!


Ve Vysokých Tatrách sněží.

V horské chatě Paprsek je veselo. Sešli se tu všichni příbuzní a přátelé odvážných dobyvatelů vesmíru.

U dlouhého prostřeného stolu sedí akademik Tarabkin, Nataša Orlovová, stařičký Kolfsen a Halström z Jarlsbergu, Amundsen, akademik Zajcev i jeho syn…

Míťa se za ta léta, co jsme ho neviděli, velmi změnil. Vyrostl a zmužněl — vždyť je mu už 21 let! Na prsou se mu leskne zlatý řád v podobě zeměkoule s nápisem: Za zásluhy o rozvoj atomové fysiky…

Mladý Zajcev povstal z křesla a zvedl číši do výše:

„Připijme, drazí přátelé, na zdraví našich vítězů nad vesmírem! Na zdraví posádky Paprsku, která právě dorazila k planetě X a možná už hovoří s jejími obyvateli! Připijme na zdraví těchto neznámých lidí! Ať vybojují nad přírodou stejná vítězství jako my!

Na zdraví Světové akademie věd!

Na zdraví všeho lidstva, které žije ve věčném míru a bratrství!

Na jeho další velká vítězství!..“


Konec románu.


Další osudy odvážných dobyvatelů vesmíru líčí fantastický román od téhož autora „Planeta tří Sluncí“, který vychází na pokračování v časopise „Pionýr“ s ilustracemi akad. mal. Z. Buriana. Je to druhý svazek trilogie o atomovém věku. Na žádost čtenářů oznamujeme, že „Signály z vesmíru“ vyjdou knižně v Mladé frontě letos na podzim. Román „Planeta tří sluncí“ vyjde knižně pravděpodobně v roce 1956.

Autor děkuje touto cestou vědeckým pracovníkům — především soudruhům dr. J. Bouškovi, A. Lavantemu, dr. inž. A. Scheinerovi, doktorům P. Firtovi a L. Hejhalovi — laureátům státní ceny, J. Mrázkovi, inž. V. Marouškovi a F. Smolíkovi za pomoc při opatřování vědeckých podkladů pro román, za odborné revise a spolupráci při promýšlení vědeckých problémů, které román řeší.

Vycházelo na pokračování

v časopisu VTM — Věda a technika mládeži

ročník 1954, číslo 5-26, kapitola 1-21,

ročník 1955, číslo 1–9, kapitola 22–30,

ilustrace František Škoda


DÍLO VLADIMÍRA BABULY:


Signály z vesmíru

- časopis Věda a technika mládeži (ročník 1954, číslo 5-26, kapitola 1-21, ročník 1955, číslo 1–9, kapitola 22–30, ilustrace František Škoda)

— Mladá Fronta 1955, 1.vydání, ilustrace František Škoda

— Mladá Fronta 1956, 2.vydání, ilustrace František Škoda

— Slovenské nakladatelství dětské knihy 1956 (Identické vydání jako MF 1956, jen ve slovenském překladu)


Planeta tří sluncí

- časopis Pionýr (ročník 1954, číslo 1-16, ilustrace Zdeněk Burian)

- časopis Věda a technika mládeži (ročník 1957, číslo 1, 3-26, kapitola 1-25, ročník 1958, číslo 1–4, kapitola 26–29, ilustrace František Škoda)

— Mladá Fronta 1957, ilustrace František Škoda

— Mladá letá (Slovensko) 1958, ilustrace František Škoda (Identické vydání jako MF 1957, jen ve slovenském překladu)


Přátelé z Hadonoše

- časopis Pionýr (ročník 1956, číslo 1-11, ilustrace Zdeněk Burian)


Oceánem světelných let

— Mladá Fronta 1963, ilustrace Kamil Lhoták

(celkově přepracované a zkrácené vydání všech tří dílů)

*) Všechna vydání, pokud není uvedeno jinak, jsou vzájemě odlišná (zkrácená, přepracovaná, změněné názvy kapitol, apod.)


Puls nekonečna

- časopis Pionýr (ročník 1960, číslo 1–8, samostatná vědecko-fantastická novela, ilustrátor neuveden)


Další časopisecké sci-fi povídky:

Astrodepeše z roku 2095, Skok do třetího tisíciletí, Veliký den.


Digitalizace do ebook ACL — FerryH — TomasT

Případné naměty, nápady a připomínky pište:

ebookSF@atlas.cz