Člověk obojživelník
Alexandr Běljajev








Vědeckofantastický román, jehož děj je položen na argentinské pobřeží. Hlavní postavou románu je „Ichtyandr“, člověk-ryba, člověk, jemuž geniální operace umožňuje žít pod vodou i na souši. Tento člověk, který děsí rybáře i odvážné lovce perel, se stane předmětem spekulace podnikavého obchodníka. Příběh byl i zfilmován.






Alexandr Běljajev

Člověk obojživelník





I. DÍL





MOŘSKÝ ĎÁBEL


Nastala tmavá lednová noc argentinského léta. Černé nebe bylo poseto hvězdami. Medúza klidně stála na kotvách. Ani pleskání vln, ani skřípot lanoví nerušily ticho. Zdálo se, že oceán spí hlubokým spánkem.

Na palubě škuneru leželi polonazí lovci perel. Převalovali se unavení prací a slunečním žárem, vzdychali a vykřikovali z těžké dřímoty. Jejich ruce a nohy sebou nervózně škubaly. Možná že viděli ve snu své nepřátele žraloky. V těch žhavých bezvětrných dnech byli lidé tuze unavení, a když skončil lov, taktak že vytáhli loďky na palubu. Ostatně to ani nebylo zapotřebí, protože nic nenasvědčovalo změně počasí. Loďky přivázané ke kotevnímu lanu zůstávaly tedy přes noc na vodě. Ráhna byla nevyrovnaná, lanoví nedbale utaženo, neskasaná kosatka se maličko zachvívala ve slabém vánku. Celá paluba od přídě až po záď byla zavalena hromadami perlorodek, úlomky korálů, lany, na nichž se lovci spouštějí ke dnu, plátěnými pytli, do nichž ukládají nazelenalé škeble, a prázdnými soudky.

Vedle vratiplachtového stožáru stálo veliké vědro s pitnou vodou a plechovou naběračkou na řetízku. Kolem vědra se na palubě černala tmavá skvrna rozlité vody. Občas se zvedl některý lovec a šlapaje spáčům po rukou i po nohou, potácel se v polospánku k vědru s vodou. Se zavřenýma očima vyprázdnil naběračku a svalil se, kam se dalo, jako by nevypil vodu, ale čistý líh. Lovce trápila žízeň, ráno před prací nebylo radno jíst, protože ve vodě je člověk vystaven příliš velkému tlaku, pracovali tedy celý den, dokud se ve vodě nesetmělo, na lačný žaludek, a teprve před spaním se mohli najíst; krmili je soleným masem. V noci měl hlídku Indián Baltazar. Byl to nejbližší pomocník kapitána Pedra Zurity, majitele škuneru Medúza.

Baltazar býval v mládí proslulý lovec perel: vydržel pod vodou devadesát, ba i sto vteřin, dvakrát tak dlouho než průměrný lovec.

„Proč? Protože za našich časů bylo jinačí učení. Vtloukali nám to do hlavy už od dětství,“ vyprávěl Baltazar mladým lovcům perel. „Hned jako desetiletého kluka mě táta dal do učení na tendr k Josému. Ten měl dvanáct učedníků. Učil nás takhle: Hodí do vody bílý kámen nebo škebli a poručí: „Potop se, přines!“ A hází pokaždé hlouběji. Nepřineseš-li, spráská tě tenkým lanem nebo karabáčem a hodí do vody jako štěně. „Potop se znova!“ Tak nás naučil, jak se potápět.

Potom nás učil vydržet déle pod vodou. Starý zkušený lovec se spustí na dno a přiváže na kotvu vrš nebo síť. A my se pak potápíme a pod vodou to odvazujeme. Dokud to neodvážeš, neukazuj se nahoře. Ukážeš-li se, dostaneš karabáčem nebo lankem.

Bili nás nemilosrdně. Moc nás to nevydrželo. Ale ze mne se stal nejlepší lovec široko daleko. Vydělával jsem hromadu peněz.“

Když Baltazar zestárl, zanechal nebezpečné živnosti lovce perel. Levou nohu mu znetvořily žraločí zuby, bok pošramotil kotevní řetěz. V Buenos Aires měl malý krámek, kde prodával perly, lastury a jiné mořské rarity. Ale život na břehu ho nudil, a proto se občas vydával na lov perel. Podnikatelé věděli, jakou má pro ně cenu. Laplatský záliv, jeho pobřeží a místa, kde se vyskytují perlorodky, neznal nikdo lépe než on. Lovci si ho vážili. Uměl vyhovět všem, lovcům i pánům.

Mladé lovce zasvěcoval do všech tajemství lovu; jak zadržovat dech, jak odrážet útoky žraloků, a v dobré chvíli dokonce i poradil, jak schovat před šéfem vzácnou perlu. Podnikatelé, majitelé škunerů ho dobře znali a cenili si ho proto, že uměl na první pohled odhadnout hodnotu perly a rychle vybírat ty nejlepší. Proto ho rádi brávali s sebou jako pomocníka a rádce.

Baltazar seděl na soudku a pomalu kouřil tlustý doutník. Světlo svítilny připevněné ke stožáru mu dopadalo na tvář. Byla to podlouhlá tvář Araukána bez vyčnělých lícních kostí, s pravidelným nosem a velkýma krásnýma očima. Víčka mu těžce klesala a pomalu se zvedala.

Dřímal. Ale spaly-li jeho oči, uši nespaly. Ostražitě bděly a upozorňovaly na nebezpečí i ve chvílích hlubokého spánku. Teď však Baltazar slyšel pouze vzdechy a bručení spáčů. Od břehu se táhl zápach hnijících škeblí měkkýšů; nechávali je hnít, aby snáze mohli vybírat perly, protože škeble živého měkkýše se špatně otvírají. Nováčkovi by tento zápach připadal odporný, ale Baltazar ho vdechoval téměř s požitkem. Jemu, tulákovi, hledači perel, připomínal radosti nespoutaného života a vzrušující nebezpečí moře. Když vybírali perly, přinášeli největší škeble na Medúzu. Zurita byl vypočítavý; prodával škeble do továrny, kde z nich vyráběli knoflíky a sponky.

Baltazar spal. Brzy mu vypadl z ochablých prstů i doutník. Hlava mu klesla na prsa. Ale tu zasáhl jeho vědomí jakýsi zvuk doléhající sem z dálek oceánu. Zvuk se ozval znovu o něco blíž. Baltazar otevřel oči. Bylo to, jako by kdosi troubil na roh a vzápětí jako by mladý lidský hlas zvolal: „Á“ a potom o oktávu výš: „Á-a!“

Melodický zvuk rohu se nepodobal ostrému houkání lodní píšťaly a veselé volání vůbec nepřipomínalo křik tonoucího o pomoc. Bylo to cosi nového, neznámého. Baltazar se zvedl, zdálo se mu, jako by se rázem ochladilo. Přistoupil k zábradlí a bystře obhlédl hladinu oceánu. Ani živáčka. Ticho. Šťouchl nohou Indiána ležícího na palubě, a když se muž zvedl, řekl mu tiše: „Křičí. Je to jistě on.“

„Nic neslyším,“ stejně tiše odpověděl Indián kmene Hurónů, který naslouchal v kleče.

Najednou opět přerušil ticho zvuk rohu a volání:

„Á-a!“

Když Hurón zaslechl tento zvuk, schoulil se jako pod ranou biče. „Ano, to je jistě on,“ řekl a zuby mu jektaly strachem.

Procitli i ostatní lovci. Připlazili se k místu osvětlenému svítilnou, jako by v slabých paprscích nažloutlého světla hledali ochranu před tmou. Stulili se k sobě a všichni napjatě naslouchali. V dálce se ještě jednou ozval zvuk rohu a hlas. Potom všechno utichlo. „To byl on…“

„Mořský ďábel,“ šeptali rybáři. „Musíme ihned odtud!“ „Zavolejte šéfa!“

Bylo slyšet pleskání bosých nohou. Na palubu vyšel Pedro Zurita, šéf, a podrbával se na zarostlých prsou. Byl bez košile, pouze v plátěných kalhotách; na širokém koženém opasku mu viselo pouzdro s revolverem. Přikročil blíž k mužům. Svítilna osvětlila jeho ospalou, do bronzova ožehnutou tvář, husté kučeravé vlasy spadající v pramenech do čela, knírek nakroucený vzhůru a malou prošedivělou bradku. „Co se stalo?“

Jeho obhroublý klidný hlas a sebejisté pohyby Indiány uklidnily. Baltazar zvedl ruku na znamení, aby se všichni ztišili, a řekl: „Slyšeli jsme hlas. mořského ďábla.“

„Něco se vám zdálo,“ odpověděl Pedro ospale a hlava mu klesla na prsa. „Ne, nezdálo. Všichni jsme slyšeli „á-á a zvuk rohu!“ křičeli rybáři. Baltazar je stejným pohybem ruky znovu umlčel a pokračoval:

„Sám jsem ho slyšel. Takhle umí troubit jenom „ďábel'. Nikdo na moři tak nekřičí a netroubí. Musíme rychle odtud.“

„Báchorky,“ stejně mdle odpověděl Pedro Zurita. Nechtělo se mu nakládat z břehu na loď dosud neprohnilé smrduté škeble a zvedat kotvy. Ale přemluvit Indiány se mu nepodařilo. Rozčileně mávali rukama a výhružně křičeli, že nezvedne-li Zurita v noci kotvy, všichni hned zítra vystoupí na břeh a vydají se pěšky do Buenos Aires.

„Čert aby vzal toho mořského ďábla! Dobrá! Na úsvitu zvedneme kotvy.“ A kapitán s tichým proklínáním odešel do své kajuty. Spát se mu už nechtělo. Rozsvítil lampu, zapálil si doutník a přecházel křížem krážem po své malé kajutě. Myslel na onu podivnou bytost, která se před časem objevila ve zdejších vodách a děsila rybáře i pobřežní obyvatelstvo. Nikdo tu obludu ještě neviděl, ač již několikrát na sebe upozornila. Povídaly se o ní hotové báchorky. Námořníci si je vyprávěli šepotem, ustrašeně se ohlížejíce, jako by se báli, že by je obluda mohla slyšet.

Jedněm tato bytost přinášela škodu, jiným nečekaně pomáhala. „Je to bůh moře,“ říkali starší Indiáni, „jednou za tisíc let vychází z hlubin oceánu, aby obnovil spravedlnost na zemi.“ Katoličtí kněží ujišťovali pověrčivé Španěly, že je to „mořský ďábel“. Prý se zjevuje lidem proto, že obyvatelstvo zapomíná na svatou církev katolickou.

Tyto pověsti putující od úst k ústům došly až do Buenos Aires. Mořský ďábel byl pak po několik týdnů oblíbeným námětem dopisovatelů a kronikářů bulvárního tisku. Jestliže se z neznámých důvodů potopil škuner či rybářský člun, potrhaly se rybářské sítě nebo ztratily nalovené ryby, pak se to všechno přičítalo mořskému ďáblu. Jinde se zas vyprávělo, že ďábel hází rybářům do člunu ryby, a jednou prý dokonce zachránil tonoucího. Jakýsi muž, který se onehdy topil, alespoň ujišťoval, že když už klesal do hlubin, kdosi ho zachytil zespodu za záda, doplaval s ním až ke břehu a ve chvíli, kdy zachráněný stanul na písku, skryl se neznámý opět v příboji.

Nejpodivnější však bylo, že ďábla ještě vůbec nikdo nespatřil. Nikdo nemohl popsat zevnějšek této tajemné bytosti. Ovšemže se naskytli svědkové, kteří ďábla přizdobili rohatou hlavou, kozlí bradou, lvími tlapami a rybím ocasem, nebo ho vypodobňovali jako velikánskou rohatou žábu s lidskýma nohama.

Vládní úředníci v Buenos Aires zpočátku oněm povídačkám a článkům nevěnovali pozornost, neboť je pokládali za čirý výmysl.

Avšak rozruch se ustavičně vzmáhal, hlavně mezi rybáři. Mnozí se již neodvažovali vyplout na moře. Rybolov upadal a obyvatelstvo pociťovalo nedostatek ryb. Teprve tehdy se místní úřady rozhodly věc objasnit. Vyslaly na pobřeží několik parních a motorových člunů pobřežní policie s příkazem „zadržet neznámou osobu, která rozsévá paniku a zmatek mezi pobřežní obyvatelstvo“.

Policie slídila v Laplatském zálivu a podél břehu po dva týdny, zadržela několik Indiánů jako zlolajné šiřitele lživých povídaček zasévající neklid, ale ďábel byl nepolapitelný. Policejní náčelník vydal oficiální prohlášení, které konstatovalo, že ďábel prostě není, že to všechno jsou výmysly hloupých lidí, kteří už jsou zajištěni a budou patřičně potrestáni, a přemlouvala rybáře, aby nevěřili povídačkám a vypluli na lov. Na krátký čas to pomohlo. Ďáblovy žertíky však neustávaly.

Jednou v noci se probudili rybáři, kteří vypluli dosti daleko na širé moře, mekotem kůzlete, jež se jakýmsi zázrakem octlo na jejich bárce. Jiným rybářům kdosi rozřezal vytažené sítě. Novináři potěšení skutečností, že se ďábel znovu objevil, čekali nyní na vyjádření vědeckých kruhů.

Vědci přispěchali se svým vysvětlením.

Domnívali se, že v oceánu nemůže přebývat mořská obluda vědecky nezjištěná, která by si počínala jako člověk. „Něco jiného by bylo,“ psali učenci, „kdyby se takový tvor vyskytl v nepříliš probádaných hlubinách oceánu.“ Ale ani pak vědci nepřipouštěli, že by si takový tvor mohl vést uvědoměle. Ve shodě s náčelníkem pobřežní policie došli k úsudku, že je to všechno dílo nějakého výtržníka. Ve vědeckých kruzích se však vyskytly i jiné názory.

Někteří učenci se odvolávali na proslulého švýcarského přírodovědce Gesnera, jenž psal o mořské panně, mořském ďáblu, mořském mnichu a mořském biskupovi. „Koneckonců mnohé z toho, o čem psali starověcí a středověcí učenci, se ukázalo pravdivé, přestože současná věda tyto staré učence neuznává, Božská tvořivost je nevypočitatelná a nám vědcům přísluší skromnost a opatrnost v závěrech víc než komu jinému,“ psali někteří starší vědci.

Ostatně bylo těžko pokládat tyto skromné a opatrné muže za vědce. Víc než ve vědu věřili v zázraky a jejich přednášky se spíš podobaly kázání.

Aby spor nějak vyřešili, uspořádali nakonec vědeckou výpravu.

Členům výpravy se nepoštěstilo setkat se s mořským ďáblem. Zato se dověděli o četných nových kouscích neznámého tvora (staří učenci naléhali, aby slovo tvor bylo zaměněno slovem bytost).

Ve zprávě uveřejněné v novinách psali členové výpravy:

1. Na několika místech v písečných mělčinách jsme zpozorovali otisky lidských chodidel. Stopy vedly od moře a opět zpátky k moři. Takové stopy však mohl po sobě zůstavit i člověk, který připlul na člunu.

2. Sítě, které jsme prohlédli, vypadají, jako by byly rozřezány ostrým předmětem. Je však možné, že se zachytily za ostré výběžky skal pod vodou nebo za železné trosky potopených lodí a tak se roztrhaly.

3. Podle vyprávění očitých svědků byl delfín, vyhozený bouří na břeh značně daleko od moře, stažen kýmsi v noci do moře zpět a zároveň se na písku objevily stopy nohou a jakoby dlouhých drápů. Je pravděpodobné, že jakýsi soucitný rybář odtáhl delfína do moře.

Víme, že delfíni v honbě za rybami prospívají rybářům tím, že zahánějí ryby k mělčinám. Proto rybáři často pomáhají delfínům z nouze. Otisky drápů mohly zanechat i lidské prsty. Fantazie dodala otiskům vzhled drápů.

4. Kůzle mohl přivézt na člunu nějaký šprýmař a vpašovat je na loď.

Vědci vymysleli i jiné neméně prosté příčiny vzniku stop, které po sobě zanechal ďábel. A tak došly vědecké kruhy k názoru, že žádná mořská obluda by se nemohla dopustit tolika složitých kousků.

Ani toto vysvětlení však neuspokojilo všechny. I mezi učenci se našli pochybovači. Jak by mohl i ten nejobratnější šprýmař provádět takové věci, aniž ho někdo viděl? A hlavně vědci ve své zprávě pomlčeli o tom, že podle zjištění prováděl ďábel své kousky během krátké doby na nejrůznějších místech značně od sebe vzdálených. Buď uměl neslýchané rychle plavat, anebo měl jakési zvláštní pomůcky či snad nakonec nebyl sám a měl pomocníky. Ale pak byly všechny ty kousky ještě nepochopitelnější a zlověstnější. Když Pedro Zurita vytrvale přecházel po kajutě, znovu v mysli probíral tu záhadnou historii.Nevšiml si, jak se rozednilo a jak okénkem dopadá růžový paprsek. Zhasl lampu a začal se mýt.

Zrovna když si lil na hlavu teplou vodu, zaslechl polekané výkřiky, které sem doléhaly z paluby. Zurita nechal mytí a rychle vyběhl po schůdcích nahoru. Nazí lovci s plátěnými převazy na bocích stáli u zábradlí, mávali rukama a zmateně pokřikovali. Pedro se podíval dolů a viděl, že loďky zanechané přes noc ve vodě někdo odvázal. Noční odliv je odnesl dosti daleko na volné moře. Ranní příliv je teď zvolna hnal zpátky ke břehu. Vesla člunů poházená na hladině plavala v zálivu.

Zurita přikázal lovcům, aby uklidili čluny. Nikdo se však neodvážil seskočit z paluby. Zurita opakoval svůj příkaz.

„Vlez si ďáblovi do drápů sám,“ odpověděl kdosi.

Zurita sáhl na pouzdro revolveru. Hlouček lovců se rozptýlil a opět shlukl opodál stožáru. Hleděli na Zuritu nepřátelsky. Srážka se zdála nevyhnutelná. Ale tu se do věci vložil Baltazar. „Araukán se nezalekne ničeho,“ řekl, „už jednou mě žralok vyplivl a ďábel se taky udáví starými kostmi.“ Sepjal ruce nad hlavou, seskočil se zábradlí do vody a plaval k nejbližší loďce. Lovci přistoupili k zábradlí a ustrašeně se dívali za Baltazarem. Přes své stáří a pohmožděnou nohu plaval výborně. Po několika tempech se octl u loďky, vylovil z vody veslo a vlezl dovnitř.

„Provaz je přeřezán nožem,“ zavolal, „a pěkně! Nůž byl ostrý jako břitva.“ Když rybáři viděli, že se Baltazarovi nestalo nic zlého, následovali jeho příkladu.




NA HŘBETĚ DELFÍNA


Slunce sotva vyšlo, ale už nemilosrdně pražilo. Stříbřitě modré nebe bylo jako vymetené, moře nehybné. Medúza kotvila teď dvacet kilometrů jižněji od Buenos Aires. Na Baltazarovu radu zakotvili v nevelké zátoce u skalnatého pobřeží, které vyčnívalo z vody dvěma výběžky. Loďky se rozptýlily po zálivu. Na každé byli jako obvykle dva lovci, jeden se potápěl a hledal a druhý ho vytahoval z vody.

Jeden člun připlul dosti blízko ke břehu. Potápěč, přivázaný na konci provazu, se zachytil nohama o velký úlomek korálového útesu a rychle se spustil na dno. Voda byla velmi teplá a průzračná, na dně bylo zřetelně vidět každý kámen. Blíž břehu se zvedaly ze dna korálové útesy, nehybně trčící keře podmořských sadů. Mezi nimi klouzaly drobné lesklé rybky s měňavými hřbítky.

Potápěč se spustil ke dnu a skloněn začal sbírat mušle a klást je do sáčku připevněného k řemeni na boku. Jeho společník, hurónský Indián, držel v ruce druhý konec provazu a nachýlen přes zábradlí loďky, hleděl do vody.

Najednou spatřil, jak se potápěč bleskurychle vztyčil, zamával rukama, chytil se provazu a škubl jím tak prudce, že Huróna div nestrhl do vody. Člun se rozhoupal. Hurón kvapně vytáhl svého společníka z vody a pomohl mu do člunu. Potápěč s ústy dokořán těžce oddychoval, oči měl vytřeštěné. Jeho bronzová tvář leknutím zešedla. „Žralok?“ Ale potápěč se mlčky zhroutil na dno člunu.

Co ho na mořském dně tak vyděsilo? Hurón se nahnul přes okraj loďky a zahleděl se do vody. Ano, dělo se tam něco nekalého. Malé rybky se chvatně skrývaly v houštinách podmořských lesů jako ptáci před útokem jestřába.

Najednou Hurón uviděl, že za výstupkem podmořské skály se objevilo něco jako šarlatový kouř. Pomalu se rozlézal na všechny strany a barvil vodu na růžovo. A tu se objevilo cosi tmavého. Bylo to tělo žraloka. Pomalu se obrátilo a zmizelo za výběžkem skály. Šarlatový podmořský kouř mohla být jedině krev prolitá na dně oceánu. Co se tam přihodilo? Hurón pohlédl na svého společníka, ten však ležel nehybně na zádech, dokořán otevřenými ústy lapal po vzduchu a tupě hleděl do nebe. Indián se chopil vesel a spěšně odvážel ochuravělého kamaráda na palubu Medúzy.

Konečně se potápěč vzpamatoval, ale jako by ztratil dar řeči, mečel, pohazoval hlavou a odfukoval, ohrnuje rty.

Lovci na škuneru obklopili potápěče a netrpělivě čekali na jeho vysvětlení.

„Mluv!“ zvolal nakonec mladý Indián a zatřásl potápěčem. „Mluv, nechceš-li, aby tvá zbabělá duše opustila tělo.“

Potápěč zavrtěl hlavou a řekl ochraptělým hlasem:

„Viděl jsem mořského ďábla.“

„Koho?“

„Tak mluv, mluv!“ křičeli lovci nedočkavě.

„Koukám. žralok. Plave rovnou na mě. Veliký, černý, tlamu dokořán, za chvíli mě spolkne.

Koukám. a tam plave ještě něco.“

„Druhý žralok?“

„Ne, ďábel!“

„Jak vypadá? Má hlavu?“

„Hlavu? Zdá se, že ano. Oči má jako sklenice.“

„Má-li oči, musí mít i hlavu,“ s jistotou prohlásil mladý Indián. „Oči musí být do něčeho vsazeny. A má pazoury?“

„Pazoury má jako žába. Dlouhé zelené prsty s drápy a blánami. Celý se leskne jako šupinatá ryba. Připlaval ke žralokovi, blýskl spárem — a žralokovi vychlístla z břicha krev.“

„A jaké má nohy?“ zeptal se jeden z lovců.

„Nohy?“ rozpomínal se potápěč. „Nemá je vůbec. Má obrovský ocas. A na konci ocasu dva hady.“

„Koho ses víc lekl? Žraloka nebo obludy?“

„Obludy,“ odpověděl Indián bez váhání. „I když mi zachránila život. Byl to on.“

„Ano, byl to on.“

„Mořský ďábel,“ řekl Indián.

„Mořský bůh, který pomáhá lidem v nouzi,“ opravil ho starý Indián.

Tato novinka se rychle roznesla po člunech plujících v zálivu. Lovci pospíšili ke škuneru a zvedli loďky na palubu.

Všichni obklopili potápěče zachráněného mořským ďáblem. Opakoval svůj příběh a přidával k němu stále nové a nové podrobnosti. Vzpomněl si, že obluda chrlila ze svých nozder rudé plameny, že měla zuby ostré a dlouhé nejmíň jako prst. Stříhala ušima, na bocích měla žábry a vzadu ocas, kterým kormidlovala. Pedro Zurita, po pás svlečený, v krátkých bílých kalhotách a střevících naboso, na hlavě vysoký slaměný klobouk se širokým okrajem, šoupaje střevíci přecházel po palubě a naslouchal rozhovorům. Čím víc se lovec dával unášet svým vyprávěním, tím větší měl Pedro jistotu, že si to Indián polekaný blízkostí žraloka všechno vymyslel.

Ostatně, možná že to není pouhá smyšlenka. Někdo přece rozpáral žralokovi břicho a voda v zálivu zrůžověla. Indián lže, ale je v tom i kousíček pravdy. K čertu, to je ale podivná historie! Vtom přerušil Zuritovy úvahy zvuk rohu, který se znenadání ozval za skálou. Tento zvuk ohromil posádku Medúzy jako úder hromu. Hovor rázem ustal, tváře pobledly. Lovci s pověrčivou hrůzou pokukovali po skále, odkud se ozvalo zatroubení. Poblíž skály se hemžilo na hladině oceánu stádo delfínů. Jeden z nich se odloučil od stáda, hlučně zafrkal, jako by odpovídal na troubení, rychle odplul ke skále a skryl se za útesy. Uplynula nová chvilka napjatého očekávání. Náhle lovci viděli, že za skálou vyplul delfín. Na hřbetě mu seděl jako na koni podivný tvor, zřejmě ďábel, o kterém prve vyprávěli potápěči. Obluda měla lidské tělo, a v obličeji se jí v záři zapadajícího slunce leskly oči obrovské jako starodávné „cibule“ připomínající automobilové svítilny. Ďáblova pleť svítila něžným, modravě stříbrným svitem a jeho ruce, tmavozelené, s dlouhými prsty spojenými blanami, se podobaly žabím nohám. Nohy měl po kolena ve vodě. Zda vybíhaly do ocasu či to byly obyčejné lidské nohy, zůstávalo tajemstvím. Podivný tvor držel v ruce dlouhou zavinutou lasturu. Znovu na ni zatroubil, zasmál se veselým lidským smíchem a náhle zvolal čistou španělštinou: „Holá, Leadingu, kupředu!“ Poklepal žabí rukou delfínovi po třpytném hřbetu a stiskl mu koleny boky. A delfín bystře vyrazil jako dobrý kůň. Lovci bezděčně vykřikli.

Podivný jezdec se obrátil. Když uviděl lidi, sklouzl z delfína a skryl se za ním. Za delfínovým hřbetem se objevila zelená ruka, která zvíře plácla do hřbetu. Delfín se poslušně pohroužil i s obludou pod vodu.

Zvláštní dvojice opsala pod vodou půlkruh a skryla se za podmořskou skálou. Celý ten neobvyklý odjezd netrval déle než minutu, ale diváci se dlouho nemohli vzpamatovat z úžasu. Lovci křičeli, pobíhali po palubě, chytali se za hlavy. Indiáni padli na kolena a prosili boha moře o slitování. Mladý Mexičan vylezl strachy na stožár a křičel. Černoši se skutáleli do podpalubí a stulili se v koutě.

Na lov už nebylo ani pomyšlení. Pedro a Baltazar jen s námahou obnovili pořádek. Medúza zvedla kotvy a zamířila na sever.




ZURITŮV NEZDAR


Kapitán Medúzy sestoupil do podpalubí do své kajuty, aby si promyslel, co se přihodilo. Je to k zbláznění, řekl si Zurita, vylévaje si na hlavu džbán teplé vody. Mořská obluda mluví nejčistší kastilštinou! Co to má znamenat? Nějakou čertovinu? Šílenství? Ale to nemůže najednou zachvátit celé mužstvo. Ba ani dva různí lidé nemohou mít stejný sen. Ale my jsme viděli mořského čerta všichni. To je nesporné. Tedy přece existuje, i když je to sebeneuvěřitelnější. Znovu si polil hlavu vodou a vyhlédl okénkem, aby se osvěžil. Tak či onak, pokračoval v úvahách poněkud uklidněn, obluda má lidský rozum a umí si rozumně počínat. Zřejmě se jí daří stejně dobře ve vodě jako na souši. A umí španělsky, je tedy možno se s ní dohovořit. Což ji takhle. polapit a donutit ji, aby lovila perly? Jediná taková žába schopná žít ve vodě může nahradit celý oddíl lovců. A potom, ta výhoda! Každému lovci perel musíš chtěj nechtěj dát čtvrtinu úlovku. A tahle žába by to dělala zadarmo. Tím způsobem by se daly v nejkratší lhůtě nashromáždit statisíce, milióny peset! Zurita se zasnil. Až dosud se snažil zbohatnout hledaje perlorodky tam, kam se za nimi ještě nikdo nevydával. Perský záliv, západní břeh Ceylonu, Rudé moře, australské vody — všechna tato loviště perel jsou velmi daleko a lidé tam po nich pátrají již dávno. Vydat se do Mexického či Kalifornského zálivu, k ostrovům sv. Tomáše nebo Margarity? K venezuelským břehům, kde se vyskytují nejlepší americké perly, Zurita plout nemohl. Jeho škuner byl příliš chatrný a také měl málo lovců, zkrátka takový podnik by vyžadoval solidní základnu. A Zurita měl málo peněz. Proto se držel argentinských břehů. Ale teď? Teď mohl zbohatnout během roku, jen kdyby se mu podařilo polapit mořského ďábla.

Bude nejbohatším člověkem v Argentině, možná dokonce i v Americe. Peníze mu dají moc. Jméno Pedra Zurity poletí od úst k ústům. Musí však být velmi opatrný. Hlavně mlčet. Zurita vyšel na palubu, svolal celou posádku i s kuchařem a řekl:

„Víte, jaký osud postihl ty, kteří rozšiřovali povídačky o mořském ďáblu? Byli zatčeni a sedí za mřížemi. Musím vás upozornit, že totéž čeká každého z vás, kdo by se jediným slůvkem podřekl, že spatřil mořského ďábla. Shnijete v žaláři. Rozumíte? Proto, je-li vám život drahý, nikomu o ďáblovi ani slovo.“

Stejně by jim nikdo nevěřil, vypadá to všechno spíš jako báchorka, pomyslel si v duchu, zavolal si do kajuty Baltazara a jedině jeho zasvětil do svého plánu. Baltazar šéfa pozorně vyslechl a po kratičké úvaze odpověděl:

„Ano, správně. Mořský ďábel má cenu sta a sta lovců. Bylo by dobré použít ďábla k lovu. Ale jak ho polapit?“

„Do sítě,“ odpověděl Zurita.

„Rozřeže si síť, zrovna jako rozpáral žralokovi břicho.“ „Můžeme si dát zhotovit ocelovou síť.“

„Ale kdo na něho půjde? Vyslovíš-li před našimi potápěči slovo ďábel, podlomí se jim kolena. Nešli by ani za pytel zlata.“ „A což ty, Baltazare?“ Indián pokrčil rameny:

„Mořského ďábla jsem ještě nikdy nelovil. Těžko se dá, myslím, vyčíhat, ale zabít ho, jestli je ovšem z masa a krve, nedá moc práce. Jenže vy ho potřebujete živého.“

„Nebojíš se ho, Baltazare? Co si vůbec myslíš o mořském ďáblovi?“

„Co si myslím o jaguáru, který lítá nad mořem, o žraloku, co leze po stromech? Neznámé zvíře nám vždycky nahání víc strachu. Ale já mám takové lovy rád.“

„Bohatě se ti odměním.“ Zurita stiskl Baltazarovi ruku a dál před ním rozvíjel svůj plán. „Čím míň lidí do toho bude zasvěceno, tím lip. Promluvíš se všemi Araukány. Jsou stateční a důvtipní. Vybereš nanejvýš pět lidí. Nepůjdou-li naši, poohlédni se jinde. Ďábel se zdržuje u břehu. Především musíme vypátrat, kde má svůj pelech. Pak už ho snadno lapíme do sítí.“ Zurita a Baltazar se chutě pustili do práce. Zurita dal zhotovit drátěnou léčku, která připomínala velkou káď s odklopeným dnem. Uvnitř natáhl konopné sítě, aby se do nich ďábel zapletl jako do pavučiny. Lovcům zaplatili a propustili je. Z posádky Medúzy se Baltazarovi podařilo přemluvit jen dva Araukány, aby se zúčastnili lovu na ďábla. Další tři najal v Buenos Aires.

Rozhodli se, že po ďáblovi začnou pátrat v zálivu, kde ho posádka Medúzy poprvé spatřila. Aby ho nevyplašili, zakotvili škuner několik kilometrů od nevelké zátoky. Zurita se svými společníky se hodně zabývali rybolovem, jako by sem přišli jen proto. Přitom však se střídavě ve trojicích skrývali za pobřežními skalami a bystře pátrali, co se děje na hladině zálivu. Už míjel druhý týden, ale po ďáblovi nebylo ani stopy.

Baltazar navázal známost s obyvateli pobřeží, indiánskými farmáři, prodával jim ryby za babku, rozprávěl s nimi o všelijakých věcech a nenápadně zaváděl řeč na mořského ďábla. Starý Indián se přitom dověděl, že si vybrali pro lov správné místo; mnozí Indiáni, kteří žili blízko zálivu, slýchali zvuk rohu a vídali stopy nohou v písku. Tvrdili, že ďábel má lidskou patu, ale prsty značně protáhlé. Občas zpozorovali důlek vytlačený zády: ďábel lehával na břehu.

Pobřežním obyvatelům nedělal ďábel nic zlého a oni si přestali všímat jeho stop, kterými na sebe občas upozorňoval. Avšak nikdo z nich ho dosud nespatřil.

Dva týdny kotvila Medúza v zálivu, zdánlivě kvůli rybolovu. Dva týdny Zurita a Baltazar s najatými Indiány vytrvale pozorovali mořskou hladinu, ale mořský ďábel se neukazoval. Zurita se začal znepokojovat. Byl nedočkavý a lakomý. Každý den ho stojí peníze a ten ďábel na sebe dává čekat. Pedra se začaly zmocňovat pochybnosti. Jestliže je ďábel nadpřirozená bytost, žádnými sítěmi ho nepolapí. A k tomu je nebezpečné zaplétat se s takovým netvorem. Zurita byl pověrčivý. Pozvat pro všechny případy na Medúzu kněze s křížem, chlebem a vínem? Zase nové vydání. Ale třeba mořský ďábel vůbec není ďábel, nýbrž nějaký šprýmař, dobrý plavec, který si hraje na ďábla, aby strašil lidi? Nebo delfín? Ale ten by se dal jako zvíře ochočit a vychovat. Neměl by snad celé té věci nechat?

Zurita vyhlásil odměnu tomu, kdo první spatří ďábla, a rozhodl se, že počká ještě několik dní. Koncem třetího týdne začal k jeho radosti projevovat ďábel známky života. Po celodenním rybolovu zanechal Baltazar u břehu loďku plnou ryb. Brzy ráno si měli pro ryby přijít kupci. Baltazar odešel na farmu navštívit známého Indiána, a když se vrátil na břeh, byla loďka prázdná. Hned usoudil, že je to dílo ďáblovo. „Snad nesežral tolik ryb?“ divil se Baltazar.

Téže noci slyšel jeden z Indiánů, který měl hlídku, zvuk rohu jižně od zálivu. A po dvou dnech brzy ráno mladý Araukán hlásil, že konečně přišel ďáblovi na stopu. Připlul na delfínovi. Tentokrát mu neseděl na hřbetě, ale plul vedle něho a držel se rukou za široký kožený obojek. V zálivu ďábel sundal delfínovi obojek, poplácal ho po hřbetě a skryl se v hloubi zátoky, při úpatí strmé skály. Delfín vyplul na hladinu a zmizel. Když Zurita Araukána vyslechl, poděkoval mu, slíbil mu odměnu a řekl:

„Dnes ve dne ďábel sotva opustí svůj útulek. Musíme proto propátrat dno zátoky. Kdo to provede?“

Ale nikomu se nechtělo spustit se na mořské dno a vystavit se možnému setkání tváří v tvář s neznámou obludou.

Baltazar vystoupil kupředu. „Tak tedy já!“ řekl stručně.

Medúza stále ještě kotvila v zálivu. Všichni kromě hlídky vystoupili na břeh a vydali se ke strmé skále u zátoky.

Baltazar se opásal provazem, aby ho mohli vytáhnout, kdyby byl snad raněn, vzal nůž, stiskl mezi nohy kámen a spustil se ke dnu.

Araukáni netrpělivě čekali na jeho návrat a upřeně pozorovali skvrnu, která se kmitala v namodralé vodě zátoky stísněné skalami. Uplynulo čtyřicet vteřin, padesát, minuta a Baltazar se nevracel. Konečně škubl provazem. Vytáhli ho na hladinu. Když se nadýchal vzduchu, řekl:

„Je tam podzemní jeskyně, do které vede úzký vchod a v ní je tma jako v břiše žraloka. Mořský ďábel se nemohl ukrýt nikde jinde než v té jeskyni. Kolem ní je hladká stěna.“

„Výborně!“ zvolal Zurita. „Tím líp, že je tam tma! Rozložíme naše sítě a rybka v nich uvázne.“

Brzy po západu slunce spustili Indiáni do vody drátěné sítě na silných lanech přímo před vchod do jeskyně. Konce lan upevnili na břehu. Baltazar k nim přivázal zvonečky, které se rozcinkají při nejmenším dotyku sítě.

Zurita, Baltazar a pět Araukánů usedlo na břehu a mlčky čekali. Na člunu nezůstal nikdo. Tma rychle houstla. Vyšel měsíc a jeho světlo se odráželo na hladině oceánu. Bylo ticho. Všech se zmocnilo vzrušení. Možná že za okamžik spatří onu zvláštní bytost, která děsí rybáře a lovce perel.

Noc plynula pomalu. Lovci začínali dřímat.

Najednou se zvonky rozezněly. Lidé vyskočili, vrhli se k provazům a začali vytahovat síť. Byla těžká. Provazy se chvěly. Kdosi se v ní zmítal.

A tu se síť objevila na hladině a v bledém měsíčním světle se v ní zmítalo tělo zpola lidské, zpola zvířecí. V měsíčním světle zářily obrovské oči a stříbrné šupiny. Ďábel vynaložil neuvěřitelné úsilí, aby vyprostil ruku, jež se mu zaplétala do sítě. Konečně se mu to podařilo. Vytáhl nůž, který měl zavěšený u pasu na tenkém řemínku, a začal rozřezávat síť. „To se ti nepodaří, hlupáku,“ řekl tiše Baltazar v loveckém zápalu.

Ale k jeho úžasu nůž drátěnou překážku zdolal. Ďábel obratnými pohyby rozšířil otvor a lovci se chvatně snažili vytáhnout síť na břeh. „Táhněte! Rychle!“ křičel Baltazar.

Ale ve chvíli, kdy už se zdálo, že mají kořist na dosah ruky, protáhl se ďábel prořezaným otvorem. Padl do vody, zvířil vodotrysk třpytných krůpějí a zmizel v hlubině. Lovci zoufale pustili síť.

„Skvělý nůž! Řeže i drát!“ nadšeně řekl Baltazar. „Ti podmořští kováři jsou lepší než naši.“ Zurita sklopil hlavu a díval se do vody s takovým výrazem, jako by v ní utonulo celé jeho jmění.

„Tak to tedy ne, to ne!“ zvolal. „Spíš zajdeš ve své podmořské jeskyni, než já bych ustoupil. Nebudu litovat peněz, i potápěče si zjednám, celý záliv pokryju sítěmi a pastmi, ale ty mi neujdeš!“ Byl smělý, vytrvalý a umíněný. V žilách Pedra Zurity neproudila marně krev španělských dobyvatelů. A měl také proč bojovat.

Mořský ďábel nebyl tedy nadpřirozenou všemohoucí bytostí. Zřejmě byl z masa a kostí, jak řekl Baltazar. Je tedy možno ho polapit, připoutat na řetěz, a donutit, aby pro Zuritu dobýval bohatství z mořského dna. Baltazar se mořského ďábla zmocní, i kdyby ho chránil sám bůh moře Neptun se svým trojzubcem.




DOKTOR SALVÁTOR


Zurita splnil svou hrozbu. Natáhl na dně zálivu spoustu drátěných zátarasů, napjal všemi směry sítě, nalíčil pasti. Ale dosud byly jeho obětí jen ryby, mořský ďábel jako by se do země propadl. Už se neukázal a nedával o sobě nijak vědět. Nadarmo se každý den objevoval v zálivu ochočený delfín, potápěl se a frkal, jako by zval svého přítele na projížďku. Po příteli však nebylo ani stopy, a tak delfín ještě naposledy zlostně zafrkal a odplul na širé moře. Počasí se zhoršilo. Východní vítr rozvlnil hladinu oceánu; voda v zálivu se zkalila pískem, který se zvedal ze dna. Zpěněné hřebeny vln skrývaly dno. Nedalo se rozeznat, co se děje pod vodou.

Zurita vydržel celé hodiny stát na břehu a dívat se na vysoké hřebeny vln. Valily se jedna za druhou, řítily se v hučících vodopádech a spodní vrstvy vody se syčivě rozlévaly po vlhkém písku, vyhazujíce Zuritovi k nohám oblázky a škeble.

Ne, takhle to dál nejde, uvažoval Zurita. Musíme vymyslet něco jiného. Ďábel je na dně a ani ho nenapadne, aby vylezl ze svého doupěte. Chceme-li ho chytit, musíme jít za ním, sestoupit na dno. Tak je to! A řekl Baltazarovi, který zrovna vyráběl novou, složitou past:

„Rozjeď se hned do Buenos Aires a přivez dva potápěčské skafandry s kyslíkovými přístroji.

Obyčejný skafandr s hadicí na vhánění vzduchu se nám nehodí. Ďábel by nám ji mohl přeříznout a možná že budeme muset podniknout dlouhou cestu pod vodou. Jen s sebou nezapomeň vzít elektrické svítilny.“

„Vy chcete navštívit ďábla?“ ptal se Baltazar.

„Půjdeme tam spolu, starý.“

Baltazar kývl a vydal se na cestu.

Přivezl nejen skafandry a svítilny, ale i dva dlouhé, důmyslně zakřivené bronzové nože. „Takové už se dnes nedělají,“ vykládal. „To jsou staré araukánské nože, jakými kdysi mí pradědečkové párali břicha bílým — vaším pradědečkům.“ Zuritovi se nezamlouvalo to historické poučení, ale nože pochválil. „Jsi prozíravý, Baltazare.“

Nazítří na úsvitu, přes silné vlnobití, vklouzli Zurita s Baltazarem do potápěčských obleků a spustili se na mořské dno. S nemalou námahou rozmotali sítě přehrazující vchod do podmořské jeskyně a vlezli do úzkého průchodu. Obklopila je hustá tma. Potápěči se napřímili, vytáhli nože a rozsvítili svítilny. Drobné rybky polekané světlem uhnuly stranou, ale po chvíli připluly k světlu a hemžily se v jeho modravých paprscích jako roj mušek. Zurita je odehnal rukou; oslňovaly ho třpytem svých šupin. Byla to dost velká jeskyně, přinejmenším čtyři metry vysoká a pět šest metrů široká. Potápěči probádali všechny kouty. Byla prázdná a neobývaná. Pouze hejna drobných ryb se tu zřejmě skrývala před vlnobitím a před dravci.

Zurita a Baltazar opatrně postupovali kupředu. Jeskyně se postupně zužovala. Náhle se Zurita překvapeně zastavil. Svítilna ozářila silnou mříž, která jim bránila v další cestě. Zurita nevěřil očím. Stiskl tyče a cloumal s nimi ve snaze odstranit železnou překážku. Ale mříž se nepoddávala. Zurita si na ni zblízka posvítil a zjistil, že je pevně zasazena do otesaných stěn jeskyně a má závěsy i vnitřní zámek. Stáli před novou záhadou. Mořský ďábel je tedy nejen rozumná, ale i výjimečně nadaná bytost. Uměl si ochočit delfína, vyzná se i v obrábění kovů. Nakonec dokázal vybudovat na mořském dně železné přehrady, které chrání jeho obydlí. Ale to je přece neuvěřitelné! Nemohl přece kovat železo pod vodou. To znamená, že nežije ve vodě nebo že přinejmenším vychází na dlouhou dobu z vody na pevninu.

Zuritovi bušilo ve spáncích, jako by měl v potápěčské helmě nedostatek kyslíku, přestože strávil pod vodou teprve několik minut.

Dal znamení Baltazarovi a vyšli z podmořské jeskyně; neměli tu už nic na práci, vynořili se tedy na hladinu.

Araukáni, kteří je netrpělivě očekávali, měli velikou radost, když uviděli potápěče živé a zdravé.

Zurita sundal helmici, nadechl se a zeptal se: „Co tomu říkáš, Baltazare?“ Araukán pokrčil rameny:

„Řekl bych, že si tu posedíme hezky dlouho. Ďábel se asi živí rybami a těch je tam dole dost. Hladem ho z jeskyně nevylákáme. Nakonec abychom vylomili mříž dynamitem.“ „A nemyslíš, Baltazare, že jeskyně může mít dva východy, jeden ze zálivu a druhý z pevniny?“

„Tohle mě nenapadlo.“

„A mělo tě to napadnout. Jak to, že jsme se už dávno nerozhodli propátrat okolí?“ Jali se pátrat po pobřeží.

Jednou Zurita narazil na vysokou zeď z bílého kamene, která ohrazovala veliký pozemek aspoň desetihektarový. Zurita zeď obešel. Našel pouze jednu bránu, zhotovenou ze silných plátů železa. V bráně byla malá železná dvířka a v nich z vnitřní strany uzavřená špehýrka.

To je hotová věznice nebo pevnost, pomyslil si Zurita. Podivná věc. Farmáři nestavějí takové silné a vysoké zdi. Ve zdi není ani škvíra, ani skulinka, kterou by se člověk podíval dovnitř. Kolem byla divoká pustina, holé skály tu a tam porostly pichlavým křovím a kaktusy. Dole byl záliv.

Zurita bloumal několik dní kolem zdi a vytrvale hlídal železnou bránu. Ale ta se neotvírala, nikoho nevypouštěla ven a nikoho nevpouštěla dovnitř. Za ní bylo úplné ticho. Když se Zurita vrátil na palubu Medúzy, zavolal si Baltazara a zeptal se ho: „Víš, kdo bydlí v pevnosti nad zálivem?“

„Vím, ptal jsem se už na to Indiánů, kteří pracují na farmách. Bydlí tam Salvátor.“

„Kdo je to, ten Salvátor?“

„Bůh,“ odpověděl Baltazar.

Zurita udiveně povytáhl své husté černé obočí.

„Žertuješ, Baltazare?“

Indián se nepatrně pousmál.

„Povídám, co jsem slyšel. Mnozí Indiáni nazývají Salvátora bohem, spasitelem.“ „Před čím je spasil?“

„Před smrtí. Říkají, že je všemohoucí. Salvátor umí dělat zázraky. Má ve svých rukou život a smrt. Chromým udělá nové, živé nohy, slepým dá oči bystré jako sokolí a dokonce křísí mrtvé.“

„Zatraceně!“ bručel Zurita, potahuje si hebké vousy. „V zálivu je mořský ďábel, nad zálivem bůh. Nemyslíš, Baltazare, že si ďábel a bůh můžou navzájem pomáhat?“

„Myslím, že bychom měli co nejdřív opustit tato místa, aby se nám mozek ze všech těch zázraků nesrazil jako syrovátka.“

„Viděl jsi nějaké lidi, které Salvátor uzdravil?“

„Ano, viděl, Ukazovali mi člověka se zlomenou nohou. Pobyl nějakou dobu u Salvátora a teď běhá jako mustang. Pak jsem viděl Indiána, kterého Salvátor vzkřísil. Celá vesnice vypráví, že když ho nesli k Salvátorovi, byl studený jako mrtvola, lebku rozseknutou, mozek vyhřezlý. A od Salvátora se vrátil živý a veselý. Po smrti se oženil. Vzal si hezké děvče. A ještě jsem viděl indiánské děti.“ „Salvátor tedy přijímá cizí lidi?“

„Jenom Indiány. A oni k němu přicházejí odevšad: z Ohňové země, z Amazonky, z pouště Atacamy i z Asunciónu.“

Když se Zurita dověděl od Baltazara tyto podrobnosti, rozhodl se, že zajede do Buenos Aires. Tam si zjistil, že Salvátor léčí Indiány a oni ho pokládají za divotvorce. Lékaři mu řekli, že Salvátor je nadaný, ba geniální chirurg a veliký podivín jako mnozí vynikající lidé. Salvátorovo jméno bylo dobře známo ve vědeckých kruzích Starého a Nového světa. V Americe se proslavil svými odvážnými chirurgickými operacemi. Když byl stav nemocných pokládán za beznadějný a lékaři je odmítli operovat, volali Salvátora. Neodřekl nikdy. Jeho odvaha a vynalézavost neznaly mezí. Za první světové války byl na francouzské frontě, kde se převážně zabýval lebečními operacemi. Tisíce lidí mu děkuje za svou záchranu. Po uzavření míru odjel do své vlasti, do Argentiny. Lékařská praxe a úspěšné pozemkové spekulace vynesly Salvátorovi obrovské jmění. Koupil veliký pozemek nedaleko Buenos Aires, obehnal ho obrovskou zdí, snad z jakéhosi podivínství, a když se tam usadil, přestal vůbec provozovat lékařskou praxi. Věnoval se výlučně vědecké práci a své laboratoři. A teď léčí a přijímá Indiány, kteří ho nazývají bohem, jenž sestoupil na zemi.

Zurita se dověděl ještě jednu podrobnost týkající se Salvátorova života. Tam, kde se teď prostírají rozsáhlé Salvátorovy pozemky, stál za války malý dům obklopený sadem a také obehnaný kamennou zdí. Po tu dobu, co byl Salvátor na frontě, hlídal dům černoch a několik obrovských psů. Tito neuplatní strážci nepustili dovnitř jediného člověka.

V poslední době se Salvátor obklopil ještě větší tajemností. Nepřijímá už doma ani bývalé kamarády.

Když se to Zurita dověděl, usoudil:

„Jestliže je Salvátor lékař, nemá právo odmítnout nemocného. Proč bych nemohl onemocnět? Proniknu k Salvátorovi jako nemocný a pak se uvidí.“

Vydal se k železným vratům, která střežila Salvátorovo panství, a začal klepat. Klepal dlouho a vytrvale, ale nikdo mu nešel otevřít. Rozzuřený Zurita zvedl kámen a začal jím mlátit do dveří; způsobil takový hluk, který by vzbudil i mrtvé.

V dálce za zdí se rozštěkali psi a konečně se špehýrka v bráně pootevřela. „Co chcete?“ zeptal se kdosi lámanou španělštinou.

„Jsem nemocný, rychle otevřete,“ odpověděl Zurita.

„Takhle neklepá nemocný,“ namítl klidně týž hlas a ve špehýrce se objevilo čísi oko. „Doktor nepřijímá.“

„Nesmí odepřít pomoc nemocnému,“ rozhorloval se Zurita.

Špehýrka se zavřela a kroky se vzdalovaly. Jen psi zoufale štěkali dál.

Když Zurita vyčerpal všechny zásoby nadávek, vrátil se na škuner.

Má si na Salvátora stěžovat v Buenos Aires? Nebude to k ničemu. Zurita se třásl hněvem.

Jeho hebkým černým vousům hrozilo vážné nebezpečí, neboť je v rozčilení neustále potahoval dolů, až visely schlíple jako ručička barometru, která ukazuje nízký tlak.

Posléze se uklidnil a začal uvažovat, co by měl podniknout dál.

Čím déle přemýšlel, tím úporněji nakrucoval skořicově opálenými prsty rozcuchaný vous zase vzhůru. Barometr stoupal.

Nakonec vyšel na palubu a k všeobecnému překvapení dal rozkaz zvednout kotvy. Medúza vyplula do Buenos Aires.

„To je dobře,“ řekl Baltazar. „Už jsme tu promarnili moc času. Aby čert vzal toho ďábla i s bohem!“




NEMOCNÁ VNUČKA


Slunce nemilosrdně pražilo. Zaprášenou cestou podél žírných pšeničných, kukuřičných a ovesných polí kráčel starý, udřený Indián. Šaty měl potrhané. Na rukou nesl nemocné dítě zakryté před slunečními paprsky vetchou přikrývkou. Děcko mělo přivřené oči. Na krku mělo obrovský otok. Chvílemi, když stařec chybně šlápl, chraptivě sténalo a zvedalo víčka. Stařec se zastavoval a starostlivě foukal děcku do tváře, aby je osvěžil. „Jen abych tě tam donesl živou,“ šeptal a přidal do kroku.

Když došel k železným vratům, přendal dítě na levou ruku a pravou čtyřikrát zabouchal na dveře.

Špehýrka v bráně se pootevřela, v otvoru se kmitlo čísi oko, závory zaskřípaly a dveře se otevřely.

Indián nesměle překročil práh. Před ním stál starý černoch v bílém rouchu s úplně bílými kudrnatými vlasy.

„Jdu k doktorovi, dítě stůně,“ řekl Indián.

Černoch mlčky přikývl, zavřel dveře a dal Indiánovi znamení, aby ho následoval. Indián se rozhlížel. Byli na nevelkém nádvoří vydlážděném širokými kvádry. Dvůr byl z jedné strany obehnán vysokou vnější hradbou, z druhé nižší zdí, která ho ohrazovala od vnitřní části usedlosti. Ani travička, ani kousek zeleně, pravý vězeňský dvůr. V rohu, u vnějších vrat, stál bílý dům s velikými, širokými okny. Před domem se na zemi utábořili Indiáni, muži i ženy. Mnozí měli s sebou děti.

Téměř všechny děti vypadaly naprosto zdravě. Některé si hrály s mušlemi na „sudá nebo lichá“, jiné se tiše praly; starý černoch s bílými vlasy přísně dohlížel, aby nehlučely.

Starý Indián pokorně usedl na zemi ve stínu domu a začal foukat do nehybné, promodralé tváře dítěte. Vedle něho seděla stará Indiánka s oteklou nohou.Podívala se na dítě spočívající starci na kolenou a zeptala se: „Dcera?“

„Vnučka,“ odpověděl Indián. Stařena zakývala hlavou a řekla:

„Duch bažin vstoupil do tvé vnučky. Ale on je silnější než zlí duchové. On vyžene ducha bažin a tvá vnučka se uzdraví.“ Indián souhlasně přikývl.

Černoch v bílém rouchu obešel nemocné, podíval se na starcovo dítě a ukázal na vchod do domu.

Indián vkročil do velké místnosti s podlahou z kamenných desek. Uprostřed místnosti stál úzký dlouhý stůl pokrytý bílým prostěradlem. Otevřely se druhé dveře s výplněmi z matného skla a do místnosti vešel doktor Salvátor v bílém plášti, vysoký, ramenatý, snědý. Kromě černých řas a obočí neměl Salvátor na hlavě ani vlásku. Zřejmě se ustavičně holil, neboť měl kůži na lebce stejně snědou jako tvář. Dosti veliký nos s hrbolkem, poněkud vyčnělá ostrá brada a pevně sevřené rty dodávaly tváři hrubý, ba dravý výraz. Pohled hnědých očí byl chladný. Indiánovi se při něm udělalo nevolno.

Stařec se hluboce uklonil a podal lékaři dítě. Salvátor rychlým, jistým a zároveň opatrným pohybem převzal dítě, rozbalil hadry, do kterých bylo zavinuto, a obratně je hodil do koše v koutě pokoje. Indián se belhal ke koši v úmyslu vzít odtamtud hadry, ale Salvátor ho přísně zarazil:

„Stůj, nedotýkej se toho!“

Potom položil děvčátko na stůl a sklonil se nad ním. Byl teď k Indiánovi obrácen profilem. A starci se najednou zdálo, že nevidí doktora, ale jestřába, který se sklání nad malým ptáčkem. Salvátor prohmatával otok na krčku dítěte. Indiána překvapily i jeho prsty. Byly dlouhé, neobyčejně pohyblivé. Jako by se mohly ohýbat v kloubech nejen dolů, nýbrž i stranou, ba i vzhůru. Indián, jenž měl pro strach uděláno, přemáhal bázeň, kterou v něm vzbuzoval ten záhadný člověk.

„Výborně. Skvělé,“ povídal Salvátor, jako by měl z otoku radost, a vytrvale ho prohmatával.

Když skončil prohlídku, obrátil tvář k Indiánovi a řekl:

„Teď je novoluní. Přijď za měsíc v příštím novoluní a dostaneš děcko zdravé.“

Odnesl dítě za skleněné dveře, kde byla koupelna, operační síň a nemocniční sály.

A černoch už přiváděl do přijímací místnosti novou pacientku, stařenu s bolavou nohou.

Indián se nízko poklonil ke skleněným dveřím, které se zavřely za Salvátorem, a vyšel.

Přesně za osmadvacet dní se skleněné dveře opět otevřely.

Ve dveřích stálo děvčátko v nových šatečkách, zdravé, červené. Ustrašeně hledělo na dědečka. Indián rychle přistoupil k dítěti, vzal je do náruče, zlíbal, prohlížel mu krček. Po otoku nebylo ani památky. Jen malý zarudlý proužek svědčil o operaci. Dívenka dědečka odstrkovala a dokonce vykřikla, když ji při líbání popíchal dávno neholenou bradou. Hned za dítětem vkročil Salvátor. Teď se doktor už usmíval, pohladil holčičku po vlasech a řekl:

„Tak si vezmi své děvčátko. Přinesl jsi ji ještě včas. Za několik hodin bych jí ani já nebyl dokázal vrátit život.“

Tvář starého Indiána se pokryla vráskami, rty se mu zachvěly a z očí vytryskly slzy. Znovu zvedl děcko, přitiskl je k prsům, klesl před Salvátorem na kolena a hlasem přerývaným pláčem pravil:

„Zachránil jste mé vnučce život. Co vám může nabídnout chudý Indián kromě svého života?“ „K čemu by mi byl tvůj život,“ podivil se Salvátor.

„Jsem starý, ale mám ještě dost síly,“ pokračoval Indián nezvedaje se z podlahy. „Odnesu vnučku k její matce, mé dceři, a vrátím se k vám. Chci vám dát celý zbytek svého života za dobro, které jste mi prokázal. Budu vám sloužit jako pes. Prosím, přijměte mé služby.“ Salvátor se zamyslil.

Velmi nerad a opatrně přijímal lidi do služeb. Ačkoli práce by se našla. Ano, práce bylo dost. Jim nestačí na celý sad. A tento Indián se zdá být spolehlivý, třebaže doktor by dal přednost černochovi.

„Nabízíš mi svůj život a prosíš jako o milost, abych přijal tvůj dar. Dobrá. Budiž. Kdy můžeš přijít?“

„Vrátím se dřív, než skončí první čtvrt měsíce,“ řekl Indián líbaje lem Salvátorova pláště.

„Jak se jmenuješ?“

„Já?. Kristo. Christofor.“

„Jdi, Kristo. Budu tě očekávat.“

„Pojď, dítě!“ obrátil se Kristo k děvčátku a znovu je zvedl do náruče. Děvčátko zaplakalo. Kristo spěšně odcházel.




ČAROVNÝ SAD


Když se Kristo za týden vrátil, zadíval se mu doktor Salvátor upřeně do očí a řekl: „Vyslechni mě pozorně, Kristo. Přijímám tě do svých služeb. Budeš dostávat stravu a pěkný plat.“

Kristo odmítavě zamával rukama:

„Nic nechci, jen abych vám mohl sloužit.“

„Mlč a poslouchej,“ pokračoval Salvátor. „Budeš mít všechno. Ale žádám od tebe jedno: musíš mlčet o všem, co tu uvidíš.“

„Raději si vyříznu jazyk a hodím ho psům, než abych řekl jediné slovo.“

„Dej pozor, aby se ti to nestalo,“ varoval ho Salvátor. Zavolal na černocha v bílém rouchu a přikázal mu: „Zaveď ho do sadu a svěř ho Jimovi.“

Černoch se mlčky uklonil, vyvedl Indiána z bílého domu, provedl ho nádvořím, které již Kristo znal, a zaklepal na železnou branku ve druhé zdi.

Za zdí se ozval štěkot psů, branka vrzla a pomalu se otevřela, černoch postrčil Krista do sadu, cosi vykřikl hrdelním hlasem na jiného černocha a odešel.

Kristo se polekaně přitiskl ke zdi: se štěkotem podobným řevu hnala se k němu neznámá zvířata žlutočervené barvy s tmavými skvrnami. Kdyby se s nimi sešel Kristo v pampách, okamžitě by v nich poznal jaguáry. Ale zvířata, která se k němu hnala, štěkala jako psi. V tu chvíli bylo Kristovi jedno, jaká zvířata se k němu ženou. Vrhl se k nejbližšímu stromu a s nečekanou rychlostí se vyšplhal do větví. Černoch zasyčel na psy jako rozzuřená kobra. Ti se rázem uklidnili. Přestali štěkat, ulehli na zem, položili hlavy na natažené pracky a úkosem ho pozorovali.

Černoch opět zasyčel, obraceje se tentokrát na Krista, který seděl na stromě, a zamával rukama; naznačoval mu, aby slezl.

„Proč syčíš jako had,“ řekl Kristo, neopouštěje svůj útulek. „Spolkl jsi jazyk?“ Černoch jen zlostně zahučel.

Nejspíš bude němý, pomyslel si Kristo a vzpomněl si na Salvátorovu výstrahu. Cožpak Salvátor vyřezává jazyk sluhům, kteří zradí jeho tajemství? Ten černoch má možná vyříznutý jazyk. Kristo se najednou tak vyděsil, že div nesletěl ze stromu. Zatoužil utéci odtud stůj co stůj a co nejdříve. Odhadl v duchu, jak daleko je od stromu, na kterém seděl, ke zdi. Ne, nepřeskočí. Ale černoch přistoupil ke stromu, chytil Indiána za nohu a netrpělivě ho táhl dolů. Kristo se musel vzdát. Seskočil se stromu, usmál se na černocha co nejpřívětivěji, podal mu ruku a přátelsky se zeptal: „Jim?“

Černoch přikývl.

Kristo mu silně stiskl ruku. Když už jsem se dostal do pekla, musím být s ďábly zadobře, pomyslel si a pokračoval nahlas.

„Tys němý?“

Černoch neodpověděl.

„Nemáš jazyk?“

Černoch mlčel dál.

Jak bych se mu mohl podívat do úst? pomyslel si Kristo. Ale Jim se zřejmě nemínil pouštět do řečí ani posunky. Vzal Krista za ruku, přivedl ho k červeno-rezavým zvířatům a cosi na ně zasyčel. Zvířata se zvedla, přiblížila se ke Kristovi, očichala ho a klidně se vzdálila. Kristovi se trošku ulevilo.

Jim mávl rukou a vedl Krista na prohlídku sadu.

Po smutném nádvoří vydlážděném kameny překvapoval sad hojností zeleně a květů. Prostíral se východním směrem k moři a k pobřeží měl povlovný spád. Na všechny strany se rozbíhaly pěšinky posypanénačervenalýmirozdrcenýmimušlemi.Podél nich rostly fantastické kaktusy a modrozelené šťavnaté agáve, košťátka se spoustou žlutozelených květů. Celé houštiny broskvoní a oliv halily svým stínem hustou trávu s pestrými, zářivými květinami. V zelené trávě jiskřily vodní nádrže vyložené po okrajích bílými kameny. Vysoké vodotrysky osvěžovaly vzduch.

V sadu bylo plno všelijakého křiku, zpěvu a štěbetání ptáků, řevu, kvikotu a pískotu zvířat! Kristo ještě nikdy neviděl tolik podivných zvířat. V sadu žila nevídaná havěť. Tamhle přeběhla pěšinku šestinohá ještěrka se třpytnými, měděné zelenými šupinami. Ze stromu se svěsil dvouhlavý had. Kristo zděšeně uskočil od dvouhlavého plaza, který na něho zasyčel dvěma rudými tlamami. Černoch mu odpověděl ještě hlasitějším zasyčením a had, pokyvuje hlavami, sklouzl ze stromu a zmizel v hustém rákosí. Jiný dlouhý had se odplazil z pěšinky, pomáhaje si dvěma nohama. Za drátěnou mřížkou chrochtal vepřík. Zadíval se na Krista jediným velkým okem, umístěným uprostřed čela.

Dvě bílé krysy srostlé na bocích utíkaly po růžové pěšince jako dvouhlavá, osminohá obluda. Občas se toto obojetné stvoření začalo prát samo se sebou; pravá krysa táhla doprava, levá doleva a obě nespokojeně pištěly. Vždycky však zvítězila pravá. Podle cesty se pásli „siamští blíženci“ srostlí v bocích: dvě jemnorouné ovce. Nepraly se jako krysy. Zřejmě se mezi nimi už dávno ustálila naprostá jednota vůle a přání. Jedna nestvůra Krista zvlášť překvapila. Byl to veliký, úplně holý růžový pes. Z jeho zad, jako by vylezla z psího těla, vyčuhovala malá opička, její prsa, ruce, hlava. Pes přistoupil ke Kristovi a mávl ocasem. Opička vrtěla hlavou, mávala rukama, plácala po zádech psa, s kterým tvořila jeden celek, dívala se na Krista a křičela. Indián strčil ruce do kapes, vyndal kousek cukru a podával ho opičce. Ale kdosi chvatně odtáhl Kristovi ruku stranou. Za zády se mu ozvalo zasyčení; byl to Jim. Starý černoch vysvětloval Kristovi pohyby rukou a obličeje, že opičku nesmí krmit. Vzápětí vrabec s papouščí hlavou vyrval v letu Kristovi cukr z ruky a skryl se za keřem. Opodál na rybníce zabučel kůň s kravskou hlavou.

Po planince přeběhly dvě lamy mávající koňskými ocasy. Z trávy, z houštin, z větví stromů zírali na Krista neobyčejní hadi, čtvernožci a ptáci; psi s kočičími hlavami, husy s kohoutí hlavou, rohatí kanci, pštrosi nandu s orlími zobáky, berani s tělem pumy.

Kristo se domníval, že blouzní. Protíral si oči, smáčel spánky chladivou vodou z vodotrysků, ale nic naplat. V nádržích viděl hady s rybími hlavami a žábrami, ryby s žabíma nohama, obrovské žáby s dlouhým ještěřím tělem.

Opět zatoužil odtud utéci.

Ale tu ho Jim vyvedl na široké prostranství posypané pískem. Uprostřed stála vilka z bílého mramoru v maurském slohu, obklopená palmami. Mezi palmami bylo vidět oblouky a sloupy. Z bronzových fontán zpodobňujících delfíny tryskaly kaskády vody do průzračných nádrží, v nichž se hemžily zlaté rybky. Největší fontána před hlavním vchodem znázorňovala jinocha sedícího na delfínu podobně jako bájeslovný Triton se zavinutou lasturou přiloženou ke rtům. Za vilou bylo několik obytných a služebních domků a dál se opět táhly houštiny pichlavých kaktusů až k jakési bílé zdi. Zase zeď! řekl si v duchu Kristo.

Jim zavedl Indiána do nevelkého pokoje, v němž byl příjemný chládek. Posunky mu vysvětlil, že pokojík je určen jemu, Kristovi, a pak ho nechal o samotě.




TŘETÍ ZEĎ


Kristo si již poněkud zvykl na neobyčejný svět, který ho obklopoval. Všichni čtvernožci, ptáci a hadi žijící v sadu byli dobře ochočeni. S některými z nich navázal Kristo dokonce přátelství. Psi se srstí jaguárů, kterých se první den tak polekal, mu chodili v patách, lízali mu ruce a lísali se k němu. Papoušci mu slétali na rameno.

Sad a zvířata mělo na starosti dvanáct černochů, stejně nemluvných nebo němých jako Jim. Kristo je nikdy neslyšel rozprávět ani mezi sebou. Všichni mlčky plnili své úkoly. Jim tu byl jakýmsi správcem. Dohlížel na černochy a přiděloval jim práci. A Kristo byl ke svému údivu určen za Jimova pomocníka. Práce neměl zrovna mnoho a stravu měl dobrou. Nemohl si na svůj život naříkat. Jediné, co ho znepokojovalo, bylo zlověstné mlčení černochů. Byl přesvědčen, že Salvátor jim všem uřezal jazyky. A když byl občas volán k Salvátorovi, vždycky si v duchu říkal: Chce mi uříznout jazyk. Ale brzo se Kristo přestal o svůj jazyk tolik bát.

Jednou uviděl Jima spícího ve stínu olivovníku. Černoch ležel na zádech, ústa otevřená. Kristo využil té příležitosti a opatrně nahlédl spícímu do úst; přesvědčil se, že jazyk starého černocha je na svém místě. To Indiána poněkud uklidnilo. Salvátor měl přísný denní pořádek. Ráno od sedmi do devíti přijímal nemocné Indiány, od devíti do jedenácti operoval a pak odcházel do své vily a pracoval tam v laboratoři. Operoval zvířata a pak je dlouho zkoumal. Když byl se svým pozorováním hotov, posílal zvířata do sadů. Kristo někdy při uklízení pronikal do laboratoře. Všechno, co tam viděl, ho plnilo údivem. Ve skleněných zkumavkách, naplněných jakýmisi tekutinami, pulsovaly různé orgány. Uřezané ruce a nohy žily dál. A když tyto živé údy oddělené od těla začínaly chřadnout, Salvátor je léčil a křísil hasnoucí život.

Krista to všechno plnilo hrůzou. Raději pobýval mezi živými nestvůrami v sadu. Přestože Salvátor prokazoval Indiánovi velkou důvěru, nedostal se Kristo nikdy za třetí zeď. Ale právě tam ho to velmi lákalo. Jednou v poledne, když všichni odpočívali, odběhl k vysoké zdi. Za ní uslyšel dětské hlasy a rozeznával indiánská slova. Občas se k dětským hlasům přidružily čísi slabší, pisklavé hlásky, které jako by se s dětmi hádaly a mluvily jakýmsi nesrozumitelným nářečím.

Když jednou Salvátor potkal Krista v sadu, přistoupil k němu, podle svého zvyku se mu zadíval přímo do očí a řekl:

„Pracuješ u mne už měsíc, Kristo, a jsem s tebou velmi spokojen. V dolním sadu se rozstonal jeden z mých sluhů. Budeš ho zastupovat. Uvidíš tam mnoho nového. Ale měj na paměti naši úmluvu: drž jazyk pevně za zuby, nechceš-li o něj přijít.“

„Už jsem se téměř odnaučil mluvit mezi vašimi němými sluhy, doktore,“ odpověděl Kristo. „Tím líp. Mlčet je zlato. Budeš-li mlčet, dostaneš mnoho zlatých pesos. Doufám, že během dvou týdnů postavím svého nemocného sluhu na nohy. Mimochodem, znáš dobře Andy?“ „Narodil jsem se v horách.“

„Výborně. Musím doplnit svůj zvěřinec novými zvířaty a ptáky. Vezmu tě s sebou. A teď jdi. Jim tě zavede do dolního sadu.“

Kristo již mnohému přivykl. Ale to, co viděl v dolním sadu, předčilo všechno jeho očekávání. Na velké louce ozářené sluncem se hemžily nahé děti a opice. Byly to děti různých indiánských plemen. Některé byly docela maličké, nejvýš tříleté, nejstarším bylo asi dvanáct.

Tyto děti byly Salvátorovými pacienty. Mnohé z nich měly za sebou vážné operace a vděčily Salvátorovi za svůj život. Uzdravující se děti si hrály a běhaly v sadu a později, když se docela uzdravily, brali si je rodiče domů. Kromě dětí tu žily opice. Opice bez chomáčku srsti na těle.

Nejpodivnější bylo, že všechny opice, některé lépe, jiné hůře, uměly mluvit. Přely se s dětmi, nadávaly, pištěly slabými hlásky. Přesto však opice žily s dětmi v míru a nehádaly se s nimi víc než děti samy mezi sebou.

Kristo nemohl hned určit, jsou-li to pravé opice nebo lidé.

Když se Kristo obeznámil s dolním sadem, všiml si, že je menší než horní, že se ještě příkřeji svažuje k zálivu a směřuje ke skále příkré jako zeď.

Za skálou bylo pravděpodobně moře. Ozýval se odtud hukot mořského příboje. Když Kristo za několik dní probádal skálu, zjistil, že je umělá. Vida, další čtvrtá zeď. V neproniknutelných houštinách glycinií objevil šedá, železná vrátka stejné barvy jako skála, která s ní splývala. Kristo naslouchal. Za skálou nebylo slyšet kromě příboje žádný zvuk. Kam vedou ta úzká vrátka? Na pobřeží moře?

Náhle zaslechl nadšený dětský křik. Děti se dívaly na nebe. Kristo zvedl hlavu a uviděl nevelký červený dětský balónek, který pomalu letěl parkem. Vítr ho odnášel směrem k moři. Obyčejný dětský balónek, který proletěl nad sadem, Krista velmi vzrušil. Začal být neklidný. A jakmile se uzdravený sluha vrátil, vydal se Kristo k Salvátorovi a řekl mu: „Doktore! Brzy se vypravíme do And, možná nadlouho. Dovolte mi, abych navštívil dceru a vnučku.“

Salvátor neměl rád, když jeho sluhové opouštěli usedlost, a proto raději zaměstnával osamělé lidi. Kristo mlčky čekal a díval se Salvátorovi do očí. Salvátor mu s chladným pohledem připomněl:

„Nezapomeň na naši úmluvu. Dej si pozor na jazyk! Jdi. Vrať se nejpozději za tři dny. Počkej!“

Salvátor se vzdálil do druhého pokoje a přinesl odtamtud jelenicový váček, v kterém cinkaly zlaté mince:

„Tohle je pro tvou vnučku. A tobě za mlčení.“




PŘEPADENÍ


„Nepřijde-li dnes, zřeknu se tvé pomoci, Baltazare, a najdu si opatrnější a spolehlivější lidi,“ povídal Zurita a netrpělivě si potahoval hebké vousy. Byl teď oblečen v bílých městských šatech a na hlavě měl slaměný klobouk. Setkal se s Baltazarem na okraji Buenos Aires, kde končí obdělaná pole a začínají pampy.

Baltazar v bílé blůze a modrých pruhovaných kalhotách seděl u cesty, mlčel a rozpačitě poškubával trávu sežehnutou sluncem.

Sám už litoval, že vyslal svého bratra Krista jako špeha k Salvátorovi. Kristo byl o deset let starší než Baltazar. Přes své stáří byl ještě velmi silný a obratný. Byl chytrý jako kočka z pamp. A přece byl nespolehlivý. Zkoušel pracovat v hospodářství, ale připadalo mu to nudné. Později měl v přístavu malý výčep, ale začal pít a přišel na mizinu. V posledních letech byl zapleten do různých nekalých čachrů, kde uplatňoval svou neobyčejnou chytrost a občas i věrolomnost. Takový člověk se dobře hodil za špeha, ale nedalo se mu věřit. Kdyby se mu to hodilo, mohl by zradit i rodného bratra. Baltazar to věděl, a proto se znepokojoval neméně než Zurita.

„Jsi přesvědčen, že Kristo viděl balónek, který jsi vypustil?“

Baltazar nerozhodně pokrčil rameny. Byl by nejraději s celou věcí skoncoval, šel domů, osvěžil hrdlo chladnou vodou s vínem a zavčas ulehl ke spánku.

Poslední paprsky zapadajícího slunce osvítily kotouče prachu zvedajícího se za pahorkem. Současně se ozvalo ostré, táhlé zapískání. Baltazar se zvedl. „To je on!“

„Konečně!“

Kristo se blížil svěžím krokem. Už nevypadal jako starý, zubožený Indián. Znovu kurážně zahvízdal, a když k nim došel, přivítal se s Baltazarem a Zuritou. „Tak co, seznámil ses s mořským ďáblem?“ zeptal se ho Zurita.

„Ještě ne, ale je tam. Salvátor chrání ďábla za čtverou zdí. Ale hlavního je dosaženo, sloužím u Salvátora a on mi důvěřuje. S tou nemocnou vnučkou se mi to ohromně povedlo.“ Kristo se zasmál a přimhouřil své chytré oči. „Málem by byla po svém uzdravení všechno zkazila. Objímám ji a líbám, jak se sluší na milujícího dědečka, a ona, hlupačka, se vzpouzí a div se nerozbrečí.“ Kristo se znova zasmál. „Kdes sehnal tu vnučku?“

„Peníze neseženeš tak lehko, ale holek je všude dost,“ odpověděl Kristo. „Její matka je spokojená. Dostal jsem od ní pět papírových pesos a ona dostala zdravou dceru.“ O tom, že dostal těžký váček se zlatými mincemi, Kristo pomlčel. Ovšemže nemínil odevzdat peníze dívčině matce.

„U Salvátora se dějou zázraky. Má tam hotový zvěřinec.“ Kristo začal vyprávět o všem, co viděl.

„To všechno je velmi zajímavé,“ řekl Zurita a zapálil si doutník, „ale to nejhlavnější, ďábla, jsi neviděl. Co hodláš podniknout dál, Kristo?“

„Dál? Udělám si malý výlet do And.“ A Kristo vyprávěl, že se Salvátor chystá na lov zvěře. „Výborně!“ zvolal Zurita. „Salvátorův pozemek leží daleko od jiných usedlostí. Za jeho nepřítomnosti vpadneme na jeho panství a ďábla polapíme.“ Kristo odmítavě zavrtěl hlavou.

„Jaguáři vám utrhnou hlavu a ďábla nenajdete. Nenajdete ho ani s hlavou na krku, když já ho nenašel.“

„Tak tedy,“ řekl Zurita po úvaze, „nastrojíme léčku, a když se Salvátor vydá na lov, zajmeme ho a jako výkupné budeme žádat — mořského ďábla.“

Kristo obratnými pohyby vytáhl ze Zuritovy kapsy vyčnívající doutník.

„Pěkně děkuju. To už je o něco lepší. Ale co když vás Salvátor oklame, slíbí výkupné a pak vám ho nedá. Tihle Španělé.“

Kristo zakašlal.

„Tak co tedy navrhuješ?“ zeptal se již nazlobeně Zurita.

„Mějte strpení, Zurito. Salvátor mi důvěřuje, ale jen do čtvrté zdi. Doktor mi musí věřit jako sobě samému a pak mi ukáže i ďábla.“ „Tak co?“

„Tohle. Salvátora přepadnou banditi,“ Kristo zabořil ukazováček Zuritovi do prsou, „a já,“ udeřil se do prsou, „poctivý Araukán, mu zachráním život. Potom už nebude mít před Kristem žádné tajnosti.“ A má peněženku se naplní zlatými pesos, dokončil v duchu. „To není špatné.“

Domluvili se, kterou cestou Kristo Salvátora poveze.

„V předvečer našeho odjezdu hodím přes plot červený kámen. Buďte připraveni.“ Přestože byl plán přepadení velmi pečlivě promyšlen, mohla jedna nepředvídaná okolnost celou věc málem pokazit.

Zurita, Baltazar a deset hrdlořezů, zjednaných v přístavu, oblečeni v úborech gaučů a dobře vyzbrojeni, čekali na koních a očekávali svou oběť opodál usedlosti.

Byla tmavá noc. Jezdci bedlivě naslouchali, kdy uslyší dupot koňských kopyt.

Ale Kristo nevěděl, že Salvátor se vypraví na lov docela jinak, než jak se to dělávalo před několika lety.

Znenadání zaslechli banditi hukot motoru, který se rychle blížil. Za pahorkem oslnivě zableskla světla svítilen. Kolem jezdců se přehnal obrovský černý automobil, dříve než si stačili uvědomit, co se stalo.

Zurita zoufale nadával. Baltazarovi to přišlo k smíchu.

„Nezlobte se, Pedro,“ řekl Indián. „Ve dne je horko, proto jedou v noci; Salvátor má na voze dvě slunce. Ve dne budou odpočívat. Můžeme je dohonit na zastávce.“ Baltazar pobídl koně a rozjel se za automobilem. Ostatní ho následovali. Když jeli asi dvě hodiny, uviděli náhle v dálce oheň.

„To jsou oni. Něco se jim přihodilo. Stůjte, doplížím se tam a uvidím. Čekejte tu na mne.“

Baltazar seskočil z koně a odplazil se jako užovka. Za hodinu se vrátil.

„Vůz nejede. Pokazil se. Spravují ho. Kristo stojí na stráži. Musíme si pospíšit.“

Ostatní se událo velmi rychle. Banditi přepadli cestující, a než se Salvátor vzpamatoval, měl už on, Kristo a tři černoši spoutané nohy i ruce.

Jeden z najatých banditů, vůdce tlupy — Zurita se raději držel ve stínu — žádal na Salvátorovi dosti velké výkupné. „Zaplatím, pusťte mne,“ odpověděl Salvátor.

„To je za tebe. Ale stejně tolik musíš dát za ostatní tři cestující,“ vzpamatoval se bandita. „Tolik najednou nemohu zaplatit,“ odpověděl Salvátor po úvaze.

„Ať tedy zemře!“ zvolali banditi. „Nepřistoupíš-li na naše podmínky, na úsvitě tě zastřelíme,“ řekl bandita.

Salvátor pokrčil rameny a odpověděl: „Nemám u sebe tolik peněz.“ Jeho klid ohromil dokonce i banditu.

Lupiči odklidili spoutané bandity za automobil, začali prohledávat zavazadla a našli zásoby lihu pro sbírky. Vypili ho a opilí se svalili na zem. Nedlouho před úsvitem připlížil se kdosi k Salvátorovi.

„To jsem já,“ řekl Kristo. „Podařilo se mi rozvázat pouta. Přikradl jsem se k banditovi s puškou a zabil jsem ho. Ostatní jsou opilí. Řidič opravil vůz. Musíme si pospíšit.“ Všichni rychle nasedli do auta, černoch u volantu spustil motor, vůz sebou trhl a rozjel se po silnici.

Vzadu se ozvaly výkřiky a zmatená střelba. Salvátor pevně stiskl Kristovi ruku.

Teprve po Salvátorově odjezdu se Zurita dověděl, že lékař byl ochoten zaplatit výkupné. Možná, pomyslil si Zurita, že by bylo jednodušší vzít výkupné než se honit za mořským ďáblem, o němž nevíme, co se z něho vlastně vyklube. Ale příležitost byla promeškána, musí tedy čekat na Kristovy zprávy.




ČLOVĚK OBOJŽIVELNÍK


Kristo doufal, že Salvátor k němu přijde a řekne: Zachránil jsi mi život. Teď už pro tebe nebude v mém domě žádné tajemství. Pojď, ukážu ti mořského ďábla.

Ale Salvátor se k tomu neměl. Štědře Krista odměnil za jeho čin a ponořil se do své vědecké práce.

Kristo neztrácel čas a začal zkoumat čtvrtou zeď s tajnými dvířky. Dlouho neměl úspěch, až konečně tajemství odhalil. Jednou když ohmatával dvířka, zmačkl malou vypuklinu. Dveře najednou povolily a otevřely se. Byly těžké a silné jako u nedobytné pokladny. Kristo rychle proklouzl a dvířka za ním zapadla. To ho maličko znepokojilo. Prohlížel dveře, mačkal výstupky, ale dveře se neotvíraly. „Sám jsem se zavřel do pasti,“ zabručel Kristo.

Nezbývalo mu nic jiného než se pustit do prohlídky posledního Salvátorova sadu, který ještě neznal.

Octl se v hustých křovinách. Sad tvořil nevelkou kotlinu obehnanou ze všech stran vysokou zdi z uměle navrstvených skal. Slyšel nejen příboj vln, ale i šelestivé kroky racků na písčité mělčině.

Byly tu stromy a keře obvykle rostoucí ve vlhké půdě. Mezi velkými stinnými stromy, které dobře chrání před slunečními paprsky, protékalo mnoho potůčků. Z mnoha fontán tryskala voda a zvlažovala vzduch. Bylo tu vlhko jako na nízkých březích Mississippi. Uprostřed sadu stál nevelký zděný dům s plochou střechou. Jeho stěny byly porostlé břečťanem. Zelené žaluzie v oknech byly spuštěny. Dům vypadal neobydlený.

Kristo došel na konec sadu. U zdi oddělující sídlo od zálivu byl obrovský čtvercový bazén hustě osázený stromy. Byl nejméně pět set čtverečních metrů veliký a nejméně pět metrů hluboký.

Když se Kristo přiblížil, vyběhlo z houštin polekaně jakési stvoření a vrhlo se do bazénu. Za ním vystříkla sprška krůpějí. Kristo se vzrušeně zastavil. On! Mořský ďábel! Konečně ho Kristo uvidí.

Indián přistoupil k nádrži a zadíval se do průzračné vody. Na dně bazénu seděla na bílých kamenných deskách veliká opice. Ulekaně a zvědavě hleděla z vody na Krista. Ten se nemohl vzpamatovat z údivu: opice dýchala pod vodou. Její boky se střídavě zdvíhaly a klesaly. Když se Kristo probral z úžasu, bezděčně se rozesmál; mořský ďábel, postrach rybářů, je tedy obojživelná opice. Jsou to věci na světě, pomyslel si starý Indián.

Byl spokojen; všechno vypátral. Ale zároveň byl také zklamán. Opice zdaleka nepřipomínala obludu, o které vyprávěli očití svědci. Co nedokáže strach a fantazie!

Ale musel pomýšlet na návrat. Vrátil se zpět k vrátkům, vylezl na vysoký strom u plotu, a vydávaje se v nebezpečí, že si zlomí nohu, seskočil z vysoké zdi.

Sotva se postavil na nohy, uslyšel hlas Salvátorův:

„Kristo! Kdepak jsi?“

Kristo zvedl hrábě, které se povalovaly na pěšince, a začal shrabovat suché listí. „Tady jsem.“

„Pojďme, Kristo,“ řekl Salvátor a přistoupil k zamaskovaným železným dveřím ve skále. „Podívej se, ta dvířka se otvírají takhle.“ A stiskl Kristovi známou vypuklinu na drsném povrchu dveří.

Doktor přišel pozdě, ďábla jsem už viděl, pomyslel si Kristo.

Vešli do sadu. Když minuli domek porostlý břečťanem, zamířil Salvátor k bazénu. Opice stále ještě seděla ve vodě a pouštěla bublinky.

Kristo udiveně vykřikl, jako by ji viděl poprvé. Ale vzápětí užasl doopravdy.

Salvátor si opice vůbec nevšiml. Jen se po ní ohnal rukou, jako by mu překážela. Opice ihned vyplula, vylezla z bazénu, otřepala se a vylezla na strom. Doktor se sklonil, ohmatal trávu a silně zmáčkl malou zelenou destičku. Ozval se dutý hukot. V podlaze na okrajích bazénu se otevřely otvory. Za několik okamžiků byl bazén prázdný. Otvory se zavřely.Odkudsi ze strany se vysunuly železné schůdky vedoucí na dno bazénu.

„Pojďme, Kristo.“

Sestoupili do bazénu. Salvátor stoupl na jednu desku a hned se otevřel nový otvor uprostřed bazénu, široký asi jeden čtvereční metr. Železné schody vedly kamsi do podzemí. Kristo sestupoval se Salvátorem do hlubin. Šli dosti dlouho. Shora dopadalo otvorem jen rozptýlené světlo. Ale brzy zaniklo. Obklopila je naprostá tma. Podzemní chodbou se dutě rozléhaly jejich kroky.

„Dej pozor, abys neklopýtl, Kristo, hned budeme na místě.“

Salvátor se zastavil a tápal rukou po zdi. Cvakl vypínač a kolem se rozlilo jasné světlo. Stáli v krápníkové jeskyni před bronzovými dveřmi s lvími hlavami, které držely v zubech kruhy. Salvátor trhl jedním kruhem. Těžké dveře se hladce otevřely a muži vstoupili do tmavého sálu. Znovu cvakl vypínač. Matná koule osvětlila rozlehlou jeskyni, její jedna stěna byla skleněná. Salvátor rozsvítil; jeskyně se pohroužila do tmy a silné reflektory osvětlovaly prostor za skleněnou zdí. Bylo to obrovské akvárium, nebo spíš skleněný dům na mořském dně. Ze země se zdvíhaly chaluhy a korálové keře a mezi nimi se hemžily ryby. Náhle Kristo spatřil, že z houštin vychází tvor podobný člověku s velkýma vypouklýma očima a žabíma nohama. Tělo neznámého se lesklo stříbřitě modrými šupinami. Podivné stvoření připlavalo rychlými, obratnými rozmachy ke skleněné stěně, kývlo na Salvátora, vkročilo do skleněné komory a zabouchlo za sebou dveře. Z komory rychle vytékala voda. Neznámý otevřel druhé dveře a vstoupil do jeskyně. „Sundej si brýle a rukavice,“ řekl Salvátor.

Neznámý odložil poslušně brýle a rukavice a před Kristem stál štíhlý, krásný mládenec. „Seznamte se: tohle je Ichtiandr, člověk ryba, nebo správněji obojživelník, mořský ďábel,“ představoval mladíka Salvátor.

Mladík se přívětivě usmál, podal Indiánovi ruku a řekl španělsky: „Buďte zdráv!“

Kristo mlčky stiskl podanou ruku. Údivem ztratil řeč.

„Černoch, Ichtiandrův sluha, onemocněl,“ pokračoval Salvátor. „Nechám tě tu s Ichtiandrem několik dní. Budeš-li dobře konat své povinnosti, přidělím tě k Ichtiandrovi nastálo.“

Kristo mlčky přikývl.




ICHTIANDRŮV DEN


Ještě je noc, ale co nevidět se rozední.

Vzduch je teplý a vlahý, napojený sladkou vůní magnólií, tuberóz a rezedy. Ani lístek se nepohne. Ticho. Ichtiandr kráčí v sadu po písčité pěšince. Na opasku se mu odměřeně pohupuje kinžál, brýle, návleky na ruce a nohy — „žabí nohy“. Jen pod nohama mu slabě skřípe písek z mušlí. Pěšinku je sotva vidět. Keře a stromy ji zastínily černými neforemnými skvrnami. Od nádrží stoupá vzhůru mlha. Občas Ichtiandr zavadí o větévku. Rosa mu skrápí vlasy a rozpálené skráně.

Pěšinka se prudce stáčí doprava a sestupuje ze svahu. Vzduch je stále svěžejší a vlhčí. Ichtiandr cítí pod nohama kamenné desky, zpomaluje krok a zastavuje se. Pomalu si nasazuje veliké brýle s tlustými skly a navlíká si „žabí nohy“. Vydechnutím si vyprazdňuje plíce a skáče do nádrže. Voda mu omývá tělo příjemnou svěžestí, chladí žábry. Ty se začínají rytmicky pohybovat, člověk se mění v rybu.

Několik prudkých pohybů rukama a Ichtiandr se ocitá na dně nádrže.

Jinoch bezpečně plave v naprosté tmě. Vztáhne ruku, nahmatá železnou skobu v kamenné zdi. Vedle je druhá, třetí skoba.

Tak se dostane do tunelu naplněného po okraj vodou. Plave u dna, proti studenému proudu. Pak se odráží ode dna, vyplouvá vzhůru, a jako by se ponořil do teplé lázně. Voda ohřátá v parku v nádržích proudí po hladině tunelu k volnému moři. Teď může Ichtiandr plavat po proudu. Zkříží ruce na prsou, uléhá na záda a plave.

Blíží se konec tunelu. Hned při ústí do oceánu se dere ze skalní rozsedliny pod silným tlakem horký pramen. V jeho proudech šustí zvířené kaménky a mušle.

Ichtiandr se obrací na prsa a dívá se kupředu. Je tma. Voda chladne. Dlaně se dotknou železné mříže, jejíž pruty jsou pokryty měkkými a kluzkými mořskými chaluhami a drsnými mušlemi. Mladík se zachytí mříže, najde složitou závoru a otevře ji. Těžké kulaté zamřížované dveře zahrazující východ z tunelu se pomalu otvírají. Ichtiandr vklouzne do otvoru. Mříž se za ním zavře.

Člověk obojživelník vyplouvá na širé moře. Ve vodě je stále ještě tma. Jen kdesi v černé hlubině se občas zatřpytí namodralé svítilky a matně rudé medúzy. Ale blíží se úsvit a mořští světlonoši zhášejí jeden za druhým své lampičky.

Ichtiandr cítí v žábrách tisíce drobných jehel, těžko se mu dýchá. Znamená to, že právě minul skalnatou výspu. Za výspou je mořská voda vždy zanesena jílem, pískem a různými odpady. Je také sladká, nedaleko vtéká do moře řeka.

Divím se, jak ty říční ryby mohou žít v kalné, neslané vodě, říká si v duchu Ichtiandr. Jejich žábry nejsou asi tak citlivé k písku a jílu.

Ichtiandr vyplouvá kousek výš, pak se prudce stáčí doprava, k jihu a spouští se do hlubiny. Zde je voda čistší. Dostal se do studeného spodního proudu, který směřuje podle břehu od jihu na sever, k ústí řeky Parany, jež ho pak odvrací k východu. Proud plyne velmi hluboko, ale jeho horní hranice probíhá asi patnáct až dvacet metrů pod hladinou. Teď se Ichtiandr znovu může dát unášet proudem, odnese ho daleko na volné moře.

Mohl by si maličko zdřímnout. Nebezpečí mu žádné nehrozí, je ještě tma a mořští dravci spí. Je tak příjemné zdřímnout si před východem slunce. Cítí na kůži, jak se mění teplota vody podle spodních proudů.

Tu zachytí uchem dutý rachotivý zvuk, pak druhý, třetí. To řinčí kotevní řetězy; v zálivu, několik kilometrů od Ichtiandra, zvedají rybářské čluny kotvy. Co nevidět se rozední. A tu zas — velmi vzdálené odměřené rachocení. Jsou to stroje a šrouby Horroksu, anglického zaoceánského parníku, který se plaví mezi Buenos Aires a Liverpoolem. Teď je vzdálen ještě asi čtyřicet kilometrů. A jak je ho slyšet! Zvuk se šíří v mořské vodě rychlostí půldruha tisíce metrů za vteřinu. Jak krásný je Horroks v noci, opravdové plující město zářící světly. Ale aby ho uviděl v noci, musí vyplout již vpodvečer daleko na širé moře. Do Buenos Aires připluje Horroks za světla vycházejícího slunce již se zhasnutými světly. Ne, teď už si nezdřímne, šrouby, kormidla a stroje Horroksu, kolébání jeho tělesa a světla iluminátorů a světlometů probudí obyvatele oceánu. Delfíni už jistě první zaslechli, že se Horroks blíží, a svým potápěním lehce rozbouřili hladinu, proto také Ichtiandr zostražitěl. A jistě už se vrhli vstříc parníku.

Hukot lodních strojů se ozývá z různých stran; přístav i záliv se probouzejí. Ichtiandr otvírá oči, potřásá hlavou, jako by střepával poslední dřímotu, rozmáchne se rukama, odrazí nohama a vyplouvá na hladinu.

Opatrně vysunul hlavu z vody a rozhlédl se. Poblíž nejsou loďky ani škunery. Vynořil se po pás a udržuje se v této poloze pohyby nohou.

Nízko nad vodou létají rackové a kormoráni, občas se hrudí nebo koncem křídla dotknou zrcadlící se hladiny a zanechávají na ní kruhy, které se pomalu rozplývají. Křik bílých racků připomíná dětský pláč. Nad Ichtiandrovou hlavou přeletěl za svitu obrovských křídel sněhově bílý albatros bouřňák a ovanul ho proudem vzduchu. Má neúnavná černá křídla, rudý zobák se žlutou špičkou a oranžové nohy. Míří k zálivu. Ichtiandr ho trochu závistivě provází očima. Ptákova smuteční křídla mají v rozpětí nejméně čtyři metry. Mít tak taková křídla! Na západě odchází noc za daleké hory. Východ již zrůžověl. Na mořské hladině se objevily sotva viditelné, lehounké vlnky a na nich zlaté stružky. Bílí rackové vzlétají do výše a barví se do růžová.

Po bledé hladině se zaklikatily duhově bledě modré a fialové pěšinky; jsou to první poryvy větru. Fialkových pěšinek stále přibývá. Vítr sílí. Na písčitém pobřeží se již objevují zpeřené, žlutobílé jazyky příboje. Voda poblíž břehů zezelenala.

Blíží se celá flotila rybářských škunerů. Otec přikázal, aby nechodil lidem na oči. Ichtiandr se hluboko potápí, opět se dostává do studeného proudu. Odnáší ho ještě dál od pobřeží na východ, na volné moře. Kolem je modrofialová tma mořských hlubin. Ryby, které tu plavou, vypadají světle zelené s tmavými skvrnami a proužky. Bez přestání táhnou červené, žluté, citrónové a skořicové ryby jako roj pestrých motýlů.

Shora sem doléhá hukot a voda tmavne. To proletěl nízko nad vodou vojenský hydroplán. Jednou takový hydroplán dosedl na vodu. Ichtiandr se nepozorovaně zachytil železné výztuže plováku. a div ho to nestálo život; hydroplán se nenadále zvedl z vody a Ichtiandr musel seskočit z desetimetrové výšky.

Ichtiandr zvedá hlavu. Slunce mu svítí téměř nad hlavou. Blíží se poledne. Vodní hladina už nevypadá jako zrcadlo, v kterém se odráží mělké kamenité dno, velké ryby a sám Ichtiandr. Zrcadlo se teď zkřivilo, je vypouklé a neustále se pohybuje.

Ichtiandr se vynořuje. Vlny se houpají. Teď vyhlédl z vody. Zvedl se na hřebenu vlny, sklesl dolů a opět se zvedl. Co se to děje kolem? U břehu už hučí příboj, řve a obrací kameny. Voda u pobřeží je žlutozelená. Duje ostrý jihozápadní vítr. Vlny jsou stále větší. Spršky vody dopadají na Ichtiandra. Je mu to příjemné. Čím to je, uvažuje Ichtiandr, že když plavu proti vlnám, vypadají tmavomodré, a když se ohlédnu za sebe, jsou světle modré? Z vrcholků vln se odtrhují hejna ryb — létavic. Létavice urazí stovky metrů, střídavě se zvedají a zase klesají, míjejíce hřebeny vln a úžlabiny mezi nimi, mizí ve vodě a za okamžik zase vyskakují. Bílí rackové se zmítají a naříkají. Nejrychlejší ptáci, fregatky, krájejí vzduch svými širokými křídly. Obrovský zahnutý zobák, ostré drápy, tmavoskořicové peří s nazelenalým kovovým odstínem, oranžový zobák. To je samec. A opodál druhá fregatka, světlejší, s bílou náprsenkou, samice. Teď padá jako kámen do vody a za vteřinu se již v jejím čilém zobáku třepetá stříbřitě modrá rybka. Létají tu bouřňáci albatrosové. Bude bouřka. Vstříc bouřkovému mraku už jistě letí podivuhodný odvážný pták palamedea. Vždycky vítá bouřku písní. Zato rybářské škunery a naparáděné jachty spěchají ke břehu, aby se skryly před bouří.

Je nazelenalý soumrak, ale silnou vrstvou vln lze ještě rozeznat, kde je teď slunce, velká světlá skvrna. Stačí to k určení směru. Ichtiandr musí doplout na mělčinu, dřív než ho mrak skryje, jinak sbohem snídaně. A má už dávno hlad. Ve tmě nenajde ani mělčinu, ani podmořské skály. S námahou pracuje rukama i nohama, plave jako žába. Občas si lehne na záda a ověřuje si směr plavby podle stěží viditelného průsvitu v hustém modrozeleném soumraku. Chvílemi se pozorně zahledí dopředu, neuvidí-li již mělčinu. Na žábrách i na těle cítí, jak se mění voda; blíž u mělčiny není už tak hustá, je slanější a je v ní víc kyslíku, je příjemná, lehká. Zkouší její chuť na jazyku. Tak poznává starý zkušený námořník blízkost země, i když ji ještě nevidí, podle příznaků, které rozezná jedině on. Pozvolna se jasní. Zprava i zleva se vynořují z šera známé obrysy podmořských skal. Mezi nimi je nevelká plošinka, za ní kamenná zeď. Zde bývá ticho i za nejsilnější bouře. Kolik ryb se tu nashromáždilo, v té tiché, podmořské zátoce! Kypí to tu jako v kotli s vroucí polévkou. Malé, tmavé, s žlutým příčným proužkem kolem těla, se žlutým ocasem, se šikmými tmavými pruhy, červené, blankytné, tmavomodré. Znenadání zmizí a zrovna tak nečekaně se objevují na témž místě. Vyplaveš-li vzhůru a rozhlédneš se kolem sebe, hemží se tu rybami, ale dole už zmizely, jako by se do země propadly. Ichtiandr dlouho nechápal, čím to je, až jednou chytil rybku do ruky. Tělíčko bylo velké jako dlaň, ale docela ploché. Proto je shora špatně vidět.

A už je tu snídaně. Na rovné plošince vedle příkré skály je mnoho ústřic. Ichtiandr připluje blíž, ulehne na plošince vedle lastur a pustí se do jídla. Vybírá ústřice z lastur a klade je do úst. Zvykl si jíst pod vodou; položí sousto do úst a polosevřenými rty obratně vystříkne vodu. Trochu jí ostatně spolkne s jídlem, ale je na ni už zvyklý.

Kolem něho se kolébají vodní rostliny — zelené, prolamované listy agaru, zpeřené zelené listy mexické kaulerpy, něžně růžové nitofily. Ale vzápětí vypadají všechny tmavošedé; ve vodě se zešeřilo, bouře pokračuje. Občas se ozve duté zahřmění. Ichtiandr se dívá vzhůru. Proč se najednou tak setmělo? Přímo Ichtiandrovi nad hlavou se objevila tmavá skvrna. Co by to mohlo být? Je po snídani. Teď se může podívat na hladinu. Opatrně vyplouvá k temné skvrně nad svou hlavou, klouzaje podle kolmé skály. Ukazuje se, že na vodu dosedl obrovský albatros. Ptákovy oranžové nohy jsou docela blízko. Ichtiandr vztáhne ruku a chytá albatrosa za nohy. Polekaný pták rozpřahuje svá mohutná křídla a vznáší se, zvedaje při tom Ichtiandra nad hladinu. Ale na vzduchu Ichtiandrovo tělo rázem ztěžkne, albatros s ním těžce klesá zpět do vody a dopadne na něho svou opeřenou, jemnou hrudí. Ichtiandr nečeká, až ho bouřňák rudým zobákem klovne do hlavy, potopí se a za okamžik se vynořuje opodál na hladině. Albatros odlétá k východu a mizí za horami vln vzedmutých bouří.

Ichtiandr leží na zádech. Bouře už přešla. Hrom rachotí kdesi v dálce na východě. Ale leje jako z konve. Ichtiandr mhouří oči rozkoší. Nakonec otevře oči, vstane napůl ponořený do vody a rozhlíží se. Je na hřebeni vysokánské vlny. Kolem něho je moře, nebe, vítr, mračna, liják a vlny, všechno se smíchalo do mokrého otáčivého klubka, které hučí, řve a burácí. Pěna se kudrnatí na hřebenech vln a zlostně se svíjí na jejich žebrech. Hory vod se prudce vztyčují a řítí se dolů jako laviny, vlny se dmou, liják šumí, vítr zuřivě burácí. To, čeho se pozemšťan děsí, působí Ichtiandrovi radost. Musí být ovšem opatrný, jinak by se na něho zřítila hora vody. Ale Ichtiandr se umí vypořádat s vlnami o nic hůře než ryba. Hlavně je musí znát: jedna ho nese nahoru dolů a jiná zas, dřív než se naděje, mu přeskočí přes hlavu. Věděl i to, co se děje pod vlnami, věděl, jak vlny mizí, když ustane vítr; věděl, že zpočátku se ztrácejí drobné vlnky, potom veliké, ale mírné vlny, klidné čeření trvá ještě dlouho. Rád metal kozelce v pobřežních vlnách, ale věděl, že je to nebezpečné. Jednou ho vlna znenadání převrátila, udeřil se silně hlavou o dno a ztratil vědomí. Obyčejný člověk by utonul, ale Ichtiandr se ve vodě zotavil.

Déšť ustal. Vítr ho odehnal za bouřkou kamsi na východ. Teď se vítr obrátil. Od tropického severu zavanulo teplo. Mezi mraky se ukázaly kousky modré oblohy. Z mračen se prodraly sluneční paprsky a dopadly na vlny. Na obloze ještě zamračené se na jihozápadě objevuje duha. Moře se dočista změnilo. Není již olověně černé, nýbrž modré s ostře zelenými skvrnami tam, kam dopadly paprsky slunce.

Slunce! Obloha i moře, pobřeží a vzdálené hory jsou v okamžiku k nepoznání. Jak nádherné, lehké a vlahé povětří bývá po bouřce! Ichtiandr chvílemi vdechuje do plic čistý, zdravý mořský vzduch, chvílemi zas usilovně dýchá žábrami. Jediný z lidí ví, jak lehce se dýchá potom, když bouře, vítr a vlny smíchají oblohu s mořem, vzduch s vodou a vydatně nasytí vodu kyslíkem. Tehdy okřívají všechny ryby, všichni mořští tvorové. Po bouřce vyplouvají z houštin mořských džunglí, z těsných skalních úžlabin, ze spletí fantastických korálů a hub drobné rybky, za nimi následují velké ryby a nakonec, když bouře již docela utichne, vyplují něžné, křehké medúzy, průhlední, téměř nic nevážící rackové, stenophory, žebernatky, Venušiny pásy.

Tamhle dopadl na vlnu sluneční paprsek. Voda kolem rázem zezelenala, drobné bublinky se třpytí, pěna syčí. Kolem Ichtiandra dovádějí jeho přátelé delfíni a pokukují po něm veselýma, chytrýma, zvědavýma očima. Jejich lesklé, tmavé hřbety se kmitají ve vlnách. Ichtiandr se směje, honí delfíny, plave a potápí se spolu s nimi. Zdá se mu, že moře, delfíni i nebe a slunce jsou stvořeni jenom pro něho. Ichtiandr zvedá hlavu a se zamhouřenýma očima se dívá do slunce. Kloní se k západu. Brzy bude večer. Dnes nemá chuť na brzký návrat domů. Bude se houpat na vlnách, dokud modré nebe neztmavne a neobjeví se na něm první hvězdy.

Brzy se mu však nečinnost zprotiví. Kdesi tu hynou drobní mořští tvorové. Mohl by je zachránit. Vstává a dívá se na odlehlé pobřeží. Tam, k mělčině u písčité kosy! Tam nejvíce potřebují jeho pomoc. Tam zuří mořský příboj.

Zběsilý příboj po každé bouři vyhazuje na břeh spousty vodních rostlin a mořských obyvatel: medúz, krabů, mořských hvězdic a někdy i neopatrného delfína! Medúzy hynou velmi brzy, některé ryby se dostanou zpět do vody, ale mnoho jich zajde na břehu. Krabi se téměř vždy vrátí do oceánu. Občas sami vylézají na břeh a požírají oběti příboje. Ichtiandr rád zachraňuje mořské tvory, které oceán vyhodí na mělčinu.

Celé hodiny bloudíval po bouři na pobřeží a zachraňoval ty, kteří se ještě zachránit dali. Měl radost, když viděl, jak ryba, kterou hodil do vody, odplouvá a vesele mává ocasem. Měl radost, když omámené ryby plovoucí na vodě na boku nebo bříškem vzhůru nakonec ožívaly. Zvedl na břehu velikou rybu a odnášel ji k vodě: ryba se mu třepala v rukou a on jí se smíchem domlouval, aby se nebála a vydržela ještě chvilku. Tutéž rybu by ovšem s chutí snědl, kdyby ji vyhladovělý chytil v moři. To však bylo nutné zlo. Ale tady na břehu byl ochráncem, přítelem, zachráncem obyvatel moře.

Vracíval se obvykle k břehu tak, jak jej opouštěl: spodním mořským proudem. Ale dnes neměl chuť potopit se nadlouho, moře a obloha byly tak neobyčejně krásné. Ichtiandr se potápěl, plaval pod vodou a zas se vynořoval na hladinu jako mořští ptáci na rybolovu. Poslední sluneční paprsky pohasly. Na západě ještě dohořívá žlutý pruh. Pochmurné vlny jako tmavošedé stíny nabíhají jedna za druhou.

Po chladném vzduchu je ve vodě tak teplo. Kolem je tma, ale není děsivá. V tu dobu nikdo neútočí. Denní dravci už usnuli a noční se ještě nevydali na lov.

Ano, tohle Ichtiandr potřebuje: severní proud, který plyne těsně pod mořskou hladinou. Tiché čeření se ještě neuklidnilo a slabounce rozhoupává mořskou řeku nahoru dolů, ale ona zvolna teče dál od žhavého severu k chladnému jihu. O mnoho níž plyne zpětný chladný proud, od jihu k severu. Ichtiandr často používá těchto proudů, když musí dlouho plavat podle břehu. Dnes se zatoulal daleko na sever. Teplý proud ho teď zanese do tunelu. Jen aby nezdříml a neodplul dál, jak už se mu to kdysi přihodilo. Chvílemi klade ruce za hlavu, chvílemi je upažuje, pomalu roztahuje a stahuje nohy, prostě cvičí. Proud ho unáší k jihu Teplá voda a pomalé pohyby paží a nohou ho uklidňují.

Dívá se vzhůru a vidí klenbu hustě posetou hvězdami jako drobným práškem. To třpytivé svítilky zažehly své svítilny a vyplouvají na hladinu moře. Kdesi ve tmě se míhají modravé a narůžovělé mlhoviny, husté shluky nejdrobnějších svítících tvorečků. Kolem zvolna proplouvají koule vydávající jemné nazelenalé světlo. Docela blízko svítí medúza; podobá se lampě zacloněné umně vyrobeným stínítkem s krajkami a dlouhými třásněmi. Při každém pohybu medúzy se třásně pomalu pohupují, jakoby kolébané lehkým větrem. Na mělčinách již svítí mořské hvězdice. Dole v hlubině se už rychle míhají světla nočních dravců. Prohánějí se navzájem, krouží, hasnou a planou znovu.

Zas je tu mělčina. Fantastické stvoly a větve korálů jsou zevnitř osvětleny nebesky modrým, růžovým, zeleným a bílým světlem, jiné září jako doběla rozžhavený kov.

Na zemi v noci svítí jen malé, daleké nebeské hvězdy a někdy měsíc. A tady je tisíce hvězd, tisíce měsíců, tisíce malých různobarevných sluncí, zářících něžným jemným světlem. Noc v oceánu je tisíckrát krásnější než noc na zemi.

Ichtiandr vyplouvá na hladinu, aby mohl lépe srovnávat.

Vzduch se oteplil. Nad hlavou se klene tmavomodrá obloha posetá hvězdami. Nad obzorem visí stříbrný kotouč měsíce. Od něho se vine po celém oceánu stříbrná pěšinka. Z přístavu sem doléhá nízké, syté, potáhlé houkání. To se obrovský Horroks vydává na zpáteční pouť. Už je tedy hodně pozdě. Brzy se rozední. Ichtiandr byl z domova téměř noc a den. Otec mu asi vyhubuje.

Posléze se přiblíží k tunelu, strčí ruku mezi mříže, otevře železnou branku a pluje tunelem v úplné tmě. Na zpáteční cestě musí plavat dole, ve studeném proudu směřujícím od moře k bazénu v parku.

Probouzí ho lehký úder do ramene. Je v bazénu. Rychle vyplave na hladinu. Začíná dýchat plícemi a nasává vzduch napojený známou vůní květin.

Za okamžik již pevně spí v posteli, jak otec přikázal.




DÍVKA A SNĚDÝ MUŽ


Jednou zas plaval po bouřce v oceánu.

Když se vynořil na hladinu, zpozoroval opodál na vlnách jakýsi předmět, podobný kousku bílé plachty, kterou bouře strhla z rybářského škuneru. Když se přiblížil, zjistil s údivem, že je to člověk, žena, mladé děvče. Byla přivázána k prknu. Snad není ta krásná dívka mrtvá? Byl tak vzrušen svým objevem, že poprvé pocítil nepřátelství k oceánu.

Ale možná že dívka jen ztratila vědomí? Zvedl její bezmocně svěšenou hlavu, uchopil prkno a plaval ke břehu.

Plaval rychle, ze všech svých sil, jen občas se na chvíli zastavil, aby zvedl dívčinu hlavu, která sklouzla z prkna. Šeptal jí jako rybám, které se dostaly do úzkých: „Vydrž ještě chvilku!“ Přál si, aby dívka otevřela oči, ale zároveň se toho bál. Přál si ji vidět živou, bál se však, že se ho poleká. Neměl by sundat brýle a rukavice? Jenže to by zabralo čas a bez rukavic by se mu špatně plavalo. Plaval tedy raději dál ke břehu a strkal před sebou prkno s děvčetem.

A už se dostává do příboje. Tady musí dát pozor. Vlny ho samy nesou ke břehu. Ichtiandr občas spouští nohu, hledá dno. Konečně se dostal na mělčinu, vynesl dívku na břeh, odvázal ji od prkna, položil ji do stínu duny porostlé křovím a začal jí křísit umělým dýcháním. Zdálo se mu, že se jí zachvěla víčka a řasy se jemně pohnuly. Přiložil ucho k jejímu srdci a zaslechl slabý tlukot. Je živá. Chtělo se mu křičet radostí.

Dívka pootevřela oči, zadívala se na Ichtiandra a na tváři se jí objevil výraz hrůzy. Potom zavřela oči. Ichtiandr cítil trpkost a radost zároveň. Přece jen dívku zachránil. Teď musí odejít, aby se ho nebála. Ale může ji nechat samotnou? Zatímco uvažoval, zaslechl čísi rychlé, energické kroky. Déle váhat nemohl. Vrhl se po hlavě do příboje, potopil se, plaval pod vodou k nakupeným skalám, vynořil se a skrývaje se mezi úlomky skal, začal pozorovat břeh.

Zpoza duny vyšel snědý muž s knírkem a španělkou, na hlavě klobouk se širokým okrajem. Řekl tiše španělsky: „Chvála bohu, tady je!“ a rychle se přiblížil k dívce, pak s nečekanou rázností vykročil k moři a ponořil se do vln příboje. Vrátil se k dívce celý promáčený, začal provádět umělé dýchání (k čemu teď?) a pak se sklonil k dívčině tváři. Políbil ji. Rychle a ohnivě jí cosi povídal. Ichtiandr pochytil jen útržky vět: „. Varoval jsem vás!.. Bylo to šílenství!.. Dobře že mě napadlo přivázat vás k prknu.“

Dívka otvírá oči a zvedá hlavu. Strach na její tváři vystřídal údiv, pobouření a nevole. Muž se španělkou dál cosi ohnivě vykládá a pomáhá dívce vstát. Ale je ještě slabá a muž ji znovu ukládá na písek. Teprve za půl hodiny se vydali na cestu. Šli poblíž balvanů, za kterými se skrýval Ichtiandr. Dívka zachmuřeně řekla obracejíc se k muži v sombreru:

„Tak to vy jste mě zachránil? Děkuji. Kéž vám bůh odplatí.“

„Ne bůh, jenom vy se mi můžete odměnit,“ odpověděl snědý muž.

Dívka jako by ta slova neslyšela. Chvíli mlčela a pak řekla:

„To je zvláštní. A mně se zdálo, měla jsem dojem, jako by u mne stála nějaká obluda.“ „Ovšem, to se vám jen zdálo,“ odpověděl její průvodce. „Ale možná že to byl ďábel, který vás pokládal za mrtvou a chtěl se zmocnit vaší duše. Pomodlete se a spolehněte se na mne. Se mnou se k vám žádný ďábel neodváží.“

Prošli kolem, krásná dívka s podivným snědým mužem, který ji ujišťoval, že ji zachránil. A Ichtiandr ho nemohl usvědčit ze lži. Ať si dělají, co chtějí, Ichtiandr vykonal své. Dívka se svým průvodcem zmizela za dunami, ale Ichtiandr se za nimi ještě dlouho díval. Potom se obrátil k oceánu. Jak je obrovský a pustý!..

Příboj vyhodil na písek modrou rybu se stříbrným bříškem. Ichtiandr se rozhlédl, kolem ani živá duše. Vyběhl ze svého úkrytu, zvedl rybu a hodil ji do moře. Ryba odplavala, ale Ichtiandrovi bylo nějak smutno. Bloudil po pustém břehu, zvedal ryby a mořské hvězdice a nosil je k vodě. Práce ho postupně zaujala. Vrátila se mu obvyklá nálada. Tak pracoval až do setmění a jen občas se ponořil do vody, když mu pobřežní vítr spaloval a vysušoval žábry.




ICHTIANDRŮV SLUHA


Salvátor se rozhodl, že pojede do hor bez Krista, který úspěšně sloužil Ichtiandrovi. Indián se zaradoval, neboť v Salvátorově nepřítomnosti se mohl volně stýkat s Baltazarem. Kristo již Baltazarovi sdělil, že našel mořského ďábla. Zbývalo jen promyslet, jak se Ichtiandra zmocnit.

Kristo teď obýval bílý domek porostlý břečťanem a často se s Ichtiandrem vídal. Rychle se spřátelili. Ichtiandr, který žil bez lidské společnosti, přilnul k starému Indiánovi, jenž mu často vyprávěl o životě na zemi. Ichtiandr znal o životě v moři víc než nejproslulejší učenci a zasvěcoval Krista do tajů podmořského světa. Dosti dobře se vyznal v zeměpise, znal oceány, moře a nejdůležitější řeky; měl jisté vědomosti z astronomie, navigace, botaniky a zoologie. O lidech však věděl málo; měl jakousi matnou představu o rasách, kterými je země osídlena, a o dějinách národů, ale o jejich politických a hospodářských vztazích nevěděl víc než pětileté dítě.

Za dne, kdy začínalo být horko, spouštěl se Ichtiandr do podzemní jeskyně a kamsi odplouval. Do bílého domku se vracel, teprve když horko pominulo, a zůstával tam do rána. Ale když pršelo nebo na moři zuřila bouře, trávil v domku celý den. Za vlhkého počasí mu bylo dobře a rád zůstával na souši.

Domek byl nevelký, měl celkem čtyři pokoje. V pokoji vedle kuchyně bydlel Kristo. V sousedství byla jídelna a za ní velká knihovna. Ichtiandr uměl španělsky a anglicky. V posledním, největším pokoji byla Ichtiandrova ložnice. Uprostřed ložnice byl bazén. U zdi stála postel. Někdy spával Ichtiandr v posteli, ale dával přednost bazénu. Avšak Salvátor před odjezdem upozornil Krista, že musí dbát, aby Ichtiandr aspoň tři noci v týdnu spal v obyčejné posteli. Večer přicházíval Kristo k Ichtiandrovi, a když mladík nechtěl spát v lůžku, bručel jako stará chůva.

„Ale mě se líp a pohodlněji spí ve vodě,“ namítal Ichtiandr.

„Doktor poručil, abys spal v posteli, musíš otce poslouchat.“

Ichtiandr nazýval Salvátora otcem, ale Kristo měl pochybnosti o jejich příbuzenství.

Ichtiandrova pleť na tváři a rukou byla dosti světlá, pravděpodobně však zbledla častým pobytem pod vodou. Pravidelný ovál jeho obličeje, rovný nos, úzké rty a velké zářivé oči připomínaly tvář Indiána araukánského plemene, k němuž náležel i Kristo.

Kristo by se byl rád podíval, jakou pleť má Ichtiandr na těle, pevně zakrytém šupinatým oděvem, vyrobeným z jakési neznámé látky.

„Nesundáš svou košili na noc?“ oslovil mladíka.

„Proč, šupiny mi nepřekážejí, jsou velmi pohodlné. Nebrání dýchání žábrami ani pokožkou a zároveň mě spolehlivě chrání; ani žraločí zuby, ani ostrý nůž neproniknou tímhle brněním,“ odpověděl Ichtiandr, uléhaje do postele.

„Proč si nasazuješ brýle a oblékáš rukavice?“ zeptal se Kristo a prohlížel si prapodivné rukavice ležící vedle lůžka. Byly zhotoveny z nazelenalé gumy a prsty byly prodlouženy sukovitými hůlkami potaženými gumou a opatřenými blanami. U nohou byly prsty ještě víc prodlouženy.

„Rukavice mi pomáhají rychle plavat a brýle mi chrání oči, když bouře zvíří ze dna písek. Neoblékám je vždycky. Ale v brýlích lépe vidím pod vodou. Bez nich je pod vodou všechno jako v mlze.“ Ichtiandr pokračoval s úsměvem: „Když jsem byl malý, dovolil mi otec někdy, abych si hrál s dětmi, které žijí v sousedním sadu. Tuze jsem se divil, když jsem viděl, že plavou v bazénu bez rukavic. Jak můžete plavat bez rukavic?“ tázal jsem se jich. Ale děti nechápaly, o jakých rukavicích mluvím, protože v jejich přítomnosti jsem jich nepoužíval.“ „Teď také vyplouváš do zálivu?“ ptal se Kristo.

„Ovšem, jenže postranním podmořským tunelem. Nějací zlí lidé mě div nechytili do sítě a jsem teď velmi opatrný.“

„Hm. To znamená, že do zálivu vede ještě jiný podmořský tunel?“

„Dokonce několik. Škoda že se mnou nemůžeš plavat pod vodou! Ukázal bych ti úžasné věci. Proč nemohou všichni lidé žít pod vodou? Projeli bychom se spolu na mém mořském koni.“ „Na mořském koni? Co je to?“

„Delfín. Ochočil jsem si ho. Chudák! Bouře ho jednou vyhodila na břeh a on si pořádně rozbil ploutev. Stáhl jsem ho do vody. Byla to těžká práce. Delfíni jsou na souši mnohem těžší než ve vodě. Tady u vás je vůbec všechno těžší. Dokonce i vlastní tělo. Ve vodě se žije lehčeji. Tak jsem tedy delfína stáhl do vody, ale nemohl plavat, proto si nemohl hledat obživu.

Dlouho, celý měsíc jsem ho krmil rybami. Za tu dobu si na mne nejen zvykl, ale přilnul ke mně. Spřátelili jsme se. Ostatní delfíni mě taky znají. To je legrace, dovádět v moři s delfíny! Vlny, spršky, slunce, vítr, hukot! Na dně je to také hezké. Jako bys plaval v hustém, modrém vzduchu. Všude ticho. Své tělo ani necítíš. Je volné, lehké a poslouchá každý tvůj pokyn. Mám v moři mnoho přátel. Malé rybky krmím, jako vy krmíte ptáky, plavou za mnou v celých hejnech.“ „A co nepřátelé?“

„Ty mám taky. Žraloky a chobotnice. Ale nebojím se jich. Mám nůž.“ „A co když se připlíží nepozorovaně?“ Ichtiandr se podivil té otázce. „Slyším je přece zdálky.“

„Ty slyšíš pod vodou?“ užasl Kristo. „I když plavou tiše?“

„Ale ano. Co je na tom divného? Slyším ušima a celým tělem. Vždyť přece rozechvívají vodu. A to vlnění běží před nimi. Jakmile je ucítím, ohlédnu se.“

„I když spíš?“

„Ovšem.“

„Ale ryby přece.“

„Ryby nehynou náhlým přepadením, ale proto, že se nemohou ubránit silnějšímu nepříteli. A já jsem ze všech nejsilnější. A mořští dravci to vědí. Neodvažují se ke mně přiblížit.“ Zurita má pravdu. Tenhle chlapec stojí za námahu, pomyslel si Kristo. Ale nebude lehké polapit ho ve vodě. Slyší celým tělem. Ten se sotva chytí do pasti. Musím Zuritu varovat. „Podmořský svět je tak krásný!“ pokračoval Ichtiandr nadšeně. „Ne, nikdy bych nezměnil moře za vaši dusnou, zaprášenou zem.“

„Proč naši zem? Jsi taky pozemšťan,“ řekl Kristo. „Kdo byla tvá matka?“

„Nevím.,“ nejistě řekl Ichtiandr. „Otec říká, že má matka zemřela, když jsem se narodil.“

„Ale jistě to byla žena, člověk, a ne ryba.“

„Snad,“ souhlasil Ichtiandr.

Kristo se rozesmál.

„Řekni mi, proč jsi dováděl, ubližoval rybářům, rozřezával jim sítě a vyhazoval ryby z člunů?“

„Protože lovili víc ryb, než mohli sníst.“ „Ale oni lovili ryby na prodej.“ Ichtiandr nechápal.

„Aby je taky druzí lidé mohli jíst,“ vysvětloval Indián.

„Cožpak je lidí tolik?“ divil se Ichtiandr. „Což jim nestačí ptáci a zvířata na zemi? Proč se vydávají na moře?“

„To ti nemohu tak snadno vysvětlit,“ řekl Kristo a zívl. „Je čas spát. Koukej, nelez do vany, otec by se zlobil.“ A Kristo odešel.

Ráno už Kristo Ichtiandra nezastihl. Kamenná podlaha byla mokrá. „Zase spal ve vaně,“ bručel Indián. „A pak nejspíš odplaval do moře.“ K snídani přišel Ichtiandr s velkým zpožděním. Byl nějak rozrušen. Nabodl na vidličku kousek bifteku a řekl: „Zase pečeně.“

„Zase,“ přísně odpověděl Kristo. „Tak poručil doktor. A ty ses zase najedl v moři syrových ryb? Takhle bys docela odvykl vařené stravě. A spal jsi ve vaně. Nechceš spát v posteli, žábry odvyknou vzduchu a pak si budeš stěžovat, že tě píchá v bocích. A k snídani ses opozdil. Až přijde doktor, budu si na tebe stěžovat. Vůbec neposloucháš.“

„Neříkej mu to, Kristo. Nechci, aby se hněval.“ Ichtiandr sklonil hlavu a zamyslel se. Potom najednou zvedl k Indiánovi své velké, tentokrát smutné oči a řekl: „Kristo, viděl jsem dívku. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího ani na dně oceánu.“

„Proč jsi tedy huboval na naši zem?“ řekl Kristo.

„Plul jsem na delfínu podle pobřeží a poblíž Buenos Aires jsem ji viděl na břehu. Má modré oči a zlaté vlasy.“ A Ichtiandr dodal. „Ale když mě uviděla, lekla se a utekla. Proč jsem měl brýle a rukavice?“ odmlčel se a pak řekl docela tiše: „Jednou jsem zachránil nějakou dívku, která se topila v oceánu. Tehdy jsem si nevšiml, jak vypadala. A co, když je to ona? Zdá se mi, že také měla zlaté vlasy. Ano, ano. Vzpomínám si.“ Mladík se zamyslel, potom přistoupil k zrcadlu a poprvé v životě se na sebe podíval. „A cos dělal dál?“

„Čekal jsem na ni, ale ona se nevrátila. Kristo, cožpak už nikdy nepřijde na břeh?“ Snad je dobře, že se mu to děvče zalíbilo, uvažoval Kristo. Ať chválil město, jak chtěl, dodnes nemohl přemluvit Ichtiandra, aby s ním navštívil Buenos Aires, kde by se Zurita mladíka lehko zmocnil.

„Možná že dívka už na břeh nepřijde, ale já ti ji pomůžu najít. Oblékneš si městský oblek a půjdeš se mnou do města.“ „A uvidím ji?“ zvolal Ichtiandr.

„Je tam mnoho dívek. Snad uvidíš i tu, co seděla na břehu.“ „Pojďme hned!“

„Teď je pozdě. Do města se pěšky tak snadno nedostaneš.“ „Popluji na delfínu a ty půjdeš po břehu.“

„Máš nějak naspěch,“ odpověděl Kristo. „Vypravíme se spolu zítra na úsvitu. Ty vypluješ do zálivu a já tě budu očekávat s oblekem na pobřeží. Ještě ti musím sehnat oblek.“ V noci se musím sejít s bratrem, myslil si v duchu Kristo. „Tak na shledanou zítra na úsvitu.“




VE MĚSTĚ


Ichtiandr vyplul ze zálivu a vystoupil na břeh. Kristo na něho čekal s bílým městským oblekem přes ruku. Ichtiandr se podíval na oblek takovým pohledem, jako by mu dávali hadí kůži, a s povzdechem se začal oblékat. Zřejmě si málokdy oblékal šaty. Indián pomohl mladíkovi uvázat kravatu, a když si ho prohlédl, byl s jeho vzhledem spokojen. „Jdeme!“ řekl vesele Kristo. Indián chtěl Ichtiandra ohromit a vedl ho po hlavních městských třídách — avenue da Alvear, Vertis, ukázal mu Viktoriino náměstí s katedrálou a radnicí v maurském slohu, náměstí Fuerto a náměstí 25. května s obeliskem svobody obklopeným krásnými stromy i prezidentův palác.

Ale Kristo byl na omylu. Hluk, ruch velkoměsta, prach, dusno a vřava Ichtiandra úplně přivedly z míry. Snažil se najít v davu lidí dívku, často chytal Krista za ruku a šeptal: „To je ona!“ Ale hned viděl, že se zmýlil: „Ne, to je jiná.“

Bylo poledne. Horko se stalo nesnesitelné. Kristo navrhl, aby zašli do malé sklepní restaurace něco pojíst. Byl tu chládek, ale hluk a dusno. Špinaví, špatně oblečení lidé kouřili smrduté doutníky. Ichtiandr se dusil kouřem a kromě toho se tu ještě hlasitě hádali, mávali zmačkanými novinami a vykřikovali nesrozumitelná slova. Ichtiandr vypil velmi mnoho studené vody, ale jídla se nedotkl a smutně řekl:

„Snáz najdeš známou rybku v oceánu než člověka v tomhle lidském víru. Vaše města jsou odporná. Je tu dusno a ošklivě tu páchne. Začíná mě píchat v bocích. Chci domů, Kristo.“ „Dobrá,“ souhlasil Kristo. „Zajdeme jen k jednomu mému známému a pak se vrátíme.“ „Nechci chodit k lidem.“ „Máme to na cestě. Nezdržím se.“

Když Kristo zaplatil, vyšli s Ichtiandrem na ulici, Se skloněnou hlavou, těžce oddychuje, kráčel Ichtiandr za Kristem kolem bílých domů a parků s kaktusy, olivovníky a broskvoněmi. Indián ho vedl k svému bratru Baltazarovi, který bydlel v Novém přístavu. U moře Ichtiandr lačně vdechoval vlhký vzduch. Měl chuť odhodit šaty a vrhnout se do moře. „Už tam budem,“ řekl Kristo, s obavou pohlížeje na svého společníka. Přešli železniční trať. „Tak jsme tu,“ řekl Kristo a sestoupili do šerého krámku.

Když si Ichtiandrovy oči přivykly na přítmí, udiveně se rozhlížel. Krámek připomínal zákoutí na mořském dnu. Police i kousek podlahy byly zavaleny mušlemi, drobnými, velkými, spirálovitými i dvoukřídlými. Od stropu visely nitě s koraly a mořskými hvězdicemi, vycpané mořské ryby, sušení krabi, prapodivní mořští obyvatelé. Na pultu pod sklem ležely v přihrádkách perly. V jedné přihrádce byly růžové perly, „andělská pleť“, jak jim říkají lovci. Ichtiandr se mezi známými věcmi poněkud uklidnil.

„Odpočiň si, je tu chládek a ticho,“ řekl Kristo a usadil mladíka na starou proutěnou židli. „Baltazare! Guttiere!“ zvolal Indián.

„Tos ty, Kristo?“ odpověděl hlas z druhé místnosti. „Pojď sem.“ Kristo se nahnul, aby mohl vstoupit do nízkých dveří, které vedly do druhé místnosti.

To byla Baltazarova laboratoř. Obnovoval tady slabým roztokem kyseliny barvu perel vybledlou vlhkem. Kristo za sebou pevně zavřel dveře. Slabé světlo dopadalo do místnosti nevelkým stropním oknem a osvětlovalo skleničky a baňky na starém, zčernalém stole. „Buď zdráv, bratře. Kde je Guttiere?“

„Šla k sousedce pro žehličku. Má v hlavě jen krajky a mašličky. Hned se vrátí,“ odpověděl Baltazar.

„A Zurita?“ nedočkavě se zeptal Kristo.

„Někam zmizel, neřád. Včera jsme se spolu trošku poškorpili.“

„Zase kvůli Guttiere?“

„Zurita se před ní kroutil jako had. A ona pořád jenom: „nechci a nechci'. Co si s ní počneš? Je rozmarná a umíněná. Moc si o sobě myslí. Nechápe, že každá indiánská dívka, i největší krasavice, by mohla být šťastná, kdyby dostala takového muže. Má svůj vlastní škuner a loveckou družinu,“ bručel Baltazar a koupal perly v roztoku. „Zurita ze vzteku zase pije.“ „Tak co si počneme?“ „A tys ho přivedl?“ „Sedí vedle.“

Baltazar přistoupil ke dveřím a zvědavě se podíval klíčovou dírkou. „Nevidím ho,“ řekl tiše. „Sedí na židli u pultu.“ „Nevidím ho. Je tam Guttiere.“

Baltazar chvatně otevřel dveře a vstoupil s Kristem do krámku. Ichtiandr tam nebyl. V tmavém rohu stála dívka, Baltazarova schovanka Guttiere. Slynula svou krásou široko daleko. Byla však plachá a svéhlavá. Nejčastěji říkala zpěvavým, ale tvrdým hlasem: „Ne!“

Guttiere se líbila Pedrovi Zuritovi. Chtěl se s ni oženit. A starý Baltazar by se byl docela rád stal příbuzným majitele škuneru a jeho společníkem.

Ale na všechny Zuritovy nabídky dívka vytrvale odpovídala: „Ne.“

Když otec s Kristem vstoupili do místnosti, stála tam dívka se skloněnou hlavou.

„Buď zdráva, Guttiere,“ řekl Kristo.

„Kde je mládenec?“ zeptal se Baltazar.

„Já žádné mládence neschovávám,“ odpověděla s úsměvem. „Když jsem přišla, podíval se na mne tak divně, jako by se lekl, vstal, najednou se chytil za prsa a utekl. Než jsem se otočila, byl už ze dveří.“ To byla ona, pomyslel si Kristo.




OPĚT V MOŘI


Ichtiandr udýchaně utíkal podél pobřeží. Když unikl z toho strašného města, prudce odbočil z cesty a zamířil rovnou k mořskému břehu. Schoval se mezi pobřežními balvany, rozhlédl se, chvatně se svlékl, ukryl šaty pod balvany, rozběhl se k vodě a vrhl se do vln. Přestože byl unaven, ještě nikdy neplaval tak rychle. Ryby od něho ulekaně odskakovaly. Teprve když byl již několik mil vzdálen od města, vyplaval blíž k hladině a držel se podle břehu. Tady už byl jako doma. Znal tu pod vodou každý kámen, každou jámu na podmořském dně. Tady na písčitém dně táboří zápecnické kambaly, opodál rostou rudé korálové keře, v jejich větvích se skrývají malé rybky s červenými ploutvemi. V té potopené rybářské bárce se usadily dvě rodiny hlavonožců, kterým se nedávno narodilo potomstvo. Pod šedými kameny žijí krabi. Ichtiandr vydržel celé hodiny pozorovat jejich život. Znal jejich malé radosti ze zdařilého lovu, i jejich bolesti, ztrátu klepet nebo přepadení chobotnicí. U pobřežních skal bylo mnoho ústřicových škeblí.

Teprve poblíž zálivu zvedl Ichtiandr konečně hlavu nad hladinu, a když spatřil stádo delfínů, kteří dováděli ve vlnách, hlasitě, táhle vykřikl. Velký delfín mu odpověděl veselým zafrkáním a hbitě připlul k svému kamarádovi, potápěje se a znovu ukazuje na hřbetech vln svůj lesklý, černý hřbet. „Pospěš si, Leadingu!“ zvolal Ichtiandr a plaval mu vstříc. Chytil se delfína. „Honem plavme dál, kupředu!“

Poslušen mladíkovy ruky delfín rychle vyplul na volné moře, vstříc větru a vlnám. Řezal vlny hrudí a uháněl, až se za ním voda pěnila, ale Ichtiandrovi ta rychlost stále ještě nestačila. „Rychle, Leadingu! Pospěš si, pospěš!“

Ichtiandr delfína div neuhnal, ale jízda po vlnách ho neuklidnila. Najednou sklouzl z lesklého hřbetu, spustil se do moře a zanechal svého kamaráda nadobro zkoprnělého. Delfín chvilku čekal, zafrkal, ponořil se, vyplul na hladinu a znovu nespokojeně zafrkal, prudce zakormidloval ocasem a zamířil k břehu, ale stále ještě se chvílemi obracel zpátky. Jeho kamarád se už na hladině neukázal a Leading se přidružil k stádu, radostně vítán mladými delfíny. Ichtiandr se spouštěl stále hlouběji do šerých hlubin oceánu. Chtěl být sám, vzpamatovat se z nových dojmů, všechno si promyslet, co poznal a viděl. Zatoulal se daleko, úplně zapomínaje na nebezpečí. Chtěl pochopit, proč není takový jako ostatní, proč je cizincem na moři i na zemi.

Hroužil se do hlubin stále pomaleji. Voda byla hustější, začínala ho dusit, stále obtížněji se mu dýchalo. Bylo tu husté, šedozelené šero. Mořských obyvatel tu bylo méně a mnohé z nich Ichtiandr ani neznal, ještě nikdy se nepustil do takových hlubin. Poprvé mu bylo v tom zamlklém soumračném světě úzko. Rychle vyplul na hladinu a zamířil ke břehu. Slunce zapadalo a probodávalo vodu rudými paprsky. Když se smísily s modrou vodou, třpytily se něžnými, fialově růžovými a zelenavě modrými tóny.

Ichtiandr neměl brýle, a proto zespodu viděl mořskou hladinu tak, jak se jeví rybám: ne plochou, nýbrž ve tvaru kužele, jako by byl na dně obrovského trychtýře. Okraje kužele se zdály lemovány červenými, žlutými, zelenými, modrými a šeříkovými prýmky. Za kuželem se prostírala zářivá hladina, v níž se jako v zrcadle odrážely podmořské předměty: skály, vodní rostliny a ryby.

Ichtiandr se převrátil na prsa, odplul ke břehu a usedl pod vodou mezi skálami, poblíž mělčiny. Rybáři sestoupili z loďky do vody a táhli čluny na břeh. Jeden z nich spustil nohy po kolena do vody. Ichtiandr viděl nad vodou beznohého rybáře a ve vodě pouze jeho nohy, které se zpětně odrážely v zrcadle hladiny. Jiný rybář se ponořil do vody po ramena. A ve vodě se objevila podivná bezhlavá, ale čtyřnohá bytost, jako by dvěma stejným lidem usekli hlavu a pak postavili ramena jednoho na ramena druhého. Když se lidé blížili ke břehu, viděl je Ichtiandr tak, jak je vidí ryby: jako by se zrcadlili v kouli. Viděl je od nohou až k hlavě, dřív než přišli těsně ke břehu. Proto také vždycky odplaval dřív, než ho lidé mohli zpozorovat. Podivné bezhlavé trupy s čtyřma rukama a hlavy bez trupů připadaly teď Ichtiandrovi nemilé. Lidé. Nadělají tolik hluku, kouří hnusné doutníky, odporně páchnou. Ne, s delfíny je mu líp, jsou čistí a veselí. Ichtiandr se usmál při vzpomínce, jak se jednou napil delfínova mléka. Daleko na jihu je malá zátoka. Ostré podmořské skály a písčitá kosa zabraňují lodím přístup z moře. Břeh je skalnatý a srázný. Tuto zátoku nenavštěvují ani rybáři, ani lovci perel. Mělké dno je porostlé hustým kobercem rostlin. V teplé vodě je mnoho ryb. Mnoho let sem připlouvala delfíní samice a rodila v teplé zátoce delfíňata — dvě, čtyři, někdy i šest. Ichtiandrovi se velmi líbili mladí delfíni a pozoroval je celé hodiny nehybně skrytý v houštině. Delfíňata zábavně dováděla na hladině, někdy sála mléko své matky a odstrkovala se vzájemně tlamami. Ichtiandr si je začal nenápadně ochočovat; lovil rybky a hostil jimi mláďata. Mladí delfíni i samice si na Ichtiandra časem zvykli. Dováděl už spolu s mláďaty, chytal je, vyhazoval, krákal. Zřejmě se jim to líbilo, byli pořád kolem něho, a jakmile se objevil v zátoce s dárky, chutným rybkami nebo ještě chutnějšími malými něžnými chobotnicemi, vrhali se k němu v celém houfu.

Když se jednou této delfíní samici narodila mláďata a byla ještě docela maličká, když se krmila pouze mateřským mlékem, Ichtiandr si pomyslel: proč bych také nemohl okusit delfíní mléko?

A tu se jednou znenadání objevil pod delfíní samicí, objal ji a začal sát mléko. Delfín nečekal takové přepadení a s hrůzou se vymrštil ze zátoky. Ichtiandr ihned pustil vylekané zvíře. Mléko mělo silnou rybí příchuť.

Polekaná samice, která se vytrhla nenadálému kojenci, zmizela kdesi ve vodní propasti a její mláďata se bezhlavě rozprchla na všechny strany. Ichtiandr dlouho sháněl malá, hloupá delfíňata, dokud se neobjevila matinka a neodvedla je do vedlejší zátoky. Až po mnoha dnech se mezi nimi obnovily přátelské styky.

Kristo se vážně znepokojoval. Ichtiandr se neukázal tři dny a tři noci. Pak přišel unavený, pobledlý, ale klidný.

„Kdes vězel?“ zeptal se přísně Indián potěšený Ichtiandrovým příchodem. „Na dně,“ odpověděl Ichtiandr. „Proč jsi takový bledý?“

„Divže. jsem nezahynul,“ zalhal Ichtiandr poprvé v životě a vyprávěl Kristovi příběh, který se mu přihodil už dávno.

V hlubině oceánu se tyčí skalnatá plošina a na jejím povrchu je uprostřed velká oválná jáma, pravé podmořské horské jezero.

Ichtiandr plaval nad oním podmořským jezerem. Překvapila ho neobyčejná světle šedá barva dna. Když se spustil níž a zahleděl se na ně, byl překvapen; měl pod sebou pravý hřbitov mořských živočichů, od malých rybiček až k delfínům a žralokům. Mnozí zahynuli docela nedávno. Ale kolem nich se nehemžili, jako obvykle, drobní dravci, krabi a ryby. Všechno bylo tiché a mrtvé. Jenom odkudsi z hloubi stoupaly k hladině bublinky plynu. Ichtiandr plaval nad okrajem prohlubně. Když se spustil ještě níž, pocítil náhle ostrou bolest v žábrách, dusil se a točila se mu hlava. Téměř v bezvědomí bezmocně padal a nakonec se spustil na okraj prohlubně. Ve spáncích mu bušilo, srdce mu prudce tlouklo, oči mu obestřela rudá mlha. A nikde žádná pomoc. Najednou si všiml, že opodál padá ke dnu žralok a křečovitě se svíjí. Asi ho pronásledoval a teď se sám dostal do strašné otrávené vody mrtvého podmořského jezera. Břicho a boky se mu vzdouvaly, tlamu měl otevřenou, bílé, hranaté plošky zubů obnaženy. Žralok umíral. Ichtiandr se zachvěl. Se stisknutými čelistmi, snaže se nedýchat žábrami, vylezl po čtyřech z jezera na břeh, potom vstal a šel dál. Hlava se mu zatočila a znova upadl. Odrazil se nohama od šedých balvanů, rozmáchl se rukama a octl se deset metrů za jezerem.

Když Ichtiandr skončil své vyprávění, připojil to, co mu kdysi řekl Salvátor: „V té prohlubni se asi nahromadily nějaké jedovaté plyny, buď sirovodík, nebo kysličník uhelnatý. Chápeš, na mořské hladině se ty plyny okysličují a necítíš je, ale dole v prohlubni, kde se vylučují, jsou ještě silně koncentrované. No, a teď mi dej snídani, mám hlad.“ Ichtiandr chvatně posnídal, vzal si brýle a rukavice a šel ke dveřím.

„Přišel jsi jen pro tohle?“ zeptal se Kristo a ukázal na brýle. „Proč mi nechceš říct, co ti je?“

V Ichtiandrově povaze se objevil nový rys, tajnůstkářství.

„Neptej se mne, Kristo, sám nevím, co se se mnou děje,“ a spěšně vyšel z místnosti.




MALÁ MSTA


Když Ichtiandr neočekávaně spatřil modrookou dívku v krámku prodavače perel Baltazara, upadl do takového zmatku, že vyběhl z krámku a vrhl se k moři. Teď by se byl rád s dívkou setkal znovu, ale nevěděl, jak to zařídit. Nejjednodušší by bylo pozvat na pomoc Krista a jít s ním do města. Ale neměl chuť setkat se s ní v Kristově přítomnosti. Denně plaval na pobřeží k místu, kde ji uviděl poprvé. Sedal tam od rána do večera, skryt za pobřežními balvany, a doufal, že ji snad spatří. Na břehu sundával brýle a rukavice a převlékal se do bílého obleku, aby dívku nepolekal. Často strávil na pobřeží den a noc, v noci se ponořil do vody, najedl se ryb a ústřic, neklidně spal a brzy ráno, ještě před východem slunce, byl již zase na své pozorovatelně.

Jednou večer se odhodlal zajít ke krámku prodavače perel. Dveře byly otevřeny, ale u pultu seděl jen starý Indián a dívka tam nebyla. Vrátil se na břeh. Na skalnatém pobřeží stála dívka v lehkých, bílých šatech a slaměném klobouku. Ichtiandr se zastavil a netroufal si přiblížit se k ní. Dívka na kohosi čekala. Netrpělivě přecházela, vyhlížejíc chvílemi na cestu.

Ichtiandra, který se zastavil u skalnatého výstupku, ani nezpozorovala.

Vtom dívka někomu zamávala, Ichtiandr se ohlédl a spatřil mladého, vysokého, ramenatého muže, který chvatně kráčel po silnici. Ichtiandr ještě nikdy neviděl tak světlé vlasy a oči, jako měl neznámý. Mladý obr přistoupil k dívce, podal ji širokou ruku a řekl přívětivě:

„Buď zdráva, Guttiere.“

„Buď zdráv, Olsene!“ odpověděla.

Neznámý silně stiskl malou dívčinu ruku.

Ichtiandr si je nevraživě prohlížel. Bylo mu najednou smutno a div se nerozplakal.

„Neseš?“ zeptal se obr a podíval se na dívčin perlový náhrdelník.

Přikývla.

„Otec to nepozná?“

„Ne,“ odpověděla dívka. „Jsou to mé vlastní perly a mohu si s nimi nakládat, jak chci.“

Guttiere a Olsen šli až na kraj slaného pobřeží a tiše rozmlouvali. Potom si Guttiere odepjala perlový náhrdelník, vzala ho za konec nitky, zvedla ruku a kochajíc se perlami, řekla:

„Podívej se, jak krásně hoří perly při západu. Vezmi si je, Olsene.“

Olsen vztáhl ruku, ale vtom náhrdelník vyklouzl z dívčiných rukou a spadl do moře.

„Co jsem to provedla!“ zvolala dívka.

Olsen a Guttiere stáli zarmouceně na břehu.

„Snad bych je mohl vylovit?“ řekl Olsen.

„Je tu strašně hluboko,“ řekla Guttiere a dodala: „Takové neštěstí, Olsene.“ Ichtiandr viděl, jak dívka zesmutněla. Rázem zapomněl, že chtěla darovat perly světlovlasému obrovi. Nemohl zůstat lhostejný k jejímu hoři. Odtrhl se od výstupku a odhodlaně vykročil ke Guttiere.

Olsen se zamračil, ale Guttiere pohlédla na Ichtiandra se zvědavým údivem: poznala v něm mladíka, který tak spěšně vyběhl z krámku.

„Zdá se, že jste upustila do moře perlový náhrdelník?“ zeptal se Ichtiandr. „Chcete-li, přinesu vám ho.“

„Ani můj otec, nejlepší lovec perel, by ho odtud nevylovil,“ namítla dívka.

„Pokusím se o to,“ skromně namítl Ichtiandr a k údivu Guttiere a jejího průvodce se vrhl oblečen z vysokého břehu do moře a zmizel ve vlnách.

Olsen nevěděl, co si má o tom myslet.

„Kdo je to? Kde se tu vzal?“

Uplynula minuta, druhá, ale mladík se nevracel.

„Zahynul,“ zneklidněle řekla Guttiere a dívala se do vln.

Ichtiandr nechtěl, aby dívka věděla, že může žít pod vodou. Zaujat hledáním zapomněl na čas a pobyl pod vodou trochu déle, než může lovec vydržet. Když se vynořil na hladinu, řekl s úsměvem:

„Mějte strpení, na dně je mnoho skalních útesů, špatně se tam hledá. Ale já ho najdu.“ A znovu se ponořil.

Guttiere byla nejednou při lovu perel. Překvapilo ji, že mladík, ačkoliv strávil pod hladinou skoro dvě minuty, dýchal stejnoměrně a nevypadal unaveně.

Za dvě minuty se Ichtiandrova hlava znovu objevila na hladině. Tvář mu zářila radostí. Zvedl ruku nad hlavou a ukázal náhrdelník.

„Zachytil se za skalní výstupek,“ řekl docela klidným hlasem a dýchal stejnoměrně, jako by vyšel z vedlejší místnosti. „Kdyby perly spadly do úžlabiny, byl bych musel hledat déle.“ Kvapně vystoupil po balvanech, přiblížil se ke Guttiere a podal jí náhrdelník. Voda mu v proudech stékala po šatech, ale on si toho nevšímal. „Vezměte si je.“

„Děkuji,“ řekla Guttiere a dívala se na mladíka s novým zájmem.

Zavládlo mlčení. Nikdo z nich nevěděl co dál. Guttiere se neodhodlala odevzdat Olsenovi náhrdelník v Ichtiandrově přítomnosti.

„Zdá se, že jste chtěla dát náhrdelník jemu,“ řekl Ichtiandr a ukázal na Olsena. Olsen se začervenal a Guttiere řekla v rozpacích:

„Ano, ano,“ a podala náhrdelník Olsenovi, který ho mlčky vzal a vložil do kapsy. Ichtiandr byl spokojen. Z jeho strany to byla malá msta. Obr dostal dárkem ztracené perly z dívčiných rukou, ale od něho, Ichtiandra. Ichtiandr se uklonil a rychle vykročil po silnici.

Dlouho se však ze svého úspěchu neradoval. Zaměstnávaly ho nové myšlenky a otázky. Nevyznal se v lidech. Kdo je ten bělovlasý obr? Proč mu Guttiere darovala své perly? O čem spolu mluvili na útesu?

Té noci se opět projížděl s delfínem po vlnách a děsil ve tmě rybáře svými výkřiky.Celý příští den strávil pod vodou. V brýlích, ale bez rukavic lezl po písčitém dnu a hledal perlorodky. Večer navštívil Krista, který ho přivítal bručivými výčitkami. Ráno již oblečený čekal Ichtiandr u skály, kde se včera setkal s Guttiere a Olsenem. K večeru při západu slunce se opět objevila Guttiere.

Ichtiandr vyšel ze svého úkrytu a přistoupil k dívce. Když ho Guttiere uviděla, kývla na něho jako na známého a zeptala se s úsměvem: „Chodíte za mnou?“

„Ano,“ odpověděl prostě Ichtiandr, „od té doby, kdy jsem vás viděl poprvé.“ A v rozpacích pokračoval: „Dala jste svůj náhrdelník tomu, tomu. Olsenovi. Ale dřív než jste ho odevzdala, dívala jste se na něj s potěšením. Máte ráda perly?“ „Ano.“

„Tak si vezměte tady to. ode mne.“ A podal jí perlu.

Guttiere dobře znala cenu perel. Perla, která ležela na Ichtiandrově dlani, převyšovala všechno, co viděla a věděla o perlách z otcova vyprávění. Obrovská perla bezvadného tvaru a nejčistší bílé barvy vážila nejméně dvě stě karátů a měla snad cenu nejméně milión zlatých pesos. Guttiere se dívala na neobyčejnou perlu i na krásného mladíka, který stál před ní. Silný, pružný, zdravý, ale trochu ostýchavý, oblečený ve zmačkaných bílých šatech, nepodobal se bohatým mladíkům z Buenos Aires. A nabízel jí, dívce, kterou sotva znal, takový dárek. „Jen si to vezměte,“ opakoval již naléhavě.

„Ne,“ odpověděla Guttiere a zavrtěla hlavou. „Nemohu od vás přijmout takový cenný dar.“ „To není vůbec cenný dar,“ namítl ohnivě Ichtiandr. „Na dně oceánu je tisíce takových perel.“ Guttiere se usmála. Ichtiandr zrozpačitěl, zrudl a po chvilce dodal: „Prosím vás.“

„Ne.“

Ichtiandr se zamračil, byl uražen.

„Nechcete-li ji pro sebe,“ naléhal, „vezměte si perlu pro toho. Olsena. Ten neodmítne.“ Guttiere se rozhněvala.

„Nevzal si perly pro sebe,“ odpověděla přísně. „Vy nic nevíte.“

„Tedy ne?“

„Ne.“

A tu Ichtiandr hodil perlu daleko do moře, mlčky sklonil hlavu, obrátil se a šel k silnici. Jeho čin Guttiere omráčil. Stála bez hnutí. Hodit do moře miliónový majetek jako obyčejný kamínek. Měla výčitky svědomí. Proč pohněvala toho zvláštního mladíka? „Počkejte, kam jdete?“

Ale Ichtiandr šel dál s nízko sklopenou hlavou. Guttiere ho dohonila, vzala za ruku a podívala se mu do tváře. Stékaly mu po tvářích slzy. Nikdy dřív neplakal, a teď nechápal, proč je všechno zamlžené a rozplizlé, jako by plaval pod vodou bez brýlí. „Odpusťte, že jsem vás urazila,“ řekla dívka a vzala ho za obě ruce.




ZURITA JE NETRPĚLIVÝ


Po této příhodě objevoval se Ichtiandr denně na pobřeží za městem, oblékal si šaty schované mezi balvany a chodil ke skále, kam přicházela Guttiere. Procházeli se spolu na pobřeží a živě rozmlouvali. Kdo byl dívčin nový přítel? Na to by sama nebyla mohla dát odpověď. Byl inteligentní, vtipný, znal mnoho věcí, o kterých Guttiere nic nevěděla, a zároveň nechápal tak prosté věci, které zná každý klučina ve městě. Jak tomu rozumět? Ichtiandr o sobě nerad hovořil. Říct pravdu se mu nechtělo. Dívka se od něho dověděla pouze, že je synem lékaře, zřejmě dosti zámožného. Vychovával chlapce daleko od města a poskytl mu velmi svérázné a jednostranné vzdělání.

Někdy sedávali dlouho na břehu. U nohou jim šuměl příboj. Hvězdy zářily. Rozhovor se ztišil. Ichtiandr byl šťasten. „Musím jít,“ říkala Guttiere.

Ichtiandr váhavě vstával, doprovázel ji k městu, potom se chvatně vracel, shazoval oblek a plaval domů.

Ráno, po snídani, brával s sebou kus bílého chleba a vydával se do zálivu. Usedal na písčitém dně a krmil rybky chlebem. Připlouvaly k němu, obklopovaly ho v celých houfech, klouzaly mu mezi rukama a hltavě mu braly rozmočený chléb přímo z dlaní. Někdy se do jejich houfku vedraly velké ryby a honily malé. Ichtiandr vstával, rukama dravce odháněl a malé rybky se mu schovávaly za zády.

Začal sbírat perly a ukládal je v podmořské jeskyni. Pracoval s chutí a záhy nasbíral velkou hromadu vzácných perel.

Ani sám nevěděl, že se tak stal nejbohatším mužem v Argentině a snad v celé Jižní Americe. Kdyby byl chtěl, mohl se stát nejbohatším mužem na světě. Ale nemyslel na bohatství. Dny šťastně míjely. Ichtiandr jen litoval, že Guttiere žije v zaprášeném, dusném a hlučném městě. Kdyby i ona mohla žít pod vodou, daleko od hluku a lidí! Jak by to bylo krásné! Ukázal by jí nový a neznámý svět, krásné květiny na podmořských loukách. Ale Guttiere nemůže žít pod vodou. A on nemůže žít na zemi. I tak tráví příliš mnoho času na vzduchu. A následky se již ukazují: když sedává s dívkou na břehu, stále častěji a silněji ho píchá v bocích. Ale i když je už bolest nesnesitelná, neopustí dívku dřív, dokud se sama nerozhodne odejít. A ještě jedna věc Ichtiandra znepokojuje, o čem rozmlouvala Guttiere se světlovlasým obrem? Ichtiandr se pořád chystá, že se na to Guttiere zeptá, ale bojí se, aby dívku neurazil. Jednou večer řekla Guttiere Ichtiandrovi, že zítra nepřijde. „Proč?“ zeptal se zamračeně. „Musím si něco vyřídit.“ „Co?“

„Nesmíte být tak zvědavý,“ odpověděla dívka s úsměvem. „Nechoďte dnes se mnou,“ dodala a odešla.

Ichtiandr se ponořil do moře. Celou noc proležel na balvanech porostlých mechem. Bylo mu smutno. Na úsvitu plaval domů.

Opodál zálivu spatřil, jak rybáři střílejí z člunů delfíny. Veliký delfín zasažený střelou se vymrštil vysoko nad vodu a těžce dopadl na hladinu. „Leading!“ zašeptal zděšeně Ichtiandr.

Jeden z rybářů už skočil z loďky do moře a čekal, až raněné zvíře vypluje na hladinu. Ale delfín se vynořil asi sto metrů od lovce a znovu se potopil, těžce oddychuje. Rybář rychle plaval k delfínovi. Ichtiandr pospíšil příteli na pomoc. Tu se delfín znovu vynořil; rybář ho chytil za ploutev a táhl zesláblé zvíře k loďce. Ichtiandr dohonil pod vodou rybáře a zakousl se mu do nohy. Rybář se domníval, že ho chytil žralok, a začal zoufale škubat nohama. Ve snaze uchránit se bodl naslepo nožem, který držel v druhé ruce. Rána zasáhla Ichtiandra do krku nechráněného šupinami. Ichtiandr pustil rybářovu nohu a ten kvapem odplul k loďce. Delfín a Ichtiandr, oba ranění, zamířili k zálivu. Mladík přikázal delfínovi, aby ho následoval, a ponořil se do podmořské jeskyně. Voda dosahovala jen do poloviny jeskyně. Úžlabinami sem vnikal vzduch. Delfín si tu mohl v bezpečí odpočinout. Ichtiandr mu prohlédl ránu. Nebyla nebezpečná. Střela vnikla pod kůži a uvázla v tuku. Ichtiandr ji vytáhl prsty. Delfín trpělivě držel. „To se zahojí,“ řekl Ichtiandr a vlídně poklepal příteli po zádech.

Teď se musel postarat i o sebe. Rychle plaval podmořským tunelem, prošel parkem a vstoupil do bílého domku.

Kristo se polekal, když uviděl svého svěřence raněného. „Co je ti?“

„Ranili mě rybáři, když jsem bránil delfína,“ řekl Ichtiandr. Ale Kristo mu nevěřil.

„Zas jsi byl ve městě beze mě?“ zeptal se podezřívavě, když mu obvazoval ránu. Ichtiandr mlčel.

„Nadzvedni si šupiny,“ řekl Kristo a odhalil kousek Ichtiandrova ramene. Spatřil tam zarudlou skvrnu. Při pohledu na ni se ulekl.

„Uhodili tě veslem?“ zeptal se a ohmatával rameno. Ale nebylo zateklé. Zřejmě tu šlo o mateřské znamínko. „Ne,“ odpověděl Ichtiandr.

Mladík si šel odpočinout do svého pokoje, ale starý Indián si podepřel hlavu rukama a zamyslel se. Dlouho seděl, potom vstal a vyšel z místnosti.

Rychle zamířil do města a udýchaně vstoupil do Baltazarova krámku. Vrhl podezřívavý pohled na Guttiere, která seděla za pultem, a zeptal se: „Je otec doma?“

„Je tam,“ odpověděla dívka a ukázala hlavou na dveře vedoucí do druhé místnosti. Kristo vstoupil do laboratoře a zavřel za sebou dveře.

Zastal bratra u baněk, v nichž omýval perly. Baltazar byl rozhněván, stejně jako minule. „Člověk by se z vás zbláznil,“ bručel. „Zurita zuří, proč jsi ještě nepřivedl mořského ďábla, Guttiere se celé dny někde toulá. O Zuritovi nechce ani slyšet. A Zurita říká: „Už mám dost čekání! Seberu se a odvezu ji násilím. Popláče si a zvykne si.“ Od něho se dá všechno čekat.“

Kristo vyslechl bratrovy stížnosti a pak řekl:

„Poslyš, nemohl jsem přivést mořského ďábla, protože se stejně jako Guttiere celé dny kdesi toulá. A se mnou odmítá jít do města. Vůbec mě přestal poslouchat. Doktor mě bude hubovat, že jsem na Ichtiandra špatně dohlížel.“

„Musíš ho tedy brzy polapit nebo ukrást a odejít od Salvátora dřív, než se vrátí, a.“ „Počkej, Baltazare, neskákej mi do řeči, bratře. S Ichtiandrem si to musíme rozmyslet.“

„Proč rozmyslet?“

Kristo si vzdychl, jako by se nemohl odhodlat vyložit svůj plán. „Víš.,“ začal.

Ale v tom okamžiku kdosi vešel do krámku a bylo slyšet Zuritův zvučný hlas. „Tak vida,“ zabručel Baltazar a hodil perlu do lázně. „Už je tu zase!“ Zurita s třeskem otevřel dveře a vstoupil do laboratoře.

„Hleďme, bratříčkové jsou pohromadě. Budete mě ještě dlouho balamutit?“ zeptal se a podíval se na Baltazara a pak na Krista. Kristo se zvedl a řekl sladce:

„Dělám, co můžu. Mějte strpení. Mořský ďábel není obyčejná rybička. Ten se nedá jen tak vylovit z tůně. Jednou se mi podařilo přivést ho sem a vy jste tu nebyl. Ďábel si prohlédl město, nelíbilo se mu a teď už sem nechce.“

„Když nechce, nemusí. Už nemám chuť čekat. V tomto týdnu zamýšlím provést dvě věci najednou. Salvátor se ještě nevrátil?“ „Čekáme ho každý den.“

„Musím si tedy pospíšit. Očekávejte návštěvu. Najal jsem vhodné lidi. Ty nám otevřeš, Kristo, a o další se postarám sám. Řeknu Baltazarovi, až to vypukne.“ Obrátil se k Baltazarovi a řekl: „S tebou si ještě zítra promluvím. A pamatuj si, že to bude náš poslední rozhovor.“ Bratři se mlčky uklonili. Když se k nim Zurita obrátil zády, zmizely z tváří obou Indiánů sladké úsměvy. Baltazar tiše zanadával. Kristo jako by o čemsi uvažoval. V krámku se Zurita tiše o něčem domlouval s Guttiere.

„Ne!“ zaslechli bratři dívčinu odpověď. Baltazar zkormouceně zakýval hlavou. „Kristo!“ zavolal Zurita. „Přijď za mnou, budu tě dnes potřebovat.“




NEPŘÍJEMNÉ SETKÁNÍ


Ichtiandrovi bylo velmi zle. Rána na krku ho bolela. Měl horečku. Na vzduchu se mu špatně dýchalo.

Ale zrána se přes svou nevolnost vypravil na břeh ke skále a čekal tam na Guttiere. Přišla v poledne. Vedro bylo nesnesitelné. Ichtiandr se v rozžhaveném vzduchu a drobném bílém prachu začal dusit. Chtěl zůstat na pobřeží, ale Guttiere spěchala, musela se vrátit do města. „Otec si jde vyřizovat své věci a já musím být v krámě.“

„Tak vás vyprovodím,“ řekl mladík a vydali se po svažité, zaprášené silnici k městu. Proti nim šel s hluboko svěšenou hlavou Olsen. Byl čímsi ustarán a prošel kolem nich, aniž zpozoroval Guttiere. Ale dívka na něho zavolala.

„Musím mu říct jen dvě slova,“ řekl Ichtiandrovi, obrátila se a přistoupila k Olsenovi. Tiše a rychle o čemsi rozmlouvali. Zdálo se, že ho dívka prosebně přemlouvá. Ichtiandr šel několik kroků za nimi.

„Dobrá, dnes po půlnoci,“ zaslechl Olsenův hlas. Obr stiskl dívce ruku, kývl hlavou a rychle odcházel.

Když Guttiere přistoupila k Ichtiandrovi, hořely mu uši a tváře. Rád by si už konečně s dívkou promluvil o Olsenovi, ale nenacházel slov.

„Nemůžu,“ začal přerývaně, „musíte mi říct. Olsen. něco přede mnou tajíte. Setkáte se s ním dnes v noci. Milujete ho?“

Guttiere vzala Ichtiandra za ruku, laskavě se na něho podívala a zeptala se s úsměvem: „Věříte mi?“

„Věřím. víte, já vás mám rád,“ Ichtiandr už znal to slovo, „ale já. ale je mi tak těžko.“ Byla to pravda. Trpěl nejistotou, zároveň však pociťoval ostrou, rezavou bolest v bocích. Dusil se. Ruměnec mu sešel z tváří, byl teď velmi bledý.

„Jste nemocný,“ řekla dívka znepokojeně. „Uklidněte se, orosím vás, můj milý. Nechtěla jsem vám říct všechno, I ale teď vám to povím, abyste se uklidnil. Poslouchejte.“

Kolem nich se mihl nějaký jezdec, ale když viděl Guttiere, prudce stočil koně a přijel k mladým lidem. Ichtiandr spatřil snědého, již nemladého člověka, s hebkými kníry nakroucenými vzhůru, s malou španělkou. Kdesi už ho viděl. Ve městě? Ne. Ano, tam. na břehu.

Jezdec si poklepal bičíkem po botě, podezřívavě a nepřátelsky pohlédl na Ichtiandra a podal ruku Guttiere.

Když uchopil její ruku, zvedl ji nečekaně k sedlu, políbil jí zápěstí a rozesmál se.

„Už vás mám!“ pustil ruku Guttiere, která se začala mračit, a pokračoval posměšně a zároveň podrážděně: „Kdo to kdy viděl, aby se nevěsta v předvečer svatby procházela s cizím mládencem?“

Guttiere se rozzlobila, ale on ji nepustil k slovu:

„Otec na vás už dávno čeká. Já přijdu do krámu za hodinu.“ Ichtiandr poslední slova už neslyšel. Pocítil najednou, že se mu v očích zatmělo, nějaký chuchvalec se mu valil k hrdlu, dech se zarazil. Nemohl už déle zůstat na vzduchu.

„Tak přece. přece jste mne oklamala.,“ vyslovily jeho zmodralé rty. Chtělo se mu mluvit, vypovědět svou lítost anebo se všechno dovědět, ale bolest v bocích byla již nesnesitelná, ztrácel téměř vědomí. Nakonec se rozběhl k pobřeží a vrhl se z příkré skály do moře. Guttiere vykřikla a zavrávorala. Potom se vrhla k Pedrovi Zuritovi. „Rychle. Zachraňte ho!“ Ale Zurita se nehýbal.

„Nemám ve zvyku bránit druhým, aby se utopili, mají-li chuť,“ řekl.

Guttiere se rozběhla ke břehu, aby se vrhla do vody. Zurita pobídl koně, dohonil dívku, zvedl ji za ramena, posadil na koně a ujížděl po silnici.

„Nemám ve zvyku omezovat druhé, jestliže druzí neomezují mne. Tak je to nejlepší! Ale vzpamatujte se přece, Guttiere!“

Guttiere neodpovídala. Omdlela. Teprve před otcovým krámkem se vzpamatovala.

„Kdo byl ten mládenec?“ zeptal se Pedro.

Guttiere se podívala na Zuritu s neskrývanou zlostí a řekla:

„Pusťte mne!“

Zurita se zamračil. To jsou hlouposti, řekl si v duchu. Hrdina jejího románu se vrhl do moře. Tím líp. Obrátil se ke krámku a zvolal: „Otče! Baltazare! Hej!“ Baltazar vyběhl.

„Tady máš svou dceru. A poděkuj mi. Vděčíš mi za její život; chtěla se vrhnout do moře za mladíkem příjemného zevnějšku. Už podruhé jsem zachránil tvoji dceru. A ona se mě pořád straní. Ale brzy s její umíněností skoncuju.“ Hlasitě se rozesmál. „Přijedu za hodinu. Pamatuj na naši úmluvu!“

Baltazar s poníženou poklonou převzal od Pedra dceru. Jezdec pobídl koně a odcválal. Otec s dcerou vešli do krámku. Guttiere vyčerpaně klesla na židli a zakryla si tvář rukama.

Baltazar přivřel dveře, začal přecházet po krámku a vzrušeně a ohnivě cosi vykládal. Ale nikdo ho neposlouchal. Se stejným úspěchem by mohl kázat sušeným krabům a mořským ježdíkům na policích.

Skočil do vody, přemýšlela dívka a představovala si Ichtiandrovu tvář. Chudák! Napřed Olsen, potom to ošklivé setkání se Zuritou. Jak se mohl odvážit nazvat mně svou nevěstou. Teď je po všem.

Guttiere plakala. Bylo jí líto Ichtiandra. Byl tak prostý, ostýchavý — cožpak se s ním mohou rovnat prázdní a nadutí mládenci z Buenos Aires?

Co si mám teď počít, uvažovala. Mám skočit do moře jako Ichtiandr? Mám se zabít?

A Baltazar vykládal dál: „Rozumíš, Guttiere? To je přece úplný krach. Všechno, co vidíš v našem krámku, je Zuritův majetek. Mně z toho nepatří ani desetina. Všechny perly nám dává Zurita do komise. A když ho ještě jednou odmítneš, vezme si všechno své zboží a nebude už se mnou pracovat. Tak buď přece rozumná a slituj se nad svým starým otcem.“ „Jen dokonči: A provdej se za něho. Ne,“ ostře odpověděla Guttiere. „Zatraceně!“ vykřikl zuřivě Baltazar. „Když je to tak, pak už. už. ne, pak si to s tebou vyřídí Zurita sám!“ Starý Indián odešel do laboratoře a hlučně za sebou práskl dveřmi.




BOJ S CHOBOTNICEMI


Když se Ichtiandr vrhl do moře, zapomněl na chvíli na své nezdary na zemi. Po horkém a suchém vzduchu ho chladná voda uklidnila a osvěžila. Bodavá bolest ustala. Dýchal zhluboka a stejnoměrně. Potřeboval naprostý klid a snažil se nemyslet na to, co se stalo na zemi. Měl chuť se něčím zabývat, pohybovat se. Do čeho se má pustit? Za temných nocí se rád vrhal z vysoké skály do vody tak, aby se rázem dostal ke dnu. Ale teď bylo poledne a na moři se míhala černá dna rybářských loděk. Vím, co udělám. Uklidím si jeskyni, pomyslel si Ichtiandr.

Pod příkrou skálou v zálivu byla jeskyně s velkým obloukovým vchodem, z kterého byla překrásná vyhlídka na mořskou hladinu povlovně se svažující do hlubin moře. Ichtiandr si tuto jeskyni už dávno oblíbil. Ale než se v ní usadí, musí vystěhovat staré obyvatele jeskyně, početné rodiny chobotnic.

Ichtiandr si nasadil brýle, ozbrojil se dlouhým, poněkud zahnutým nožem a směle plaval k jeskyni. Vejít do jeskyně bylo nebezpečné, a proto se rozhodl vylákat nepřítele ven. Dávno si již všiml, že u potopeného škuneru leží dlouhá harpuna. Chopil se jí a začal s ní mávat před vchodem do jeskyně. Chobotnice znepokojené vpádem neznámého se daly do pohybu. Při krajích jeskyně se objevila dlouhá svíjející se chapadla. Opatrně se blížila k harpuně. Ichtiandr pokaždé trhl harpunou dřív, než ji chapadla chobotnic zachytila. Tato hra trvala několik minut. U kraje jeskyně se již ježily desítky chapadel jako vlasy Medúzy Gorgony. Nakonec stará obrovská chobotnice ztratila trpělivost a rozhodla se, že se s drzým vetřelcem vypořádá. Vylezla z rozsedliny a výhružně pohybovala chapadly. Pomalu plavala k nepříteli a měnila barvu, aby Ichtiandra zastrašila. Ichtiandr odplaval stranou, zahodil harpunu a připravil se k boji. Věděl, jak těžko člověk se svýma dvěma rukama zápolí s nepřítelem, který má osm dlouhých nohou. Než uřízneš chobotnici jednu nohu, už se ti kolem ruky ovine sedm dalších a zkroutí ti ji.

Mladík se snažil namířit nůž tak, aby chobotnici bodl do těla. Když se obluda natolik přiblížila, že se ho konci chapadel dotýkala, vrhl se náhle kupředu přímo do klubka zmítajících se chapadel, k hlavě chobotnice.

Tento nečekaný pohyb ji vždycky zmate. Trvalo nejméně čtyři vteřiny, než živočich dokázal srovnat konce chapadel a ovinout jimi nepřítele. Ale to již Ichtiandr rychlým a přesným zásahem rozsekl chobotnici tělo, probodl jí srdce a přeťal pohybové nervy. A obrovská chapadla, která se už ovíjela kolem něho, náhle bez vlády odpadla a ochable klesala dolů. Jedna je vyřízená!

Ichtiandr se znova chopil harpuny. Tentokrát proti němu vyrazily dvě chobotnice najednou. Jedna plavala přímo proti němu a druhá se ho snažila napadnout obchvatem zezadu. Vypadalo to nebezpečně.

Ichtiandr se odvážně vrhl na chobotnici, kterou měl před sebou, ale než ji mohl zabít, ovinula se mu druhá zezadu kolem krku. Mladík rychle odřízl její nohu, uťal ji nožem přímo u svého hrdla. Potom se k ní obrátil tváří a usekl jí chapadla. Zmrzačená chobotnice se pomalu zakolébala a klesala ke dnu. Potom se Ichtiandr vypořádal i s tou, co ho napadla zpředu. Tři, počítal.

Teď však musel na chvíli ustát v boji. Z jeskyně vyplul celý šik chobotnic, které mohly nepřítele najít hmatem, zatím co Ichtiandr na ně neviděl. Odplaval dál od místa boje, tam kde voda byla čistá, a skolil chobotnici, jež se vynořila z krvavého mračna. Boj trval s přestávkami několik hodin.

Když byla konečně zdolána i poslední chobotnice a voda se vyčistila, uviděl Ichtiandr, že na dně leží mrtvá těla a zmítají se uřezaná chapadla. Vstoupil do jeskyně. Bylo tu ještě několik malých chobotnic, velkých jako pěst, s chapadly jako prst. Ichtiandr je chtěl zprvu zabít, ale najednou mu jich bylo líto. Měl bych si je zkusit ochočit. Nebylo by to špatné, mít takové hlídače.

Když vyčistil jeskyni od velikých chobotnic, rozhodl se Ichtiandr, že si svůj podmořský příbytek pěkně zařídí. Přitáhl z domova stůl na železných nožkách s mramorovou deskou a dvě čínské vázy. Stůl umístil uprostřed jeskyně, na něj postavil vázy, nasypal do nich hlínu a vložil tam mořské květiny. Hlína vymývaná vodou nějakou dobu vířila nad vázami jako dým, ale pak se voda vyčistila. Květiny kolébané lehkým vlněním se tiše pohybovaly jako ve větru. U stěny jeskyně byl výstupek podobný přirozené kamenné lavičce. Nový hospodář s potěšením ulehl na této lavici. Přestože byla kamenná, tělo ji ve vodě téměř necítilo. Byl to podivný podmořský pokoj s čínskými vázami na stole. Mnoho zvědavých ryb se přišlo podívat na nevídaný příbytek. Brouzdaly mezi nožkami stolu, připlouvaly ke květům ve vázách, jako by k nim čichaly, míhaly se Ichtiandrovi opřenému o ruku pod hlavou. Mramorový hlaváč nahlédl do jeskyně, zamával ocasem a odplaval. Po bílém písku se připlazil veliký krab, zvedl a spustil klepeto, jako by vítal hospodáře, a usadil se pod stolem. Ichtiandr se radoval ze svého nápadu. Čím bych měl ještě okrášlit své sídlo? uvažoval. Zasadím před vchodem nejkrásnější mořské květiny, podlahu posypu perlami a u stěn ji obložím lasturami. Kdyby tak viděla můj podmořský pokoj Guttiere. Ale ona mě klame. A možná že mě ani neklame. Neměla už kdy vyprávět mi o Olsenovi. Ichtiandr se zachmuřil. Sotva byl hotov se svou prací, už se cítil osamělý, jiný než ostatní lidé. Proč nikdo nemůže žít pod vodou? Jen já. Kdyby už tak přijel otec! Zeptám se ho.

Tak rád by ukázal svůj nový podmořský příbytek alespoň jedné živé bytosti. Leading, vzpomněl si na delfína. Vzal stočenou lasturu, vyplaval na hladinu a zatroubil. Brzy se ozvalo známé odfrkávání; delfín se pořád zdržoval v blízkosti zálivu. Když delfín připlaval, Ichtiandr ho přátelsky objal a řekl:

„Pojďme ke mně, Leadingu, ukážu ti svůj nový pokoj. Ještě nikdy jsi neviděl stůl a čínské vázy.“

Potopil se a přikázal delfínovi, aby ho následoval.

Delfín byl však velmi neklidný host. Veliký a nemotorný, zvířil v jeskyni takové vlny, že se vázy na stole zakymácely. Nádavkem měl chytrý nápad narazit tlamou na nožku stolu a převrhnout ho. Vázy spadly, a kdyby to bylo na zemi, rozbily by se. Tady však všechno dobře dopadlo, jenom krab se polekal a s nezvyklou čilostí odběhl ke skále. Ty jsi ale nešika! pomyslel si Ichtiandr o svém příteli, když stavěl stůl do kouta místnosti a zvedal vázy.

Objal delfína a dál s ním rozmlouval: „Zůstaň tu se mnou, Leadingu.“

Ale delfín brzo začal potřásat hlavou a dával najevo neklid. Nemohl být dlouho pod vodou. Nutně potřeboval vzduch. Rozmáchl se ploutvemi, vyplaval z jeskyně a zamířil k hladině. Ani Leading se mnou nemůže žít pod vodou, smutně si pomyslil Ichtiandr, když zůstal sám. Jenom ryby. Ale ty jsou hloupé a bázlivé.

Ulehl na své kamenné lože. Slunce zašlo. V jeskyni se setmělo. Lehký pohyb vln Ichtiandra uspával.

Unavený rušným dnem a prací začal dřímat.




NOVÝ PŘÍTEL


Olsen seděl na velké bárce a díval se přes okraj do vody. Za obzorem se právě vyhouplo slunce a osvětlovalo svými paprsky průzračnou vodu v nevelké zátoce až na dno. Po písčitém bílém dnu lezlo několik Indiánů. Chvílemi vyplouvali na hladinu, aby se nadechli vzduchu, a zas se potápěli. Olsen bystře pozoroval lovce. Ačkoli bylo časně zrána, slunce již připalovalo. Což abych se taky trochu osvěžil a jednou dvakrát se ponořil ke dnu? pomyslil si Olsen, rychle se svlékl a skočil do vody. Ještě nikdy se nepotápěl, ale teď se mu to zalíbilo a zjistil, že vydrží pod vodou déle než Indiáni, kteří tomu byli zvyklí. Připojil se k lovcům a brzy ho nová práce upoutala.

Když se potopil potřetí, všiml si, že dva Indiáni, kteří klečeli na dně, náhle vyskočili a vyplavali na hladinu s takovým chvatem, jako by je pronásledoval žralok nebo piloun. Ohlédl se. Blížila se k němu rychle podivná bytost, zpola člověk a zpola žába, se stříbrnými šupinami, obrovskýma vypouklýma očima a žabíma nohama. Stvoření odhazovalo nohy jako žába a silnými nárazy plavalo kupředu.

Dříve než se Olsen dokázal zvednout z pokleku, byla už obluda u něho a chytila ho za ruku svou žabí tlapou. Polekaný Olsen si přesto všiml, že bytost měla krásnou lidskou tvář, kterou hyzdily jen vypouklé, svítící oči. Strašidelné stvoření zapomnělo, že je pod vodou, a začalo něco povídat. Olsen je nemohl slyšet. Viděl jen pohyb rtů. Neznámá bytost mu oběma tlapami pevně svírala ruku. Olsen se s pomocí pravé ruky silně odrazil ode dna a rychle vyplaval na hladinu. Obluda se táhla za ním a nepustila ho. Když Olsen vyplaval na hladinu, chytil se okraje loďky, přehodil nohu, vyskočil na loďku a odhodil od sebe to napůl lidské stvoření se žabíma nohama, takže hlučně plesklo do vody. Indiáni, kteří seděli v bárce, skočili do vody a se spěchem plavali ke břehu.

Ale Ichtiandr se znovu přiblížil k bárce a oslovil Olsena španělsky: „Poslyšte, Olsene, musím s vámi mluvit o Guttiere.“

To oslovení překvapilo Olsena neméně než setkání pod vodou. Olsen byl statečný muž s jasnou myslí. Jestliže neznámý zná jeho jméno a jméno Guttiere, je tedy člověk, a ne strašidlo.

„Mluvte,“ odpověděl Olsen.

Ichtiandr vylezl na bárku, usedl na přídi, skrčil nohy pod sebe a zkřížil tlapy na prsou.

Brýle, napadlo Olsena, když si pozorně prohlížel vypouklé, zářivé oči neznámého.

„Jmenuju se Ichtiandr. Jednou jsem vám přinesl z mořského dna perly.“

„Ale tenkrát jste měl lidské oči a ruce.“

Ichtiandr se usmál a potřásl svými žabími tlapami.

„Sundávají se,“ vysvětlil stručně.

„Myslel jsem si to.“

Indiáni, skrytí za pobřežními skalisky, zvědavě pozorovali tuto zvláštní rozmluvu, přestože z ní nemohli slyšet ani slovo.

„Máte rád Guttiere?“ zeptal se Ichtiandr po chvíli mlčení.

„Ano,“ prostě odpověděl Olsen.

Ichtiandr těžce vzdychl.

„Ona vás taky?“

„Ano.“

„Ale vždyť má ráda mě.“

„To je její věc,“ Olsen pokrčil rameny.

„Jak to její věc? Je přece vaše nevěsta.“

Olsen se zatvářil udiveně a odpověděl stejně klidně jako dřív:

„Ne, není má nevěsta.“

„Lžete!“ vzplanul Ichtiandr. „Sám jsem slyšel, jak snědý muž na koni povídal, že je nevěsta.“ „Moje?“

Ichtiandr zrozpačitěl. Ne, snědý muž neříkal, že Guttiere je nevěstou Olsena. Ale přece nemůže být mladičké děvče nevěstou snědého muže, takového starého a nepříjemného? Bylo by to možné? Snědý muž je asi její příbuzný. Ichtiandr se rozhodl zaměřit své otázky jiným směrem.

„Co tu děláte? Hledáte perlu?“

„Musím se přiznat, že se mi vaše vyptávání nelíbí,“ zamračeně odpověděl Olsen. „A kdybych vás tak trochu neznal z vyprávění Guttiere, shodil bych vás z bárky a bylo by po rozmluvě.

Nesahejte po noži. Mohl bych vám rozbít hlavu veslem, než byste se stačil pohnout. Ale nevím, proč bych před vámi měl tajit, že jsem opravdu hledal perlu.“

„Velikou perlu, kterou jsem hodil do moře? Guttiere vám o tom vyprávěla?“

Olsen přikývl.

Ichtiandr triumfoval.

„Tak vidíte, říkal jsem jí, že vy tu perlu neodmítnete. Navrhoval jsem jí, aby si perlu vzala a dala ji vám. Nechtěla a vy ji teď sám hledáte.“

„Ano, protože teď nepatří vám, ale oceánu. A kdybych ji našel, bude to jen a jen moje zásluha.“

„To máte tak rád perly?“

„Nejsem žena, abych si potrpěl na tretky,“ namítl Olsen.

„Ale mohl byste perlu. jak se to říká? Ano! Prodat,“ vzpomněl si Ichtiandr na málo srozumitelné slovo, „a dostal byste za ni mnoho peněz.“ Olsen znovu souhlasně přikývl. „Máte tedy rád peníze?“

„Co vlastně ode mě chcete?“ již podrážděně se zeptal Olsen.

„Chci vědět, proč vám Guttiere dává perly. Chtěl jste si ji přece vzít?“

„Ne, nechtěl jsem si ji vzít,“ řekl Olsen. „Ale i kdybych chtěl, teď by bylo pozdě o tom uvažovat, Guttiere je už ženou druhého.“

Ichtiandr zbledl a chytil Olsena za ruku.

„Snad ne toho snědého muže?“ zeptal se polekaně.

„Ano, vzala si Pedra Zuritu.“

„Ale ona přece. Myslel jsem, že mne miluje,“ tiše řekl Ichtiandr.

Olsen se na něho soucitně podíval, pomalu si zapálil kratičkou dýmku a řekl:

„Ano, také si myslím, že vás milovala. Ale vrhl jste se před jejíma očima do moře a utonul, alespoň ona si to myslela.“

Ichtiandr s údivem pohlédl na Olsena. Nikdy neřekl Guttiere, že může žít pod vodou. A vůbec ho nenapadlo, že by si dívka jeho skok ze skály do moře mohla vysvětlit jako sebevraždu. „Minulou noc jsem mluvil s Guttiere,“ pokračoval Olsen. „Vaše smrt ji velmi rozrušila. Zabila jsem Ichtiandra, říkala.“

„Ale proč si tak rychle vzala jiného? Ona přece. Vždyť jsem jí zachránil život. Ano, ano! Už dávno se mi zdálo, že je podobná dívce, která se topila v oceánu. Vynesl jsem ji na břeh a schoval se za skaliskem. Potom přišel ten snědý muž, toho jsem hned poznal, a namluvil jí, že on ji zachránil.“

„Guttiere mi o tom vyprávěla,“ řekl Olsen. „Stejně nevěděla, kdo ji vlastně zachránil, zda to byl Zurita, nebo ta zvláštní bytost, kterou letmo zahlédla, když se probírala z mdloby. Proč jste jí neřekl, že jste ji zachránil?“

„Bylo mi trapné o tom mluvit. A také jsem si nebyl úplně jist, že jsem zachránil právě Guttiere, dokud jsem neuviděl Zuritu. Ale jak mohla svolit k tomu sňatku?“ „Sám nechápu, jak se to mohlo stát,“ řekl Olsen pomalu. „Povězte mi všechno, co víte,“ požádal ho Ichtiandr.

„Pracuju v továrně na knoflíky jako přejímač lastur. Tam jsem se s Guttiere seznámil. Nosila k nám lastury, otec ji posílal, když neměl čas. Seznámili jsme se a spřátelili. Někdy jsme se scházeli v přístavu a chodili na procházku po pobřeží. Vyprávěla mi o svém trápení, že se o ni uchází bohatý Španěl.“ „To byl on. Zurita?“

„Ano. Zurita. Otec Guttiere, Indián Baltazar, velmi přál tomu sňatku a všemožně dceru přemlouval, aby takového záviděníhodného ženicha neodmítla.“

„Co je na něm k závidění? Je starý, odporný, ošklivě páchne,“ nemohl se zdržet Ichtiandr. „Pro Baltazara byl Zurita skvělý zeť. Tím spíš, že Zuritovi dlužil hodně peněz. Zurita mohl Baltazara zničit, kdyby si ho Guttiere nebyla vzala. Představte si, jaký měla život. Z jedné strany se jí dotěrně vnucoval ženich a z druhé — věčné výčitky, domlouvání, otcovy výhrůžky.“

„Ale proč Guttiere Zuritu nevyhnala? Proč vy, takový veliký a silný, jste ho nezabil?“ Olsen se udiveně usmál. Ichtiandr není zřejmě hloupý, ale přesto dává takové otázky. „Není to tak jednoduché, jak se vám zdá,“ odpověděl. „Zuritu a Baltazara by chránil zákon, policie, soud.“ Ichtiandr to stále nechápal. „Zkrátka to nešlo.“ „Tak proč tedy neutekla?“

„To už bylo snadnější. Však se taky rozhodla utéct od otce a já jí slíbil svou pomoc. Dávno jsem se chystal odjet z Buenos Aires do Severní Ameriky a nabídl jsem Guttiere, aby jela se mnou.“

„Chtěl jste si ji vzít? zeptal se Ichtiandr.

„Vy jste ale,“ pousmál se opět Olsen. „Řekl jsem vám přece, že jsme byli přátelé. Co se z toho mohlo vyvinout, těžko říct.“ „Proč jste neodjeli?“

„Protože jsme neměli dost peněz na cestu.“ „Cožpak je cesta na Horroksu tak drahá?“

„Na Horroksu? Na Horroksu mohou cestovat jen milionáři. Copak jste, Ichtiandře, spadl z měsíce?“

Ichtiandr zrozpačitěl, začervenal se a umínil si, že už nesmí dávat takové otázky, které by Olsenovi prozradily, že se nevyzná v nejprostších věcech.

„Neměli jsme peníze ani na cestu v podpalubí. A po příjezdu na místo nás přece také čekaly výdaje. Práce neleží na ulici.“

Ichtiandr se zase chtěl něco zeptat, ale ovládl se.

„A tehdy se Guttiere rozhodla, že prodá svůj perlový náhrdelník.“

„Kdybych to byl věděl!“ zvolal Ichtiandr, když si vzpomněl na své podmořské poklady.

„Co?“

„Nic, jen tak. Pokračujte, Olsene.“ „Byli jsme už připraveni k útěku.“

„A co já? Jak to? Promiňte. Ona tedy chtěla opustit i mě?“

„Všechno to začalo, když jste se ještě neznali. A potom, pokud vím, vám to chtěla říct. Možná že vám chtěla navrhnout, abyste jel s ní. Konečně vám mohla napsat i z cesty, kdyby se jí nebylo podařilo promluvit s vámi o útěku.“

„Ale proč s vámi, a ne se mnou? S vámi se radila, s vámi se chystala k útěku!“ „Známe se déle než rok a vás.“ „Mluvte, mluvte, nevšímejte si mých slov.“

„Tak tedy. Všechno bylo připraveno,“ pokračoval Olsen. „Ale pak jste se vrhl do moře před očima Guttiere a Zurita ji náhodou viděl ve vaší společnosti. Brzy ráno, předtím než jsem šel do závodu, zašel jsem za Guttiere. Dělával jsem to často i dřív. Baltazar se ke mně choval dost vlídně. Snad se bál mých pěstí nebo snad ve mně viděl druhého ženicha, kdyby Zuritu omrzela Guttieřina umíněnost. Prostě Baltazar nebránil našim stykům, jen nás žádal, abychom spolu nechodili Zuritovi na oči. Starý Indián neměl ovšem tušení o našich plánech. Toho rána jsem chtěl Guttiere oznámit, že jsem koupil lístky na parník a že do deseti večer musí být připravená. Přivítal mě Baltazar, byl velmi rozčilený. „Guttiere není doma. Ona. tu vůbec není,“ řekl mi. „Před půl hodinou přijel před náš dům Zurita v zbrusu novém lesklém automobilu. Automobil je v naší ulici vzácnost, a tady zastavil rovnou před domem. Vyběhli jsme s Guttiere na ulici. Zurita už stál venku vedle otevřených dvířek a nabídl Guttiere, že ji sveze na tržiště a zpátky. Věděl, že Guttiere tou dobou chodívá nakupovat. Guttiere si prohlížela lesklý vůz. Jistě chápete, jaké je to lákadlo pro mladou dívku. Ale Guttiere je chytrá a nedůvěřivá. Zdvořile odmítla. „Viděl jste už někdy tak umíněné děvče!“ zlostně vykřikl Baltazar, ale vzápětí se rozesmál. Jenže Zurita neztratil hlavu. „Vidím, že se ostýcháte,“ řekl, „dovolte, pomůžu vám.“ Chytil ji a posadil do vozu. Guttiere zvolala ještě: Otče! a už se po nich jen zaprášilo. Myslím, že se už nevrátí. Zurita ji odvezl k sobě, skončil své vyprávění Baltazar, a bylo vidět, že je velmi spokojen tím, co se stalo. „Před očima vám unesou dceru, a vy o tom vyprávíte tak klidně, div ne s radostí!“ řekl jsem pobouřeně Baltazarovi.

,Proč bych se strachoval?“ divil se Baltazar. „Kdyby šlo o někoho jiného, prosím, ale Zurita je můj starý známý. Když on, taková držgrešle, nelitoval peněz na auto, znamená to, že je do Guttiere celý pryč. Odvezl ji a ožení se s ní. A ona ať si z toho vezme poučení a nestaví si hlavu. Bohatí nápadníci nerostou jako vrby u cesty. Naříkat nemá proč. Zurita má haciendu Dolores poblíž města Parany. Žije tam jeho matka. Jistě tam odvezl i moji Guttiere.'“ „A vy jste Baltazara nezabil?“ zeptal se Ichtiandr.

„Podle vás by se člověk musel věčně s někým rvát,“ odpověděl Olsen. „Přiznávám, že jsem měl chuť Baltazarovi natlouct. Ale pak jsem si řekl, že bych tím celou věc ještě víc pokazil. Předpokládal jsem, že ještě není všechno ztraceno. Nebudu vám vysvětlovat podrobnosti. Už jsem vám řekl, podařilo se mi mluvit s Guttiere.“ „V haciendě Dolores?“ „Ano.“

„A vy jste toho ničemu Zuritu nezabil a neosvobodil Guttiere?“ „Už zase! Kdo by do vás řekl, že jste tak krvežíznivý?“

„Nejsem krvežíznivý,“ vykřikl se slzami v očích Ichtiandr. „Ale je to přece hanebnost!“ Olsenovi se Ichtiandra zželelo.

„Máte pravdu,“ řekl. „Zurita a Baltazar jsou darebáci, zasluhují hněv a opovržení. Patřil by jim výprask. Ale život je mnohem složitější, než si myslíte. Guttiere sama odmítla utéct od Zurity.“

„Sama?“ zeptal se Ichtiandr nedůvěřivě.

„Ano, sama.“

„Proč?“

„Předně je přesvědčena, že jste si vzal život, že jste se kvůli ní utopil. Vaše smrt ji moc trápí. Zřejmě vás chudinka velmi milovala. „Teď je se mnou konec, Olsene,“ řekla mi. „Teď už nic nechci. Všechno je mi jedno. Když nás kněz, kterého Zurita pozval, oddával, vůbec jsem to nevnímala. — Nic se neděje bez vůle boží, řekl kněz, když mi navlékal na prst snubní prsten. Co bůh spojí, člověk nerozlučuj. Budu se Zuritou nešťastná, ale bojím se uvalit na sebe boží hněv, a proto ho neopustím.'“

„Ale vždyť to jsou hlouposti! Jaký bůh? Otec říká, že bůh je pohádka pro malé děti!“ zvolal ohnivě Ichtiandr. „Copak jste ji nemohl o tom přesvědčit?“

„Guttiere bohužel té pohádce věří. Misionáři z ní dokázali udělat fanatickou katoličku. Dávno jsem se o to snažil, ale nepodařilo se mi otevřít jí oči. Dokonce vyhrožovala, že budu-li s ní mluvit o církvi a bohu, přestane se se mnou přátelit. Musel jsem čekat. A v haciendě jsem neměl čas dlouho ji o něčem přesvědčovat. Podařilo se mi promluvit s ní jen několik slov. Poslyšte, co ještě řekla. Když bylo po svatebním obřadu, zvolal Zurita se smíchem: „Tak jedna věc by byla hotova. Ptáčka jsme chytili a posadili do klece, teď nám zbývá ještě chytit rybičku!“ Vysvětlil Guttiere a ona mně, o jakou rybku jde. Zurita jede do Buenos Aires, aby chytil mořského ďábla, a pak bude z Guttiere milionářka. Nejste to snad vy? Můžete bez úhony pobývat pod vodou, strašíte lovce perel.“

Opatrnost bránila Ichtiandrovi, aby Olsenovi prozradil své tajemství. Stejně by mu nemohl všechno vysvětlit. A tak neodpovídaje na otázku zeptal se sám: „K čemu potřebuje Zurita mořského ďábla?“

„Chce ho donutit, aby mu lovil perly. A jestliže jste mořský ďábel, mějte se na pozoru!“ „Děkuju za výstrahu,“ řekl Ichtiandr.

Netušil, že jeho kousky zná celé pobřeží, že se o něm mnoho psalo v novinách a časopisech.

„Já za to nemůžu,“ řekl najednou Ichtiandr, „ale musím ji vidět. Musím s ní aspoň ještě jednou v životě promluvit. Město Páraná? Ano, vím. Cesta tam vede vzhůru po řece Paraně.

Ale jak se z Parany dostanu do haciendy Dolores?“

Olsen mu to vysvětlil.

Ichtiandr pevně stiskl Olsenovi ruku.

„Odpusťte, pokládal jsem vás za nepřítele, ale najednou jsem našel přítele. Sbohem. Jdu hledat Guttiere.“

„Hned?“ zeptal se Olsen s úsměvem.

„Ano, nesmím ztratit ani okamžik,“ odpověděl Ichtiandr, skočil do vody a plaval ke břehu. Olsen jen pokýval hlavou.




II. DÍL





CESTOU


Ichtiandr se bez otálení vydal na cestu. Vzal šaty a střevíce, které měl schované na břehu, a přivázal si je na záda řemenem, na němž visel nůž. Nasadil si brýle, navlékl rukavice a vyrazil.

V zálivu Rio de La Plata kotvilo mnoho zámořských lodí a parníků, škunerů a bárek. Mezi nimi pojížděly malé pobřežní parní čluny. Z vody se jejich dna podobala potápníkům, kteří běhají po hladině všemi směry. Kotevní řetězy a lana se zvedaly ze dna jako štíhlé kmeny podmořského lesa. Dno zálivu bylo zavaleno všelijakými odpadky, starým železem, kupami kamenného uhlí a vyhozenou struskou, úlomky starých hadic, útržky plachet, konvemi na benzín, cihlami, rozbitými lahvemi, plechovkami od konzerv a poblíž břehu mrtvolami psů a koček.

Hladina byla pokryta tenkou vrstvou nafty. Slunce ještě nezapadlo, ale tady panovalo šedozelené příšeří. Řeka Páraná přinášela písek a jíl, které kalily vodu zálivu. Ichtiandr byl mohl lehce zbloudit v tom bludišti lodí, ale řídil se lehkým proudem řeky ústící do zálivu. Je to zvláštní, jak jsou lidé málo čistotní, říkal si v duchu štítivě a prohlížel si dno připomínající smetiště. Plaval středem zálivu, pod vodními kýly. Ve špinavé vodě zálivu se mu špatně dýchalo, jako člověku v dusném pokoji.Tu a tam spatřil na dně lidské mrtvoly a kostry zvířat. Jedna mrtvola měla rozťatou lebku a na krku provaz s kamenem. Byl tu pohřben čísi zločin. Ichtiandr spěchal, aby se dostal z těchto ponurých míst.

Ale čím víc stoupal v zálivu, tím silnější byl vstřícný proud. Plavalo se mu špatně. V oceánu jsou také proudy, ale tam mu pomáhaly, dobře se v nich vyznal. Tady byl jen jeden vstřícný proud. Ichtiandr byl zkušený plavec a zlobilo ho, že se tak pomalu dostává kupředu. Najednou prolétlo cosi velmi blízko kolem něho, div ho to nezasáhlo. To z kterési lodi shodili kotvu. Tady plavat není zrovna bezpečné, pomyslil si Ichtiandr a ohlédl se. Viděl, že ho dohání velký parník.

Spustil se ještě níž, a když dno parníku proplouvalo nad ním, chytil se kýlu. Polypi oblepili železo drsnou hmotou, za kterou se mohl držet. Nebylo zrovna pohodlné ležet ve vodě v této poloze, ale zato byl teď chráněn a plul rychle, unášen parníkem.

Delto končila a parník plul teď po řece Paraně. Řeka s sebou nesla ohromné množství jílu. V jejích sladkých vodách se Ichtiandrovi těžce dýchalo. Ruce měl strnulé, ale nechtěl se rozloučit s parníkem. Škoda že jsem se nemohl vydat na cestu s Leadingem, vzpomněl si na delfína. Ale delfína by mohli v řece zabít. Leading by celou cestu nevydržel pod vodou a Ichtiandr se bál objevit se na hladině řeky, neboť tam byl příliš velký ruch. Ruce mu stále více umdlévaly. Kromě toho měl velký hlad, vždyť celý den nic nejedl. Bude muset udělat zastávku. Pustil kýl parníku a plaval ke dnu.

Tma houstla. Ichtiandr si prohlédl bahnité dno. Ale nenašel tu ani rozpláclé kambaly, ani ústřicové škeble. Kolem něho brouzdaly sladkovodní ryby, neznal však jejich zvyky a připadaly mu mnohem chytřejší než ryby v oceánu. Daly se těžko chytit. Teprve když nastala noc a ryby usnuly, podařilo se Ichtiandrovi polapit velkou štiku. Její maso bylo tvrdé a zavánělo bahnem, ale vyhladovělý mládenec ji snědl s velkou chutí, hltaje celé kusy i s kostmi.

Teď si musí odpočinout. V řece se aspoň může klidně vyspat, nemusí se bát žraloků ani chobotnic. Musí se však postarat o to, aby ho ve spánku nezanesl proud dolů. Ichtiandr vyhledal na dně několik balvanů, položil je do řady, ulehl a zachytil se jednoho kamene rukou.

Ale nespal dlouho. Brzy poznal, že se blíží nějaký parník. Otevřel oči a uviděl signální světla. Parník plul zdola. Ichtiandr se rychle zvedl a chystal se, že se ho zachytí. Byl to však motorový člun s docela hladkým dnem. Po marných pokusech zachytit se Ichtiandr div nespadl pod šroub.

Několik lodí plulo dolů po proudu, až se nakonec Ichtiandr zachytil jedné, která plula vzhůru po řece.

Tak se dostal do města Parany. První část cesty měl za sebou. Ale zbývala ještě nejobtížnější část — putování po zemi.

Časně zrána odplaval Ichtiandr z hlučného městského přístavu do tiché neobydlené končiny, opatrně se rozhlédl a vylezl na břeh. Sundal brýle a rukavice, zahrabal je v pobřežním písku, usušil si na slunci své šaty a oblékl je. Ve zmačkaném obleku vypadal jako tulák. To mu však nedělalo starosti.

Dal se po pravém břehu, jak mu poradil Olsen, a vyptával se cestou rybářů, nevědí-li, jak se dostane do haciendy Dolores, která patří Pedrovi Zuritovi.

Rybáři si ho podezřívavě prohlíželi a záporně vrtěli hlavou.Míjela hodina za hodinou, vedro bylo stále únavnější a hledání marné. Ichtiandr se na zemi nedovedl vůbec orientovat. Žhavé parno ho vysilovalo, točila se mu hlava a myšlenky se mu pletly. Cestou se pro osvěžení několikrát svlékl a ponořil se do vody.

Nakonec asi kolem čtvrté hodiny potkal šťastně vesničana, podle vzhledu nádeníka. Stařec Ichtiandra vyslechl, přikývl a řekl:

„Jdi pořád touhle cestou mezi poli. Až přijdeš k velkému rybníku, přejdeš most, vystoupíš na malý kopeček a tam najdeš vousatou donu Dolores.“ „Proč vousatou? Dolores je přece hacienda.“

„To se ví, hacienda, Ale její stará majitelka se také jmenuje Dolores. Je to matka Pedra Zurity. Taková tlustá, vousatá bába. Ať tě ani nenapadne, abys k ní šel sloužit. Ta by z tebe stáhla kůži. Je to učiněná čarodějnice. Ten Zurita si prý přivedl mladou ženu. Nebude mít, chuděra, s tchyní žádný med,“ rozkládal povídavý vesničan. To myslí Guttiere, řekl si v duchu Ichtiandr. „Je to daleko?“ zeptal se.

„Do večera tam dojdeš,“ řekl vesničan a podíval se na slunce.

Ichtiandr starci poděkoval a rychle vykročil po cestě mezi pšeničnými a kukuřičnými poli. Rázná chůze ho brzy unavila. Cesta se vlekla jako nekonečná bílá stuha. Pšeničné pole bylo vystřídáno loukami s hustou zelenou travou, na nichž se pásla stáda ovcí. Ichtiandr umdléval únavou, rezavá bolest v bocích se stále stupňovala. Trápila ho žízeň. Kolem ani kapka vody. Kdyby už tu byl ten rybník, zatoužil. Tváře a oči mu zapadly, těžce dýchal. Měl hlad. Co však mohl najít k snědku? Daleko na louce se páslo stádo beranů pod ochranou honáka a psů. Přes kamennou zídku visely větve broskvoní a meruněk a na nich zralé plody. Tady to není jako v oceánu, všechno je tu cizí, všechno někomu patří, všechno je ohrazeno, všechno hlídáno. Jenom ptáci jsou svobodní, nepatří nikomu, létají a zpívají podél cesty. Ale nedají se chytit. A je vůbec dovoleno lovit ptáky? Taky snad někomu patří. Tady by člověk snadno umřel hlady a žízní mezi nádržemi, zahradami a stády. Proti Ichtiandrovi kráčel s rukama za zády tlustý muž v bílém plášti s lesklými knoflíky, v bílé čepici a s pouzdrem na opasku.

„Prosím vás, je ještě daleko do haciendy Dolores?“ zeptal se ho Ichtiandr.

Tlustý muž si ho podezřívavě prohlédl.

„A co tu pohledáváš? Odkud jdeš?“

„Z Buenos Aires.“

Muž v bílém plášti zbystřil pozornost.

„Mám se tam s někým sejít,“ dodal Ichtiandr.

„Natáhni ruce,“ řekl tlustý muž.

Ichtiandra to překvapilo, ale netuše nic zlého, natáhl ruce. Tlouštík vytáhl z kapsy náramky a rychle spoutal Ichtiandrovi ruce.

„A mám tě,“ zabručel muž s lesklými knoflíky, šťouchl Ichtiandra do boku a křikl: „Jdi! Zavedu tě na Dolores!“

„Proč jste mě spoutal?“ zaraženě se zeptal Ichtiandr, zvedl ruce a prohlížel si náramky. „Žádné řeči!“ přísně ho okřikl tlouštík. „Hajdy!“

Ichtiandr sklonil hlavu a vlekl se dál. Ještě dobře, že nemusel jít zpátky. Nevěděl, co si o tom myslet. Netušil, že minulou noc byla v sousední farmě spáchána loupežná vražda a policie teď pátrá po zločincích. Také mu nenapadlo, že ve svých zmačkaných šatech vypadá podezřele. Jeho neurčitá odpověď o cíli cesty nadobro zpečetila jeho osud.

Četník Ichtiandra zatkl a teď ho vedl do nejbližší osady, aby ho odtud poslal do Parany do vězení.

Ichtiandr pochopil pouze to, že jeho svoboda je omezena a že v jeho cestě nastalo mrzuté zdržení. Rozhodl se, že při první příležitosti musí stůj co stůj získat svobodu. Tlustý četník si z radosti nad svým úspěchem zapálil dlouhý doutník. Šel za Ichtiandrem a pouštěl na něho kotouče kouře. Ichtiandr se dusil.

„Nemohl byste přestat pouštět kouř, špatně se mi dýchá,“ řekl obrácen ke svému průvodci. „Co-o? Že nemám kouřit? Chachacha!“ Četník se zasmál a jeho tvář byla samá vráska. „Tys mi nějaká citlivka!“ vyfoukl jinochovi do tváře kotouč dýmu a křikl: „Plav!“ Ichtiandr poslechl.

Konečně uviděl rybník překlenutý úzkým mostem a bezděčně zrychlil krok. „Nespěchej tak k té své Dolores!“ křikl tlouštík.

Vyšli na most. Uprostřed mostu se Ichtiandr najednou překlonil přes zábradlí a vrhl se do vody.

Takový skutek od člověka se spoutanýma rukama četník vůbec nečekal. A Ichtiandr zase nečekal to, co tlouštík udělal v následujícím okamžiku. Četník se vrhl do vody za Ichtiandrem, bál se, aby zločinec neutonul. Chtěl ho přivést živého; zatčený, jenž utonul s pouty na rukou, by mu mohl způsobit velké nepříjemnosti. Četník následoval Ichtiandra tak rychle, že ho stačil chytit za vlasy a teď ho pevně držel. Ichtiandr se odhodlal obětovat vlasy a stáhl četníka ke dnu. Brzy ucítil, že tlouštíkovo sevření povolilo, že pustil jeho vlasy. Ichtiandr odplaval několik metrů stranou a vyhlédl z vody, aby se podíval, je-li už četník z vody venku. Ten se právě plácal po hladině, a když uviděl Ichtiandrovu hlavu, vykřikl:

„Utopíš se, mizero, plav ke mně!“

Vida, to je nápad, pomyslel si Ichtiandr a najednou se dal do křiku:

„Pomoc! Topím se!“ a spustil se ke dnu.

Z vody pozoroval četníka, jak se potápí a hledá ho. Nakonec tlouštík zřejmě ztratil naději na úspěch a plaval ke břehu.

Teď odejde, pomyslil si Ichtiandr. Ale četník neodešel. Rozhodl se, že setrvá u mrtvoly, dokud se nedostaví vyšetřující orgány. To, že utopenec ležel na dně rybníka, na věci nic neměnilo.

V tu chvíli projížděl po mostě vesničan na mezku naloženém pytli. Četník přikázal vesničanovi, aby shodil pytle a zajel na nejbližší četnickou stanici s dopisem. Věc se pro Ichtiandra nepěkně zamotávala. Krom toho byly v rybníku pijavky. Vpíjely se Ich-tiandrovi do těla a on je nestačil odtrhávat. Musel to dělat opatrně, aby nezčeřil stojatou vodu a nevzbudil tím strážníkovu pozornost.

Vesničan se za půl hodiny vrátil, ukázal na silnici, naložil své pytle na mezka a spěšně odjel. Asi za pět minut přišli ke břehu rybníka tři četníci. Dva z nich nesli na hlavě lehkou loďku a třetí bidlo s hákem a veslo.

Spustili loďku na vodu a začali pátrat po utopenci. Ichtiandr se pátrání nebál. Pro něho to byla téměř hra. Přecházel jen z místa na místo. Pečlivě prohledali bidlem celé dno rybníka kolem mostu, ale utopence nenašli. Četník, který Ichtiandra zatkl, s údivem rozhodil ruce. Ichtiandrovi to dokonce působilo zábavu. Ale brzo se mu udělalo špatně. Četníci zvířili bidlem na dně rybníka hromady bahna. Voda se zkalila.

Ichtiandr neviděl už ani na vzdálenost vztažené ruky a to začínalo být nebezpečné. Ale hlavně se mu špatně dýchalo žábrami ve vodě chudé na kyslík. A ještě k tomu ty hromady bahna. Začal se dusit a cítil v žábrách stále silnější pálení. Už to nemohl vydržet. Bezděčně zasténal a z úst mu vyletělo několik bublinek. Co teď? Musí vyjít z vody, jiné východisko není. Stůj co stůj musí z vody ven. Jistě ho hned chytí, možná i spráskají a posadí do vězení. Ale to už je jedno. Tápavě se potácel k mělčině a zvedl hlavu nad vodu.

„A-a-a!“ vykřikl četník nesvým hlasem a vrhl se přes okraj loďky do vody, aby se co nejrychleji dostal na břeh.

„Panenko Maria! O-o,“ vykřikl druhý a padl na dno člunu.

Dva četníci, kteří byli na břehu, se šeptem modlili. Bledí, třesoucí se strachem, schovávali se jeden za druhého.

Ichtiandr nic takového nečekal a zprvu nechápal příčinu jejich leknutí. Potom si vzpomněl, že Španělé jsou velmi zbožní a pověrčiví. Četníci si asi mysleli, že vidí před sebou hosta z onoho světa. Ichtiandr se rozhodl, že je ještě víc postraší; vycenil zuby, vyvalil oči a děsně zavyl, kráčeje pomalu ke břehu. Vyšel na silnici schválně hodně pomalu a odměřeným krokem se vzdaloval.

Ani jeden z četníků se nepohnul, aby Ichtiandra zadržel. Pověrčivá hrůza a strach z přízraku jim bránily konat služební povinnost.




TOHLE JE MOŘSKÝ ĎÁBEL


Matka Pedra Zurity byla tlustá stařena s nosem jako zobák a s nápadně velkým podbradkem. Hustý knír dodával její tváři zvláštní, nepříjemný výraz. Pro tuto ozdobu, u žen vzácnou, jí přezdívali v celém okolí vousatá Dolores.

Když si její syn přivedl na haciendu mladou ženu, stařena si Guttiere bez okolků zevrubně prohlédla. Především hledala vždycky na lidech chyby. Dívčina krása ji omráčila, ale stařena to nedala najevo. Taková už byla vousatá Dolores; chvilku v kuchyni o samotě přemýšlela a došla k názoru, že dívčina krása je vlastně nedostatek.

Když zůstala se synem o samotě, nespokojeně vrtěla hlavou a povídala:

„Je hezká! Dokonce až moc hezká!“ a dodala s povzdechem: „S takovou krasavicí budeš mít velké trápení. Ano. Raděj sis měl vzít Španělku.“ Po chvilce pak pokračovala: „A je to hrdopyška. Ruce má hebké, jemné, asi není zvyklá pracovat.“

„Však ji zkrotíme,“ odpověděl Zurita a pohroužil se do domácích účtů.

Dolores zívla, a aby syna nevyrušovala, vyšla do zahrady nadýchat se večerního chládku. Ráda snila při měsíčku.

Mimózy vydechovaly v zahradě příjemnou vůni. Bílé lilie se třpytily v měsíčním světle. Listí vavřínů a fíkusů lehounce ševelilo.

Dolores usedla na lavičku mezi myrtami a oddala se svému snění: přikoupí tamhleten sousední pozemek, bude pěstovat jemnovlnné ovce, postaví nový dům. „Čert aby vás vzal!“ zlostně vykřikla stařena a pleskla se po tváři. „Tihle moskyti nenechají člověka chvilku posedět.“

Obloha se nepozorovaně zatáhla mraky a celá zahrada se pohřížila do soumraku. Na obzoru vyvstal výrazný světle modrý pruh, odraz světel města Parany.

Vtom Dolores spatřila nad nízkou kamennou zídkou lidskou hlavu. Kdosi zvedl ruce spoutané okovy a opatrně přeskočil zeď.

Stařena se polekala. Do zahrady vlezl trestanec, usoudila. Chtěla vykřiknout, ale nemohla, pokusila se vstát a utíkat, ale nohy jí vypověděly službu. Seděla na lavičce a pozorovala neznámého.

Muž v poutech se opatrně kradl mezi keři, přiblížil se k domu a nahlížel do oken.

A najednou — jistě se nepřeslechla — trestanec tiše zavolal:

„Guttiere!“

Podívejme, krasotinku! Ta má známosti! Nakonec mě ještě zabije i se synem, vyloupí haciendu a uteče s trestancem, uvažovala Dolores.

Stařena pocítila náhle prudkou nenávist k snaše i hořkou škodolibost. To jí dodalo síly. Vyskočila a pospíšila do domu.

„Rychle!“ řekla šeptem synovi. „Do sadu vlezl trestanec. Volal Guttiere.“

Pedro vyběhl s takovým spěchem, jako by mu hořela střecha nad hlavou, zvedl lopatu, která ležela na pěšince, a utíkal kolem domu.

U zdi stál neznámý ve špinavých, zmačkaných šatech se spoutanýma rukama a díval se do okna.

„Proklatě!“ zabručel Zurita a lopatou uhodil mladíka do hlavy. Mládenec se beze slova svezl k zemi. „Mrtev,“ řekl tiše Zurita.

„Mrtev,“ potvrdila Dolores, která stála za ním, takovým tónem, jako by syn zašlápl jedovatého štíra.

Zurita se tázavě podíval na matku. „Kam s ním?“

„Do rybníka,“ radila stařena, „je tam hluboko.“ „Vyplave.“

„Přivážeme k němu kámen. Počkej.“

Dolores vběhla do domu a chvatně hledala pytel, do kterého by mohli vložit tělo neznámého. Ale ráno poslala všechny pytle s pšenicí do mlýna. Vyhledala tedy povlak a dlouhý motouz. „Pytle nemám,“ řekla synovi. „Nalož tuhle do toho povlaku kamení a přivaž ho motouzem k poutům.. “

Zurita přikývl, přehodil si tělo neznámého přes rameno a vlekl ho na konec zahrady k rybníčku.

„Dej pozor, ať se nezamažeš,“ šeptala synovi stařena, která se za ním belhala s povlakem a motouzem.

„To se umyje,“ odpověděl Pedro, ale přece sklonil mladíkovu hlavu níž, aby krev stékala na zem.

U rybníka Zurita rychle nacpal povlak kamením, pevně ho přivázal mladíkovi k rukám a hodil tělo do vody.

„Teď se musím převléknout.“ Pedro pohleděl na oblohu. „Bude pršet. Déšť smyje do rána všechny stopy krve na zahradě.“

„A v rybníce. nezčervená voda od krve?“ zeptala se vousatá Dolores. „Ne. Rybníkem protéká proud. Ó, proklatě!“ zachraptěl Zurita, když vcházel do domu, a zahrozil pěstí do jednoho okna. „Vida naši krasotinku!“ zabručela stařena, která šla za synem. Guttiere měla pokoj v podkroví. Tu noc nemohla usnout. Bylo dusno a moskyti dotírali. Hlavou mladé ženy táhly neveselé myšlenky.

Stále myslela na Ichtiandra, na jeho smrt. Muže nemilovala, tchyně v ní vzbuzovala odpor. A s tou vousatou stařenou musí teď žít.

Oné noci jako by Guttiere zaslechla Ichtiandrův hlas. Volal její jméno. Ze zahrady bylo slyšet jakýsi hluk, čísi tlumené hlasy. Guttiere usoudila, že už neusne. Vyšla do zahrady. Slunce ještě nevyšlo. Zahrada tonula v jitřním soumraku. Mračna rozehnal vítr. Na trávě a na stromech se třpytila hojná rosa. Guttiere šla po trávě bosá, v lehkém župánku. Náhle se zastavila a pozorně prohlížela zem. Na pěšince proti jejímu oknu byl písek zbrocen krví. Hned vedle se válela zkrvavená lopata.

V noci tu došlo k nějakému zločinu. Odkud by se tu jinak vzaly stopy krve? Guttiere šla bezděky po stopách, které ji přivedly k rybníku.

Neskrývají se v tom rybníku poslední stopy zločinu, napadlo ji a se strachem se zahleděla na zelenavou hladinu.

Ze zelenavé hladiny se na ni dívala tvář Ichtiandra. Na spánku mu zela sečná rána. Jeho tvář vyjadřovala utrpení a zároveň radost.

Guttiere upřeně zírala na tvář utonulého Ichtiandra. Není to šálení smyslů? Chtěla odejít. Ale nemohla utéct, nemohla z něho spustit oči.

Ichtiandrova tvář se pomalu zvedala z vody. Už se vynořila nad hladinu a zčeřila tichou vodu. Vztáhl ke Guttiere spoutané ruce a s úsměvem na bledé tváři řekl: „Guttiere! Drahá! Konečně, Guttiere.,“ ale nedomluvil. Guttiere se chytla za hlavu a zděšeně vykřikla:

„Jdi pryč, hrozný přízraku! Vím přece, že jsi mrtvý. Proč ses mi zjevil?“ „Ne, ne, Guttiere, nejsem mrtvý,“ rychle odpověděl přízrak, „já jsem se neutopil. Odpusť. zatajil jsem to před tebou. Nevím, proč jsem to udělal. Neodcházej, vyslechni mě. Jsem živý, sáhni mi na ruce. “

Vztáhl k ní spoutané paže. Guttiere si ho stále prohlížela.

„Neboj se, jsem přece živý. Můžu žít pod vodou. Jsem jiný než ostatní lidé. Já jediný můžu žít pod vodou. Tenkrát, když jsem se vrhl do moře zůstal jsem naživu. Vrhl jsem se do moře, že mi bylo těžko dýchat na vzduchu.“ Ichtiandr zavrávoral a stejně rychle a nesouvisle pokračoval:

„Hledal j sem tě, Guttiere. Dnes v noci mě tvůj muž udeřil do hlavy, když jsem přišel k tvému oknu, a hodil mě do rybníka. Ve vodě jsem se vzpamatoval. Podařilo se mi odhodit pytel s kamením, ale tohle,“ Ichtiandr ukázal na pouta, „nedokážu sundat.“ Guttiere začínala věřit, že před ní nestojí přízrak, nýbrž živý člověk. „Ale proč máte spoutané ruce?“ zeptala se.

„Povím ti všechno později.. Utečme spolu, Guttiere. Schováme se u mého otce, tam nás nikdo nenajde. A budeme tam spolu žít. Podej mi ruce, Guttiere. Olsen řekl, že mi přezdívají mořský ďábel, ale já jsem přece člověk. Proč se mě bojíš?“

Ichtiandr vyšel z rybníka plný bahna. Vyčerpaně klesl na trávu.

Guttiere se nad ním sklonila a konečně ho vzala za ruku.

„Můj ubohý chlapče,“ řekla.

„To jsou k nám hosté,“ ozval se najednou posměšný hlas. Ohlédli se a uviděli, že opodál stojí Zurita.

Zurita stejně jako Guttiere nemohl v noci spát. Když Guttiere vykřikla, vyšel do zahrady a vyslechl celý rozhovor. Jakmile zjistil, že má před sebou mořského ďábla, kterého tak dlouho a bezúspěšně pronásledoval, zajásal a ihned se rozhodl, že Ichtiandra dopraví na Medúzu. Ale vzápětí se rozmyslel jinak.

„Nepodaří se vám, Ichtiandře, odvézt Guttiere k doktoru Salvátorovi, protože Guttiere je má žena. Pochybuju, že se sám vrátíte k otci. Čeká na vás policie.“ „Ale já jsem se ničím neprovinil!“ zvolal Ichtiandr.

„Policie nedává lidem takové náramky pro nic za nic. A když už jste mi padl do rukou, je mou povinností odevzdat vás policii.“

„Snad byste to neudělal?“ rozhořčeně se zeptala muže Guttiere. „Je to má povinnost,“ odpověděl Pedro a pokrčil rameny.

„To by bylo pěkné,“ vmísila se do rozhovoru Dolores, která se tu právě objevila, „aby nechal utéct trestance! Proč? Snad ne proto, že ten kriminálník tu postává před cizími okny a chystá se unést cizí ženu!“

Guttiere přistoupila k muži, vzala ho za ruku a řekla laskavě: „Pusťte ho. Prosím vás o to. Ničím jsem se před vámi neprovinila.“ Dolores v obavě, aby syn ženě nepovolil, zamávala rukama a vykřikla: „Neposlouchej ji, Pedro!“

„Před prosbou ženy jsem bezmocný,“ řekl líbezně Zurita. „Udělám, co si přejete.“ „Jen se oženil, už je pod pantoflem,“ bručela stařena.

„Nech toho, matko. Upilujeme vám pouta, mladý muži, převlečeme vás do slušnějších šatů a dopravíme na Medúzu. V Rio de La Plata můžete seskočit z paluby a plavat, kam se vám zamane. Ale pustím vás pod jednou podmínkou: musíte zapomenout na Guttiere. A tebe, Guttiere, vezmu s sebou. Tak to bude jistější.“

„Jste lepší, než jsem si myslela,“ upřímně řekla Guttiere.

Zurita si samolibě nakroutil knír a uklonil se ženě.

Dolores dobře znala svého syna a rázem se dovtípila, že zamýšlí nějakou lest. Ale aby mu nepokazila hru, naoko zlostně bručela: „Dočista ho omámila!“




PLNÝM CHODEM


„Zítra se vrátí Salvátor. Horečka mě zdržela doma, ale musíme si spolu pohovořit,“ řekl Kristo Baltazarovi. Seděli v Baltazarově krámku. „Poslouchej, bratře, poslouchej pozorně a nepřerušuj mě, abych nezapomněl to nejdůležitější.“

Kristo se odmlčel a když uspořádal své myšlenky, pokračoval: „Hodně jsme se spolu namáhali kvůli Zuritovi. Je bohatší než my dva dohromady, ale chce být ještě bohatší, než je. Chce polapit mořského ďábla.“ Baltazar sebou trhl.

„Mlč, bratře, mlč, jinak zapomenu, co jsem chtěl říct. Zurita si chce zotročit mořského ďábla. A víš, co je mořský ďábel? Hotový poklad. Nevyčerpatelné bohatství. Může sbírat na mořském dně perly, tisíce nejkrásnějších perel. A nejenom perly. Na mořském dně je taky mnoho potopených parníků a v nich ohromné poklady. Mohl by nám je vylovit. Říkám nám, a ne Zuritovi. Víš, bratře, že Ichtiandr miluje Guttiere?“ Baltazar chtěl cosi říct, ale Kristo ho nepustil ke slovu.

„Mlč a poslouchej. Nemůžu mluvit, když mi někdo skáče do řeči. Ano, Ichtiandr miluje Guttiere. Přede mnou se nic neutají. Když jsem to zjistil, řekl jsem: Dobrá, jen ať ji hodně miluje. Bude lepším mužem a zetěm než Zurita. A Guttiere zase miluje Ichtiandra. Stopoval jsem je zdálky, abych Ichtiandrovi nepřekážel. Jen ať se scházejí.“ Baltazar si vzdychl, ale nechal bratra mluvit dál.

„To ještě není všechno, bratře. Poslouchej dál. Chci ti připomenout něco, co se stalo před mnoha lety. Dnes je tomu dvacet let, co jsem doprovázel tvou ženu, když se vracela od příbuzných. Vzpomínáš si, jela tehdy do hor na pohřeb své matky. Cestou tvá žena umřela při porodu. Dítě taky umřelo. Neřekl jsem ti tenkrát všechno, nechtěl jsem tě ještě víc roztrpčit. Tvá žena cestou umřela, ale dítě ještě žilo, i když bylo velmi slabé. Stalo se to v indiánské vesnici. Jedna stařena mi řekla, že nedaleko od nich žije velký divotvorce, bůh Salvátor.“ Baltazar zbystřil pozornost.

„Poradila mi, abych dítě odnesl k Salvátorovi, prý ho může zachránit. Poslechl jsem dobrou radu a odnesl chlapce k Salvátorovi. „Zachraňte ho,“ řekl jsem. Salvátor vzal chlapce, zavrtěl hlavou a řekl: „To bude těžká věc.“ A odnesl ho. Večer vyšel černoch a řekl: „Dítě zemřelo.“ Odešel jsem. Tak vidíš,“ pokračoval Kristo, „Salvátor vzkázal po svém černochovi, že dítě zemřelo. Všiml jsem si u novorozence, tvého syna, že má mateřské znamínko. Dobře si pamatuju, jaký mělo tvar.“ Kristo se chvíli odmlčel a pak dodal: „Nedávno kdosi poranil Ichtiandra na krku. Ovazoval jsem mu ránu a poodhalil límec jeho šupin. Uviděl jsem mateřské znamínko přesně takového tvaru, jako měl tvůj syn.“ Baltazar se podíval na Krista široce rozevřenýma očima a vzrušeně se zeptal: „Myslíš, že Ichtiandr je můj syn?“

„Mlč, bratře, mlč a poslouchej. Ano, myslím si to. Myslím, že Salvátor tehdy lhal. Tvůj syn nezemřel a Salvátor z něho udělal mořského ďábla.“

„Ó, ó.,“ vykřikl Baltazar celý bez sebe. „Jak se mohl opovážit! Zabiju ho těmahle rukama!“ „Mlč. Salvátor je silnější než ty. A potom, možná že se mýlím. Dvacet let je dlouhá doba. Mateřské znamínko na krku může mít víc lidí. Ichtiandr může být tvůj syn a nemusí. Musíme být opatrní. Půjdeš k Salvátorovi a řekneš, že Ichtiandr je tvůj syn. Já ti to dosvědčím. Budeš žádat, aby ti syna vydal. A když se bude zdráhat, pohrozíš mu, že ho udáš pro mrzačení dětí. Toho se zalekne. A když to nepomůže, půjdeš k soudu. Kdyby se nám u soudu podařilo dokázat, že Ichtiandr je tvůj syn, oženíme ho s Guttiere; Guttiere je přece tvá schovanka. Tenkrát se ti stýskalo po ženě a po synovi a našel jsi tu sirotu Guttiere.“ Baltazar vyskočil ze židle. Přecházel po krámku vrážeje do krabů a mušlí. „Můj syn! Můj syn! Ach, to je neštěstí!“ „Proč neštěstí?“ podivil se Kristo.

„Nepřerušoval jsem tě a pozorně tě vyslechl, teď poslouchej ty mě. Zatím cos stonal, Guttiere si vzala Pedra Zuritu.“ Novinka Krista omráčila.

„A Ichtiandr, můj ubohý syn.,“ Baltazar svěsil hlavu, „Ichtiandr je v Zuritových rukách!“ „To není možné,“ namítl Kristo.

„Ale ano, Ichtiandr je na Medúze. Dnes ráno ke mně přišel Zurita. Dobíral si nás, vysmíval se nám a nadával. Říkal, že jsme ho zklamali. Představ si, že se sám bez nás zmocnil Ichtiandra! Teď už nám nedá ani groš. Ale já bych od něho stejně nic nevzal. Copak můžu prodat vlastního syna?“

Baltazar byl dočista zoufalý. Kristo vrhal na bratra nespokojené pohledy. Teď by se mělo postupovat rázně. Ale Baltazar by mohl věci spíš uškodit než prospět. Kristo sám příbuzenství Ichtiandra s Baltazarem moc nevěřil. Viděl sice u novorozeněte mateřské znamínko. Ale copak je to důkaz? Když spatřil stejné znamínko na krku Ichtiandra, rozhodl se, že té podobnosti využije a bude z ní těžit. Mohl však předpokládat, že bratr přijme jeho zprávu takovým způsobem? Zato Baltazarovy zprávy Krista polekaly.

„Teď není čas k pláči. Musíme jednat. Salvátor přijede zítra časně ráno. Vzmuž se. Čekej mě při východu slunce na molu. Musíme Ichtiandra zachránit. Kam měl Zurita namířeno?“ „Neřekl, ale myslím že na sever. Už dávno se chystal k břehům Panamy.“ Kristo přikývl.

„Tak nezapomeň: zítra před východem slunce musíš být na pobřeží. Seď tam, nikam se nevzdaluj, i kdybys měl čekat do večera.“

Kristo pospíšil domů. Celou noc myslel na zítřejší setkání se Salvátorem. Musí se před ním ospravedlnit.

Salvátor přijel na úsvitu. Kristo se zkroušeným a oddaným výrazem řekl, když doktora pozdravil:

„Stalo se neštěstí. Kolikrát jsem Ichtiandra varoval, aby neplaval do zálivu.“ „Co je s ním?“ netrpělivě ho přerušil Salvátor. „Ukradli ho a odvezli na škuneru. Já.“

Salvátor pevně stiskl Kristovi ramena a podíval se mu do očí. Trvalo to jen okamžik, ale Kristo pod tím zkoumavým pohledem bezděčně zbledl. Salvátor se zamračil, uvolnil sevřené prsty na Kristových ramenou a rychle řekl: „Podrobnosti mi řekneš později.“

Zavolal černocha, řekl mu několik slov řečí, které Kristo nerozuměl, obrátil se k Indiánovi a velitelsky zvolal: „Pojď se mnou!“

Salvátor si po cestě ani neodpočinul, ani se nepřevlékl a rychle kráčel do zahrady. Kristo mu sotva stačil. U třetí zdi je dohonili dva černoši.

„Hlídal jsem Ichtiandra jako věrný pes,“ řekl Kristo udýchán rychlou chůzí. „Ani jsem se od něho nehnul.“ Ale Salvátor ho neposlouchal. Stál už vedle bazénu a netrpělivě podupával, dokud voda vytékala do stavidel, která se v bazénu otevřela.

„Pojď se mnou,“ přikázal znovu a sestupoval po podzemních schodech. Kristo a oba černoši následovali Salvátora v úplné tmě. Salvátor přeskakoval několik stupňů najednou, jako člověk, který se dobře vyzná v podzemním bludišti.

Když sestoupili na spodní plošinku, neotočil Salvátor jako poprvé vypínačem, ale hmatal rukou potmě, otevřel dveře na pravé straně zdi a kráčel temnou chodbou. Nebyly tu schody a Salvátor zrychlil krok, aniž rozsvítil.

Co když spadnu do nějaké pasti a utopím se ve studni? přemýšlel Kristo a snažil se udržet krok se Salvátorem. Šli dlouho a nakonec Kristo pocítil, že se podlaha příkře svažuje. Chvílemi se zdálo, že slyší slabé šplouchání vody. Ale to už jejich cesta skončila. Salvátor, který šel vpředu, se zastavil a otočil vypínačem. Kristo viděl, že se octli ve velké dlouhé jeskyni s oválným stropem, zaplavené vodou. Klenba se v dálce povlovně snižovala k vodě. Na konci kamenné podlahy, kde právě stáli, spatřil Kristo nevelkou ponorku. Salvátor, Kristo a oba černoši do ní nastoupili. Salvátor rozsvítil v kajutě světlo, jeden z černochů uzavřel horní otvor a druhý již spustil stroj. Kristo pocítil, že ponorka sebou trhla, pomalu se obrátila a stejně pomalu vyplula kupředu. Ani ne za dvě minuty vypluli na hladinu. Salvátor a Kristo vyšli na můstek. Kristo byl poprvé v životě na ponorce. Ale tento člun, který teď klouzal po hladině oceánu, mohl vzbudit údiv leckterého loďaře. Měl neobvyklou konstrukci a jeho motor byl neobyčejně výkonný. Neplul ještě na plné obrátky, a přece dosahoval velké rychlosti.

„Kam mají namířeno lidé, kteří se zmocnili Ichtiandra?“

„Podél břehu na sever,“ odpověděl Kristo. „Dovoluju si vám navrhnout, abyste vzal s sebou mého bratra. Upozornil jsem ho, čeká na břehu.“

„Proč?“

„Ichtiandra ukradl lovec perel Zurita.“ „Jak to víš?“ podezřívavě se zeptal Salvátor.

„Popsal jsem bratrovi škuner, který se Ichtiandra zmocnil v zálivu, a bratr v něm poznal Medúzu Pedra Zurity. Zurita pravděpodobně ukradl Ichtiandra, aby mu lovil perly. A můj bratr Baltazar zná dobře místa lovu. Bude nám k užitku.“

Salvátor chvíli uvažoval.

„Dobrá, vezmu s sebou tvého bratra.“

Baltazar čekal na molu. Ponorka zamířila ke břehu. Baltazar ze svého místa zamračeně hleděl na Salvátora, který mu vzal syna a zmrzačil ho. Přesto však se Indián Salvátorovi zdvořile uklonil a připlaval k ponorce. „Plný chod!“ zavelel Salvátor.

Stál na kapitánském můstku a bystře pozoroval hladinu oceánu.




PODIVNÝ ZAJATEC


Zurita upiloval pouta, která měl Ichtiandr na rukou, dal mu nový oblek a dovolil, aby si vzal s sebou rukavice a brýle, schované v písku. Sotva však Ichtiandr vstoupil na palubu Medúzy, chopili se ho na Zuritův příkaz Indiáni a uvěznili ho v podpalubí.

V Buenos Aires udělal Zurita krátkou zastávku, aby se zásobil potravinami. Navštívil Baltazara, pochlubil se svým úspěchem a plul dál podle pobřeží směrem k Rio de Janeiru. Zamýšlel objet východní břeh Jižní Ameriky a zahájit lov perel v Karibském moři. Guttiere ubytoval v kapitánské kajutě. Ujistil ji, že Ichtiandra pustil na svobodu v zálivu Rio de La Plata. Pravda však vyšla brzy najevo. Večer zaslechla Guttiere výkřiky a steny z podpalubí. Poznala Ichtiandrův hlas. Zurita byl tou dobou na horní palubě. Guttiere chtěla vyjít z kajuty, ale dveře byly zamčené. Bušila do nich pěstmi, jenže na její volání nikdo neodpovídal.

Když Zurita uslyšel Ichtiandrovy výkřiky, jadrně zaklel, opustil kapitánský můstek a sestoupil s indiánským námořníkem do podpalubí. Bylo tam neobyčejně dusno a tma. „Proč křičíš?“ zeptal se hrubě Zurita.

„Dusím se,“ slyšel hlas Ichtiandrův. „Nemohu žít bez vody. Je tu dusno. Pusťte mě do moře, nepřežiji noc.“

Zurita zabouchl dvířka do podpalubí a vyšel na palubu.

Co kdyby se opravdu zadusil, myslel si ustaraně. Ichtiandrova smrt by mu přinesla pramalý užitek.

Na Zuritův příkaz přivalili do podpalubí sud a námořníci ho naplnili vodou.

„Tady máš koupel, vlez si tam,“ řekl Zurita Ichtiandrovi. „A zítra tě pustím do moře.“

Ichtiandr se spěšně ponořil do sudu. Indiánští námořníci, kteří stáli u dveří, užasle přihlíželi této koupeli. Ještě nevěděli, že zajatec na Medúze je mořský ďábel.

„Jděte na palubu!“ křikl na ně Zurita.

V sudu se nedalo plavat, ba nebylo možno ani natáhnout tělo. Aby se mohl celý ponořit, musel se Ichtiandr skrčit. V nádobě kdysi přechovávali zásoby slaniny. Voda byla brzy prosycena jejím pachem a Ichtiandrovi nebylo o mnoho líp než předtím v dusném vězení. Nad mořem tou dobou vanul čerstvý jihovýchodní vítr a hnal škuner dál k severu.

Zurita dlouho stál na kapitánském můstku a teprve k ránu se odebral do kajuty. Domníval se, že jeho žena už dávno spí. Seděla však na židli vedle uzoučkého stolku, hlavu položenou na ruce. Při jeho příchodu povstala a Zurita uviděl ve slabém světle dohořívající lampy připevněné ke stropu její pobledlou, zachmuřenou tvář. „Oklamal jste mě,“ řekla tiše.

Zuritovi nebylo pod jejím hněvným pohledem zrovna dobře, a aby zakryl bezděčný zmatek, zatvářil se nenucené, zakroutil knír a odpověděl žertovně: „Ichtiandr zůstal raději na Medúze, aby byl ve vaší blízkosti.“

„Lžete! Jste hnusný, podlý člověk! Nenávidím vás!“ Guttiere uchopila veliký nůž, který visel na stěně, a rozpřáhla se na Zuritu.

„Oho!“ poznamenal Zurita. Rychle uchopil Guttiere za ruku a stiskl ji tak silně, že nůž upustila.

Vykopl nůž z kajuty, pustil ženinu ruku a řekl:

„Takhle to bude lepší. Jste velmi rozčilená. Vypijte sklenici vody.“

Vyšel z kajuty, otočil klíč v zámku a vystoupil na horní palubu.

Obloha na východě už růžověla a lehké obláčky, osvětlené sluncem skrytým za obzorem, vypadaly jako plamenné jazyky. Slaný a svěží ranní vítr nadouval plachty. Nad mořem poletovali rackové a bystře číhali na ryby dovádějící na hladině.

Vyšlo slunce. Zurita stále ještě přecházel po palubě s rukama složenýma za zády. „To nic, nějak se s ní vypořádám,“ řekl, přemýšleje o Guttiere.

Obrátil se k námořníkům a zvučně jim přikázal svinout plachty. Medúza zakotvila a pohupovala se na vlnách.

„Přineste mi řetěz a přiveďte muže z podpalubí,“ poručil Zurita. Chtěl co nejdříve vyzkoušet Ichtiandra jako lovce perel. Ostatně v moři se aspoň osvěží, pomyslil si.

Objevil se Ichtiandr v doprovodu dvou Indiánů. Vypadal unaveně. Rozhlédl se kolem sebe.

Stál vedle vratiplachtového stožáru. Jen několik kroků ho dělilo od zábradlí. Ichtiandr náhle vyrazil kupředu, doběhl k zábradlí a sklonil se, aby seskočil do vody. Ale v tu chvíli mu dopadla na hlavu Zuritova pádná pěst. V bezvědomí se skácel na podlahu.

„Jen trpělivost,“ mravokárně řekl Zurita.

Ozvalo se řinčení železa, námořník podal Zuritovi dlouhý, tenký řetěz, zakončený obručí. Zurita opásal obručí Ichtiandra ležícího v bezvědomí. Zamkl opasek na zámek, obrátil se k námořníkům a řekl: „Polejvejte mu hlavu vodou.“

Ichtiandr se brzy vzpamatoval a s údivem se díval na řetěz, ke kterému byl přikován. „Takhle mi neutečeš,“ vysvětloval Zurita. „Pustím tě do moře. Budeš pro mne hledat perlorodky. Čím více perel najdeš, tím déle tě nechám v moři. Nepřineseš-li perly, zamknu tě v podpalubí a budeš sedět v sudu. Rozuměls? Poslechneš?“ Ichtiandr přikývl.

Byl ochoten přinést Zuritovi všechny poklady světa, jen aby se co nejdříve mohl ponořit do čisté vody.

Zurita, námořníci a Ichtiandr na řetěze přistoupili k zábradlí škuneru. Kajuta Guttiere byla na druhé straně lodi; Zurita nechtěl, aby viděla Ichtiandra přikovaného k řetězu. Ichtiandr se spustil na řetězu do moře. Kdyby se tak mohl od něho odtrhnout! Řetěz však byl velmi pevný. Ichtiandr se smířil se svým osudem. Sbíral perlorodky a ukládal je do velké brašny, kterou měl zavěšenou u boku. Železná obruč ho tlačila na bocích a ztěžovala mu dýchání. Přesto však byl po dusném podpalubí a páchnoucím sudu téměř šťastný. Námořníci udiveně pozorovali přes okraj paluby zázračnou podívanou. Míjela minuta za minutou a člověk spuštěný na podmořské dno jako by se vůbec nemínil vrátit. Zprvu čeřily hladinu bublinky vzduchu, ale brzy přestaly.

„Ať mě žralok spolkne, jestli mu v plících zůstala jediná kapka vzduchu. Je vidět, že se cítí jako ryba ve vodě,“ udiveně řekl starý lovec, pohlížeje do vody. Na mořském dně bylo jasně vidět člověka lezoucího po kolenou. „Snad je to sám mořský ďábel,“ pronesl tiše námořník.

„Ať je to, kdo chce, kapitán Zurita na něm náramně vydělá.“ poznamenal lodivod. „Jediný takový lovec vydá za desítky lidí.“

Slunce už stálo vysoko na obloze, když Ichtiandr škubl řetězem, aby ho vytáhli. Brašnu měl plnou lastur. Museli ji vyprázdnit, aby mohl pokračovat v lovu.

Námořníci chvatně vytáhli neobyčejného lovce na palubu. Všichni byli zvědaví na jeho úlovek.

Perlorodky se obyčejně nechávají několik dní ležet, aby měkkýši shnili, pak se totiž perly snáz vybírají, ale teď byli námořníci i sám Zurita příliš nedočkaví. Všichni najednou začali otvírat mušle nožíky.

Když námořníci skončili svou práci, rázem se všichni hlasitě rozhovořili. Na palubě zavládlo neobyčejné oživení. Snad se Ichtiandrovi podařilo najít dobré místo. Ale jeho první úlovek překonal všechno očekávání. Nejméně dvacet perel mělo řádnou váhu, krásný tvar a nejjemnější zbarvení. Již první úlovek znamenal pro Zuritu hotové jmění. Za jedinou z těch velkých perel by mohl koupit nádherný škuner. Byl na cestě k závratnému bohatství. Jeho sny se plnily.

Zurita viděl, jak žádostivě hledí námořníci na perly. To se mu nelíbilo. Rychle vsypal perly do svého slaměného klobouku a řekl:

„Musíme posnídat. A ty, Ichtiandře, jsi dobrý lovec. Mám tu volnou kajutu. Nastěhuju tě tam. Tam ti nebude dusno. A objednám ti velkou zinkovou nádrž, ale třebas ji ani nebudeš potřebovat, protože budeš celé dny v moři. Sice na řetězu, ale jinak to nejde. Potopil by ses mi ke svým krabům a už by ses nevrátil.“

Ichtiandr neměl chuť pouštět se se Zuritou do řečí. Ale když už se stal zajatcem toho ziskuchtivce, musí se postarat o snesitelné podmínky.

„Nádrž je lepší než páchnoucí sud,“ řekl Zuritovi, „Ale budete v ní muset často měnit vodu, abych mohl dýchat.“

„Jak často?“ zeptal se Zurita.

„Každou půlhodinu,“ odpověděl Ichtiandr. „Ještě lepší by bylo, aby tam neustále proudila čistá voda.“

„No vidím, že už jsi zpychl. Jednou tě člověk pochválí a už si o sobě myslíš bůhvíco.“ „Nic si nemyslím,“ řekl Ichtiandr uraženě. „Já. víte přece, že když dáte velkou rybu do sudu, je brzy omámená. Ryba potřebuje k dýchání kyslík, který je ve vodě, a já. já jsem přece velká ryba,“ dodal s úsměvem.

„Co se týče kyslíku, to nevím, ale že ryby chcípají, když se jim nevyměňuje voda, vím moc dobře. Máš možná pravdu. Ale kdybych měl zaměstnávat lidi, kteří by neustále pumpovali vodu do tvé nádrže, přišlo by mi to moc draho, to bych na tvých perlách prodělal. Ty bys mě přivedl na mizinu!“

Ichtiandr neznal cenu perel a nevěděl, jak bídně platí Zurita lovcům a námořníkům. Uvěřil jeho slovům a zvolal:

„Když ze mě nemáte užitek, pusťte mě do moře!“ a zahleděl se na oceán. „Vida ho!“ hlasitě se rozesmál Zurita.

„Prosím, budu vám dobrovolně nosit perly. Už dávno jsem jich nasbíral takovouhle hromadu,“ Ichtiandr ukázal rukou od paluby po kolena, „rovných, hladkých, jedna jako druhá, a každá velká jako fazole. Všechny vám dám, jenom mne pusťte.“

Zuritovi se zatajil dech.

„Žvaníš,“ namítl a snažil se zachovat klid.

„Ještě jsem nikdy nikomu nelhal,“ rozzlobil se Ichtiandr.

„Kde máš svůj poklad?“ zeptal se Zurita a neskrýval už své rozčilení.

„V podmořské jeskyni. Nikdo kromě Leadinga neví, kde to je.“

„Leading? Kdo je to?“

„Můj delfín.“

To snad není pravda, pomyslel si Zurita. Kdyby to ale pravda byla, a on, zdá se nelže, překonalo by to i mé nejsmělejší sny. Budu fantasticky bohatý. Rotschildové a Rockefellerové budou proti mě chudáci. A mládeneček vypadá věrohodně. Neměl bych ho snad přece pustit na čestné slovo?

Jenže Zurita byl obchodník. Zvykl si nevěřit nikomu. Začal uvažovat, jak nejsnáz by se zmocnil Ichtiandrova pokladu. Kdyby Ichtiandra požádala Guttiere, jistě by neváhal přinést poklad.

„Možná že tě pustím,“ řekl Zurita, „ale nějakou dobu u mě budeš muset zůstat. Ano. Mám k tomu své důvody. Myslím, že toho sám nebudeš litovat. A zatímco budeš mým třebas nedobrovolným hostem, chci ti poskytnout veškeré pohodlí. Myslím, že tě raději místo do nádrže, která by mě přišla příliš draho, dám do veliké železné klece. Ochrání tě před žraloky a budu tě v ní spouštět do vody.“

„Ano, ale já musím být občas i na vzduchu.“

„Dobrá, občas tě tedy vytáhneme. Bude to lacinější než vhánět vodu do nádrže. Zkrátka zařídím všecko tak, abys byl spokojený.“

Zurita měl skvělou náladu. Stala se neslýchaná věc: poručil, aby námořníkům vydali ke snídani po sklenici kořalky. Ichtiandra zavedli znovu do podpalubí, neboť nádrž ještě nebyla hotová. Zurita ne bez pohnutí otevřel dveře kapitánské kajuty a již ve dveřích ukázal Guttiere klobouk plný perel.

„Nezapomínám na své sliby,“ začal s úsměvem, „žena má ráda perly, má ráda dárky. Abychom získali mnoho perel, musíme mít dobrého lovce. A proto jsem se zmocnil Ichtiandra. Podívej se, tohle nalovil dnes ráno.“

Guttiere letmo pohlédla na perly. S velkou námahou potlačila udivený výkřik. Zuritovi to však neušlo a spokojeně se rozesmál.

„Budeš nejbohatší ženou Argentiny a snad i celé Ameriky. Nic ti nebude chybět. Vystavím ti takový palác, že ti ho budou závidět králové. A teď jako závdavek přijmi ode mne polovinu těchto perel.“

„Ne! Nechci ani jednu z těchto perel získaných zločinným způsobem,“ ostře odpověděla Guttiere. „A prosím, abyste mne nechal na pokoji.“ Zurita byl zmaten a rozladěn; takové přijetí nečekal.

„Ještě slůvko. Nechtěla byste,“ vzhledem k významu chvíle přešel k vykání, „abych Ichtiandra propustil?“

Guttiere na něho pohlédla s nedůvěrou, jako by se snažila uhodnout, jakou novou lest zamýšlí. „A co dál?“ zeptala se chladně.

„Ichtiandrův osud leží ve vašich nikách. Stačí, přikážete-li mu, aby přinesl na Medúzu perly, které má schovány kdesi pod vodou, a dám mořskému ďáblovi naprostou volnost.“ „Dobře si zapamatujte, co vám teď řeknu. Nevěřím vám ani slovo. Dostanete perly a Ichtiandra zas přivážete na řetěz. Je to tak jisté, jako že jsem ženou největšího lháře a zrádce. Dobře si to zapamatujte a už nikdy se nesnažte zatáhnout mě do svých špinavých pletek. Ještě jednou prosím, nechtě mě na pokoji.“

Neměli si již co říct a Zurita vyšel z kajuty. Ve své kajutě přesypal perly do váčku, opatrně je uschoval do truhly, zamkl ji a vyšel na palubu. Rozmíška se ženou ho příliš netrápila. Už se viděl bohatý, obklopený poctami.

Vystoupil na kapitánský můstek a zapálil si doutník. Myšlenky na budoucí bohatství ho příjemně vzrušovaly. Vždycky bdělý a ostražitý, tentokrát si nevšiml, že námořníci seskupeni v hloučcích se o čemsi tiše domlouvají.




OPUŠTĚNÁ MEDÚZA


Zurita stál u zábradlí proti čelnímu stožáru. Na lodivodovo znamení se na něho naráz vrhlo několik námořníků. Nebyli ozbrojeni, ale bylo jich mnoho. Avšak ukázalo se, že se Zurita nedá jen tak lehko. Dva námořníci se pověsili na Zuritu zezadu. Vydral se z hloučku, odběhl několik kroků a celou vahou se opřel dozadu, na okraj člunu.

Námořníci se zasténáním pustili svou oběť a padli na palubu. Zurita se vzpřímil a začal se pěstmi bránit proti novým útokům. Revolver měl u sebe vždycky, ale útok byl tak nenadálý, že nestačil zbraň vytrhnout z pouzdra. Pomalu couval k čelnímu stožáru a náhle se s lehkostí opice začal šplhat po táhlech.

Námořník ho chytil za nohu, ale Zurita ho volnou nohou kopl do hlavy a omráčený útočník se svalil na palubu. Zurita se vyšplhal až do strážního koše a tam se s pustými nadávkami usadil. Připadal si v poměrném bezpečí. Vytrhl revolver a zvolal: „Prvnímu, kdo se opováží sem ke mně, rozbiju hlavu!“ Námořníci dole hlučeli a rokovali, jak by si měli počínat dál.

„V kapitánově kajutě jsou pušky!“ volal lodivod, snaže se všechny překřičet. „Pojďte, vypáčíme dveře!“

Několik námořníků zamířilo ke schůdkům.

To je konec, řekl si v duchu Zurita, teď mě zastřelí!

Zahleděl se na moře, jako by tam hledal nenadálou spásu. Bál se uvěřit svým očím, neboť spatřil, že se k Medúze, brázdíc hladinu oceánu, závratnou rychlostí blíží ponorka. „Pomoc! Rychle! Chtějí mě zabít!“ vykřikl Zurita ze všech sil.

Na ponorce si ho zřejmě povšimli. S nezměněnou rychlostí se loď hnala přímo k Medúze. Z lodního otvoru už lezli na palubu ozbrojení námořníci. Když vyskákali na palubu, nerozhodně se zastavili. K Medúze se blížila ozbrojená ponorka, pravděpodobně s vojenskou posádkou. Před těmito nevítanými svědky nemohou přece Zuritu zabít. Zurita triumfoval. Ale netrvalo to dlouho. Na můstku stál Baltazar a Kristo a vedle nich vysoký muž s dravčím nosem a orlím zrakem. Hlasitě volal na Zuritu: „Pedro Zurito! Okamžitě nám vydejte Ichtiandra! Máte pět minut na rozmyšlenou, pak pošlu váš škuner ke dnu.“

Zrádci! pomyslel si Zurita a nenávistně hleděl na Krista a Baltazara. Ale raději ztratím Ichtiandrovu hlavu než vlastní.

„Hned ho přivedu,“ řekl Zurita a slézal po táhlech.

Námořníci už pochopili, že musí pomýšlet na svou záchranu. Rychle spouštěli čluny, skákali do vody a plavali ke břehu. Všichni mysleli pouze na sebe.

Zurita seběhl po schůdkách do své kabiny, chvatně vyndal váček s perlami, schoval ho za košili, vzal řemeny a šátek. V příští chvíli otevřel dveře kajuty, kde byla Guttiere, vzal ji do náruče a vynesl na palubu.

„Ichtiandrovi není docela dobře. Najdete ho v kajutě,“ řekl Zurita a pevně držel Guttiere. Odběhl k zábradlí, posadil ji do člunu, spustil člun na vodu a naskočil do něho. Ponorka nemohla již člun pronásledovat, bylo tu příliš mělko. Ale Guttiere zahlédla na palubě ponorky Baltazara.

„Otče, zachraň Ichtiandra! Je v.“ Ale než mohla domluvit, zacpal jí Zurita ústa kapesníkem a rychle jí svázal ruce řemenem.

„Pusťte tu ženu!“ zvolal Salvátor, když viděl toto kruté počínání.

„Je to má žena a nikdo nemá právo míchat se do mých věcí!“ zvolal v odpověď Zurita a usilovně vesloval.

„Nikdo nemá právo takhle zacházet se ženou!“ zlostně křikl Salvátor. „Zastavte, nebo budu střílet!“

Ale Zurita vesloval dál.

Salvátor vystřelil z revolveru. Střela se zaryla do okraje člunu. Zurita zvedl Guttiere před sebe jako ochranný štít a zvolal: „Pokračujte!“ Guttiere se mu zmítala v rukou.

„Podařený ničema,“ poznamenal Salvátor a spustil ruku s revolverem.

Baltazar seskočil z můstku ponorky a rychle plaval, aby dohonil člun. Zurita však už byl u břehu. Nalehl na vesla a vzápětí vlna vynesla loďku na písčitý břeh. Pedro chytil Guttiere a skryl se za pobřežními balvany. Když Baltazar viděl, že Zuritu nedohoní, odplaval ke škuneru a vyšplhal se po kotevním řetězu na palubu. Sestoupil po schůdkách a hledal Ichtiandra.

Prošel celou loď až do podpalubí. Nikdo tam nebyl.

„Ichtiandr tu není!“ zvolal Baltazar na Salvátora.

„Ale je naživu a někde tam musí být! Guttiere řekla: Ichtiandr je v. Kdyby jí ten darebák nezacpal ústa, věděli bychom, kde ho máme hledat,“ řekl Kristo.

Rozhlížel se po hladině a zpozoroval, že z vody vyčnívají vrcholky stožárů. Zřejmě tu nedávno utonula loď. Není snad Ichtiandr na této potopené lodi?

„Možná že Zurita poslal Ichtiandra hledat poklady na potopenou loď?“ řekl Kristo.

Baltazar zvedl řetěz s obručí na konci, který ležel na palubě.

Zurita zřejmě spouštěl Ichtiandra do moře na tomto řetězu. Bez řetězu by mu Ichtiandr uplaval. Ne, nemůže být na potopené lodi.

„Ano,“ řekl zamyšleně Salvátor. „Zvítězili jsme nad Zuritou, ale Ichtiandra jsme nenašli.“




POTOPENÁ LOĎ


Zuritovi pronásledovatelé nevěděli, co se přihodilo na Medúze onoho rána.

Námořníci se celou noc domlouvali a k ránu pojali rozhodnutí, že při první vhodné příležitosti přepadnou Zuritu, zabijí ho a zmocní se Ichtiandra i škuneru.

Časně zrána stanul Zurita na kapitánském můstku. Vítr se utišil a Medúza plula zvolna kupředu rychlostí nejvýš tří uzlů za hodinu.

Zurita se zahleděl na jakýsi bod na hladině oceánu. Dalekohledem rozeznal vrcholky stožárů potopené lodi.

Brzy poté postřehl na hladině záchranný kruh. Rozhodl se spustit člun a vylovit kruh. Když mu kruh podali, přečetl si na něm nápis: Mafaldu.

Mafaldu utonul? podivil se Zurita. Znal onen veliký osobní a dopravní americký parník. Na takové lodi by mělo být nemálo cenností. Co kdyby mi je Ichtiandr odtamtud přinesl? Ale stačí délka řetězu? Sotva. Pustím-li Ichtiandra bez řetězu, nevrátí se.

Zurita se zamyslel. Zápasila v něm chtivost se strachem, že ztratí Ichtiandra.

Medúza se pomalu blížila ke stožárům vyčnívajícím z vody.

Námořníci se shlukli u zábradlí. Vítr se docela utišil. Medúza se zastavila.

„Sloužil jsem kdysi na Mafaldu,“ řekl jeden námořník. „Byla to dobrá, veliká loď. Hotové město. A cestovali na ní bohatí Američané.“

Mafaldu zřejmě utonul dřív, než mohl vyslat rádiovou depeši o své zkáze, uvažoval Zurita. Možná že se jim porouchala vysílačka. Jinak by sem ze všech okolních přístavů uháněly rychlé motorky, kluzáky, jachty a na nich představitelé vlády, novináři, fotografové, reportéři, dopisovatelé, námořníci z ponorek. Je třeba jednat rychle. Budu muset pustit Ichtiandra ze řetězu. Jiné východisko není. Ale jak ho donutit, aby se vrátil zpátky? A když už mám riskovat, neměl bych raději poslat Ichtiandra pro výkupné, pro jeho sbírku perel? A co když nemá tak velkou cenu? Co když Ichtiandr přehání?

Ostatně musí získat obojí: i perly, i poklady pohřbené na Mafaldu. Perly mu neutečou, bez Ichtiandra je nikdo nenajde, jen aby mu Ichtiandr do té doby neunikl. Avšak poklady na Mafaldu budou za několik dní a možná i za několik hodin již nedostupné.

Napřed tedy Mafaldu, rozhodl se v duchu Zurita. Poručil spustit kotvu. Potom sestoupil do své kajuty, napsal na lístek několik slov a vypravil se s papírkem k Ichtiandrovi. „Umíš číst, Ichtiandře? Guttiere ti posílá dopis.“

Ichtiandr vzal chvatně papírek a četl:

„Ichtiandře. Splň mou prosbu. V blízkosti Medúzy je potopená loď. Spusť se do moře a přines z té lodi všechno, co tam najdeš cenného. Zurita tě pustí bez řetězu, ale musíš se vrátit na Medúzu. Udělej mi to kvůli, Ichtiandře, a brzy budeš propuštěn na svobodu. Guttiere.“ Ichtiandr ještě nikdy nedostal od Guttiere dopis a neznal její písmo. Když dopis přečetl, velmi se zaradoval, ale vzápětí zamyslel. Co když je to Zuritova lest? „Proč mne Guttiere nepožádá osobně?“ zeptal se Zurity. „Není jí docela dobře,“ odpověděl Zurita, „ale uvidíš ji, jakmile se vrátíš.“ „Nač potřebuje Guttiere ty cennosti?“ stále ještě pochybovačně se zeptal Ichtiandr. „Kdybys byl opravdu člověk, nenapadlo by tě dávat takové otázky. Která žena se nechce krásně oblékat a nosit drahé šperky? A k tomu je zapotřebí peněz. Hodně peněz leží v potopené lodi. Teď nepatří nikomu, proč bys je neměl dobýt pro Guttiere? Hlavně musíš pátrat po zlatých mincích. Musí tam být kožené poštovní brašny. A kromě toho cestující mají jistě na sobě různé zlaté předměty, prsteny.“

„Snad si nemyslíte, že budu prohledávat mrtvoly?“ pobouřeně se zeptal Ichtiandr. „A vůbec vám nevěřím. Guttiere není lačná peněz, nemohla by mě poslat s takovým úkolem.“ „Proklatě!“ zvolal Zurita. Viděl, že jeho plán ztroskotá, nepodaří-li se mu ihned přesvědčit Ichtiandra.

Ovládl se, dobrácky se rozesmál a řekl:

„Vidím, že se nedáš oklamat. Musím s tebou jednat otevřeně. Tak poslouchej. Máš pravdu, Guttiere netouží po zlatě z Mafaldu. Ale já ano. Už mi věříš?“ Ichtiandr se bezděčně usmál. „Naprosto!“

„Výborně! Když už mi začínáš věřit, znamená to, že se domluvíme. Ano, já potřebuju zlato. A bude-li ho na palubě Mafaldu tolik, aby se jeho cena vyrovnala ceně tvých ukrytých perel, pustím tě, jen co mi je přineseš, do oceánu. Ale je tu jeden háček: ty mi docela nevěříš a já tobě také ne. Obávám se tě pustit bez řetězu, vklouzneš pod vodu a.“ „Dám-li vám čestné slovo, vrátím se.“

„Ještě jsem neměl příležitost se o tom přesvědčit. Nemáš mě v lásce a vůbec bych se ti nedivil, kdybys svému slovu nedostál. Ale máš rád Guttiere a splníš, oč tě požádá. Je to tak? Proto jsem se s ní domluvil. Chce samozřejmě, abych tě pustil na svobodu. Jen proto napsala dopis a dala mi ho, aby ti usnadnila cestu ke svobodě. Teď tomu rozumíš?“ Všechno, co Zurita říkal, připadalo Ichtiandrovi pravděpodobné. Ale nevšiml si, že mu Zurita slibuje svobodu teprve potom, až se přesvědčí, že zlato na Mafaldu se svou cenou vyrovná perlám v jeskyni.

Abychom mohli provést srovnání, říkal si Zurita v duchu, musí Ichtiandr, a já mu to neodpustím, přinést svou sbírku perel. A pak budu mít všechno: zlato z Mafaldu, sbírku perel i Ichtiandra.

Ichtiandr však nemohl tušit Zuritovy myšlenky. Jeho otevřenost ho přesvědčila a Ichtiandr svolil.

Zurita si úlevně vzdychl. Můžu mu věřit, pomyslil si. „Pojďme, rychle.“

Ichtiandr kvapně vystoupil na palubu a vrhl se do moře.

Námořníci viděli, že Ichtiandr skočil do moře bez řetězu. Rázem se dovtípili, že se vydal za poklady na Mafaldu. Má se Zurita zmocnit celého bohatství? Museli neprodleně přistoupit k činu, vrhli se tedy na Zuritu.

V těch chvílích, kdy mužstvo pronásledovalo Zuritu, začal Ichtiandr prohledávat potopenou loď.

Obrovským otvorem v horní palubě proplul dolů, nad schody, které připomínaly schodiště obrovského domu, a dostal se do rozlehlé chodby. Bylo tu téměř tma. Otevřenými dveřmi sem vnikalo jen slabé světlo.

Ichtiandr proplaval otevřenými dveřmi a octl se v salóně. Velké okrouhlé iluminátory matně osvětlovaly obrovský sál, kam se mohlo vejít několik set lidí. Ichtiandr usedl na přepychový lustr a rozhlédl se. Byla to zvláštní podívaná. Dřevěné židle a nevelké stolky vyplavaly nahoru a pohupovaly se u stropu. Na menším pódiu stál klavír s otevřeným víkem. Podlaha byla pokryta hebkými koberci. Stěny vykládané červeným lakovaným dřevem se místy bortily. U jedné stěny stály palmy.

Ichtiandr se odrazil od lustru a plaval k palmám. Najednou se v údivu zastavil. Proti němu plaval jakýsi člověk a opakoval jeho pohyby. Zrcadlo, dovtípil se Ichtiandr. Obrovské zrcadlo zabíralo celou stěnu a matně odráželo ve vodě zařízení salónu.

Tady by se žádné cennosti nenašly. Ichtiandr vyplaval na chodbu, spustil se na dolejší palubu a dostal se do místnosti stejně přepychové a obrovské jako salón, pravděpodobně do jídelny. Na bufetech i pultech i pod nimi na zemi se povalovaly láhve vína, konzervy. Tlakem vody byly četné zátky vraženy hlouběji do lahví a plechovky byly promáčknuté.Stůl byl prostřen, ale část nádobí, stříbrných vidliček a nožů se válela na podlaze. Ichtiandr se vydal do kajut.

Prohlédl již několik kajut zařízených s nejnovějším americkým komfortem, ale nespatřil ani jednoho mrtvého. Teprve na třetí palubě uviděl v jedné kajutě napuchlou mrtvolu, pohupující se u stropu.

Zřejmě se jich hodně zachránilo v člunech, pomyslel si Ichtiandr.

Když se však spustil ještě níž, na palubu pro cestující třetí třídy, uviděl hrůzný obraz: v těchto kajutách zůstali muži, ženy i děti. Byly tu mrtvoly bělochů, Číňanů, černochů a Indiánů. Posádka parníku se především snažila zachránit bohaté cestující z první třídy a ostatní ponechala jejich osudu. Do některých kajut se Ichtiandr ani nedostal, dveře byly pevně zahrazeny mrtvolami. Lidé se ve zmatku vzájemně rdousili, tlačili se u východu, navzájem si překáželi a připravovali se o poslední možnost záchrany. V dlouhé chodbě se zvolna pohupovali mrtví. Voda vnikala do otevřených iluminátorů a kolébala napuchlé mrtvoly. Ichtiandrovi bylo najednou úzko a snažil se co nejrychleji uniknout z podmořského hřbitova. Cožpak Guttiere nevěděla, kam mě posílá? uvažoval Ichtiandr. Copak mohla od něho požadovat, aby obracel na ruby kapsy utopenců a páčil jejich zavazadla? Ne, toho by nebyla schopná! Zřejmě padl opět Zuritovi do pasti. Vyplavu na hladinu, rozhodl se Ichtiandr, a vyžádám si, aby Guttiere vyšla na palubu a potvrdila svou prosbu. Jako ryba klouzal po nekonečných přechodech z paluby na palubu a rychle vyplaval na hladinu.

Bystře se přibližoval k Medúze. „Zurito!“ volal. „Guttiere!“

Ale nikdo mu neodpovídal. Medúza se němě houpala na vlnách.

Kam se všichni poděli? přemýšlel Ichtiandr. Co má Zurita ještě za lubem? Opatrně připlaval ke škuneru a vystoupil na palubu. „Guttiere!“ zvolal znovu.

„Jsme tady!“ zaslechl Zuritův hlas, slabě sem doléhající od břehu. Ichtiandr se ohlédl a uviděl Zuritu opatrně vykukujícího z křoví na břehu.

„Guttiere je nemocná! Pojď k nám, Ichtiandře!“ zvolal Zurita.

Guttiere je nemocná! Za okamžik ji uvidí. Ichtiandr skočil do vody a rychle plaval ke břehu. Když vystoupil z vody, zaslechl přidušené volání Guttiere: „Zurita lže! Zachraň se, Ichtiandře!“

Ichtiandr se chvatně otočil a plaval pod vodou. Když byl již hodně vzdálen od břehu, vyplul na hladinu a ohlédl se. Uviděl, že se na břehu mihlo cosi bílého. Možná že to Guttiere vítala jeho záchranu. Uvidí j i ještě někdy?.

Ichtiandr rychle plaval na volné moře. V dálce spatřil nevelikou loď. Obklopená pěnou mířila k jihu, brázdíc hladinu ostrou přídí.

Jen dál od lidí, pomyslel si Ichtiandr, ponořil se do hloubky a skryl se pod vodou.




III. DÍL





NOVOPEČENÝ OTEC


Baltazar byl po neúspěšné plavbě na ponorce v nejchmurnější náladě. Ichtiandra nenašli. Zurita kamsi zmizel i s Guttiere.

„Zatracení běloši!“ bručel staroch, osaměle vysedávaje ve svém krámku. „Vyhnali nás z naší půdy a udělali z nás své otroky. Mrzačí naše děti a unášejí naše dcery. Chtějí nás všechny do posledního vyhladit.“

„Buď zdráv, bratře!“ uslyšel hlas Kristův. „Nesu ti velkou novinku! Ichtiandr se našel.“ „Co?!“ Baltazar rychle povstal. „Povídej, honem!“

„Všechno ti povím, jenom mi neskákej do řeči, nebo zapomenu, co jsem chtěl říct. Ichtiandr se našel. Dobře jsem tenkrát hádal: byl na potopené lodi. Když jsme odpluli, vyplaval a zamířil domů.“

„A kde je? U Salvátora?“

„Ano, u Salvátora.“

„Půjdu k němu, k Salvátorovi, a požádám ho, aby mi vrátil syna.“

„Nedá ti ho!“ namítl Kristo. „Salvátor Ichtiandrovi zakázal plavat v oceánu. Občas ho tajně pustím…“

„Musí mi ho dát! Kdyby ne, tak Salvátora zabiju. Pojďme teď hned.“ Kristo polekaně zamával rukama: „Počkej aspoň do zítřka. Vyprosil jsem si, aby mi Salvátor dovolil navštívit „vnučku'. Je teď hrozně podezřívavý. Div mě očima neprobodne. Prosím tě, počkej do zítřka.“

„Dobrá. Zítra půjdu k Salvátorovi. A teď půjdu tam, k zálivu. Třebas aspoň zdálky uvidím v moři svého syna.“

Celou noc proseděl Baltazar na skále u zálivu a upřeně se díval do vln. Moře burácelo. Studený jižní vítr srážel svými nárazy pěnu z hřebenů vln a rozmetával ji po pobřežních útesech. Na břehu hřměl příboj. Měsíc se schovával za mraky, které se hnaly po obloze, chvílemi se skrýval. Ať se Baltazar sebevíc namáhal, ve zpěněném oceánu nemohl nic rozeznat. Už svítalo a staroch stále ještě nehybně seděl na pobřežním útesu. Před chvíli černý oceán teď zešedl, ale byl stejně pustý a prázdný jako dřív.

Najednou se Baltazar zachvěl. Svým bystrým zrakem zpozoroval, že se na vlnách pohupuje jakýsi tmavý předmět. Člověk! Možná utopenec! Ne, leží klidně na zádech a ruce má založeny za hlavou. Není to snad on? Nemýlil se. Byl to Ichtiandr.

Baltazar povstal, přitiskl si ruce na prsa a hlasitě zavolal:

„Ichtiandře! Synu můj!“ a se vztaženýma rukama se vrhl do moře.

Skokem ze skály se ponořil do velké hloubky. A když vyplaval na hladinu, nikdo tam už nebyl. Baltazar zaútočil proti vlnám a ponořil se znovu, ale obrovská vlna ho zvedla, převrátila, vyhodila na břeh a s dutým hukotem se valila zpátky.

Baltazar celý zmáčený vstal, podíval se do vln a hlasitě vzdychl.

„Copak se mi to jen zdálo?“

Když vítr a slunce vysušily Baltazarův oblek, odebral se ke zdi střežící Salvátorovo panství a zabušil na železná vrata.

„Kdo je tam?“ zeptal se černoch a vyhlédl pootevřenou špehýrkou. „Jdu k doktorovi, v důležité věci.“

„Doktor nikoho nepřijímá,“ odpověděl černoch a okénko se zavřelo.

Baltazar bušil dál na vrata, křičel, ale nikdo mu nepřišel otevřít. Za zdí bylo slyšet jen hrozivý štěkot psů.

„Počkej, ty zatracený Španěle!“ pohrozil Baltazar a vydal se do města. Poblíž soudní budovy byla pulkerie Palma, starý přízemní bílý hostinec se silnými kamennými zdmi. Před vchodem byla malá verandička krytá pruhovanou plachtou; stály tam stolky a kaktusy v modrých kořenáčích. Veranda ožívala až k večeru. Za dne sedávalo obecenstvo raději v chladných nízkých pokojíčcích. Pulkerie byla jakousi součástí soudní budovy. Když zasedal soud, přicházeli sem žalobci, žalované strany, svědkové i obžalovaní, kteří ještě nebyli zatčeni.

Popíjeli tu víno a pulke a krátili si tak nudné hodiny čekání, než přijdou na řadu. Čiperný chlapec, který celé hodiny pobíhal mezi soudní budovou a hostincem, hlásil, co se děje u soudu. Bylo to pohodlné. Sem docházeli všichni pokoutní advokáti a křiví svědkové a bezostyšně nabízeli své služby.

Baltazar strávil v Palmě mnohou chvíli, chodíval si sem vyřizovat své obchodní záležitosti. Věděl, že se tu vždy setká s člověkem, který mu napíše potřebnou žádost. Proto sem zašel i dnes.Rychle prošel verandou, vkročil do chladné chodby, s chutí vdechl příjemný chládek, otřel si pot z čela a zeptal se chlapce, který se vrtěl kolem něho: „Je tu už Larra?“

„Don Flores de Larra je zde, sedí na svém místě,“ odpověděl čile chlapec. Muž, kterého titulovali zvučným jménem don Flores de Larra, býval kdysi bezvýznamným soudním úředníčkem, ale vyhnali ho, protože bral úplatky. Teď měl spoustu zákazníků; každý, kdo potřeboval zatušovat nějaký hříšek, obracel se na něho.

Larra seděl u okna. Na stole před ním stál vedle nabité rezavé aktovky džbánek vína. Plnicí pero vždy pohotové k práci vězelo v náprsní kapse obnošeného obleku olivové barvy. Larra byl tlustý, plešatý, hladce oholený, nadutý a měl červený nos i tváře. Větřík vanoucí otevřeným oknem mu čechral zbytky šedivých vlasů. Ani soudce nemohl přijímat své klienty s větší důstojností. Když uviděl Baltazara, pokynul na proutěné křeslo proti sobě a řekl:

„Prosím, posaďte se. Co si ráčíte přát? Napijete se vína? Nebo pulke?“

Zpravidla on objednával a zákazník platil.

Baltazar jako by jeho slova přeslechl.

„Mám velkou věc. Důležitou věc, Larro.“

„Don Flores de Larra,“ opravil ho advokát a napil se ze džbánku.

Baltazar nedbal na jeho upozornění.

„Víš, Larro…“

„Don Flores de.“

„Nech si ty komedie pro nováčky!“ hněvivě zvolal Baltazar. „Tohle je vážná věc.“ „Tak tedy mluv,“ odpověděl Larra již jiným hlasem. „Znáš mořského ďábla?“

„Nemám čest znát ho osobně, ale hodně jsem o něm slyšel,“ odpověděl Larra, upadaje zas do svého důležitého tónu.

„Tak poslouchej! Ten, komu říkají mořský ďábel, je můj syn Ichtiandr.“ „To není možné!“ zvolal Larra. „Napil ses přes míru, Baltazare.“ Indián bouchl pěstí do stolu:

„Od včerejška jsem neměl nic v ústech kromě několika doušků mořské vody.“ „Tím hůř tedy.“

„Myslíš, že blázním? Ne, jsem úplně při rozumu. Mlč a poslouchej.“ Baltazar vylíčil Larrovi celý příběh. Larra Indiána vyslechl mlčky, jen jeho šedé obočí se zvedalo stále výš. Nakonec už se neovládl, bouchl buclatou pěstí do stolu a zvolal: „U sta ďáblů!“

Přiběhl chlapec v bílé zástěře a se špinavým ubrouskem. „Co si přejete?“

„Dvě láhve sauternu s ledem!“ Larra se obrátil k Baltazarovi a řekl: „Výborně! To je skvělý podnik! A to sis všechno vymyslel sám? Ačkoli, upřímně řečeno, tvoje otcovství je v celé věci to nejslabší místo.“

„Ty tomu nevěříš?“ Baltazar zrudl hněvem.

„No tak se nezlob, staroušku. Mluvím přece jenom jako právník, z hlediska pádnosti soudních důkazů je to trochu slabé. Ale dá se to napravit. Ano. A kouká z toho hodně peněz.“ „Nejde mi o peníze, jde mi o syna.“

„Peníze potřebuje každý a zvláště ten, komu přibude do rodiny nový přírůstek, jako v tvém případě,“ poučně odpověděl Larra a se lstivě přimhouřenýma očima pokračoval: „Nejcennější a nejnadějnější na celé věci je, že víme, jakými pokusy a operacemi se Salvátor zabývá. Na tom můžeme založit takovou akci, že se z toho zlatého váčku, myslím Salvátora, posypou pesety jako přezrálé pomeranče za pořádné vichřice.“

Baltazar sotva smočil rty ve víně, které mu Larra nalil, a řekl: „Chci svého syna. Musíš o tom napsat udání soudu.“

„To ne! Kdepak!“ bezmála polekaně odporoval Larra, „kdybychom takhle začali, všechno bychom zkazili. S tím vyrukujeme až nakonec.“ „A co tedy radíš?“ zeptal se Baltazar.

„Předně,“ Larra ohnul tlustý ukazováček, „pošleme Salvátorovi zdvořilý dopis a sdělíme mu, že víme o všech jeho nezákonných operacích a pokusech. A jestliže nechce, abychom celou věc zveřejnili, musí nám vyplatit okrouhlou sumičku. Sto tisíc, nejméně sto tisíc.“ Larra se tázavě podíval na Baltazara. Ten zamračeně mlčel.

„Za druhé,“ pokračoval Larra, „až dostaneme zmíněnou částku, a my ji dostaneme, pošleme profesoru Salvátorovi druhý dopis, ještě zdvořilejší. Sdělíme mu, že se našel Ichtiandrův pravý otec a že máme v rukou nesporné důkazy. Napíšeme mu, že otec chce zpátky svého syna a nezastaví se ani před soudním řízením, při němž může vyjít najevo, jak Salvátor Ichtiandra zmrzačil. Bude-li se Salvátor chtít vyhnout soudnímu vyšetřování a ponechat si dítě, musí vyplatit udaným osobám na udaném místě milión dolarů.“

Ale Baltazar už neposlouchal. Chytil láhev a namířil ji na advokátovu hlavu. Larra ještě nikdy neviděl Baltazara tak rozzuřeného.

„Nezlob se. Nech toho, já jen žertoval. Postav tu láhev!“ zvolal Larra a zakryl si rukou lesklou lebku.

„Ty! Ty!..“ křičel rozlícený Baltazar. „Ty mi navrhuješ, abych prodal vlastního syna, abych se zřekl Ichtiandra. Copak nemáš kouska srdce? Jsi člověk nebo štír či pavouk, copak jsi nikdy nepoznal otcovský cit?“

„Pět! Pět! Pět!“ křičel Larra, který se také rozlítil. „Pět otcovských citů! Mám pět synů! Pět ďáblíků různého stáří! Všechno vím, všechno chápu! Však i tvůj syn se ti vrátí! Jen se obrň trpělivostí a vyslechni mě do konce.“

Baltazar se uklidnil. Postavil láhev na stůl, sklonil hlavu a zadíval se na Larru. „Tak mluv!“ „No tak! Salvátor nám vyplatí milión. To bude věno pro tvého Ichtiandra. A mně taky něco kápne. Za námahu a za autorské právo na nápad, nějakých těch sto tisíc. Však se domluvíme. Salvátor vyplatí milión. Na to dám krk! A hned jak je vyplatí.“ „Podáme oznámení u soudu.“

„Ještě maličko strpení. Požádáme vydavatele a redaktory největšího novinářského koncernu, aby nám vyplatili, no řekněme takových dvacet, třicet tisíc, přijdou nám vhod na drobná vydání za to, že jim dodáme zprávy o nejsenzačnějším zločinu. Možná že nám něco kápne i z tajných fondů tajné policie. Takový případ přece může policejním agentům dopomoci k velké kariéře. Až ze Salvátorova případu vyždímáme všechno, co se dá, pak můžeš jít k soudu a dovolávat se otcovských citů. Pak ať ti sama bohy-ně spravedlnosti Themis dopomůže k tvým právům a přivede ti do náruče tvého rozmilého synáčka.“

Larra vypil jediným douškem sklenici vína, klepl pohárem o stůl a vítězně se podíval na Baltazara.

„Co tomu říkáš?“

„Celé dny a noci nespím, nejím. A ty mi navrhuješ, abych věc protahoval donekonečna,“ začal Baltazar.

„Ale uvědom si proč!“ přerušil ho ohnivě Larra. „Proč! Pro milióny! Mi-li-óny! Copak jsi ztratil zdravý rozum? Žil jsi přece bez Ichtiandra dvacet let.“ „Žil. Ale teď. Zkrátka, napiš oznámení soudu.“

„Opravdu se pomátl,“ zvolal Larra. „Vzpamatuj se, vzchop se, vem rozum do hrsti, Baltazare! Pochop! Milióny! Peníze! Zlato! Můžeš si koupit všechno, co tě napadne. Nejlepší tabák, automobil, dvacet škunerů, tuhleten hostinec.“

„Piš oznámení soudu, nebo se obrátím na jiného advokáta,“ rázně prohlásil Baltazar.

Larra pochopil, že další námitky jsou bezpodstatné. Zavrtěl hlavou, vzdychl si, vytáhl z rezavé aktovky papír a z náprsní kapsy vytrhl plnicí pero.

Netrvalo dlouho a žaloba na Salvátora, jenž si nezákonně přisvojil Baltazarova syna a zmrzačil ho, byla sepsána.

„Naposledy ti říkám: rozmysli si to,“ řekl Larra.

„Dej to sem,“ odpověděl Indián a natáhl ruku pro žalobu.

„Odnes to hlavnímu prokurátorovi. Rozumíš?“ poučil Larra svého klienta a zabručel si pod nos: „Kdybys tak zakopl na schodech a zlomil si nohu!“

Když Baltazar vycházel od prokurátora, srazil se na velkém bílém schodišti se Zuritou. „Co tu pohledáváš?“ zeptal se Zurita a podezřívavě si změřil Indiána. „Snad sis nebyl na mě stěžovat?“

„Na vás na všechny bychom si měli stěžovat,“ odpověděl Baltazar, maje na mysli Španěly, „ale nemáme komu. Kde skrýváš mou dceru?“

„Cože se mi opovažuješ tykat!“ vzplanul Zurita. „Kdybys nebyl otcem mé ženy, ztloukl bych tě holí.“ Hrubě odstrčil Baltazara,vyběhlpo schodech a zmizel za velikými dubovými dveřmi.




PRÁVNICKÝ OŘÍŠEK


Prokurátora v Buenos Aires navštívil vzácný host, převor místního kapitulního chrámu biskup Juan de Garcillaso.

Prokurátor, tlustý, malý, živý človíček s očkama zarostlýma tukem, krátce ostříhanými vlasy a nabarveným knírem, povstal ze svého křesla, aby přivítal biskupa. Starostlivě usadil milého hosta do masivního koženého křesla vedle svého stolu.

Biskup s prokurátorem se sobě málo podobali. Prokurátor měl masitý zarudlý obličej, tlusté rty a nos tvaru hrušky. Jeho prsty připomínaly tlusté krátké špalíčky a knoflíky na zakulaceném břiše hrozily, že se co chvíli utrhnou a že už neudrží živelně rozkolísanou hroudu tuku.

Biskupova tvář byla nápadně hubená a bledá. Vyzáblý nos s hrbolkem, špičatá brada a tenké, téměř modré rty nezapřely pravého jezuitu. Biskup se nikdy nedíval do očí svému společníku, přesto však ho bystře pozoroval. Měl dalekosáhlý vliv a s chutí se vytrhoval z církevních záležitostí, aby řídil složité politické machinace. Když se pozdravil s hostitelem, bez otálení přikročil k účelu své návštěvy. „Zajímalo by mě,“ tiše začal biskup, „jak to vypadá se záležitostí profesora Salvátora?“

„Tak i vy, Vaše Eminence, máte zájem o ten případ!“ sladce zvolal prokurátor. „Ano, je to mimořádně zajímavý proces!“ vzal ze stolu silnou složku, a probíraje se v ní, pokračoval: „Na udání Pedra Zuriy jsme provedli prohlídku u profesora Salvátora. Zuritovo prohlášení, že profesor prováděl podivuhodné operace na zvířatech, se ukázalo naprosto pravdivé. V Salvátorových sadech jsme objevili hotovou továrnu na všelijaké obludy. Je to přímo neuvěřitelné. Například.“

„Výsledky prohlídky znám z denního tisku,“ přerušil ho jemně biskup. „Co jste udělali se Salvátorem? Je zatčen?“

„Ano, je zatčen. Kromě toho jsme přivezli do města jako věcný důkaz i mladíka jménem Ichtiandr, to on je mořský ďábel. Koho by napadlo, že slavný mořský ďábel, který tak dlouho vzbuzoval naši pozornost, je jedna ze zrůd Salvátorova zvěřince. Slovutní odborníci, univerzitní profesoři se teď zabývají jejich studiem. Nemohli jsme ovšem přivézt do města celý zvěřinec, všechny živé důkazy. Ale Ichtiandra jsme přivezli a umístili ho ve sklepení soudní budovy. Působí nám nemalé starosti. Představte si, museli jsme pro něho zřídit velkou nádrž, poněvadž nemůže žít bez vody. Opravdu mu bylo velmi špatně. Salvátor provedl nějaký neobyčejný zákrok v jeho organismu, který z chlapce udělal člověka obojživelníka. Naši vědci podají v této věci dobrozdání.“

„Mne zajímá více osud Salvátorův,“ stejně tiše pronesl zase biskup. „Z čeho se bude zodpovídat? A co myslíte, bude odsouzen?“

„Salvátorův případ je vzácný právnický oříšek,“ odpověděl prokurátor. „Přiznám, že jsem se ještě nerozhodl, pod jaký paragraf zařadím jeho zločin. Nejjednodušší by ovšem bylo obžalovat Salvátora z nezákonných vivisekcí a ze zmrzačení, které způsobil tomu mladíkovi.“ Biskup se zamračil:

„Domníváte se, že v Salvátorových činech nenajdete nic, co by potvrzovalo zločin?“ „Je vinen, ale čím?“ pokračoval prokurátor. „Dostal jsem ještě jedno oznámení od jakéhosi Indiána Baltazara. Tvrdí, že Ichtiandr je jeho syn. Důkazy jsou slabé, ale snad budeme moci použít tohoto Indiána jako svědka obžaloby, jestliže znalci potvrdí, že Ichtiandr je skutečně jeho syn.“

„V nejlepším případě bude tedy Salvátor obviněn pouze z porušení lékařských stanov a bude souzen proto, že provedl operaci na dítěti bez dovolení rodičů.“

„A snad ještě za zmrzačení. To už je vážnější. Ale věc má jeden háček. Věci — není to ovšem jejich poslední slovo — se kloní k názoru, že normálnímu člověku by nemohlo napadnout, aby mrzačil takovým způsobem zvířata a prováděl tak podivné operace. Znalci mohou prohlásit Salvátora za neodpovědného pro duševní chorobu.“

Biskup seděl mlčky se stisknutými rty a díval se na roh stolu. Potom řekl docela tiše: „Tohle jsem od vás nečekal.“ „Co, Vaše Eminence?“

„Dokonce i vy, strážce spravedlnosti, schvalujete Salvátorovo počínání a uznáváte jeho operace do jisté míry za účelné.“ „Ale co je na tom špatného?“

„A nevíte, kam zařadit jeho zločiny. Církevní soud — nebeský soud — pohlíží na Salvátorovo počínání jinak. Dovolte, abych vám byl nápomocen svou radou.“ „Prosím vás o to,“ v rozpacích pronesl prokurátor. Biskup začal tiše, ale postupně zvyšoval hlas jako kazatel, jako žalobce:

„Říkáte, že Salvátorovo počínání je svým způsobem účelné? Domníváte se, že zvířata i člověk, které zmrzačil, tím dokonce získali nějaké přednosti, které předtím neměli. Co to znamená? Což Tvůrce stvořil lidi nedokonalé? A je zapotřebí, aby profesor Salvátor jakýmisi zákroky zdokonaloval lidské tělo?“

Prokurátor seděl bez hnutí, oči sklopeny. Před tváří církve se sám octl na lavici obžalovaných. Toho se nenadal.

„Cožpak jste zapomněl, co je psáno v Písmě svatém v první knize Mojžíšově, kapitola první, verš dvacátý šestý: „Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho'. Dále pak verš dvacátý sedmý: 1. stvořil Bůh člověka k obrazu svému.“ A Salvátor si troufá ten obraz i podobenství znetvořit a vy — dokonce i vy! — to shledáváte účelné!“ „Odpusťte, svatý otče.,“ zakoktal prokurátor.

„Což Hospodin neshledal svůj výtvor krásný a dokonalý?“ pokračoval biskup nadšeně. „Chováte v dobré paměti zákony lidské a zapomínáte na zákony boží. Vzpomeňte si na verš třicátý první téže první kapitoly Genese: „A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré.“ A váš Salvátor se domnívá, že musí vylepšovat, předělávat, mrzačit, že z lidí se musí stát obojživelníci, a i vám to připadá důmyslné a účelné. Copak to není hanobení Boha? Copak to není rouhání? Copak naše občanské řády již netrestají náboženské přestupky? A co když po vás všichni začnou opakovat: Ano, Bůh stvořil člověka špatně. Musíme ho dát profesoru Salvátorovi, aby ho předělal. Copak to není hrozný hřích proti náboženství? Bůh shledal, že všechno, co stvořil, je dobré, všechno tvorstvo. Ale Salvátor vyměňuje zvířatům hlavy, dává jim jinou srst, vytváří vskutku mrzké obludy jako by se chtěl Tvůrci vysmívat. A vy nemůžete v jeho skutcích najít zločin!“

Biskup se odmlčel. Spokojen účinkem, který měla jeho řeč na prokurátora, chvíli mlčel a pak znovu tiše promluvil, postupně zvyšuje hlas:

„Řekl jsem, že nejvíc mě zajímá osud Salvátorův. Ale copak mohu zůstal lhostejný k osudu Ichtiandrově? Vždyť ten tvor nemá ani křesťanské jméno, neboť Ichtiandr neznamená v řečtině nic jiného než člověk ryba. I když Ichtiandr sám není vinen, i když je pouhou obětí, přece jen je to bytost rouhačská, Bohu nemilá. Pouhou svou existencí může mást mysl lidí, vzbuzovat hříšné úvahy, uvádět v pokušení malověrné a narušovat jejich víru. Nejlepší by bylo, kdyby ho Bůh povolal k sobě, kdyby ten nešťastný jinoch zemřel na své neblahé zmrzačení.“ Biskup se při těchto slovech významně podíval na prokurátora. „V každém případě musí být obžalován, odklizen, zbaven svobody. Přece se taky dopustil různých přestupků: bral rybářům jejich úlovek, ničil jim sítě a konečně je tak vystrašil, jak si jistě vzpomínáte, že rybáři nechali lovu a město bylo bez ryb. Bezbožník Salvátor a odporný výtvor jeho rukou, Ichtiandr, jsou drzou provokací proti církvi, proti Bohu, proti nebi! A církev neustane v boji proti nim, dokud nebudou zničeni.“

Biskup pokračoval ve své obžalobě. Prokurátor seděl před ním sklíčený, se sklopenou hlavou a ani se nepokusil zarazit proud jeho výhružných slov.

Když biskup konečně zmlkl, prokurátor povstal, přistoupil k němu a řekl bezbarvým hlasem: „Jako křesťan se očistím ze světa hříchu ve zpovědnici, abyste mi odpustil. A jako úřední osoba vám vřele děkuji za pomoc, kterou jste mi poskytl. Teď jasně vidím Salvátorovu vinu. Bude obžalován a po zásluze potrestán. Ichtiandra rovněž nemine spravedlivý trest.“




GENIÁLNÍ ŠÍLENEC


Doktora Salvátora soudní proces nezlomil. Choval se ve vězení klidně, sebevědomě, se znalci a vyšetřujícími soudci mluvil se vznešenou shovívavostí jako dospělý s dětmi. Nedovedl žít nečinně. Mnoho psal, provedl několik skvělých operací ve vězeňské nemocnici. Mezi jeho vězeňskými pacienty byla i žena žalářníka. Zhoubný nádor ji ohrožoval na životě. Salvátor ji zachránil právě v okamžiku, kdy lékaři pozvaní na konzultaci odmítli svou pomoc s prohlášením, že zde je věda bezmocná. Nastal den soudního líčení.

Obrovská soudní dvorana nemohla pojmout všechny, kdo si přáli zúčastnit se soudu. Obecenstvo zaplnilo chodby, náměstí před budovou a nahlíželo do otevřených oken. Mnoho zvědavců vylezlo na stromy, které rostly kolem soudní budovy.

Salvátor klidně usedl na lavici obžalovaných. Choval se tak důstojně, až vzbuzoval dojem, že není obžalovaný, nýbrž soudce. Obhájce odmítl.

Stovky zvědavých očí se na něj upíraly se zájmem. Ale málokdo vydržel jeho upřený pohled. Ichtiandr vzbudil nemenší zájem, ale přelíčení se nezúčastnil. V posledních dnech mu bylo velmi špatně a téměř neustále dlel ve vodní nádrží, skryt před dotěrnýma, zvědavýma očima. V Salvátorově procesu byl jenom svědkem obžaloby, spíše věcným důkazem podle vyjádření prokurátora.

Za své osobní přestupky měl být Ichtiandr souzen zvlášť, po Salvátorově procesu. Prokurátor byl nucen takto postupovat proto, že biskup naléhal, aby se Salvátorova pře vyřídila co nejrychleji, a sbírání důkazů proti Ichtiandrovi vyžadovalo více času. Prokurátorovi lidé zatím přičinlivě, ale opatrně sháněli v hostinci Palma svědky budoucího procesu, kde měl Ichtiandr vystoupit jako obžalovaný. Přesto však biskup nepřestával naznačovat prokurátorovi, že nejlepším východiskem by bylo, kdyby si Bůh vzal nepodařeného Ichtiandra k sobě. Taková smrt by byla nejlepším důkazem toho, že lidská ruka dokáže boží dílo jen zkazit.

Tři učení znalci, univerzitní profesoři, přečetli své prohlášení. Posluchačstvo vyslechlo názory vědců s obrovským zájmem dbajíc, aby mu neušlo jediné slovo.

„Na žádost soudu,“ začal už nemladý profesor Šejn, hlavní soudní znalec, „jsme vyšetřili zvířata a jinocha Ichtiandra, které operoval profesor Salvátor ve své laboratoři. Provedli jsme pátrání v jeho nikterak rozsáhlých, ale důmyslně zařízených laboratořích a operačních sálech. Profesor Salvátor používal při svých operacích nejen nejnovějších, nejdokonalejších výtvorů chirurgické techniky, jako jsou elektrické nože, dezinfekční ultrafialové paprsky a podobně, ale viděli jsme tam takové nástroje, které chirurgie ještě nezná. Zřejmě byly zhotoveny podle jeho návodu. Nebudu se dlouho zabývat pokusy, které profesor Salvátor prováděl na zvířatech. Tyto pokusy se vyznačují neobyčejně smělou myšlenkou a skvělým provedením; vesměs tu šlo o přemístění tkáně i celých orgánů, o umělý srůst dvou zvířat, o přeměnu ryb dvojdyšných na jednodyšné a opačně, dále o přeměnu samic v samce a o nové omlazovací metody. V Salvátorových sadech jsme našli mladé příslušníky různých indiánských kmenů od několikaměsíčních dětí až po čtrnáctileté výrostky.“ „V jakém stavu jste našli děti?“ zeptal se prokurátor.

„Všechny byly zdravé a veselé. Dovádějí v sadu a hrají si tam. Mnohým z nich zachránil život. Indiáni mu věřili a vodili k němu děti i z nejodlehlejších končin, od Aljašky po Ohňovou zemi. Byly tam děti Eskymáků, Jaghanů, Apačů, Taulipangů, Sanapanů, Botokudů, Panů a Araukánů.“ V sále se ozval čísi povzdech.

„Všechny indiánské kmeny nosily své děti k Salvátorovi.“

Prokurátor začínal pociťovat nepokoj. Po rozmluvě s biskupem, která nově usměrnila jeho mysl, nemohl klidně vyslechnout Salvátorovu chválu, a proto se zeptal znalce:

„Snad se nedomníváte, že Salvátorovy operace byly účelné a prospěšné?“

Ale předseda soudu, šedivý stařec s přísnou tváří, v obavě, aby znalec neodpověděl kladně, chvatně namítl:

„Soud se nezajímá o osobní názory znalců ve vědeckých otázkách. Prosím, pokračujte. Jaký byl výsledek prohlídky jinocha Ichtiandra z kmene Araukánů?“

„Tělo měl pokryto umělými šupinami,“ pokračoval znalec, „z jakési neznámé pružné, ale naprosto pevné hmoty. S rozborem této hmoty nejsme dosud hotovi. Ve vodě používal Ichtiandr obvykle brýlí se zvláštními skly z olovnatého skla, která měla téměř dvojnásobný úhel lomu. To mu umožňovalo dobře vidět pod vodou. Když jsme Ichtiandrovi svlékli jeho šupiny, spatřili jsme pod oběma lopatkami kulaté otvory asi deseticentimetrového průměru, pokryté pěti tenkými proužky připomínajícími žraloci žábry.“ Sál tiše zahučel údivem.

„Ano,“ pokračoval znalec, „zdá se to neuvěřitelné, ale Ichtiandr má lidské plíce a k tomu ještě žraločí žábry. Proto může žít na zemi i pod vodou.“

„Člověk obojživelník?“ zeptal se ironicky prokurátor.

„Ano, svým způsobem člověk obojživelník.“

„Ale jak přišel Ichtiandr k žraločím žábrám?“ zeptal se předseda.

Znalec široko rozhodil ruce a odpověděl:

„Je to záhada, kterou snad nejlépe objasní profesor Salvátor. Náš názor je takový: podle Hackelova biogenetického zákona opakuje každý živý tvor ve svém rozvoji všechny formy, kterými prošel daný druh živé bytosti během svého staletého života na zemi. Lze s jistotou tvrdit, že člověk pochází z předků, kteří svého času dýchali žábrami.“ Prokurátor povstal ze židle, ale předseda ho zarazil pohybem ruky.

„Na lidském zárodku můžeme pozorovat ve dvanáctém dni jeho vývoje čtyři žaberní záhyby. Ale později se žaberní aparát na lidském zárodku začíná měnit; z prvního žaberního oblouku se vytvoří sluchový kanálek se sluchovými kůstkami a Eustachovou trubicí; ze spodního žaberního oblouku se vyvine dolní čelist; z druhého oblouku se utvoří výrůstky a hlavní část jazylky; z třetího oblouku se pak vyvine štítová chrupavka hrtanu. Nezdá se nám, že se profesoru Salvátorovi podařilo zadržet Ichtiandrův vývoj v jeho zárodečném stadiu. Věda ovšem zná případy, kdy se dokonce u naprosto dospělého člověka vyskytuje nezarostlý žaberní otvor na krku, pod dolní čelistí. Jsou to takzvané krční fistule. Ale s takovými pozůstatky zaber nelze samozřejmě žít pod vodou. Kdyby se zárodek vyvíjel nenormálně, mohlo by dojít jedině k dvěma důsledkům: buď by se vyvinuly žábry, ovšem na úkor vývoje sluchového orgánu a jiných anatomických změn. Ale tehdy by se z Ichtiandra stala obluda s nevyvinutou hlavou napůl rybí a napůl lidskou, nebo by se vyvinul normální člověk a pak by žábry musely zaniknout. Avšak Ichtiandr je normálně vyvinutý mladý muž s dobrým sluchem, bezvadnou dolní čelistí a normálními plícemi, jenže kromě toho má dokonale vyvinuté žábry. Zatím jsme však nezjistili, jak žábry a plíce fungují, v jakém jsou vzájemném poměru, protéká-li voda ústy a plícemi do žaber, nebo vniká-li do zaber nevelkým otvorem, který jsme objevili na Ichtiandrově těle nad okrouhlým žaberním otvorem. Na tyto otázky bychom mohli odpovědět jedině v tom případě, kdybychom provedli anatomické šetření. Opakuji znovu, že tuto záhadu nám může vysvětlit jedině profesor Salvátor. Profesor Salvátor nám musí vysvětlit, jak vznikli psi podobní jaguárům a všechna ta podivná zvířata a obojživelné opice, Ichtiandrovi dvojníci.“ „Jaký je váš obecný závěr?“ zeptal se předseda.

Profesor Šejn, sám velmi proslulý vědec a chirurg, odpověděl upřímně:

„Přiznávám se, že celá věc je pro mne záhadou. Mohu jen říci, že to, co dělal profesor Salvátor, dokáže jedině génius. Salvátor zřejmě usoudil, že jeho chirurgická dovednost dostoupila takové dokonalosti, že může rozbírat, skládat a uzpůsobovat tělo zvířete i člověka, jak se mu zlíbí. A třebaže to v praxi skvěle uskutečnil, přece jen odvaha a šíře jeho záměrů hraničí. se šílenstvím.“

Salvátor se opovržlivě usmál.

Nevěděl, že mu znalci chtějí ulehčit jeho úděl a pokusit se, aby byl prohlášen za nepříčetného, neboť by pak měli možnost dostat ho z vězení do nemocnice.

„Netvrdím, že je šílený,“ pokračoval znalec, když zpozoroval Salvátorův úsměv, „ale rozhodně by měl být obžalovaný podle našeho názoru umístěn v sanatoriu pro duševně choré a podrobit se tam delšímu pozorování lékařů psychiatrů.“

„Soud dosud neuvažoval o nepříčetnosti obžalovaného. Tato nová okolnost bude dodatečně zvážena,“ řekl předseda. „Profesore Salvátore, přejete si podat vysvětlení k některým otázkám znalců a prokurátora?“

„Ano,“ odpověděl Salvátor. „Podám vysvětlení. Ale bude to zároveň i mé poslední slovo.“




SLOVO OBŽALOVANÉHO


Salvátor klidně povstal a zahleděl se do sálu, jako by kohosi hledal. V řadách diváků viděl Baltazara, Kristu a Zuritu. V první řadě seděl biskup. Salvátorův pohled se u něho okamžik pozdržel. Na jeho tváři se objevil sotva viditelný úsměv. Potom se dál pozorně rozhlížel po sále, jako by kohosi hledal.

„Nemohu najít v tomto sále poškozeného,“ řekl nakonec.

„Já jsem poškozený!“ zvolal náhle Baltazar a vyskočil z místa. Kristo škubl bratra za rukáv a stáhl ho zpátky.

„Koho máte na mysli?“ zeptal se předseda. „Zvířata, která jste zmrzačil, tu soud nehodlá vystavovat. Ale Ichtiandr, člověk obojživelník, je v soudní budově.“ „Mám na mysli pánaboha,“ klidně a vážně odpověděl Salvátor.

Když předseda uslyšel tuto odpověď, odklonil se zaraženě na opěradlo křesla: Copak se Salvátor doopravdy zbláznil? Nebo si chce hrát na blázna, aby se dostal ze žaláře? „Co tím chcete říct?“ zeptal se.

„Myslím, že soudu to může být zcela jasné,“ odpověděl Salvátor. „Kdo je tu hlavní a jediný poškozený? Samozřejmě pánbůh. Podle mínění soudu podrývám jeho autoritu, vměšuji se do jeho pravomoci. Byl spokojen se svými výtvory a najednou si přijde nějaký doktor a říká:

,Tohle je uděláno špatně.“ A začne přešívat boží výtvor podle svého.“

„To je rouhání! Žádám, aby se výroky obviněného zapsaly do protokolu,“ řekl prokurátor a tvářil se jako člověk uražený ve svých nejsvětějších citech.

Salvátor pokrčil rameny:

„Tlumočím pouze podstatu obžaloby. Cožpak k tomu nesměřují všechna obvinění? Četl jsem protokol. Zpočátku jsem byl obviněn pouze proto, že prý provádím vivisekce a mrzačím živé tvory. Později přibylo další obvinění: z rouhačství. Odkud vane vítr? Nemyslíte, že od kapitulního chrámu?“ Profesor Salvátor se zadíval na biskupa.

„Sami jste zahájili proces, ve kterém je neviditelně přítomen jako žalobce pánbůh v úloze poškozeného a na lavici obžalovaných spolu se mnou Charles Darwin v roli obžalovaného. Snad rozhořčím ještě další osoby v tomto sále, ale tvrdím dál, že živočišný, dokonce i lidský organismus je nedokonalý a vyžaduje různé opravy. Doufám, že přítomný převor kapitulního chrámu biskup Juan de Garcilasso potvrdí má slova.“ Tento výrok překvapil celý sál.

„V patnáctém roce, těsně před mým odjezdem na frontu,“ pokračoval Salvátor, „musil jsem maličko poopravit organismus veleváženého biskupa a uříznout mu appendix, zbytečný a škodlivý přívěsek tlustého střeva. Když ležel můj duchovní pacient na operačním stole, nic nenamítal, jak se jistě pamatuje, proti tomuto pokažení obrazu a podobenství božího, kterého jsem se dopustil svým nožem, když jsem vyřízl část biskupova těla. Nemám pravdu?“ zeptal se Salvátor a podíval se úkosem na biskupa.

Juan de Garcilasso seděl nehybně. Jeho bledé tváře jen maličko zrůžověly a tenké prsty se lehce chvěly.

„A co kdybych uvedl jiný případ z doby, kdy jsem ještě provozoval soukromou praxi a prováděl omlazovací operace? Což se na mne tehdy neobrátil se žádostí, abych ho omladil, vážený prokurátor seňor Augusto de.“

Prokurátor chtěl protestovat, ale jeho slova přehlušil smích obecenstva. „Prosím k věci,“ přísně řekl předseda.

„Tato slova by měla být spíše adresována soudu,“ odpověděl Salvátor. „Ne já, nýbrž soud staví takto otázku. Cožpak by leckoho z přítomných nepoděsila myšlenka, že všichni, kdo tu sedí, jsou bývalé opice nebo dokonce ryby, které nabyly schopnosti mluvit a slyšet, poněvadž se jejich žábry změnily v mluvní a sluchové orgány? A nejsou-li přímo opice nebo ryby, tedy jsou alespoň jejich potomci.“ Salvátor se obrátil k prokurátorovi, který dával najevo netrpělivost, a řekl: „Uklidněte se! Nehodlám tu s nikým diskutovat ani nemíním přednášet teorii vývoje.“ Po malé odmlce prohlásil: „Neštěstí není v tom, že člověk pochází ze zvířete, nýbrž v tom, že nepřestal být zvířetem. Hrubým, zlým, nerozumným. Můj učený kolega vás nadarmo strašil. Zbytečně mluvil o vývoji zárodku. Nezabýval jsem se ani působením na zárodek, ani křížením zvířat. Jsem chirurg. Jediný můj nástroj byl nůž. A jako chirurg jsem měl příležitost pomáhat lidem, léčit je. Když jsem operoval nemocné, musil jsem často přesazovat tkáň, žlázy. Abych tuto metodu zdokonalil, zkoušel jsem ji na zvířatech. Dlouho jsem pozoroval operovaná zvířata ve své laboratoři a snažil jsem se zjistit, vyzkoumat, co se děje s orgány, přesazenými na nové, někdy velmi neobvyklé místo. Když jsem byl se svým pozorováním hotov, přesídlilo zvíře do sadu. Tak vznikl můj podivný zvěřinec. Zvláště mě zaujala výměna a přesazení tkání u naprosto odlišných živočichů; například u ryb a savců a naopak. A zde se mi podařilo dosáhnout takových výsledků, které vědci pokládají za nemožné. Co je na tom tak neobyčejného? To, co jsem dnes udělal já, budou zítra provádět řadoví chirurgové. Profesor Šejn jistě ví o posledních operacích německého chirurga Sauerbrucha. Podařilo se mu nahradit nemocnou kyčli holení.“ „Ale co Ichtiandr,“ zeptal se znalec.

„Ano, Ichtiandr. To je má pýcha. Při Ichtiandrově operaci nešlo jen o technické potíže. Musel jsem změnit celou činnost lidského organismu. Šest opic zahynulo při předběžných pokusech, než jsem dosáhl svého cíle a mohl operovat děcko, aniž jsem se strachoval o jeho život.“ „V čem záležela ta operace?“ zeptal se předseda.

„Voperoval jsem dítěti žábrymladého žraloka a tak získal Ichtiandr schopnost žít na zemi i pod vodou.“

V obecenstvu se ozvaly udivené výkřiky. Novináři přítomní přelíčení se vrhli k telefonům, aby zatepla sdělili svým redakcím tuto novinku.

„Později se mi podařilo dosáhnout ještě většího úspěchu. Moje poslední práce, obojživelná opice, kterou jste viděli, může žít bez újmy na zdraví libovolně dlouho na zemi či ve vodě. Ale Ichtiandr nesmí zůstat bez vody déle než dva tři dny. Dlouhý pobyt na zemi bez vody je pro něho škodlivý; plíce se přepracují a žábry vysýchají; chlapec začíná pociťovat bolestivé píchání v bocích. Za mé nepřítomnosti Ichtiandr bohužel nedodržoval stanovený pořádek. Zůstával příliš dlouho na vzduchu, namohl si plíce a v důsledku toho vážně onemocněl. Rovnováha v jeho organismu je porušena a on musí většinu času trávit ve vodě. Z člověka obojživelníka se změnil v člověka rybu.“

„Dovolte, abych dal obžalovanému otázku,“ řekl prokurátor, obraceje se na předsedu. „Jak přišel Salvátor na myšlenku vytvořit člověka obojživelníka a jaký tím sledoval cíl?“ „Vedla mě k tomu myšlenka, že člověk je tvor nedokonalý. Ve svém evolučním vývoji nabyl postupně ve srovnání se svými živočišnými předky mnohých předností, ale zároveň pozbyl mnohých výhod, které měl v nižších stadiích svého vývoje. Například život ve vodě mu skýtal mnohé výhody. Proč bychom je neměli člověku vrátit? Z historie živočišného vývoje je nám známo, že všichni pozemští živočichové i ptáci vzešli z vodních tvorů, z oceánu. Víme rovněž, že někteří živočichové se do vody vrátili. Delfín byl původně rybou, usídlil se na zemi, stal se savcem, později se však vrátil do vody, přestože zůstal savcem, stejně jako velryba. Velryba i delfín dýchají plícemi. Delfínu bychom mohli pomoci, aby se stal dvojdyšným obojživelníkem. Ichtiandr mě o to žádal; pak by jeho přítel, delfín Leading, s ním mohl pobývat dlouho pod vodou. Hodlal jsem provést na delfínovi tuto operaci. První ryba mezi lidmi a první člověk mezi rybami. Ichtiandr se musel cítit osamělý. Ale kdyby po něm jiní lidé pronikli do oceánu, život by se podstatně změnil. Lidé by snadno zdolali mocný živel, vodu. Víte, že plocha oceánu zaujímá tři sta šedesát jeden milión padesát tisíc čtverečních kilometrů. Přes sedm desetin zemského povrchu zabírá vodní hladina. Ale tento prostor by se svými nevyčerpatelnými zásobami potravin a výrobních surovin mohl pojmout milióny, ba miliardy lidí. Přes tři sta šedesát miliónů čtverečních kilometrů, a to je jen povrch. Lidé by se mohli rozmístit v několika podmořských poschodích. V oceánu by se mohly pohodlně umístit miliardy lidí.

A jeho výkonnost! Víte, že vody oceánu pohlcují energii slunečního tepla rovnající se výkonností devětasedmdesáti miliardám koňských sil? Nebýt tepelných ztrát, jako například unikání tepla do vzduchu, oceán by už dávno vřel. Prakticky to znamená nevyčerpatelnou zásobu energie. Jak ji využívá lidstvo žijící na souši? Téměř nijak.

A kapacita mořských proudů! Jen Golfský proud s Floridským proudem pohánějí devadesát jednu miliardu tun vody za hodinu. Je to třítisíckrát víc, než dokáže velká řeka. A to jen jeden z mořských proudů! Jak jich využívá lidstvo na zemi? Téměř nijak. A síla vln a přílivů! Víte, že síla úderů mořských vln se rovná až osmatřiceti tisícům kilogramů, osmatřiceti tunám na jeden čtvereční metr hladiny, výška přesmyků vln dosahuje třiačtyřiceti metrů a přitom může vlna uzvednout až milión kilogramů — dejme tomu úlomků skal — a že přílivy dosahují přes šestnáct metrů výšky rovnající se čtyřpatrovému domu. Jak využívá lidstvo této síly? Téměř nijak.

Živé pozemské bytosti se nemohou vznést vysoko nad zemský povrch ani proniknout hluboko do nitra země. V oceáně je všude život — od rovníku až k pólům, od hladiny až do hloubky téměř deseti kilometrů.

Jak využíváme bezmezného bohatství oceánů? Lovíme ryby, vlastně spíš sbíráme úlovek jen z horních vrstev oceánu a necháváme bez povšimnutí hlubiny. Sbíráme houby, koraly, perly, vodní rostliny, a to je vše.

Provedli jsme několik podmořských prací: postavili jsme piloty pro mosty a přehrady, vytáhli jsme na hladinu potopené lodě, a to je vše. Ale i to provádíme s velkou námahou, s velkým rizikem, někdy i s nasazením lidských životů. Ubohý pozemšťan, který už po dvou minutách hyne pod vodou! Jakápak je to práce? Něco jiného by bylo, kdyby mohl člověk bez skafandru, bez kyslíkových přístrojů žít a pracovat pod vodou.

Kolik by nalezl pokladů! Třebas Ichtiandr. Vyprávěl mi. Ale bojím se dráždit démona lidské lačnosti. Ichtiandr mi nosil z mořského dna vzorky vzácných hornin a kovů, jejichž ložiska v oceánu mohou být obrovská.

A co potopené lodi? Vzpomeňte si třebas na zaoceánský parník Luisitanii. Němci ho na jaře roku 1916 potopili u irských břehů. Kromě vzácných šperků, které byly osobním majetkem půldruhá tisíce utonulých cestujících, byly na Luisitanii zlaté mince za sto padesát miliónů dolarů a pruty zlata za padesát miliónů dolarů. (V sále se ozvaly výkřiky.) Krom toho tam byly pečlivě střeženy dvě krabičky s brilianty, které měly být dopraveny do Amsterodamu. Mezi nimi byl i jeden z nejkrásnějších briliantů na světě, Kalif, který měl cenu několika miliónů. Ovšem ani člověk jako Ichtiandr by se nemohl spustit do takové hloubky, za tím účelem bychom museli stvořit člověka (tu prokurátor pohoršeně vykřikl), který by snášel vysoký tlak asi jako hlubinné ryby. Ostatně ani to mi nepřipadá absolutně nemožné. Ale všechno nejde najednou.“

„Zdá se, že si připadáte všemohoucí jako božstvo?“ podotkl prokurátor. Salvátor nechal jeho poznámku bez povšimnutí a pokračoval:

„Kdyby člověk mohl žít ve vodě, pokračovalo by ovládnutí oceánu, ovládnutí jeho hlubin mílovými kroky. Moře by přestalo být pro nás hrozným živlem, vyžadujícím lidské životy. Pak už bychom nemuseli oplakávat utonulé.“

Všechno obecenstvo v sále jako by už vidělo podmořský svět ovládnutý lidstvem. Jaký obrovský užitek slibovalo pokoření oceánu! Ani předseda se nezdržel a otázal se: „Ale proč jste tedy neuveřejnil výsledky svých výzkumů?“

„Nepospíchal jsem na lavici obžalovaných,“ odpověděl Salvátor s úsměvem, „a také jsem se obával, že můj vynález by v našem společenském zřízení přinesl víc škody než užitku. Kolem Ichtiandra už byl rozpoután boj. Kdo mě udal ze msty? Zurita, který mi ukradl Ichtiandra. A Zuritovi, než by se nadál, by sebrali Ichtiandra generálové a admirálové, aby člověka obojživelníka donutili potápět vojenské lodi. Ne, nemohl jsem Ichtiandra, ani Ichtiandry odevzdat veřejnosti v zemi, kde boj o moc a ziskuchtivost obrátí i ten nejušlechtilejší objev v zločin a zvýší lidské utrpení. Napadlo mi.“ Salvátor se zarazil a jiným tónem pokračoval: „Ostatně nechci o tom mluvit. Jinak mě prohlásíte za šílence,“ řekl a podíval se s úsměvem na znalce. „Ne, odmítám čest být šílencem, třebas i geniálním. Nejsem blázen, nejsem maniak. Cožpak jsem neuskutečnil to, co jsem chtěl? Všechny moje práce jste viděli na vlastní oči. Pokládáte-li mé činy za nezákonné, suďte mne se vší přísností. Nežádám o shovívavost.“




V ŽALÁŘI


Znalci, kteří prohlíželi Ichtiandra, museli kromě jeho fyzického stavu zkoumat i jeho rozumové schopnosti.

„Jaký máme rok? Který měsíc? Kolikátého je dnes? Který den?“ dotazovali se znalci. Ale Ichtiandr odpovídal:

„Nevím.“

Dělalo mu potíže odpovídat i na nejprostší otázky. Ovšem nedalo se říct, že je nenormální. Vzhledem ke svému svéráznému životu a výchově neznal mnoho věcí. Působil dojmem velikého dítěte. Znalci došli k názoru: „Ichtiandr je nezpůsobilý k právním úkonům.“ To ho zprošťovalo soudní odpovědnosti. Soud zrušil obžalobu a prohlásil ho nesvéprávným. Dva lidé projevili přání stát se Ichtiandrovým poručníkem: Zurite a Baltazar. Salvátorovo tvrzení, že ho Zurita udal ze msty, bylo správné. Ale Zurita se nechtěl Salvátorovi pouze mstít za ztrátu Ichtiandra. Sledoval ještě jiný cíl; chtěl se Ichtiandra opět zmocnit, a proto usiloval stát se jeho poručníkem. Obětoval desítky drahocenných perel a podplatil členy soudu a poručnické komise. Byl již blízko svému cíli. Baltazar se odvolával na své otcovství a žádal, aby poručnické právo bylo svěřeno jemu. Měl však smůlu. Přestože Larra vyvíjel horlivou činnost, znalci prohlásili, že nemohou uznat Ichtiandrovu totožnost s Baltazarovým synem narozeným před dvaceti lety na podkladě jediného svědectví, pocházejícího od Krista, který byl ke všemu Baltazarovým bratrem a nebyl proto z hlediska soudu nezaujatý.

Larra nevěděl, že se do věci vložili i prokurátor s biskupem. Soudu se hodil Baltazar jako postižený, jako otec, kterému ukradli a zmrzačili syna, jen v době procesu. Ale uznat jeho otcovství a svěřit mu Ichtiandra, to už se ani soudu, ani církvi nehodilo. Naprosto nutně se museli Ichtiandra nadobro zbavit.

Kristo, který se k bratrovi přestěhoval, začal mít o něho starost. Baltazar vysedával celé hodiny v hlubokém zadumání, zapomínal na spánek i na jídlo, pak znenadání vyskočil, běhal po krámku a křičel: „Můj syn, můj syn!“ V takových okamžicích spílal Španělům ve všech jazycích nadávkami, na jaké si jen vzpomněl. Po jednom takovém záchvatu znenadání Kristovi oznámil:

„Víš co, bratře, já půjdu do žaláře. Dám hlídačům své nejpěknější perly, aby mi dovolili navštívit Ichtiandra. A promluvím si s ním. Jistě sám uzná, že jsem jeho otec. Syn musí poznat svého otce. Musí se v něm ozvat má krev.“

Kristo se snažil bratrovi jeho úmysl rozmluvit, ale marně. Baltazar byl neoblomný. Vydal se do žaláře. Zoufale prosil hlídače, válel se jim u nohou, naléhal, a když vyznačil cestu od vězeňské brány až do vnitřních místností perlami, dostal se nakonec do Ichtiandrovy cely. V nevelké cele, skoupě osvětlené úzkým zamřížovaným oknem, bylo dusno a nepěkně tam páchlo; žalářní hlídači zřídka měnili vodu v nádrži a nenamáhali se s odklízením ryb hnijících na podlaze, kterými krmili neobyčejného vězně. U zdi proti oknu stála plechová káď.

Baltazar přistoupil blíž a zadíval se na tmavou vodní hladinu, pod níž se skrýval Ichtiandr. „Ichtiandře,“ řekl tiše. „Ichtiandře…,“ opakoval. Hladina vody se lehce zčeřila, ale chlapec se neukázal.

Baltazar počkal ještě okamžik, pak vztáhl třesoucí se ruku a ponořil ji do teplé vody. Nahmatal rameno.

Z kádi se náhle zvedla mokrá hlava Ichtiandrova. Vynořil se po ramena a zeptal se: „Kdo jste? Co chcete?“

Baltazar klesl na kolena, vztáhl ruce a rychle spustil:

„Ichtiandře! Přišel k tobě tvůj otec. Tvůj pravý otec. Salvátor není tvůj otec. Je to zlý člověk. Zmrzačil tě. Ichtiandře! Ichtiandře! Jen se na mě pořádně podívej. Cožpak nepoznáváš svého otce?“

Voda pomalu stékala z chlapcových hustých vlasů na jeho tvář a odkapávala mu z brady. Díval se smutně a trochu udiveně na starého Indiána. „Neznám vás,“ odpověděl.

„Ichtiandře,“ zvolal Baltazar, „dobře se na mě podívej!“ Starý Indián najednou chytil chlapcovu hlavu, přitáhl ji k sobě a začal ji pokrývat polibky, prolévaje horské slzy. Ichtiandr se bránil nečekanému laskání, házel sebou v kádi a voda stékala přes okraj na kamennou podlahu.

Čísi ruka chytila Baltazara za límec, zvedla ho do vzduchu a odhodila do kouta. Baltazar dopadl na podlahu a bolestně se uhodil do hlavy o kamennou stěnu. Když otevřel oči, uviděl, že nad ním stojí Zurita. Pravou ruku měl pevně sevřenou v pěst, v levé držel jakýsi papír a vítězně jím mával.

„Vidíš? To je písemný příkaz, že jsem se stal Ichtiandrovým poručníkem. Musíš si hledat bohatého synka jinde. A tady toho chlapce si zítra odvedu k sobě. Rozumíš?“

Baltazar ležící na zemi jen tiše, výhružně zabručel.

Ale v následujícím okamžiku vyskočil a s divokým výkřikem se vrhl na svého nepřítele a srazil ho k zemi.

Indián vytrhl Zuritovi z ruky papír, vsoukal ho do úst a pokračoval ve výprasku. Rozpoutala se zuřivá rvačka.

Žalářník, který stál u dveří s klíči v rukou, měl za svou povinnost zachovávat nejpřísnější neutralitu. Dostal tučné úplatky od obou zápasících a nechtěl jim překážet. Teprve když Zurita začal starce rdousit, řekl znepokojeně: „Abyste ho neuškrtil!“

Rozlícený Zurita však nedbal na žalářníkovo upozornění a Baltazarovi by se bylo zle vedlo, kdyby se v cele nebyl objevil nový návštěvník.

„Výborně! Pan poručník se cvičí ve vykonávání svých poručnických práv!“ ozval se hlas Salvátorův. „Nač čekáte? Neznáte snad své povinnosti?“ křikl Salvátor na žalářníka takovým tónem, jako by byl velitelem věznice. Jeho napomenutí účinkovalo. Žalářník se vrhl mezi zápasící.

Hluk přivolal další hlídače a brzy odtáhli Zuritu i Baltazara od sebe.

Zurita se mohl pokládat za vítěze. Ale poražený Salvátor byl stále ještě silnější než jeho soupeř. Dokonce i zde, v této cele, jako vězeň, nepřestával ovládat situaci i lidi.

„Vyveďte ty kohouty,“ rozkázal hlídačům. „Musím zůstat s Ichtiandrem o samotě.“

Hlídači poslechli. Odvedli Zuritu i Baltazara přes jejich protesty a nadávky. Dveře cely se zavřely.

Když v chodbě zmlkly vzdalující se hlasy, přistoupil Salvátor k nádrži a řekl Ichtiandrovi, který vyhlédl z vody:

„Vstaň, Ichtiandře. Postav se doprostřed cely, musím si tě prohlédnout.“ Chlapec poslechl.

„No tak,“ pokračoval Salvátor, „pojď blíž ke světlu.Dýchej. Zhluboka. Ještě.Nedýchej. Tak.“

Salvátor poklepal Ichtiandra na prsou a naslouchal jeho přerývanému dechu.

„Špatně se ti dýchá?“

„Ano, otče,“ odpověděl Ichtiandr.

„Sám sis to zavinil,“ odpověděl Salvátor, „nesmíš zůstávat tak dlouho na vzduchu.“ Ichtiandr sklonil hlavu a zamyslel se. Potom náhle hlavu zvedl, podíval se Salvátorovi přímo do očí a zeptal se:

„Otče, ale proč nesmím? Proč všichni můžou a já ne?“

Vydržet tento pohled plný skryté výčitky bylo pro Salvátora mnohem těžší než vypovídat u soudu. Přece však vydržel.

„Protože máš schopnost, jakou nemá žádný jiný člověk: schopnost žít pod vodou. Kdybys měl na vybranou, Ichtiandře, být jako ostatní a žít na zemi, nebo žít pouze pod vodou, co by sis zvolil?“

„Nevím.,“ odpověděl Ichtiandr po chvíli.

Podmořský svět mu byl stejně drahý jako země, jako Guttiere. Ale Guttiere je pro něho ztracena.

„Teď bych si vybral oceán,“ řekl.

„Rozhodl ses pro něj už dřív, Ichtiandře, když jsi svou neposlušností porušil rovnováhu svého organismu. Teď už můžeš žít pouze pod vodou.“

„Ale ne v téhle hrozné špinavé vodě, otče. Tady zemřu. Chci na volné moře!“ Salvátor potlačil vzdech.

„Udělám všechno, abych tě co nejdřív vysvobodil ze žaláře, Ichtiandře! Hlavu vzhůru!“ Poklepal chlapci povzbudivě na rameno a odešel do své cely. Usedl na nízkou stoličku k úzkému stolu a zamyslel se.

Jako všichni chirurgové i on zakusil nezdary. Nemálo lidských životů zaniklo pod jeho nožem vinou jeho vlastních omylů, než nabyl dokonalých zkušeností. Nikdy se však nad svými oběťmi nezamýšlel. Desítky lidí zahynuly, tisíce byly zachráněny. Tento jednoduchý výpočet ho plně uspokojoval.

Pokládal se však za odpovědného za osud Ichtiandrův. Ichtiandr byl jeho pýcha. Miloval ho jako svůj nejlepší výtvor. A mimoto k němu přilnul a měl ho rád jako vlastního syna. A teď ho Ichtiandrova nemoc a jeho další osud znepokojovaly, působily mu starost. Na dveře cely kdosi zaklepal. „Vstupte!“ řekl Salvátor.

„Nevyrušuju vás, pane profesore?“ zeptal se tiše vězeňský dozorce. „Ani trochu,“ odpověděl Salvátor a povstal. „Jak se daří vaší ženě a dítěti?“ „Děkuju, dobře. Poslal jsem je k tchyni, daleko odtud, do And.“ „Ano, horské podnebí jim prospěje,“ odpověděl Salvátor.

Dozorce chvíli otálel, pak se ohlédl na dveře, přistoupil k Salvátorovi a tiše ho oslovil: „Profesore! Jsem vám velice vděčný, že jste mi zachránil ženu. Mám ji moc rád.“ „Neděkujte mi, byla to má povinnost.“

„Jsem vaším dlužníkem,“ odpověděl dozorce. „A nejen to. Nemám velké vzdělání. Ale čtu noviny a vím, kdo je profesor Salvátor. Takový člověk nesmí zůstat v žaláři ve společnosti tuláků a zlodějů.“

„Moji učení kolegové,“ pronesl s úsměvem Salvátor, „dosáhli toho, abych se dostal do nemocnice jako duševně chorý.“

„Vězeňská nemocnice je totéž co vězení,“ namítl dozorce, „a možná snad ještě horší. Místo zločinců budou kolem vás blázni. Salvátor mezi blázny! Ne, ne, to nesmím dopustit!“ Ztišil hlas do šepotu a pokračoval:

„Všechno jsem promyslel. Neposlal jsem svou rodinu do hor zbůhdarma. Pomůžu vám k útěku a sám se taky někde ukryju. Zahnala mě sem nouze, ale tuhle práci nenávidím. Mě nenajdou a vy. vy odjedete z téhle prokleté země, kde vládnou kněží a kupci. A ještě něco vám chci říct,“ pokračoval po kratičkém zaváhání. „Prozrazuju tím služební tajemství, státní tajemství.“

„Nemusíte je prozrazovat,“ přerušil ho Salvátor.

„Ano, ale. já nemůžu. já nemůžu vykonat ten hrozný příkaz. Celý život by mi nedalo svědomí spát. A když to tajemství vyzradím, svědomí mě trápit nebude. Vy jste pro mě tolik udělal, a oni. Nejsem ničím zavázán svým představeným, kteří mě navíc ještě nutí ke zločinu.“

„Dokonce?“ podotkl stručně Salvátor.

„Ano, dověděl jsem se, že Ichtiandra nevydají ani Baltazarovi, ani poručníkovi Zuritovi, i když má písemné potvrzení. Stejně ho nedostane, ač tak štědře uplácel, protože. protože se rozhodli, že Ichtiandra zabijou.“ Salvátor sebou trhl. „Ano? Pokračujte!“

„No, tak se rozhodli. Nejvíc naléhal biskup, ačkoli slovo zabít ani jednou nevyslovil. Dali mi jed, tuším cyankáli. Dnes v noci ho mám nasypat do vody v Ichtiandrově kádi. Vězeňský lékař je podplacen. Dá dobrozdání, že Ichtiandra zahubila vaše operace, která z něho udělala obojživelníka. Když příkaz nesplním, naloží se mnou velmi krutě. A mám přece rodinu. Potom zabijí i mě a nikdo se o tom nedoví. Jsem úplně v jejich rukou. Dopustil jsem se kdysi prohřešku. menšího. téměř náhodně. Tak jsem se rozhodl, že uteču, a všechno mám už připraveno. Ale nemůžu a nechci zabít Ichtiandra. Zachránit oba — vás i Ichtiandra — v tak krátké době je těžké, skoro nemožné. Ale vás samotného zachránit můžu. Je mi Ichtiandra líto, ale váš život je cennější. Vy dokážete svým uměním udělat druhého Ichtiandra, ale nikdo na světě by nedokázal stvořit druhého Salvátora.“

Salvátor přistoupil k dozorci a stiskl mu ruku: „Děkuju vám, ale pro sebe tuto oběť nepřijmu.

Mohou vás chytit a soudit.“

„To není žádná oběť. Všechno jsem promyslel.“

„Počkejte. Pro sebe tu oběť přijmout nemohu. Ale zachráníte-li Ichtiandra, uděláte pro mě víc, než kdybyste mě osvobodil. Jsem zdravý a silný, všude najdu přátele, kteří mi pomohou dostat se na svobodu. Ale Ichtiandr musí neprodleně odsud.“

„Podřizuju se vašemu přání,“ odpověděl dozorce. Když odešel, Salvátor se usmál a řekl: „Tak to bude nejlepší. Ať se jablko sporu nedostane nikomu.“

Prošel se po místnosti, tiše zašeptal: „Ubohý chlapec!“, pak přistoupil ke stolu, cosi napsal, odešel ke dveřím a zaklepal:

„Pošlete sem vězeňského dozorce.“ Když dozorce vstoupil, Salvátor mu řekl: „Mám k vám ještě jednu prosbu. Nemohl byste mi zařídit setkání s Ichtiandrem — poslední setkání?“ „Nic není snazšího. Představení jsou pryč, můžeme si tu počínat úplně volně.“ „Výborně, ano, a ještě jedna prosba.“ „Jsem vám k službám.“

„Osvobodíte-li Ichtiandra, prokážete mi tím velkou službu.“ „Ale vy, profesore, jste pro mě udělal tolik.“

„Dejme tomu, že tím budeme vyrovnáni,“ přerušil ho Salvátor. „Ale mohl bych a chci pomoci vaší rodině. Vezměte si tenhle papírek. Je na něm pouze adresa a jediné písmeno „S“ — Salvátor. Obraťte se na tu adresu. Je to spolehlivý člověk. Kdybyste potřeboval dočasný úkryt nebo peníze.“ „Ale.. “

„Žádné ale. Rychle mě zaveďte k Ichtiandrovi.“

Salvátorův příchod Ichtiandra překvapil. Ještě nikdy ho neviděl tak smutného a něžného. „Ichtiandře, synu můj,“ řekl Salvátor. „Musíme se rozloučit, dřív než jsem se domníval, a možná nadlouho. Tvůj osud mi dělá starosti. Obklopuje tě tisíceré nebezpečí. Kdybys tu zůstal, mohlo by tě to stát život. V nejlepším případě by ses stal zajatcem Zurity nebo jiného stejného ziskuchtivce.“ „A ty, otče?“

„Jistě budu odsouzen a nemine mě vězení, kde si posedím asi dva roky a možná i déle. Dokud budu ve vězení, musíš se skrývat v bezpečném místě, co nejdál odsud. Znám takové místo, ale je to velmi daleko, na západ od břehů Jižní Ameriky, v Tichém oceánu, na jednom z ostrovů Tuamotu, zvaných též Nízké ostrovy. Nebude to pro tebe snadná cesta, ale všechny nesnáze, s kterými se setkáš, se nedají přirovnat k těm, kterým by ses vystavoval tady doma, v Laplatském zálivu. Snáz dopluješ k těm ostrovům a snáz je najdeš, než bys zde unikl sítím a nástrahám zákeřného vraha.

Jak se tam na západ nejlépe dostaneš? Můžeš obeplout Jižní Ameriku od severu nebo od jihu. Obě cesty mají své přednosti a své nedostatky. Severní cesta je poněkud delší. Krom toho, kdyby sis ji vybral, musel bys plavat z Atlantského do Tichého oceánu Panamským průplavem, a to je nebezpečné; mohli by tě chytit, zvláště v propustích, anebo by tě při sebemenší neopatrnosti mohl rozdrtit parník. Průplav není zvlášť široký ani hluboký; dosahuje nejvýš jedenadevadesáti metrů šíře a dvanácti a půl metru hloubky. Nejnovější zaoceánské parníky s hlubokým ponorem se kýlem téměř dotýkají dna. Zato bys celou dobu plaval v teplých vodách. Kromě toho od Panamského průplavu směřují na západ tři velké oceánské cesty: dvě k Novému Zélandu a jedna k ostrovům Fidži a dál. Kdybys zvolil prostřední z nich a držel se směru parníků, případně se jich i občas zachytil, dostal by ses téměř až na místo. Obě cesty k Novému Zélandu se dotýkají zóny ostrovů Tuamotu. Jenom bys musel nakonec odbočit trochu víc na sever.

Cesta kolem jižního výběžku je kratší, ale musel bys plavat ve studených jižních vodách, na pomezí plovoucích ker, zvláště kdybys obeplouval mys Horn na Ohňové zemi, nejjižnější výběžek Jižní Ameriky. Magalháesův průliv je kromě toho neobyčejně bouřlivý. Pro tebe není ovšem tak nebezpečný jako pro lodě a parníky, ale bezpečný přece jen není. Stal se doslova hřbitovem parníků. Na východě je široký a na západě úzký, plný skalních útesů a ostrůvků. Zběsilé západní větry ženou vodu k východu, tedy proti tobě. V těch vírech bys mohl i ty ztroskotat v hlubinách.

Proto ti radím, abys raději zvolil delší cestu a obeplul mys Horn, než abys plaval Magalháesovým průlivem. Voda se v oceánu ochlazuje postupně a doufám, že si na ni pozvolna zvykneš a že ti neuškodí na zdraví. O zásoby jídla se starat nemusíš, potravin i vody budeš mít kolem sebe dostatek. Od dětství sis zvykl pít mořskou vodu. Najít cestu od mysu Horn k ostrovům Tuamotu bude pro tebe poněkud obtížnější, od Panamského průplavu bys ses tam dostal snáz. Od mysu Horn na sever nesměřují široké zaoceánské cesty s rušným lodním provozem. Určím ti přesně délku a šířku; budeš si ji ověřovat zvláštními přístroji, které jsem ti dal zhotovit. Ale ty přístroje tě trochu zatíží, omezí volnost tvého pohybu.“

„Vezmu s sebou Leadinga. Ponese mi věci. Copak bych se mohl rozloučit s Leadingem? Jistě se mu po mně stýská.“

„Nevím, komu se stýská víc,“ usmál se opět Salvátor. „Tedy Leading. Výborně. Až se dostaneš k souostroví Tuamotu, musíš vyhledat osamělý korálový ostrov. Poznáš ho podle toho, že se na něm tyčí stožár a na stožáru místo korouhvičky veliká ryba. To si lehko zapamatuješ. Možná že ho budeš hledat dva tři měsíce, ale nevadí. Voda je tam teplá a o ústřice nebudeš mít nouzi.“

Salvátor naučil Ichtiandra, aby ho pozorně poslouchal a neskákal mu do řeči, ale když došel k tomuto místu svého výkladu, Ichtiandr se již nezdržel: „A co najdu na ostrově s rybou na stožáru?“

„Přátele. Věrné přátele, kteří se o tebe budou starat a budou tě mít rádi,“ odpověděl Salvátor. „Žije tam můj starý přítel, vědec Armand Villebois. Francouz, proslulý oceánograf. Seznámili jsme se a spřátelili, když jsem byl před mnoha lety v Evropě. Armand Villebois je neobyčejně zajímavý muž, ale teď není čas, abych ti o něm vyprávěl. Doufám, že se s ním seznámíš a uslyšíš přímo od něho příběh, který ho přivedl na osamělý ostrov v Tichém oceánu. Ale nežije tam osaměle. Je s ním jeho žena, milá a dobrá paní, a syn i dcera. Oba se narodili na ostrově, jí bude teď asi sedmnáct let a chlapci pětadvacet. Znají tě z mých dopisů a doufám, že se tě ujmou jako vlastního syna.“ Salvátor se zajíkl. „Ovšem budeš teď muset většinu času trávit ve vodě. Ale několik hodin denně budeš moci pobývat na břehu a sejít se s přáteli. A možná že se tvé zdraví zlepší natolik, že budeš moci být na vzduchu stejně dlouho jako ve vodě. Armand Villebois ti nahradí otce. A ty mu budeš nenahraditelným pomocníkem v jeho vědeckých výzkumech. Už tvé dnešní znalosti oceánu a jeho obyvatel by stačily na desítky profesorů.“ Salvátor se usmál. „Divím se znalcům, že se tě u soudu vyptávali podle šablony, který je dnes den, kolikátého je, který měsíc. Nemohls jim odpovědět prostě proto, že je to mimo okruh tvých zájmů. Kdyby se zeptali třeba na podmořské proudy, na teplotu vody, slanost Laplatského zálivu a jeho okolí, mohli by z tvých odpovědí sestavit celý naučný slovník. A jak teprve budeš moci prohloubit své znalosti a sdělit své poznatky lidem pod vedením tak zkušeného a znamenitého vědce, jakým je Armand Villebois. Věřím, že vy dva společně sestavíte takové pojednání z oboru oceánografie, které bude mezníkem v rozvoji této Vědy a ohromí celý svět. A tvoje jméno se bude stkvít vedle jména Armanda Villeboise, jak ho znám, nedá jinak. Budeš sloužit vědě a tím i lidstvu.

Kdybys však zůstal tady, přinutili by tě sloužit nízkým zájmům nevzdělaných ziskuchtivců. Jsem přesvědčen, že v čistých, průzračných vodách atolu a v rodině Armanda Villeboise najdeš klid a štěstí.

Ještě poslední radu. Jakmile se octneš v oceánu, možná že to bude již dnes v noci, odeber se podmořským tunelem bezodkladně domů (je tam pouze věrný Jim), vezmi si navigační přístroje, nůž a ostatní věci, vyhledej Leadinga a vydej se na cestu, dřív než vzejde slunce nad oceánem.

Sbohem, Ichtiandře: Ne, na shledanou!“

Salvátor poprvé v životě Ichtiandra pevně objal a políbil. Potom se usmál, poklepal mu na rameno a řekl:

„Takový junák se neztratí!“ a spěšně vyšel z cely.




ÚTĚK


Olsen se právě vrátil z továrny na knoflíky a pustil se do oběda. Vtom kdosi zaklepal na dveře.

„Kdo je?“ zeptal se rozmrzen, že ho někdo vyrušuje. Dveře se otevřely a vešla Guttiere.

„Guttiere! Ty? Kde se tu bereš?“ zvolal Olsen radostně překvapen a vyskočil ze židle. „Buď zdráv, Olsene,“ řekla Guttiere. „Nevyrušuj se z jídla.“ Opřela se o dveře a prohlásila: „Nemohu dále žít s mužem a s jeho matkou. Zurita. se mě opovážil uhodit. A já od něho odešla. Nadobro, Olsene.“ Po této zprávě zapomněl Olsen na oběd.

„To jsou mi novinky,“ zvolal. „Posaď se! Sotva stojíš na nohou. Ale jak to? Přece jsi říkala: Co bůh spojil, člověk nerozlučuj! A teď jsi ho opustila? To jsem rád. Vrátila ses k otci?“ „Otec nic neví. U něho by mě Zurita našel a odvedl zpátky k sobě. Bydlím u přítelkyně.“ „A co. co podnikneš dál?“

„Půjdu do továrny. Přišla jsem tě poprosit, Olsene, abys mi pomohl najít práci v továrně. Ať už je to cokoliv.“

Olsen ustaraně pokývl hlavou.

„Teď je to moc těžké. Ale zkusím to, ovšem.“ Chvíli uvažoval a pak se zeptal: „A co tomu řekne tvůj muž?“

„Nechci o něm už ani slyšet.“

„Ale on se bude zajímat, kde je jeho žena,“ řekl s úsměvem Olsen. „Nezapomínej, že žiješ v Argentině. Zurita tě vypátrá, a pak. Sama víš, že tě nenechá na pokoji. Má na své straně zákon i veřejné mínění.“

Guttiere se zamyslela a pak odhodlaně prohlásila: „Tak co! Odejdu tedy do Kanady, na Aljašku.“

„Do Grónska, na severní pól!“ Potom řekl Olsen již vážněji: „Musíme to promyslet. Pro tebe by to tady nebylo bezpečné. Já sám se již dávno chystám odsud odejít. Proč jsem sem vůbec jezdil? Tady v Latinské Americe ještě vládnou kněží. Škoda že se nám nepodařilo uprchnout už tenkrát. Ale Zurita se tě zmocnil a naše lístky i peníze jsou pryč. Teď jistě ani ty nemáš peníze na lístek do Evropy, stejně jako já. No, nemusíme jet do Evropy. Kdybychom — říkám my, protože tě nemůžu opustit, dokud nebudeš v bezpečí — kdybychom se dostali aspoň do sousední Paraguaye nebo raději do Brazílie, tam už by tě Zurita tak snadno nenašel a měli bychom čas připravit se k odjezdu do Spojených států nebo do Evropy. Víš, že doktor Salvátor je ve vězení spolu s Ichtiandrem?“

„Ichtiandr? On se našel? A proč je ve vězení? Mohla bych ho vidět?“ zahrnula Guttiere Olsena otázkami.

„Ano, Ichtiandr je ve vězení a mohl by opět padnout do Zuritova otroctví. Je to ošklivý proces, proti Salvátorovi a Ichtiandrovi byla vznesena nepěkná obžaloba.“ „To je strašné! A není možné ho zachránit?“

„Celou dobu jsem se o to pokoušel, ale bez úspěchu. Teď však se stal naším nenadálým pomocníkem vězeňský dozorce. Dnes v noci musíme Ichtiandra vysvobodit. Právě jsem dostal dvě zprávy, jednu od Salvátora, druhou od vězeňského dozorce.“ „Chtěla bych Ichtiandra vidět,“ řekla Guttiere. „Můžu jít s tebou?“ Olsen se zamyslel.

„Myslím, že ne,“ odpověděl. „I pro tebe bude líp, když ho neuvidíš.“ „Ale proč?“

„Protože je nemocný. Je nemocný jako člověk, ale zdravý jako ryba.“ „Tomu nerozumím.“

„Ichtiandr už nemůže dýchat plícemi. A kdyby tě zase spatřil, bude to pro něho hrozně těžké, a možná i pro tebe. Zatouží tě vidět a pobyt na vzduchu ho nadobro zahubí.“

Guttiere sklopila hlavu.

„Ano, snad máš pravdu,“ řekla po chvíli.

„Mezi ním a ostatními lidmi se vytvořila neproniknutelná přehrada — oceán. Ichtiandr je odsouzen žít ve vodě. Od nynějška je moře jeho jediným domovem.“

„Ale jak tam bude žít? Sám v nekonečném oceánu, člověk mezi rybami a mořskými obludami?“

„Bylšťastný vesvémpodmořskémsvětě,dokud.“ Guttiere se začervenala.

„Teď už ovšem nebude tak šťastný, jako býval.“ „Přestaň, Olsene,“ smutně řekla Guttiere.

„Ale čas je nejlepší lékař. Možná že dokonce znovu najde ztracený klid. Ano, bude žít mezi rybami a mořskými obludami. A jestliže ho nepohltí žralok, dožije se vysokého stáří. A smrt? Smrt je všude stejná.“

Soumrak houstl, v pokoji už bylo skoro tma. „No, musím jít,“ řekl Olsen a vstal. „Smím se na něho podívat alespoň zdálky?“ zeptala se. „Ovšem, nesmíš však prozradit svou přítomnost.“ „Ano, slibuju.“

Bylo již docela tma, když Olsen přestrojen za rozvažeče vody přijel na vězeňské nádvoří z ulice Koronel Diaz.

Hlídač na něho křikl: „Kam jedeš?“

„Vezu ďáblovi mořskou vodu,“ odpověděl Olsen podle návodu vězeňského dozorce.

Všichni hlídači věděli, že mají v žaláři neobyčejného vězně, mořského ďábla, který sedí v kádi, do níž je napuštěna mořská voda, poněvadž říční vodu nesnáší. Mořskou vodu čas od času vyměňovali a dováželi ji ve velikém sudě umístěném na valníku.

Olsen dojel k věznici, zabočil za roh, kde byla kuchyně a vchod pro zaměstnance. Dozorce všechno předem zařídil. Hlídači, kteří stávali u vchodu a v chodbě, byli odesláni pryč pod rozličnými záminkami. Ichtiandr v doprovodu dozorce klidně vyšel z vězení. „Tak skoč honem do sudu!“ řekl dozorce.

Ichtiandr poslechl bez váhání.

„Jeď!“

Olsen švihl opratěmi, vyjel z vězeňské brány a pak zvolna ujížděl po Avenue de Alvear, kolem nádraží Ritero a nákladového nádraží. Opodál za ním se kmital ženský stín.

Když Olsen vyjel z města, byla již temná noc. Cesta vedla podle mořského břehu. Vítr sílil. Vlny dorážely na břeh a s hukotem se tříštily o kamení.

Olsen se ohlédl. Cesta byla liduprázdná. Jen v dálce se třpytila světla rychle ujíždějícího automobilu. Až projede.

Vůz se přehnal kolem, uháněje k městu, na okamžik je oslnil světly, ohlušil houkačkou a zmizel v dálce.

„Teď!“ Olsen se obrátil a dal znamení Guttiere, aby se skryla za balvany. Potom zaklepal na sud a zvolal: „Jsme na místě! Vylez!“ Ze sudu se vynořila hlava.

Ichtiandr se rozhlédl, rychle vylezl a seskočil na zem.

„Děkuju, Olsene!“ řekl a mokrou rukou pevně stiskl obrovu pravici.

Dýchal rychle, jako by se dusil.

„Není zač! Sbohem! Buď opatrný. Neplav blízko ke břehu. Chraň se lidí, aby ses nedostal do zajetí.“

Ani Olsen nevěděl, jaké příkazy dal Ichtiandrovi Salvátor.

„Ano, ano,“ řekl přerývaně Ichtiandr. „Poplavu hodně daleko, k tichým korálovým ostrovům, kam lodě vůbec nejezdí. Děkuju, Olsene!“ Ichtiandr se rozběhl k moři. Když se přiblížil k vodě, obrátil se ještě a zvolal:

„Olsene, Olsene! Uvidíte-li někdy Guttiere, pozdravujte ji ode mě a vyřiďte jí, že na ni nikdy nezapomenu!“

Vrhl se do moře a s výkřikem: „Sbohem, Guttiere!“ zmizel ve vlnách.

„Sbohem, Ichtiandře,“ tiše odpověděla Guttiere, která stála za balvanem.

Vítr sílil a téměř podrážel lidem nohy. Moře burácelo, písek šustil a kameny rachotily.

Čísi ruka stiskla paži Guttiere.

„Pojďme, Guttiere,“ vyzval ji Olsen laskavě.

Vyvedl ji na silnici.

Mladá žena se ještě jednou ohlédla na moře a opřena o Olsenovu paži vykročila k městu.

Salvátor si odbyl trest, vrátil se domů a znovu se pohroužil do vědecké práce. Chystá se na jakousi dalekou cestu. Kristo u něho slouží dál.

Zurita si pořídil škuner a loví perly v Kalifornském zálivu. I když není nejbohatším mužem v Americe, přece si nemůže na svůj osud naříkat. Konce jeho kníru jako ručička barometru ukazují stále vysoký tlak.

Guttiere se s mužem rozvedla a vzala si Olsena. Odstěhovali se do New Yorku a pracují v továrně na konzervy. Na pobřeží Laplatského zálivu už nikdo nevzpomíná na mořského ďábla.

Jen když za dusných nocí staří rybáři zaslechnou v noční tišině neznámý zvuk, říkávají mladým:

„Takhle troubil na mušli mořský ďábel,“ a začnou o něm vyprávět legendy. Pouze jediný člověk v Buenos Aires nemůže na Ichtiandra zapomenout. Všichni chlapci ve městě znají starého, pomateného, chudého Indiána. „Tamhle jde otec mořského ďábla!“ Ale Indián si chlapců nevšímá.

Když potká staroch Španěla, pokaždé se za ním obrátí, odplivne si a mumlá jakési kletby. Policie však nechává starého Baltazara na pokoji. Je to tichý blázen, nikomu neublíží. Jen když se moře rozbouří, pociťuje starý Indián prudký neklid.

Pospíchá na pobřeží a nedbaje nebezpečí, že ho vlny mohou spláchnout do moře, stojí na pobřežních kamenech a volá, volá ve dne v noci, dokud se bouře neztiší: „Ichtiandře! Ichtiandře! Synu můj!..“

Leč moře nevydá své tajemství.